ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.461.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 461/2017-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. 11. 2017 dovolání obviněných P. H., a H. N. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 12 To 87/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 13/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. N. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 5 T 13/2015, byli obvinění P. H. (ad 1, 2, 4 až 9) a H. N. V. (ad 1 až 9) uznáni vinnými pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl obviněný P. H. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný H. N. V. byl pak podle 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Pro úplnost pak lze uvést, že citovaným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rovněž rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších spoluobviněných, a to J. H. J. P. a T. V. X., a konečně i o uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to konkrétně tablet Cirrus, zajištěných dne 14. 11. 2014 a nezpracovaných při odborném zkoumání, uložených u Policie České republiky, KŘP Karlovarského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality.
2. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podali odvolání jak všichni obvinění, tak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal a rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 12 To 87/2016, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) a písm. e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání všech obviněných a rovněž z podnětu odvolání státní zástupkyně ohledně obviněných P. H. a H. N. V. v celém rozsahu. Odvolací soud pak podle §259 odst. 3 písm. a) a písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. H. a obviněného H. N. V. uznal vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl obviněný P. H. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl současně podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen i trest propadnutí věci, a to osobního vozidla, tov. zn. Volkswagen Passat 3C, rok výroby 2005. Obviněný H. N. V. byl pak za předmětnou trestnou činnost odvolacím soudem odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen i trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 22 900 Kč a 21 200 Eur, které měl u sebe při svém zadržení dne 14. 11. 2014 a následně vydal policejním orgánům. Zároveň bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to konkrétně tablet Cirrus, zajištěných dne 14. 11. 2014 při prohlídce osobního vozidla Škoda Octavia 1U, v celkové váze 19 896 gramů, umenšených o váhu materiálu spotřebovaného při znaleckém zkoumání, uložených u Policie České republiky, KŘP Karlovarského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality. Pro úplnost pak lze uvést, že citovaným rozsudkem odvolacího soudu bylo dále podle §226 písm. a) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obžaloby u spoluobviněných J. H., J. P. a T. V. X. pro skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod body 1, 2, 3 a 8, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli obvinění stíhání, a konečně též o zamítnutí odvolání státní zástupkyně ve vztahu k obviněným J. H., J. P. a T. V. X. podle §256 tr. ř.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – zrevidovaných soudem odvolacím – se obvinění P. H. a H. N. V. dopustili trestné činnosti tím, že
,,na základě předchozí dohody mezi N. V. H. a P. H. o dodání léků s obsahem prekursoru pseudoefedrinu, P. H. za nezjištěných okolností obstaral a v přesně nezjištěný den naložil do zavazadlového prostoru svého vozidla VW Passat 3C, 2 balíky plovoucích podlah s uměle vytvořenými ukládacími prostorami, do nichž ukryl 8 kusů igelitových přepravek s tabletami léku Cirrus s obsahem pseudoefedrinu, které nejsou registrovány v České republice, jejichž celková hmotnost činila 19 896 gramů, což představuje 51 544 kusů tablet, z nichž by bylo možné teoreticky získat 4 555,7 gramů hydrochloridu pseudoefedrinu, z kterého by pak bylo možno teoreticky připravit 3 644,6 gramů hydrochloridu metamfetaminu, a dne 14. 11. 2014 je dovezl do M. L., kde v době kolem 10:58 hodin na parkovišti u nákupního střediska Penny market v T. ulici je převzal N. V. H. a naložil si je do jím užívaného vozidla Škoda Octavia 1U, v úmyslu zajistit jejich distribuci dalším osobám, k čemuž nedošlo, neboť v 11:00 hodin dne 14. 11. 2014 byli P. H. i N. V. H. zadrženi Policií České republiky, když obžalovaný N. V. H. měl u sebe a následně vydal mimo jiné peněžní hotovost ve výši 22 900,- Kč a 21 200,- Euro,
přičemž obvinění způsobem popsaným ve výše uvedených skutcích jednali přesto, že neměli žádnou registraci ani jiné povolení k zacházení s prekursory podle §2 odst. 1 zákona č. 272/2013 Sb., o prekursorech drog, když pseudoefedrin je jako prekursor uveden v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. 11. 2013 o prekursorech drog, a současně s vědomím, že farmaceutické přípravky, s kterými takovým způsobem nakládali, budou užity k získání pseudoefedrinu, jenž bude užit jako výchozí surovina k výrobě hydrochloridu metamfetaminu, jenž je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v níž je stanoven seznam látek zařazených do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb.“.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně proti výroku pod bodem I.) podali obvinění P. H. a H. N. V. dovolání.
5. Obviněný P. H. v dovolání podaném prostřednictvím své obhájkyně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), písm. c) a písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V bodě III. svého dovolání obviněný odkázal na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/2014, a následně namítl, že ve věci působil v přípravném řízení věcně nepříslušný soud, když dle jeho názoru měl ve věci činit příslušné úkony Okresní soud v Karlových Varech, nikoli Okresní soud v Chebu. V takovém postupu obviněný shledal porušení jeho základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina“), jakož i nezákonnost a nepoužitelnost důkazů opatřených v přípravném řízení.
7. Pod bodem IV. dovolání obviněný namítl, že neměl v řízení obhájce, ačkoli jej mít měl, což zdůvodnil časovým průběhem jednotlivých úkonů trestního řízení. Všechny úkony konané dne 14. 11. 2014 měly být totiž podle něj prováděny již v režimu řízení vedeném proti obviněnému, tj. i za účasti obhájce. Za této situace pak obviněný namítl nezákonnost prohlídky jiných prostor a pozemků, přičemž má rovněž za to, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyly splněny podmínky neodkladnosti nebo neopakovatelnosti takových úkonů.
8. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný v bodě V. uplatnil námitku tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů. Tuto námitku poté rozvedl v následujících bodech svého dovolání, přičemž v bodě VI. vytkl, že ve vydaném příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor (sp. zn. 7 Nt 659/2014) nebyla nijak odůvodněna neodkladnost nebo neopakovatelnost takového úkonu, což zakládá nezákonnost nebo dokonce nicotnost takto získaných důkazů. Pod bodem VII. obviněný namítl i nezákonnost provedeného sledování osob, když povolení k takovému sledování bylo vydáno na základě nevěrohodných či nezákonných podkladů. V bodě VIII. svého dovolání pak obviněný zpochybnil zákonnost protokolu o vydání věci, jemuž vytkl nepřípustné rukopisné úpravy.
9. Pod bodem IX. obviněný dále namítl, že účelem trestního řízení není jenom, spravedlivé potrestání, nýbrž i spravedlivý proces. Odsouzení pachatele trestné činnosti je však primárně věcí státního zastupitelství, a proto obecné soudy nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení.
10. Závěrem pak v bodě X. poukázal na pasáž z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž poté vytkl spekulativní závěry stran jednání obviněného. V této souvislosti proto obviněný poukázal na zásadu presumpce neviny z něj vyplývající zásadu in dubio pro reo .
11. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. výrok I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 12 To 87/2016, a podle §265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl. Obviněný současně požádal, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
12. Obviněný H. N. V. prostřednictvím své obhájkyně opřel své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. k) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští a v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
13. V podaném dovolání obviněný předně namítl, že v popisu skutku pod bodem I. výroku rozsudku odvolacího soudu není vyjádřeno jeho zavinění ve formě úmyslu k neregistrovanému léčivu Cirrus a jeho množství. Popis skutku tak dle jeho názoru připouští použití právní kvalifikace jeho jednání podle §286 tr. zákoníku. V této souvislosti obviněný dále zdůraznil, že byl pouze najat k převozu zboží, přičemž nevěděl, o jaké konkrétní zboží se jedná. Tato obhajoba navíc nebyla ze strany soudů obou stupňů na základě provedených důkazů vyvrácena. Dle jeho názoru tak všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu z popisu skutku nevyplývají.
14. Obviněný zároveň upozornil na nesoulad mezi obsahem skutkové věty a protokolem o sledování osob a věcí ohledně počtu balíků, které měly být vydány z vozidla. V tomto směru též zpochybnil prokázání jeho zavinění ve vztahu k objemu léčiv Cirrus, přičemž v návaznosti na to poukázal na možnost posouzení jeho jednání podle zásad skutkového omylu dle §18 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný je rovněž přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena extrémním nesouladem mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními.
15. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný podřadil své námitky ve vztahu k výroku o trestu propadnutí věci, a to konkrétně finanční hotovosti, když namítl, že se nejednalo o prostředky jakkoli související s trestnou činností a které navíc ani nenáležely obviněnému. V této souvislosti obviněný poukázal, že peníze – eura – patřily jeho družce a její matce, přičemž obě řádně uplatnily žádost o vrácení peněz. Nejedná se tak o věc náležející pachateli ve smyslu §70 tr. zákoníku a uložení tohoto druhu trestu je v daném rozsahu vyloučeno. Obviněný poté zpochybnil i propadnutí finanční hotovosti v českých korunách, neboť nebyla prokázána jejich spojitost s trestnou činností či vlastnický vztah obviněného k těmto finančním prostředkům.
16. Pokud jde konečně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněný namítl, že v rozsudku odvolacího soudu absentují zprošťující výroky ohledně dalších ,,dílčích útoků“, jež je nutno považovat ze procesně samostatné skutky ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř.
17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný H. N. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně obviněného v celém rozsahu a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný nebere do vazby.
18. K dovolání obviněných P. H. a H. N. V. se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 81/2017 ze dne 22. 3. 2017).
19. Stran dovolání obviněného P. H. pak státní zástupce uvedl, že námitku místní nepříslušnosti vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nelze pod daný důvod dovolání podřadit, neboť tento se vztahuje pouze k nepříslušnosti věcné. Tím spíše pak nemůže tento dovolací důvod naplnit námitka místní nepříslušnosti soudu pro úkony přípravného řízení, když dotčený dovolací důvod hovoří o příslušnosti soudu, který rozhodl ,,ve věci”. Nadto je však z dostupného spisového materiálu zřejmé, že uvedená námitka je nedůvodná i z věcného hlediska, neboť k prověřované trestné činnosti mělo dojít na různých místech v Karlovarském kraji, přičemž jsou zde dále rozvedeny i různá místa v okolí města Ch. Výkon dozoru nad přípravným řízením proto zcela dle zásad místní příslušnosti vykonávalo (v této fázi řízení) věcně a místně příslušné státní zastupitelství v Ch, jež spadá do obvodu Okresního soudu v Chebu.
20. Státní zástupce se rovněž neztotožnil s námitkou vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněný totiž tuto námitku neodvíjí od situace, kdy byl dán důvod nutné obhajoby, ale pouze na podkladě prosazování vlastní představy o posloupnosti úkonů trestního řízení, když má za to, že byl v postavení obviněného dříve, než k tomu v dané věci došlo. Tvrdí-li obviněný, že již v době konání prohlídky jiných prostor měl mít postavení obviněného, nelze se s ním ztotožnit, neboť právě i výsledky takové prohlídky byly teprve podkladem pro zahájení jeho trestního stíhání. S tím pak souvisí i materiální naplnění podmínek neodkladnosti nebo neopakovatelnosti takového úkonu, které byly v předmětné věci prokazatelně dány.
21. Stejně tak nelze pod uplatněné dovolací důvody bez dalšího podřadit ani námitky ohledně údajně nezákonného sledování osob a věcí. V tomto směru totiž třeba hodnotit existenci podmínek pro uskutečnění takového úkonu v době jeho nařízení, nikoli zpětně podle teprve následně změněné důkazní situace. Pokud pak obecně namítl nezákonnost důkazů získaných provedeným sledováním, je námitka založena na obecných a v podstatě nepřezkoumatelných deklaracích nezákonnosti bez jakéhokoli základu. Stejně žádný z uplatněných dovolacích důvodů nenaplňuje námitky ve vztahu k protokolu o vydání věci, když je zřejmé, že případné formální či administrativní nedostatky nemají žádný relevantní vztah k závěrům o vině obviněného.
22. Pokud pak obviněný akcentoval princip, že soud nesmí být pomocníkem veřejné žaloby, lze mu jistě v obecné poloze přisvědčit. Zároveň však tuto tezi nijak nekonkretizoval ve vztahu k postupu soudů v nyní předkládané věci a jedná se tak pouze o bezobsažné konstatování. Vytýká-li obviněný dále odvolacímu soudu alternativní závěry, nelze než konstatovat, že jde o pouhou polemiku s dílčí pasáží odůvodnění napadeného rozsudku, která je nadto vytržena z celkového kontextu skutkových zjištění. Tato námitka tak dle názoru státního zástupce naráží na limity vyplývající z ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. Celkově tak dle názoru státního zástupce lze shrnout, že veškeré námitky obviněného P. H. se zcela míjejí se zákonnými dovolacími důvody, když uplatnil výhradně námitky procesní povahy, které nadto nejsou způsobilé založit pochybnost o zachování práva obviněného na spravedlivý proces.
23. K dovolání obviněného H. N. V. pak státní zástupce konstatoval, že toto obsahově částečně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný namítl, že jeho jednání nebylo namístě posuzovat podle §283 tr. zákoníku, ale podle §286 tr. zákoníku. V tomto směru totiž nelze přehlédnout, že výklad pojmu prekursor (jež spadá i pod tento případ) byl přitom aktuálně dotčen rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie (dále jen ,,Soudní dvůr”), a proto je třeba se právním posouzením jednání obviněného zabývat.
24. V této souvislosti pak státní zástupce poukázal na usnesení Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, v němž bylo ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie rozhodnuto o předběžné otázce, kterou mu předložil Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 212/2016-I., jež se týkala právního posouzení nakládání s léčivými přípravky s obsahem prekursoru efedrinu, nebo pseudoefedrinu (dále též ,,pseudo/efedrin“). K této otázce pak Soudní dvůr zaujal stanovisko, z něhož lze dovodit, že v rámci ,,vnitrounijního“ prostoru, v němž je třeba aplikovat právě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, o prekursorech drog (dále též ,,nařízení č. 273/2004“), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 20. 11. 2013 č. 1258/2013, účinného od 30. 12. 2013 (dále též ,,nařízení č. 1258/2013“), nelze za prekursor považovat takové léčivo, jež obsahuje právě látku pseudo/efedrin, třebaže pseudo/efedrin jinak sám o sobě prekursorem je. Z hlediska evropské právní úpravy se tak jedná o léčivý přípravek ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků (dále též ,,směrnice 2001/83/ES“). Zároveň však z uvedeného usnesení Soudního dvora implicitně vyplývá další dílčí závěr, že v případě léčivých přípravků pocházejících ze třetích zemí, se naopak uplatní nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi (dále též nařízení č. 111/2005), a to ve znění nařízení č. 1259/2013, tedy že na přeshraniční (ve smyslu přes vnější hranici Evropské unie) nakládání s takovými léčivými přípravky obsahujícími pseudo/efedrin bude nahlíženo jako na nedovolené nakládání s prekursorem.
25. Státní zástupce má však za to, že výše nastíněné závěry nelze aplikovat zjednodušeně tak, že v každém případě bude nutno nakládání s léčivy obsahujícími pseudo/efedrin považovat za nakládání s jiným předmětem určeným k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky ve smyslu §286 tr. zákoníku. Tyto právní závěry bude třeba vždy aplikovat v závislosti na konkrétním zjištěném skutkovém stavu.
26. V souvislosti s výše uvedenou argumentací státní zástupce dále poukázal na právní režim léčivých přípravků ve smyslu směrnice 2001/83/ES, jakož i na definici pojmu prekursor ve smyslu nařízení č. 273/2004 ve znění nařízení č. 1258/2013. V návaznosti na to pak konstatoval, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že obvinění s léčivým přípravkem Cirrus rozhodně nenakládali pro jeho terapeutické účinky. Příslušné tablety byly hromadně vyňaty z blistrů a z terapeutického hlediska tak byly znehodnoceny. Zároveň tyto přípravky ani zjevně neobsahovaly povinnou příbalovou informaci ve smyslu hlavy V. směrnice 2001/83/ES, nehledě na skutečnost, že obvinění nedisponovali jakýmkoli oprávněním k nakládání s takovými přípravky. Je tak zřejmé, že smyslem jednání obviněných bylo další ryze neterapeutické zpracování tablet, které jim za těchto okolností odnímá charakter léčivého přípravku dle citované směrnice. Dle názoru státního zástupce tak lze za daných okolností takové tablety i nadále považovat za prekursor ve smyslu nařízení č. 273/2004. Pokud by Nejvyšší soud takové právní východisko akceptoval a neshledal-li by podmínky pro položení nové předběžné otázky Soudnímu dvoru v naznačeném smyslu, má státní zástupce za to, že i po rozhodnutí Soudního dvora ve věci vedené pod sp. zn. C-497/16 by bylo možno přisouzenou právní kvalifikaci jednání obviněných akceptovat.
27. Pokud obviněný H. N. V. dále namítl nedostatek subjektivní stránky k přisouzenému trestnému činu, nelze mu dle názoru státního zástupce přisvědčit. Subjektivní stránkou jednání obviněných se totiž dostatečně v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval zejména soud odvolací, kde přiléhavě poukázal na skutečnosti, z nichž lze úmysl obviněných usuzovat, a to jak k charakteru zjištěných tablet, tak i ve vztahu k jejich množství. Tyto závěry odvolacího soudu tak neposkytují jakýkoli prostor k úvahám o existenci skutkového omylu, jak se obviněný domáhá.
28. Stejně tak se stání zástupce neztotožnil ani s námitkou obviněného ohledně údajně chybějícího zprošťujícího výroku, již podřadil pod §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Vrchní soud totiž zcela vycházel z aktuálních judikatorních závěrů ve vztahu k posouzení tzv. drogových trestných činů jako trestných činů trvajících, které se nerozpadají na procesně samostatné skutky, o nichž by bylo třeba rozhodnout samostatnými výroky. V této souvislosti státní zástupce odkázal na relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se této problematiky, na základě čehož pak dospěl k závěru o správnosti postupu odvolacího soudu, pokud část žalovaného jednání z popisu skutku obviněných pouze tzv. vypustil.
29. Ani s námitkou obviněného proti uloženému trestu propadnutí věci ve vztahu k zajištěné finanční částce se nelze dle názoru státního zástupce ztotožnit. Z hlediska úvah o uložení tohoto druhu trestu je třeba považovat za podstatný skutkový závěr odvolacího soudu, že zajištěné prostředky byly určeny k profinancování žalované trestné činnosti a konkrétní okolnosti svědčí o tom, že všechny byly určeny ke stejnému účelu. Tvrzení obviněného, že se jednalo o prostředky, jejichž část náležela jeho družce, zatímco druhá část matce družky pro účely směny na české koruny pak považuje státní zástupce pouze za polemiku se skutkovými zjištěními vedoucími k uložení tohoto druhu trestu.
30. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného P. H. obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby jej podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Státní zástupce dále shledal, že dovolání obviněného H. N. V. lze i ve světle aktuální judikatury Soudního dvora považovat za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
31. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný H. N. V. prostřednictvím své obhájkyně repliku, v níž předně zrekapituloval podstatné části argumentace státního zástupce a následně namítl, že nesouhlasí se závěrem státního zástupce, že v daném případě byl léčivu Cirrus jednáním obviněných odejmut charakter léčivého přípravku, a proto lze i nadále předmětné tablety považovat za prekursor ve smyslu nařízení č. 273/2004. V této souvislosti pak opakovaně poukázal na nedostatek subjektivní stránky ve vztahu k charakteru a stavu léčiva Cirrus, jakož i na nesprávná právní posouzení skutku ve smyslu chybně užité právní kvalifikace.
32. Obviněný rovněž nesouhlasil ani se stanoviskem státního zástupce stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Sama skutečnost, že peněžní prostředky měly být uloženy v jednom balíčku a na místě určeném obviněným, totiž nevyvrací oprávněnost uplatnění nároku na měnu Euro družkou obviněného a její matkou s tím, že předmětné finanční prostředky neměly nic společného se stíhanou trestnou činností.
33. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak obviněný uvedl, že judikaturu Nejvyššího soudu stran tzv. drogových trestných činů trvajícího charakteru nelze vztáhnout na daný případ, neboť se zde jedná o odlišnou situaci. Nejednalo se totiž o trvání jednou vyvolaného protiprávního stavu, nýbrž vždy o samostatný, v určitém čase provedený útok, oddělený od útoků ostatních, a to bez propojení jednotícím prvkem mezi jednotlivými útoky. V takovém případě tedy žalované jednání bylo tvořeno jednotlivými dílčími útoky pokračujícího trestného činu, a proto mělo být procesně rozhodnuto o takových útocích zprošťujícím výrokem.
34. S ohledem na shora uvedené, i s přihlédnutím k argumentaci v podaném dovolání, považuje obviněný uplatněné dovolací důvody za relevantní. Pokud by však Nejvyšší soud shledal podmínky pro položení nové předběžné otázky Soudnímu dvoru, navrhl obviněný pro takový případ přerušit podle §265o odst. 1 tr. ř. výkon rozsudku odvolacího soudu do konečného rozhodnutí o podaném dovolání.
III. Přípustnost dovolání
35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání byla podána v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnými osobami v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatelé výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a nic nebrání jejich projednání.
IV. Důvodnost dovolání
A) Obecná východiska
36. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírají, naplňují obviněnými uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence těchto důvodů je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
37. Obviněný P. H. své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), písm. c) a písm. g) tr. ř. a obviněný H. N. V. pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. k) tr. ř.
38. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je naplněn tehdy, rozhodl-li ve věci věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Dle tohoto ustanovení tak lze dovoláním napadnout pouze nepříslušnost věcnou, tedy za situace, že ve věci rozhodl soud v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a §17 tr. ř.). Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení však není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu podle §18 tr. ř. Pod tento dovolací důvod pak vůbec nelze podřadit místní nepříslušnost jiných orgánů činných v trestním řízení.
39. Pokud jde dále o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., ten spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tato situace je důvodem dovolání bez ohledu na skutečnost, z jakého důvodu musel mít obviněný v řízení obhájce, popřípadě zda šlo o jediný důvod nutné obhajoby či více takových důvodů. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva, a proto se jeho porušení považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (R 48/2003, R 23/2007-II., NS 17/2002-T 413. a NS 19/2003-T 455.).
40. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
41. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
42. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
43. Konečně posledně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách. Pod první variantu spadají případy, kdy nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Druhá varianta pak může být naplněna v případě, kdy určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nespadá chybějící či neúplné odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný.
44. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
45. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
46. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je však s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
B) K dovolání obviněného P. H.
47. Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedená teoretická východiska konstatuje, že pokud obviněný P. H. uplatnil námitku směřující proti stanovení místní příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení, jde o námitku, která směřuje toliko proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení jako taková nemůže být relevantně podřazena pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak ani pod jiný zákonný dovolací důvod.
48. Nejvyšší soud však přesto považuje za vhodné vyjádřit se stručně k problematice místní příslušnosti státních zastupitelství a soudů v přípravném řízení. Podle §26 odst. 1 tr. ř. je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Podle §26 odst. 2 tr. ř. soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odstavce 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Jde o speciální ustanovení o příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení, které je omezeno pouze na dobu, kdy probíhá přípravné řízení, a které znamená, že soud příslušný podle těchto ustanovení se stává soudem příslušným k jakémukoli rozhodnutí, které ve věci přichází v úvahu [až po podání obžaloby k soudu – tedy po ukončení přípravného řízení – se příslušnost soudu (věcná i místní) řídí obecnými hledisky uvedenými v ustanovení §16 až §22 tr. ř.].
49. Ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení v předmětné věci ze dne 25. 6. 2014, č. j. KRPK-55793-6/TČ-2014-190070 (č. l. 1) pak vyplývá, že na podkladě zjištěných skutečností a výpovědi J. P. je dostatečně odůvodněn závěr, že na různých místech v Karlovarském kraji mohl být spáchán přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že dále jsou zde podrobněji rozvedeny lokality ,,ve městě M. L.“ a ,,různá místa v okolí města Ch.“. Na základě těchto prvotních poznatků o údajné trestné činnosti obviněného H. N. V. byla tedy v této prvotní fázi trestního řízení bezpochyby dána místní příslušnost Okresního státního zastupitelství v Chebu k výkonu dozoru nad průběhem tohoto trestního řízení. Dle výše zmiňovaného §26 tr. ř. byla pak rovněž zcela správně dána i místní příslušnost Okresního soudu v Chebu k provádění úkonů v přípravném řízení.
50. Z těchto skutečností proto jasně vyplývá, že k porušení právních předpisů stran místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení nedošlo. Dle logického výkladu a minori ad maius lze pak rovněž dovodit, že v uvedeném ohledu nebylo dotčeno ani ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces a zákonného soudce a z tohoto hlediska je třeba nahlížet i na použitelnost důkazů, které byly v uvedeném stadiu trestního řízení opatřeny. Se zřetelem k těmto skutečnostem tak nebylo možné námitce obviněného P. H. stran místní nepříslušnosti orgánů činných v trestním řízení přiznat jakoukoli opodstatněnost, a to obzvlášť za situace, když takto postavená argumentace neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 tr. ř.
51. Nejvyšší soud se rovněž nemohl ztotožnit s námitkou obviněného, že v jeho případě byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněný totiž tuto námitku neodvíjí od situace, kdy byl dán důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., přičemž obhájce reálně neměl, ale pouze na pokladě prosazování vlastní představy o posloupnosti úkonů trestního řízení, když má za to, že měl být v postavení obviněného dříve, než k tomu v dané věci došlo. Pojem „obviněný“ má přitom v českém trestním právu procesním svůj jednoznačný význam, vycházející z §32 tr. ř., který stanovuje, že toho, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, lze považovat za obviněného a použít proti němu prostředků daných tímto zákonem teprve tehdy, bylo-li proti němu zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. V době konání obviněným namítaných úkonů však ještě P. H. v postavení obviněného nebyl, což zároveň znamená, že ani nemohl mít v daném okamžiku obhájce, neboť postavení obhájce se pojí až s postavením obviněného. Namítl-li obviněný, že již v době konání prohlídky jiných prostor a pozemků dne 14. 11. 2014 měl mít postavení obviněného, nelze se s takovou námitkou ztotožnit, neboť i právě výsledky takové prohlídky byly teprve podkladem pro zahájení jeho trestního stíhání dne 15. 11. 2014. Je tak zřejmé, že uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
52. Pokud jde dále o výhradu extrémního nesouladu spočívající v nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti důkazů v podobě prohlídek jiných prostor ze dne 14. 11. 2014, sledování osob a věcí a konečně protokolu o vydání věci ze dne 14. 11. 2014, Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto případě se nejedná o námitky opodstatněné a relevantně spadající pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
53. Podle §82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejícím (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Podle §82 odst. 2 tr. ř. lze pak z důvodů uvedených v §82 odst. 1 tr. ř. vykonat i prohlídku prostor nesloužících k bydlení (jiných prostor) a pozemků, pokud nejsou veřejně přístupné. Podle §83 odst. 1 tr. ř. příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. V příkazu musí být mimo obecných náležitostí uloženo provedení domovní prohlídky, popsán byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení, včetně prostor k nim náležejících tak, aby nemohlo dojít k záměně bytu nebo takové jiné prostory a aby byl určen též rozsah provádění domovní prohlídky. Dále zde musí být uveden účel domovní prohlídky a poukázáno na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele bytu (prostorů) strpět domovní prohlídku, včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku. Obsahovat musí upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení, příp. při ní nalezené s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1122). Podle §83a odst. 1 tr. ř. pak platí, že na nařízení a provedení prohlídky jiných prostor a pozemků se obdobně užije §83 odst. 1 a odst. 2 tr. ř.
54. Nejvyšší soud dále připomíná, že k provádění domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu typicky dochází v případech, kdy v době, kdy má být úkon proveden, zatím není známa osoba, proti které se trestní řízení vede (tzv. neznámý pachatel), a pro další postup v trestním řízení je tak prohlídka nezbytná. Dále se jedná o případy, kdy je podezřelý ze spáchání konkrétního trestného činu sice orgánům činným v trestním řízení znám, ale bez provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu nelze vyhovět podmínce uvedené v čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle kterého má obviněný právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. Bez těchto zjištění by obvinění také neobstálo v testu zjištěných a odůvodněných skutečností ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. K dalším typickým případům, kdy je nezbytné provádět domovní prohlídku jako úkon neodkladný a neopakovatelný, pak patří situace, kdy policejní orgán v trestním řízení sice shromáždil dostatek podkladů a mohl by proti známému podezřelému zahájit trestní stíhání i bez domovní prohlídky, ale je zde konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu, že sdělení obvinění by mohlo způsobit prodlevu nebo být upozorněním pro podezřelého, aby zničil nebo odstranil stopy trestného činu, resp. důkazní prostředky, jež se v předmětných, veřejnosti nepřístupných prostorách nacházejí.
55. Podle §160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Potřeba výslovného uvedení, že se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon, byla v judikatuře soudů opakovaně řešena. V rozhodnutí pod č. 13/2014-III. Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud vyslovil, že jestliže je příkaz k domovní prohlídce vydáván ve stadiu „prověřování podezřelého“, nikoli tedy ve stadiu trestního stíhání, je třeba v odůvodnění vysvětlit, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, popř. to uvést v protokolu o domovní prohlídce (§160 odst. 4 tr. ř.), což by mělo být z logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce. Dále lze zmínit např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/2013 Sb. rozh. tr., které ovšem současně zdůraznilo, že je nutné zvažovat i materiální hledisko, pokud zdůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti v uvedených úkonech není.
56. V případě, že takové zdůvodnění příkaz nebo protokol neobsahuje, lze odstranit nedostatek formálních podmínek příkazu nebo protokolu (tedy i o neodkladnosti úkonu), v dalším řízení, a to např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly. Smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu je totiž zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů. Jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak případná neexistence zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti – byť je vadou řízení – nedosahuje takové roviny, aby byla sama o sobě důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu.
57. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, uvedl, že nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti v soudním příkazu k domovní prohlídce, stejně jako porušení povinnosti uvést do protokolu o domovní prohlídce skutečnosti, na jejichž základě byla domovní prohlídka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděna, je vadou řízení, která však sama o sobě nedosahuje ústavní roviny, resp. sama o sobě není důvodem pro zrušení příslušných rozhodnutí (shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 1813/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08). V usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, pak Ústavní soud konstatoval, že za důvod ke svému zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz k domovní prohlídce vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění sice neobsahuje pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z okolností případu zřejmá. V usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, pak Ústavní soud konstatoval, že ústavněprávního rozměru nabývá až deficit, kdy v daném případě neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (podobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 946/13).
58. Nejvyšší soud tedy ze všech hledisek, která již byla vymezena, posuzoval okolnosti, za nichž došlo k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 14. 11. 2014, a shledal, že policejní orgán podal řádně věcně i formálně odůvodněný návrh (č. l. 2-12) státní zástupkyni, která následně rozvedla i skutečnosti rozhodné pro provedení prohlídky jiných prostor a pozemků (č. l. 14-17 verte). V samotném příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků se pak soud rovněž vyjádřil k důvodnosti posuzovaného úkonu (č. l. 18-20), byť bez výslovného vyjádření neodkladnosti a neopakovatelnosti. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků byly pak explicitně rozvedeny důvody k provedení prohlídky jako neopakovatelného a neodkladného úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. (č. l. 21-27). Vzhledem k předchozím materiálním i formálním důvodům tak v dané věci zřetelně nemohlo dojít k pochybení dosahujícímu takové intenzity, jež by mohlo založit procesní vadu zakládající porušení práva na spravedlivý proces.
59. S ohledem na konkrétní okolnosti případu, procesní charakteristiku této fáze řízení a obsah výše uvedených úkonů je tedy zřejmé, že průběh přípravného řízení v této věci svědčí o posloupnosti jednotlivých úkonů trestního řízení, v němž měla po počátečních úkonech dokladujících podezření ze spáchání trestného činu prohlídka jiných prostor a pozemků zřetelně povahu neodkladného a neopakovatelného úkonu, bez něhož by nebylo vůbec možno vyhovět účelu trestního řízení a identifikovat protiprávní jednání. Policejní orgán, státní zástupce i soudce měli v době rozhodování o nich k dispozici nezbytnou kvantitu i kvalitu důkazů, které takové prohlídky odůvodňovaly. Vzhledem k tomu nelze ve výše uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení shledat výraznější pochybení, natož takové, které by mohlo založit procesní vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, případně dokonce porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy neshledal takové pochybení, které by mohlo mít za následek nepoužitelnost výsledků prohlídky jiných prostor coby důkazů v trestním řízení vedeném proti obviněným, neboť způsob jejího provedení jako celek, posuzován i z hledisek vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu, může obstát.
60. Pokud pak obviněný vytkl nezákonnost důkazů získaných provedeným sledováním osob a věcí, nutno konstatovat, že se jedná o námitku založenou pouze na obecných, skutkových a v podstatě nepřezkoumatelných deklaracích nezákonnosti bez jakéhokoli základu, která tedy nemůže založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec konstatuje, že povolení ke sledování osob a věcí bylo ze strany Okresního státního zástupce vydáno plně v souladu §158d tr. ř. (č. l. 1027-1029). Stejně tak Nejvyšší soud nemohl jako vadu zakládající tzv. extrémní nesoulad shledat námitku obviněného ve vztahu k protokolu o vydání věci ze dne 14. 11. 2014 (č. l. 112-114), když je zřejmé, že případné formální či administrativní nedostatky nemohly mít žádný relevantní vztah k závěrům o vině obviněného.
61. Nejvyšší soud pak konstatuje, že pokud obviněný zdůraznil princip, že soud nesmí být pomocníkem veřejné žaloby, lze s tímto tvrzením v obecné rovině souhlasit. K této námitce však obviněný dále nepřipojil žádnou relevantní argumentaci, jež by poukázala na údajná pochybení soudů v tomto směru a Nejvyšší soud se tak k dané námitce nemohl blíže vyjádřit. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou námitku dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
62. Vytkl-li obviněný dále odvolacímu soudu údajné spekulativní závěry ohledně výpovědi obviněného k jeho jednání, nelze než konstatovat, že takto postavená argumentace představuje pouhou polemiku s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, která je nadto vytržena z celkového kontextu skutkových zjištění. Na tomto místě pak nutno zdůraznit, že dovoláním lze napadat jen výroky napadeného rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí. V tomto směru tak považuje Nejvyšší soud uplatněnou námitku za nepřípustnou ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. (a navíc i zcela neopodstatněnou).
63. Pokud obviněný P. H. v postupu soudů spatřoval také porušení zásady in dubio pro reo , je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
64. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů v případě obviněného nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 2, odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Jimi učiněná skutková zjištění totiž korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Je proto zřejmé, že uplatněné skutkové a procesní námitky obviněného P. H. zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
C) K dovolání obviněného H. N. V.
65. Stran námitek uplatněných v dovolání obviněného H. N. V. Nejvyšší soud shledal, že tyto obsahově částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný totiž namítl, že jeho jednání nebylo namístě posuzovat podle ustanovení §283 tr. zákoníku, nýbrž podle ,,mírnějšího“ ustanovení §286 tr. zákoníku. Třebaže tento závěr obviněný odvozuje od tvrzeného nedostatku subjektivní stránky, s čímž se Nejvyšší soud neztotožňuje (a o čemž bude pojednáno níže), nelze přehlédnout, že vztah obou dotčených ustanovení je mimo jiné utvářen i definicí pojmu prekursor ve smyslu unijní právní úpravy. Výklad pojmu prekursor byl přitom zcela aktuálně dotčen rozhodnutím Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, a z tohoto hlediska je třeba se právním posouzením jednání obviněného zabývat.
66. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na výše zmiňované rozhodnutí Soudního dvora, dle něhož „Léčivé přípravky“ ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/27/ES ze dne 31. 3. 2004, obsahující „uvedené látky“ ve smyslu čl. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. 11. 2013, jako jsou efedrin a pseudoefedrin, jsou vyloučeny z působnosti posledně uvedeného nařízení i po vstupu v platnost nařízení č. 1258/2013 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1259/2013 ze dne 20. 11. 2013, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.“
67. Z citovaného rozhodnutí Soudního dvora tak bez zřejmých pochybností vyplývá, že léčivé přípravky, které obsahují ,,uvedené látky” (jako jsou efedrin a pseudoefedrin), tj. látky, které by samy o sobě odpovídaly definici pojmu prekursor, jsou vyloučeny z působnosti nařízení č. 273/2004. Z hlediska unijní právní úpravy se tedy jedná o léčivý přípravek ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice 2001/83/ES. Zároveň však z citovaného rozhodnutí Soudního dvora implictně vyplývá i další dílčí závěr, že v případě léčivých přípravků pocházejících ze třetích zemí (ve smyslu přes ,,vnější” hranice Evropské unie) se naopak uplatní nařízení č. 111/2005 ve znění nařízení č. 1259/2013. V případě zmíněného přeshraničního nakládání s léčivými přípravky obsahujícími efedrin nebo pseudoefedrin lze proto takové jednání posoudit jako nedovolené nakládání s prekursorem z hlediska trestní odpovědnosti podle českého práva. Lze proto uzavřít, že pro právní posouzení obdobného jednání do budoucna bude nutné zohlednit, zda pachatel nedovoleně nakládal s takovými léčivými přípravky v rámci Evropské unie, či zda je v takovém jednání přítomen ,,mimounijní prvek”, a to za podmínky, že je takový prvek kryt zaviněním pachatele.
68. Podle Nejvyššího soudu však výše nastíněné závěry vyplývající z citovaného rozhodnutí Soudního dvora nelze aplikovat formalisticky tak, že v každém případě bude nutno nakládání s léčivými přípravky obsahujícími pseudo/efedrin považovat za nakládání s jiným předmětem určeným k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky ve smyslu §286 tr. zákoníku. Tyto právní závěry bude třeba vždy aplikovat v závislosti na konkrétních skutkových zjištěních.
69. Východiskem Soudního dvora pro závěr, že léčivé přípravky s obsahem pseudo/efedrinu nespadají pod kategorii prekursoru, je totiž skutečnost, že léčivé přípravky mají samostatný a komplexně upravený právní režim dle směrnice č. 2001/83/ES. Podle čl. 1 bodu 2 této směrnice se za léčivý přípravek považuje: a) jakákoliv látka nebo kombinace látek představená s tím, že má léčebné nebo preventivní vlastnosti v případě onemocnění lidí; nebo b) jakákoliv látka nebo kombinace látek, kterou lze použít u lidí nebo podat lidem buď k obnově, úpravě či ovlivnění fyziologických funkcí prostřednictvím farmakologického, imunologického nebo metabolického účinku, nebo za účelem stanovení lékařské diagnózy. Z dalších ustanovení uvedené směrnice pak vyplývá, že pro nakládání s léčivými prostředky je stanoven relativně striktní právní režim, ať už jde o výrobu, povolení k nakládání, balení léčiv, povinnost doprovodné (příbalové) informace a další podrobně rozvedené povinnosti. Dle názoru Nejvyššího soudu lze přitom za léčivý přípravek v právním smyslu uvedené směrnice považovat pouze takovou látku, která odpovídá uvedeným parametrům, nikoli již takový přípravek, který sice původně odpovídal definici léčivého přípravku podle uvedené směrnice, ale s nímž bylo dále neoprávněně nakládáno mimo právní rámec této směrnice a způsobem, který vylučuje jeho užití pro terapeutické účely. Jinými slovy, pokud pachatel s takovým léčivým přípravkem nakládá neoprávněně tak, že to vylučuje jeho následné použití u lidí nebo podání lidem, má Nejvyšší soud za to, že takový předmět již dále nespadá pod samotnou definici léčivého přípravku ve smyslu směrnice č. 2001/83/ES a o léčivý přípravek se tak nejedná. Za takového stavu se pak dle Nejvyššího soudu může i nadále uplatnit definice prekursoru ve smyslu nařízení č. 273/2004 ve znění nařízení č. 1258/2013. Podle čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení je uvedenou látkou (tj. prekursorem) „jakákoliv látka uvedená v příloze I, která může být použita k nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek, včetně směsí a přírodních produktů, které tyto látky obsahují, avšak s výjimkou směsí a přírodních produktů, ve kterých jsou uvedené látky obsaženy tak, že tyto uvedené látky nelze snadno použít ani extrahovat snadno dostupnými nebo hospodárnými prostředky, léčivé přípravky ve smyslu čl. 1 bodu 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES a veterinární léčivé přípravky ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/82/ES“ . Tento závěr pak dle Nejvyššího soudu koresponduje i se smyslem právní úpravy léčivých přípravků podle směrnice č. 2001/83/ES, jímž je zejména ochrana veřejného zdraví (srov. čl. 2 preambule směrnice), a dále odstraňování překážek obchodu v rámci Evropské unie (srov. čl. 4 a 5), přičemž z kontextu je zřejmé, že je tím míněn pochopitelně pouze obchod legální. To však nebyl případ jednání obviněných v nyní předkládané věci.
70. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž vyplývá, že obvinění s léčivým přípravkem Cirrus rozhodně nenakládali pro jeho terapeutické účinky. Příslušné tablety byly vyňaty z blistrů, tj. obalů chránících je před poškozením, popřípadě před kontaminací jinými látkami a z terapeutického hlediska tak byly znehodnoceny. Zároveň tyto přípravky ani zjevně neobsahovaly povinnou příbalovou informaci ve smyslu hlavy V. směrnice č. 2001/83/ES, nehledě na skutečnost, že obvinění nedisponovali jakýmkoli oprávněním k nakládání s takovými přípravky. Již samotné hromadné vynětí tablet z blistrů, jejichž celková hmotnost činila 19 896 g, což představuje 51 544 kusů tablet, přechovávání za farmaceuticky zcela nevhodných podmínek a neoprávněnost celé transakce pak signalizuje, že smyslem jednání obviněných bylo další ryze neterapeutické zpracování tablet, které jim za těchto okolností odnímá charakter léčivého přípravku dle citované směrnice. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za daných okolností lze takové tablety i nadále považovat za prekursor ve smyslu nařízení č. 273/2004. Pro úplnost lze podotknout, že způsob nakládání s těmito tabletami v nyní přezkoumávané věci je přitom odlišný od jednání pachatele řešeného ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 212/2016, v níž následně rozhodoval Soudní dvůr.
71. Z této situace tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i po rozhodnutí Soudního dvora ve věci vedené pod sp. zn. C-497/16, lze ve smyslu směrnice č. 2001/83/ES a nařízení č. 273/2004 ve znění nařízení č. 1258/2013 považovat právní kvalifikaci jednání obviněných podle §283 tr. zákoníku za přiléhavou a správnou. Nejvyšší soud současně shledal, že za daného stavu není rozhodnutí o dovolání obviněného závislé na vyřešení sporné otázky výkladu aktů přijatých orgány Evropské unie, jak má na mysli čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, a nejsou tak splněny podmínky pro položení nové předběžné otázky Soudnímu dvoru.
72. Pokud obviněný H. N. V. dále namítl nedostatek subjektivní stránky ve formě úmyslu k přisouzenému trestnému činu, nelze takové argumentaci přiznat opodstatněnost. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 1974-1975), s nímž se v rámci svého přezkumu ztotožnil i soud odvolací (č. l. 2146-2147) totiž vyplývá, že soudy se předmětnou námitkou již dostatečně zabývaly, přičemž přesvědčivě uvedly, proč této obhajobě neuvěřily. Pouze ve stručnosti tak lze zrekapitulovat, že soudy obou stupňů jednoznačně vyvrátily tvrzení obviněného, že vystupoval pouze v pozici nahodilého nevědomého kurýra, který nevěděl o skutečné podstatě dotčené trestné činnosti a charakteru převáženého zboží. Soudy obou stupňů tak na základě řádně provedených důkazů (zejména protokolu o sledování osob a věcí, protokolu o prohlídce jiných prostor, znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví chemie) dospěly správně k závěru, že v případě obviněného byla bezezbytku naplněna objektivní stránka, tak subjektivní stránka přisuzovaného trestného činu, neboť obviněný jednal cílevědomě a s úmyslem docílit škodlivého následku. Za této situace je proto zřejmé, že tyto závěry soudů obou stupňů neposkytují žádný prostor k úvahám o existenci skutkového omylu ve smyslu §18 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku.
73. Nejvyšší soud dále konstatuje, že pokud obviněný v obecné rovině namítl i existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, tak k této argumentaci již nepřipojil žádnou relevantní a konkrétní argumentaci, a proto se Nejvyšší soud dále k této námitce nevyjadřoval. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem dovolacího soudu totiž není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
74. Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani námitku obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že mu byl nezákonně uložen trest propadnutí věci, a to konkrétně finančních prostředků, neboť nebylo prokázáno, že jejich část patřila obviněnému a že byly určeny k trestné činnosti. Dle skutkových zjištění odvolacího soudu (č. l. 2149) totiž vyplývá, že dotčené finanční prostředky byly určeny k profinancování přisuzované trestné činnost a i další konkrétní okolnosti svědčí o tom, že všechny byly určeny ke stejnému účelu. Argumentaci obviněného tedy nutno v tomto směru hodnotit jako pouhou polemiku se skutkovými zjištěními. Námitky typu, že nebyl dostatečně prokázán závěr o určení finančních prostředků, či jejich držení obviněným pouze za účelem směny, se totiž domáhají převzetí obviněným nabízených verzí skutkových zjištění, z kterých pak vyvstávají pochybnosti o správnosti uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve znění tehdy účinném. Nejvyšší soud se proto s uplatněnými námitkami obviněného neztotožnil.
75. Nejvyšší soud se konečně nemohl ztotožnit ani s námitkami obviněného H. N. V. vztahujícími se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V návaznosti na uplatněné námitky pak nutno připomenout, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména usnesení ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, usnesení ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, usnesení ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, usnesení ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, usnesení ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 159/2016, usnesení ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1450/2016, a další), jakož i judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 3267/16), platí, že jednání pachatele, který distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, ale takové jednání tvoří z hlediska trestního práva hmotného i procesního jeden skutek.
76. Nejvyšší soud dále upozorňuje, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku lze spáchat více různými způsoby, a to jak výrobou, dovozem, vývozem, průvozem, nabídnutím, zprostředkováním, prodejem, jiným opatřením jiné osobě či přechováním pro jinou osobu. V konkrétním případě se tak může jednat o situaci, kdy pachatel vyrobí např. určité množství drogy, které následně rozprodává více lidem, a v mezidobí jej pro tyto osoby přechovává. Právě z tohoto důvodu bylo výše citovanou judikaturou vysvětleno, že výroba tohoto určitého množství je jednotícím prvkem, díky kterému nelze např. v prodeji různým osobám či v tom, že k prodeji docházelo s časovým odstupem, spatřovat důvod pro rozdělení jednání do jednotlivých skutků. Z logiky věci však plyne, že stejným jednotícím prvkem může být také přechovávání určitého množství pro jinou osobu nebo osoby či např. opatření určitého množství drogy najednou, které pachatel následně rozprodává po částech.
77. O takový citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v nyní posuzované věci, byť je obviněný odlišného názoru. Při srovnání období, kdy podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obvinění údajně drogu opatřovali dalším osobám (od 24. 7. 2014 do 14. 11. 2014), je totiž patrné, že jednotlivé distribuční akty na sebe vzájemně časově navazovaly, a v jejich jednání tak nebyly shledány žádné konkrétní dělící časové úseky, které by odůvodňovaly závěr o oddělitelnosti dílčích útoků trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněných vymezené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně proto tvořilo z hlediska hmotného práva jeden (trvající) skutek, a nikoli dílčí útoky pokračujícího trestného činu podle §116 tr. zákoníku. Odvolací soud tak postupoval v naprostém souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud za situace, kdy obviněné P. H. a H. N. V. uznal vinnými toliko skutkem – dílčím jednáním pod bodem 9) rozsudku soudu prvního stupně, pouze tzv. vypustil (byť markantní) část žalovaného jednání z popisu skutku.
V. Závěr
78. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím. Nejvyšší soud dále prověřil, že v případě obviněného H. N. V. napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. k) tr. ř. k porušení zákona, a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
79. Pokud v dovolání obviněný P. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě odložil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.
80. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu