ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.351.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 351/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. dubna 2018 dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné M. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 31 To 484/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 51/2016 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 31 To 484/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 10. 2017, sp. zn. 5 T 51/2016, byla M. B. uznána vinnou přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za které a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 1 T 112/2016, byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, za současného zrušení výroku o trestu z citovaného trestního příkaz, dále k trestu propadnutí věci, a to 488 ks tablet léku Apselan, k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let a k trestu zákazu pobytu na území okresu Liberec po dobu tří let.
Podle skutkových zjištění se obviněná trestné činnosti dopustila tím, že v Polské republice dne 31. 10. 2015 pro jiného opatřila a následně okolo 14:10 hod. téhož dne z Polské republiky, aniž by k tomu měla zákonný důvod, dovezla v osobním motorovém vozidle tov. zn. Škoda Felicia, přes hraniční přechod Porajów – Hrádek nad Nisou do České republiky celkem 500 kusů tablet léku zn. Apselan obsahujících celkem 30 g pseudoefedrinu, a to za účelem přivýdělku a s vědomím, že tyto budou užity k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky metamfetaminu zv. pervitin, který je jako psychotropní látka uveden v seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu §44c zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, neboť měla v úmyslu těchto 500 kusů tablet léku Apselan třetí blíže neustanovené osobě za tímto účelem prodat, a vozidlo řídila, ačkoli před jízdou užila metamfetamin a ve 20:10 hod. dne 31. 10. 2015 měla 354 ng/ml metamfetaminu v krvi, v důsledku čehož nebyla způsobilá k bezpečnému řízení a ovládání motorového vozidla.
Proti citovanému rozsudku podal státní zástupce v neprospěch obviněné odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 31 To 484/2017, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněné, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tímto usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V textu svého dovolání nejvyšší státní zástupce uvedl, že se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu ohledně posouzení jednání obviněné jako přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku (posouzení jejího jednání jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku není dovoláním zpochybňováno). Dovolatel předeslal, že jeho námitky nepolemizují se samotnými závěry usnesení osmého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 3. 2017 č. C-497/16 (dále jen „usnesení Soudního dvora“), jež byly dále rozpracovány ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 344/2016 (tj. ve věci, v níž Nejvyšší soud předběžnou otázku dle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie položil). Podstatou zde totiž podle dovolatele není obecná otázka, zda léčivé přípravky obsahující některou z „uvedených látek“ ve smyslu nařízení č. 273/2004 o prekursorech drog lze považovat za prekursor, neboť na tuto otázku Soudní dvůr odpověděl jednoznačně. Podstatné je posouzení, zda konkrétní tablety dovezené a přechovávané obviněnou odpovídaly charakteristikám humánního léčivého přípravku podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků.
Podle nejvyššího státního zástupce závěry usnesení Soudního dvora nelze aplikovat zjednodušeně tak, že v každém případě bude nutno nakládání s léčivy obsahujícími efedrin či pseudoefedrin považovat za nakládání s jiným předmětem určeným k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky ve smyslu §286 tr. zákoníku. Vždy je třeba se zabývat konkrétními skutkovými okolnostmi jednání pachatele, který s takovými předměty nakládá. Východiskem Soudního dvora pro závěr, že léčivé přípravky s obsahem (mj.) efedrinu či pseudoefedrinu nespadají pod kategorii prekursoru, je skutečnost, že léčivé přípravky mají samostatný a komplexně upravený právní režim dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků (dále též jen směrnice č. 2001/83/ES). Podle čl. 1 bodu 2 směrnice č. 2001/83/ES se za léčivý přípravek považuje: a) jakákoliv látka nebo kombinace látek představená s tím, že má léčebné nebo preventivní vlastnosti v případě onemocnění lidí; nebo b) jakákoliv látka nebo kombinace látek, kterou lze použít u lidí nebo podat lidem buď k obnově, úpravě či ovlivnění fyziologických funkcí prostřednictvím farmakologického, imunologického nebo metabolického účinku, nebo za účelem stanovení lékařské diagnózy. Z dalších ustanovení uvedené směrnice pak vyplývá, že pro nakládání s léčivými prostředky je stanoven relativně striktní právní režim, ať už jde o výrobu, povolení k nakládání, balení léčiv, povinnost doprovodné (příbalové) informace a další podrobně rozvedené povinnosti (srov. čl. 11 směrnice č. 2001/83/ES). Z toho lze podle dovolatele učinit závěr, že za léčivý přípravek v právním smyslu dle uvedené směrnice lze považovat pouze takovou látku, která odpovídá uvedeným parametrům, nikoli již takový přípravek, který sice původně odpovídal definici léčivého přípravku podle uvedené směrnice, ale s nímž bylo dále neoprávněně nakládáno mimo právní rámec této směrnice a způsobem, který vylučuje jeho užití pro terapeutické účely. Pokud tedy pachatel s léčivým přípravkem nakládá neoprávněně tak, že to vylučuje jeho následné použití u lidí nebo podání lidem, lze mít za to, že takový předmět již dále nespadá pod samotnou definici léčivého přípravku ve smyslu směrnice č. 2001/83/ES. Může se tedy pak dále uplatnit definice prekursoru ve smyslu nařízení č. 273/2004, o prekursorech drog, ve znění nařízení č. 1258/2013.
Podle čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení je uvedenou látkou (tj. prekursorem) „jakákoliv látka uvedená v příloze I, která může být použita k nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek, včetně směsí a přírodních produktů, které tyto látky obsahují, avšak s výjimkou směsí a přírodních produktů, ve kterých jsou uvedené látky obsaženy tak, že tyto uvedené látky nelze snadno použít ani extrahovat snadno dostupnými nebo hospodárnými prostředky, léčivé přípravky ve smyslu čl. 1 bodu 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES a veterinární léčivé přípravky ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/82/ES“. Tento závěr přitom podle dovolatele koresponduje i se smyslem právní úpravy léčivých přípravků podle směrnice č. 2001/83/ES, jímž je zejména ochrana veřejného zdraví (srov. čl. 2 preambule směrnice), a dále odstraňování překážek obchodu v rámci Evropské unie (srov. čl. 4 a 5), přičemž z kontextu je zřejmé, že je tím míněn pouze obchod legální. Zcela shodné závěry dále podrobněji interpretující pro podmínky českého trestního práva citované usnesení Soudního dvora již vyslovil i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích sp. zn. 11 Tdo 398/2017 a sp. zn. 11 Tdo 461/2017.
Podle dovolatele ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněná s původně léčivým přípravkem Apselan rozhodně nenakládala pro jeho terapeutické účinky. Příslušné tablety byly vyňaty z blistrů, tj. obalů chránících je před poškozením a kontaminací jinými látkami, byly skladovány v plastovém sáčku s nápisem Ikea a z terapeutického hlediska tak byly znehodnoceny. Nelze též přehlédnout, že uvedené přípravky ani neobsahovaly povinnou příbalovou informaci ve smyslu hlavy V. směrnice č. 2001/83/ES, nehledě na skutečnost, že obviněná nedisponovala jakýmkoli oprávněním k nakládání s takovými přípravky. Již samotné hromadění uvedených tablet bez jejich ochranných obalů (blistrů), přechovávání za farmaceuticky zcela nevhodných podmínek bez reálně možné identifikace léčiva a neoprávněnost celého počínání obviněné pak signalizuje, že smyslem jejího jednání bylo ryze neterapeutické zpracování tablet, což jim za těchto konkrétních okolností odnímá charakter léčivého přípravku dle citované směrnice. Podle nejvyššího státního zástupce je namístě takové tablety i nadále považovat za prekursor ve smyslu nařízení č. 273/2004 o prekursorech drog. Dovolatel doplnil, že způsob jednání obviněné je v tomto směru obdobný, jako ve výše zmíněných věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 398/2017 a sp. zn. 11 Tdo 461/2017. Jednání obviněné mělo být právně posouzeno jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jak se toho domáhala původně obžaloba, s tou výhradou, že původně žalovaný znak zpětné recidivy ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v mezidobí u obviněné již odpadl v důsledku osvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení pro předchozí trestnou činnost téhož charakteru.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 31 To 484/2017, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska hospodárnosti řízení má totiž dovolatel za to, že v dané věci postačí pouze rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoli vytýkanou vadou bylo zatíženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť věc je v řízení před soudem projednávána již po relativně delší dobu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Ačkoli soudy obou stupňů věnovaly otázce právního posouzení jednání obviněné patřičnou pozornost a byl jim znám právní názor vyjádřený v usnesení Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 3. 2017 č. C-497/16, aplikovaly jej na projednávaný případ poněkud mechanicky. Především odvolací soud přitom přehlédl v době jeho rozhodnutí aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, která se zabývala velmi obdobnými případy. Ve svém usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 461/2017, týkajícím se skutkově obdobné věci, Nejvyšší soud konstatoval právní názor, který lze stručně shrnout tak, že pokud pachatel nakládá s látkou, která odpovídá definici léčivého přípravku ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001, o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, způsobem, který vylučuje její užití pro terapeutické účely, pak takovou látku nelze považovat za léčivý přípravek ve smyslu citované směrnice. Podobně se Nejvyšší soud vyslovil také ve svém usnesení ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 11 Tdo 398/2017, a v usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 13/2018. V podrobnostech lze na citovaná rozhodnutí odkázat, přičemž obsaženou argumentaci přehledně shrnul i nejvyšší státní zástupce ve svém výše citovaném dovolání.
Odvolací soud v rozporu s citovanou judikaturou zastává názor, že lék vyloupaný z blistrů svých terapeutických vlastností nepozbývá a obviněná držela tablety jako soukromá osoba, tedy po ní nelze vyžadovat, aby je měla uložené v originálních obalech a měla k dispozici příslušný příbalový leták. Tento názor však nahlíží na řešenou problematiku poněkud polovičatě. Samotným zbavením ochranných obalů a příbalových letáků se pochopitelně (bezprostředně) nemění chemické složení a vlastnosti léčiva. Na druhou stranu je třeba brát v úvahu zvláštní povahu léčivých přípravků oproti např. potravinám, které se rovněž konzumují a mohou mít dopad na zdraví člověka, ovšem nikoli tak výrazný, jako je tomu u léčiv. V případě léčiv je poměrně zásadní součástí jejich užití k terapeutickým účelům jejich přesné dávkování, které se většinou liší v závislosti na věku pacienta, dále případné riziko nežádoucích účinků, které mohou být i velmi závažné, např. i v souvislosti s dalšími souběžně podávanými léčivy či se zdravotním stavem konkrétní osoby, a v neposlední řadě také doba použitelnosti. Bez všech těchto informací se tak přípravek bez obalu a příbalového letáku stává pro terapeutické účely prakticky neupotřebitelným, neboť málokdo by zřejmě užil k vlastní léčbě tablety, o jejichž dávkování a dalších vlastnostech nic neví. U většiny přípravků by navíc bez chemické analýzy nebylo možné zjistit ani to, o jaký přípravek se jedná a k léčbě jakých potíží se užívá. U některých léčiv je sice název vyražen přímo na tabletách, ani v takovém případě ovšem nelze zjistit zejména jejich dobu použitelnosti, pod stejným názvem mohou být prodávány i tablety s různým obsahem účinné látky apod. Možnost užití takových tablet k léčbě je tak pouze teoretická a vyžadovala by přinejmenším, aby bylo nejprve laboratorně zjištěno jejich složení, což by bylo ve zřejmém nepoměru k jejich hodnotě.
Skutkové okolnosti v daném případě se přitom podstatně odlišují od situace, kdy si pacient určité přiměřené množství tablet vyloupe z blistrů a umístí je např. do organizéru na tablety, jehož účelem je pomoci při dodržování jejich správného užívání, a následně je během několika dnů užije. V takovém případě totiž s nimi nakládá tak, jak je to u léčivých přípravků běžné a odůvodněné jejich účelem. Oproti tomu obviněná s tabletami nakládala zjevně tak, jak to odpovídalo jejich následnému zpracování na metamfetamin.
S ohledem na výše popsané vady tak Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ačkoli je zmíněnou vadou zatíženo již rozhodnutí soudu prvního stupně, lze se ztotožnit s názorem dovolatele v tom směru, že z hlediska hospodárnosti řízení postačí zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. Krajský soud znovu projedná tuto trestní věc. Vypořádá se s relevantní judikaturou a znovu rozhodne o odvolání státního zástupce. V novém řízení je Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. dubna 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu