ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.48.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 48/2018-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. dubna 2018 dovolání podaná jednak obviněným A. H. , jednak nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného A. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 10 To 48/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 85/2015, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 17 T 85/2015, byl obviněný A. H. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištění ve výroku rozsudku blíže uvedených. Za toto jednání byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, jakož i výroky obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 17 T 85/2015 ze dne 13. 7. 2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 301/2016 ze dne 3. 11. 2016.
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný A. H., jednak v neprospěch obviněného státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 10 To 48/2017, tak, že:
I. Z podnětu odvolání státního zástupce zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém rozsahu napadený rozsudek a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, že:
v přesně nezjištěných večerních hodinách, zřejmě kolem 21.15 hodin dne 18. května 2011, na silnici mezi obcemi H. a N., okr. T., při telefonickém rozhovoru s M. A., vedeným z mobilního telefonu, který si půjčil od O. P., ze vzteku s telefonem udeřil o vozovku, až se rozbil, poté, když stál za O. P., sedícím na místě řidiče ve vozidle zn. Audi A8 4.0 TDi Quatro, čtyřikrát vystřelil z nezjištěné krátké kulové zbraně ráže 7,65 mm ve směru na levou dolní končetinu jmenovaného, v důsledku čehož mu způsobil střelné poranění levé ruky – průstřel středního článku ukazováku s tříštivou zlomeninou kosti, a průstřel měkkých tkání dlaňové plochy prostředníku, prsteníku a malíku, dále průstřel levého bérce s tříštivou zlomeninou 1. nártní kosti, s nutností primárního ošetření na chirurgické ambulanci Městské nemocnice, a. s., Dvůr Králové nad Labem, a hospitalizací na Chirurgické klinice FN Hradec Králové v době od 18. 5. 2011 do 24. 5. 2011, kde se podrobil operační revizi utrpěných poranění v celkovém znecitlivění, ve smyslu chirurgického vyčištění ran, naložení zevního fixátoru na ukazovák levé ruky, založení drénů do střelných kanálů levého bérce a levé nohy, naložení sádrové dlahy na levý bérec, hlezno a nohu, podávání léků proti bolesti, ke zklidnění, k prevenci infekčních komplikací a tromboembolické nemoci a vitamínů v injekční formě, přičemž dne 27. 6. 2011 O. P. byla sejmuta sádrová fixace z levé dolní končetiny a odstraněn fixátor z ukazováku levé ruky, na který byla přiložena hliníková dlaha, když z důvodů utrpěných poranění byl poškozený omezen podstatným způsobem v obvyklém způsobu života zejména nemožností zatěžování levé dolní končetiny (došlápnutí) při chůzi, s využitím podpažních berlí, nejméně do 27. 6. 2011 a rehabilitací.
Za tento zločin, jakož i za sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 7. 2016, č. j. 17 T 85/2015-1295, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 10 To 301/2016, obviněného odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 7. 2016, č. j. 17 T 85/2015-1295, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 10 To 301/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody.
II. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3. Z hlediska rekapitulace dosavadního průběhu řízení je třeba připomenout, že ve věci obviněného A. H. soud prvního stupně poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 17 T 85/2015, jímž obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku (v bodě 1. výroku) a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (v bodě 2. výroku), za což jej odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 4 měsíců. K odvolání obviněného, které podal proti všem výrokům napadeného rozsudku, a k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově podanému v neprospěch obviněného, a to do výroku o vině v bodě ad 1) a do výroku o trestu, Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 10 To 301/2016, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 17 T 85/2015, ve výroku o vině pod bodem 1) přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle §259 odst. l tr. ř. trestní věc obviněného ohledně skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Trutnově, jímž byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, vrátil soudu prvního stupně s tím, aby ji znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to Okresní soud v Trutnově výše citovaným rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 17 T 85/2015, rozhodl znovu o vině a trestu obviněného A. H.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním jednak obviněný A. H., který tak učinil prostřednictvím obhájce, jednak v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce.
5. Obviněný A. H. ve svém mimořádném opravném prostředku sice výslovně žádný dovolací důvod neuvedl, z jeho obsahu je však zřejmé, že své dovolání opřel o dovolací důvody předvídané §265b odst. 1 písm. g), b) tr. ř., neboť namítá, že rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Předně vytýká, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily a jejich závěry nemají oporu v provedeném dokazování, neboť jsou postaveny pouze na spekulacích a dohadech. Řízení před soudem prvního stupně trpí i procesní vadou, kterou spatřuje v podjatosti JUDr. Jiřího Kašpara, státního zástupce vykonávajícího ve věci dozor v přípravném řízení, kterou deklaroval trestním oznámením podaným na obviněného pro osobní konflikt, který mezi nimi vznikl. Na jeho základě byl vytěžen Policií České republiky, odsouzen za tento delikt však nebyl. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/2015, má za to, že jeho závěry lze aplikovat i na trestní řízení vedené proti němu a státní zástupce měl být vyloučen ze všech úkonů v trestním řízení vedeném proti jeho osobě. Tím, že soudy pominuly závěry znalce MUDr. Šafra, který jako pravděpodobnější označil jeho verzi oproti tvrzení poškozeného, stejně jako nález nábojnice na místě činu, které verzi poškozeného vyvrací, byla podle jeho názoru porušena zásada in dubio pro reo. Dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť mu nebyla umožněna přítomnost při některých úkonech v přípravném řízení, zejména při výsleších svědků. Má za to, že provedené důkazy byly nesprávně vyhodnoceny, přičemž proti němu stojí pouze výpověď poškozeného O. P., jehož osobu shledává nevěrohodnou, a o nevěrohodnosti poškozeného vyznívá i výpověď svědka M. H. Naproti tomu za nevěrohodnou pokládá výpověď svědkyně Š. Dále zpochybňuje závěry znaleckého posudku ohledně věrohodnosti poškozeného a v tomto směru odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 7 T 14/2009, jímž byl poškozený odsouzen za vydírání se zbraní a na v tomto řízení vypracovaný znalecký posudek, jehož závěry stran věrohodnosti poškozeného vyznívají opačně. Dále je přesvědčen, že pokud poškozeného pacifikoval s odjištěnou zbraní v ruce, odvracel ohrožení svého života a zdraví, a byly tak naplněny zákonné podmínky „nutné obhajoby“ (pozn.: zřejmě myšleno „ nutné obrany“ ), a proto měl být obžaloby zproštěn. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil podle §265 l tr. ř. Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu projednání, popř. aby ve smyslu §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl.
6. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k podanému dovolání obviněného vyplývá, že shodné námitky obviněný uplatnil již v rámci své obhajoby a rovněž ve svém odvolání. Těmito námitkami se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud tak nemá povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Obviněný sice uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však uplatňuje námitky ryze skutkové povahy, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob hodnocení provedených důkazů, přičemž tvrdí, že toto mělo vyznít v jeho prospěch. Svými námitkami se tak domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, vykládá provedené důkazy jinak než soudy a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a předmětný dovolací důvod nenaplňují. Obviněným vznesené námitky jsou pouhou polemikou s názorem soudů na hodnocení důkazů, zejména výpovědi svědka O. P. Přitom způsobem hodnocení údajů obsažených ve výpovědi poškozeného O. P., jakož i dalších ve věci provedených důkazů se oba soudy podrobně zabývaly. Skutkové závěry i právní závěry nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, jsou tak náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování. V posuzované věcí není rovněž dán extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů, skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3.2017, sp zn. 10 To 48/2017, a to proti výroku pod bodem I., jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 11. 2016, sp. zn 17 T 85/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto o vině a trestu obviněného, podal v jeho neprospěch dovolání rovněž nejvyšší státní zástupce (dále též „státní zástupce“), a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
7. Státní zástupce po shrnutí dosavadního průběhu řízení předně poukázal na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který konstatoval, že odvolání státního zástupce je převážně důvodné, a to s ohledem na rozpor mezi ústním vyhlášením rozsudku a jeho písemným vyhotovením. Dále soud druhého stupně dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního soudu odporuje procesním požadavkům podle §125 odst. 1 tr. ř. a rozsudek je nepřezkoumatelný, v zájmu ukončení řízení, s přihlédnutím k jeho dosavadní délce, však soud druhého stupně doplnil svoje rozhodnutí i vlastními úvahami v podobě odkazu na argumentaci z předešlého rozsudku. V tomto směru proto soud druhého stupně odkázal na obsah výpovědi svědků O. P. a D. Š. s tím, že především na základě těchto důkazů je vina obviněného ve smyslu popisu skutku v jeho rozhodnutí prokázána. S tímto závěrem soudu druhého stupně se státní zástupce ztotožnil.
8. Naproti tomu projevil nesouhlas, pokud krajský soud potvrdil názor soudu prvního stupně, podle kterého z právní kvalifikace shora popsaného skutku, v němž obžaloba spatřovala zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale současně i přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, musí být s poukazem na uplatnění zásady speciality podle §198 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“), vypuštěna zmíněná právní kvalifikace přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a vzhledem k tomu odstraněna i ta část popisu skutku zahrnující okolnosti, které znaky tohoto přečinu charakterizují. Krajský soud v této souvislosti odkázal na popis skutku v evropském zatýkacím rozkaze, který vydal Okresní soud v Trutnově dne 9. 10. 2012, s tím, že v něm obsaženém popisu skutku nejsou uvedeny takové skutkové okolnosti, které by charakterizovaly přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jako je tomu v bodě 1. obžaloby, byť v jeho další části je tato kvalifikace, včetně jejího znění, uvedena. Dále soud druhého stupně argumentoval přípisem Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. 0 Nt 286/2012, v němž tento soud irskou justiční autoritu ujistil, že evropský zatýkací rozkaz byl na obviněného vydán ohledně zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku s tím, že pokud je v příkazu k zatčení uváděn ještě přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, na tento přečin se extradice nevztahuje. V případě, že by tyto okolnosti nebyly dány, nic by podle soudu druhého stupně nebránilo jednočinnému souběhu tohoto přečinu se zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Podle státního zástupce však tyto závěry Krajského soudu v Hradci Králové v plném rozsahu nelze přijmout.
10. Pokud jde o argumentaci soudu druhého stupně ohledně nutnosti vypuštění právní kvalifikace skutku také jako přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na uplatnění zásady speciality, je podle státního zástupce nutno předně uvést, že jím zmiňovaný přípis Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. 0 Nt 286/2012, byl adresován irskému Ministerstvu pro spravedlnost a rovnost, a nikoli justičnímu orgánu, který má pravomoc rozhodovat v extradičním řízení, a že jeho obsah byl v přímém rozporu s předchozím přípisem téhož soudu ze dne 13. 11. 2012, v němž irské Ministerstvo pro spravedlnost a rovnost k jeho žádosti ze dne 2. 11. 2012, sp. zn. 191/248/12, soud informoval o tom, že zmiňovaný přečin nedovoleného ozbrojování spočívá v držení střelné zbraně bez patřičného povolení a vztahuje se ke zbrani, uvedené v popisu v bodě ad (e) 1. formuláře evropského zatýkacího rozkazu vydaného dne 9. 10. 2012 na obviněného A. H. Dále je v tomto přípise uvedeno, že obviněný zjevně tento přečin spáchal, neboť postřelil O. P. dosud neidentifikovanou pistolí ráže 7,65 mm, přičemž není držitelem oprávnění k držení střelné zbraně.
11. Soudům obou stupňů je podle státního zástupce nutné především vytknout, že uplatnění zásady speciality ve vztahu ke zmiňovanému přečinu nedovoleného ozbrojování neposuzovaly výlučně na základě příslušného rozhodnutí irského justičního orgánu o extradici obviněného. Takové rozhodnutí, vydané v předepsaném extradičním řízení je totiž jediným určujícím podkladem pro odpovědné vyřešení této otázky. V této souvislosti poukázal, že součástí trestního spisu shromážděného v dané trestní věci je rozhodnutí Nejvyššího soudu Irské republiky ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 216/2014, vydané ve věci zákona o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003, vedené mezi Ministerstvem pro spravedlnost a rovnost a A. H., z jehož obsahu vyplývá, že tento soud vyhověl odvolání obviněného a nevydal jej do České republiky na základě evropských zatýkacích rozkazů, vydaných dne 10. 8. 2011 a dne 15. 11. 2012. Pokud jde však o evropský zatýkací rozkaz Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 10. 2012, vydaný ve shora označené trestní věci, pak se k němu v daném rozhodnutí Nejvyššího soudu Irské republiky v odstavcích ad 2. a ad 4. uvádí, že se obviněný proti rozhodnutí Vrchního soudu Irské republiky ze dne 28. 3. 2014, kterým byla nařízena jeho extradice na základě tohoto evropského zatýkacího rozkazu, neodvolal. Zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu Irské republiky ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 2011/302 EXT, 2012/325 EXT a 2013/45 EXT, lze dohledat na irském justičním portále v dovolání uvedeném a je též včetně překladu přílohou dovolání.
12 . Z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu Irské republiky, konkrétně z části označené „Warrant No. 2“ (kterým tento soud označuje předmětný evropský zatýkací rozkaz, vydaný Okresním soudem v Trutnově dne 9. 10. 2012), vyplývá, že se soud v rámci extradičního řízení zabýval pouze otázkou, zda vyžadující strana zahrnula přečin nedovoleného ozbrojování, uváděný v daném evropském zatýkacím rozkaze, mezi ty trestné činy, ve vztahu k nimž se nepřezkoumává oboustranná trestnost, nebo nikoli. V této souvislosti konstatuje, že uvedená otázka mu byla vyjasněna shora zmiňovaným doplňujícím přípisem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 11. 2012, a to tak, že se vyžadující strana nedomáhá podřazení právní kvalifikace nedovoleného ozbrojování pod některé z jednání uvedených v části (e) 1. formuláře evropského zatýkacího rozkazu, tedy mezi jednání, u kterých se nepřezkoumává oboustranná trestnost. Vrchní soud Irské republiky proto dále v odůvodnění svého rozhodnutí řeší otázku oboustranné trestnosti nedovoleného ozbrojování, přičemž tuto podmínku shledává za splněnou, když konstatuje, že takové jednání je trestné i v Irské republice na základě §2 zákona o střelných zbraních z roku 1925. V závěrečné části odůvodnění označené „The Court's Analysis and Decision“ , pak Vrchní soud Irské republiky konstatuje, že předává obviněného ve všech věcech zahrnutých v předmětném evropském zatýkacím rozkaze Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 10. 2012, tj. pro všechny trestné činy v něm uvedené (pozn.: zmíněná rozhodnutí Vrchního soudu Irské republiky ze dne 28. 3. 2014, sp zn. 2011/302 EXT, 2012/325 EXT a 2013/45 EXT, a Nejvyššího soudu Irské republiky ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 216/2014, lze dohledat na irském justičním portále uvedeném v dovolání státního zástupce, a jejich překlady jsou přílohou dovolání).
13. V návaznosti na popsané skutečnosti má státní zástupce za to, že soud druhého stupně chybně uplatnil zásadu speciality a současně nesprávně právně posoudil obžalobou předložený skutek, jenž, byť po mírné úpravě skutkové věty, když však nadále jeho obsahem je informace, že obviněný sobě opatřil zbraň a následně ji užil, a to za situace, kdy jinak z provedeného dokazováni vyplývá, že k nakládání se zbraní nebyl oprávněn, naplňoval vedle znaků násilného trestného činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku i znaky skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž tuto kvalifikaci soud nevyslovil. Tím došlo k založení pochybení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Vzhledem k uvedenému nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 10 To 48/2017, v bodě ad 1., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. K předmětnému dovolání podal obviněný A. H. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Stránského vyjádření, v němž odmítá argumentaci státního zástupce, že soud prvního stupně ani soud odvolací nevyhodnotily správně rozhodnutí Vrchního soudu Irska, pokud jde o jeho vydání do České republiky, a pro jaké trestné činy byl vydán v souladu se zásadou speciality, když podle státního zástupce měly soudy řešit také otázku viny obviněného, pokud jde o přečin nedovoleného ozbrojování ve smyslu §279 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak konstatuje, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu Irska ze dne 21. 5. 2015 lze dovodit, že byl vydán pouze pro dva trestné činy uvedené v zatýkacím rozkazu č. 2 ze dne 9. 10. 2012 vydaném Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 0 Nt 286/2012, a to pro trestné činy ublížení na zdraví a vydírání. Do tohoto evropského zatýkacího rozkazu byl původně zahrnut i trestný čin nedovoleného ozbrojování, který byl však po doplnění ze strany českých justičních orgánů vypuštěn. Pokud státní zástupce namítá, že přípis Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 8. 2013, kterým došlo k vysvětlení otázky týkající se přečinu nedovoleného ozbrojování, byl zaslán Ministerstvu spravedlnosti a rovnosti Irské republiky a nikoli přímo irskému soudu, pak tato námitka je lichá, neboť i přípis téhož soudu, který se též týkal otázky přečinu nedovoleného ozbrojování, ze dne 13. 11. 2012, byl adresován témuž subjektu, tedy Ministerstvu spravedlnosti a rovnosti Irské republiky, a nikoli irskému soudu. Obviněný dále připomíná, že rozhodnutí Vrchního soudu Irska bylo k jeho odvolání revidováno Nejvyšším soudem Irské republiky, jehož rozhodnutím jsou vázány též justiční orgány České republiky. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265j tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako nedůvodné.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněného A. H. a nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], že byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, a na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.)
17. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda vznesené námitky, o něž jsou dovolání obviněného i nejvyššího státního zástupce opírána, naplňují jimi uplatněné dovolací důvody a jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. g), b) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení,
b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
IV.
Důvodnost dovolání obviněného
19. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř ., jenž obviněný též patrně měl na mysli, je zapotřebí uvést, že je možné jej úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
20. Lze připomenout, že tento dovolací důvod předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek: aa) ve věci rozhodl vyloučený orgán, a bb) tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta .
21 . Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30, aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
22. Z výše uvedeného je tedy zjevné, že k uplatnění dovolacího důvodu nestačí, byl-li za podjatého ve věci označen státní zástupce, jak je obviněným namítáno. Pod obviněným uplatněný ani žádný jiný z dovolacích důvodů tak nelze podřadit námitky obviněného, že v trestním řízení zastupoval obžalobu státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově JUDr. Jiří Kašpar, který podal podnět k zahájení jeho trestního stíhání pro jejich vzájemný konflikt, pro nějž byl obviněný v listopadu roku 2016 vytěžen Policií České republiky, čímž státní zástupce deklaroval vůči němu svou podjatost, a měl být tedy ze všech úkonů v trestním řízení vedeném proti jeho osobě vyloučen, když došlo k pochybnostem o nestrannosti jmenovaného státního zástupce. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nezakládá okolnost, že důvody pro vyloučení byly případně na straně státního zástupce. Těmito námitkami obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nenaplnil.
23. Pro úplnost lze dále dodat, že za této situace se pak jeví nepřípadným odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/2015, neboť na danou situaci nedopadá.
24. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tedy lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
25. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je tedy dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže tedy přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku.
26. Z popsaných důvodů je nutno za irelevantní považovat výhrady obviněného A. H., pokud zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů tvrzením, že se nedopustil inkriminovaného jednání, rozebírá celkovou důkazní situaci (kupř. tvrzením, že závěry obou soudů se opírají toliko o nevěrohodné svědectví poškozeného O. P., zpochybňuje skutková zjištění stran střelby i výpověď svědkyně D. Š., namítá, že nebyly odstraněny pochybnosti stran rozporuplného znaleckého posudku MUDr. Šafra, jehož závěry soudy nesprávně vyhodnotily, projevuje nesouhlas se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. Jiřího Klabana o věrohodnosti poškozeného, a vytýká, že se soudy nezabývaly přezkoumáním věrohodnosti poškozeného v souvislosti s jeho výpovědí v jiné trestní věci, a celkově vzato že provedenými důkazy nebyla jeho vina prokázána). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se mu přisouzené trestné činnosti nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
27 . Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
28. Za důvodné nelze považovat ani námitky obviněného proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, které zakládá na tvrzení, že mu nebylo umožněno být přítomen při některých úkonech v přípravném řízení, zejména u výslechu svědků, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
29 Nejvyšší soud rozhodně nesdílí názor obviněného, že byl zkrácen na svých procesních právech. Řízení, které proběhlo před vydáním napadeného rozsudku, netrpí žádnými procesními vadami, výslechy svědků proběhly zákonným způsobem, přičemž je podstatné i to, že v případě nepřítomnosti obviněného zabezpečovala jeho právo na obhajobu jeho tehdejší obhájkyně JUDr. Zuzana Volfová, která měla možnost výslechů svědků i dalších úkonů v přípravném řízení se účastnit a o jejich konání byla policejním orgánem řádně vyrozuměna. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces tak nedošlo.
30. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit názor obsažený v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož, právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným principem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními požadavky. Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, aj.). Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných ve věci dosud činnými soudy s ohledem na respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Proto pokud by dovolatel uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a v tomto směru podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
31. Na straně druhé Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného, jimiž zpochybnil posouzení jeho jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku tvrzením, že toto mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné.
32. Podle §29 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
33. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že nutnou obranou se označuje takový stav, k jehož naplnění je třeba odvracet přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení útoku, jde o uplatnění práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje zásah orgánů veřejné moci k ochraně zájmů chráněných trestním zákoníkem. Beztrestnosti podle §29 tr. zákoníku se však nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany. Útok na zájem chráněný trestním zákoníkem nesmí být ukončen nebo přerušen. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 397 – 419).
34. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze uvést, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že soudy své závěry i ve vztahu k této dovolací námitce obviněného opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jak vyplývá ze skutkových zjištění uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně, ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, obviněný A. H. se dopustil výše již popsaného jednání spočívajícího v podstatě v tom, že dne 18. května 2011 na silnici mezi obcemi H. a N., okr. T., při telefonickém rozhovoru s M. A., vedeným z mobilního telefonu, který si půjčil od O. P., ze vzteku telefonem udeřil o vozovku až se rozbil, a poté, když stál za poškozeným O. P., sedícím na místě řidiče ve vozidle zn. Audi, čtyřikrát vystřelil z nezjištěné krátké kulové zbraně ráže 7,65 mm ve směru na jeho levou dolní končetinu, v důsledku čehož mu způsobil střelné poranění levé ruky a levé nohy, ve skutkové větě blíže popsané, pro nějž byl poškozený omezen podstatným způsobem v obvyklém způsobu života nejméně do 27. 6. 2011. Tato zjištění pak odpovídají výpovědi poškozeného O. P. z přípravného řízení, podle níž si všiml, že obviněný má v pravé ruce zbraň – pistoli černé barvy, ze které vystřelil, přičemž druhá střela směřovala do prahu vozu a při dalších střelách poškozený cítil, že mu brní levá noha a levá ruka. Poškozený rovněž u hlavního líčení potvrdil, že obviněný najednou hodil telefonem o zem, měl v ruce pistoli a začal po něm střílet, a na této výpovědi setrval i při konfrontaci s obviněným. K tvrzení poškozeného, že byl obviněným spoután plastovými pásky, odvolací soud správně poukázal na shodu DNA profilu poškozeného s DNA ze dvou zajištěných stahovacích pásků, které byly nalezeny při prohlídce jiných prostor a pozemků, tj. vozidla zn. Audi (č. l. 215, 577 spisu). Nutno zdůraznit, že tato verze poškozeného odpovídá i stanovisku vyplývajícímu ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, soudního znalce MUDr. Šafra o mechanismu vzniku jeho zranění, když pokud jde o doplnění tohoto posudku nutno uvést, že ani v tomto znalec nevyloučil, že ke vzniku zranění poškozeného došlo podle jeho verze. O skutečnosti, že obviněný poškozeného O. P. postřelil záměrně, nakonec svědčí i výpověď svědkyně D. Š. (M.), podle níž se jí obviněný svěřil, že celou věc vyřešil tak, že O. P. střelil nějakou střelnou zbraní do nohy a do ruky tak šikovně, aby mu neublížil (č. l. 353 spisu). Tato výpověď plně nasvědčuje úvaze odvolacího soudu, že obviněný byl ve věci útočníkem, a tedy že se nejednalo o nutnou obranu. Zmiňovaná svědectví, o jejichž věrohodnosti nejsou důvody k pochybnostem, nestojí osamoceně, ale jsou podporována též řadou dalších důkazů. Ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti popírá, je z této spolehlivě usvědčován rovněž výpovědí svědků M. H., N. P., M. W., M. T., jakož i policistů M. H. a M. R. Bez povšimnutí nelze ponechat ani řadu dalších, zejména listinných důkazů. Věrohodnosti výpovědi poškozeného O. P. nasvědčují i závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. Jiřího Klabana, podle nichž je obviněný schopen správně vnímat prožité události, správně si je zapamatovat a správně je reprodukovat. Sklon ke zkreslování výpovědi, konfabulaci, patologické lhavosti, ke zveličování či naopak k bagatelizaci problémů nebyl prokázán. Líčení jeho zážitků je možné hodnotit za plně spolehlivé, nefalšované, a lze tedy výpověď poškozeného považovat za jednoznačnou reprodukci skutečně prožitých událostí. Soudy rovněž logicky zdůvodnily, proč shledaly nevěrohodnou obhajobu obviněného, přičemž v podrobnostech uvedly i důvody, proč uvěřily výpovědi poškozeného O. P. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná rovněž zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Pavla Štycha, jenž byl doplněn psychologickým vyšetřením PhDr. Jitky Skramuské, vyplývá, že rozpoznávací schopnosti byly u obviněného v době činu plně zachovány, ovládací schopnosti byly sníženy zcela lehce, nepodstatným způsobem. Dále z nich soud k osobě obviněného zjistil, že je prudký, temperamentně vzrušivý a výbušný typ, egocentricky orientovaný, inklinující k dominanci, asertivitě a vůdčí roli. Pokud jde o vnitřní faktory motivace, jsou reprezentovány dispozicí k asociální a afektivně zkratkové reaktivitě s afektivně zabarvenou agresivitou. Vnější faktory motivace jsou podmíněny vyhrocením vleklých konfliktních interakcí obviněného s poškozeným. Obviněný jednal v afektu hněvu, ale nešlo o jednání chorobné. Ve vztahu k poškozeným O. P. (i P. J.) obviněný zaujímá zlobné reakce, prožívá masivní pocit křivdy a podrazů ze strany svých dřívějších velmi blízkých kamarádů. Pravděpodobná prognóza resocializace je u něj ztížena. Návaznost a celistvost důkazní situace ke skutkovým zjištěním dotváří i ve věci vypracovaná odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie, odvětví genetiky, odvětví fyzikální chemie, odvětví chemie, odvětví balistiky, odvětví mechanoskopie a z nich vycházející závěry.
35. Nejvyšší soud přisvědčil nižším soudům, pokud počínání obviněného nebylo jimi posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, jež by vylučovalo protiprávnost jeho činu, když jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, které se námitkami obviněného stran nutné obrany náležitě zabývaly, neshledaly, že by v projednávané věci užití institutu nutné obrany přicházelo v úvahu. Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožňuje. Z popisu zjištěného skutkového děje lze mít za prokázané, že nedošlo k naplnění podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku. V tomto kontextu nutno zdůraznit, že pokud obviněný náhle vytáhl zbraň a touto nečekaně a bezdůvodně na poškozeného sedícího v autě způsobem výše popsaným nejméně čtyřikrát vystřelil ve směru na jeho levou dolní končetinu, nejednalo se nutnou obranu, ale o útok. Nejvyšší soud tedy nemohl přiznat důvodnost námitce, jíž se obviněný domáhal, že jednal v nutné obraně.
36. Obviněný svým jednáním nepochybně naplnil všechny zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, když poškozenému byla způsobena delší dobu trvající porucha zdraví.
37. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejich argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. Právní námitky, které byly obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatněny, tudíž není možné akceptovat. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
38. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který jako jediný představuje určitý průlom do výše uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
39. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného A. H. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným.
V.
Důvodnost dovolání nejvyššího státního zástupce
40. V kontextu s citovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž státní zástupce v mimořádném opravném prostředku namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
41. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
42. Za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak Nejvyšší soud shledal námitky tohoto dovolatele směřující do oblasti právního posouzení skutku, jimiž zpochybnil posouzení jednání obviněného toliko jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, namísto jeho posouzení podle §145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku.
43. K uvedené problematice je zapotřebí (aspoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.
44. Z obžaloby Okresního státního zastupitelství v Trutnově ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 2 ZT 44/2012-159, vyplývá, že skutek pod bodem ad 1) jejího výroku byl právně kvalifikován jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž citovaný přečin byl skutkově vyjádřen tak, že „…. poté, když stál za O. P., sedícím na místě řidiče ve vozidle zn. Audi A8 4,0 TDi Quatro, čtyřikrát vystřelil z nejištěné krátké střelné zbraně ráže 7,65 mm ve směru na levou dolní končetinu jmenovaného, v důsledku čeho mu způsobil… .“, … a v závěru jeho popisu tak, že „… a tohoto jednání se dopustil, ač není a nebyl ani držitelem platného zbrojního průkazu ani zbraně“.
45. Soud prvního stupně, který ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 17 T 85/2018, z právní kvalifikace shora popsaného skutku, v němž obžaloba spatřovala zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale současně i přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, s poukazem na uplatnění zásady speciality podle §198 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. m. j. s.“) vypustil zmíněnou právní kvalifikaci přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu odstranil i tu část popisu skutku zahrnující okolnosti, které znaky tohoto přečinu charakterizují, když v tomto směru konstatoval, že: „…Vzhledem k tomu, že popis skutku uvedený v evropském zatýkacím rozkazu neobsahuje popis skutku ve vztahu ke spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 1 tr. zákoníku, dospěl soud k závěru, že pro tento skutek nebyl obžalovaný vydán a nelze jej proto v tomto směru uznat vinným. Kvalifikace proto byla vypuštěna “(str. 13 rozsudku soudu prvního stupně).
46. V návaznosti na výše uvedené nutno připomenout, že Okresní soud v Trutnově vydal k návrhu státního zástupce dne 5. 10. 2012 příkaz k zatčení obviněného a dne 9. 10. 2012 na něj vydal Evropský zatýkací rozkaz (dále též jen „EZR“). V něm uvedl skutkové okolnosti vztahující se ke zločinu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, když závěrečná část popisu skutku ad 1) obsažená v obžalobě do obsahu EZR, která by vyjadřovala přečin podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, zahrnuta nebyla, ač v další části EZR je tato právní kvalifikace, včetně jejího znění uvedena. Okresní soud svým přípisem ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. 0 Nt 286/2012, irskou justiční autoritu ujistil, že EZR na obviněného byl vydán ohledně zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku s tím, že pokud je v příkazu k zatčení uváděn ještě přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, na tento přečin se extradice nevztahuje.
47. Jak se z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu podává, odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud s poukazem na uplatnění zásady speciality podle §198 odst. 1 z. m. j. s., z výroku o vině vypustil zmíněnou právní kvalifikaci přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, a vzhledem k tomu odstranil i tu část popisu skutku zahrnující okolnosti, které znaky tohoto přečinu charakterizují. V této souvislosti odkázal na popis skutku v EZR vydaném Okresním soudem v Trutnově dne 9. 10. 2012 s tím, že v něm nejsou uvedeny takové skutkové okolnosti, které by charakterizovaly přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku oproti bodu 1. obžaloby, byť v jeho další části je tato kvalifikace, včetně jejího znění, uvedena. Odvolací soud na podporu svých tvrzení argumentoval přípisem Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. 0 Nt 286/2012, v němž tento soud irskou justiční autoritu ujistil, že EZR byl na obviněného vydán ohledně zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku s tím, že pokud je v příkazu k zatčení uváděn ještě přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, na tento přečin se extradice nevztahuje. V případě, že by tyto okolnosti nebyly dány, nic by nebránilo jednočinnému souběhu tohoto přečinu se zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Podle Nejvyššího soudu tato argumentace dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát, když ve shodě s námitkami nejvyššího státního zástupce spočívá podstatný nedostatek předmětného rozhodnutí v absenci jakýchkoliv přesvědčivých úvah opodstatňujících neposouzení předmětného skutku také jako přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na údajné uplatnění zásady speciality.
49. Pro posouzení důvodnosti podaného dovolání je rozhodné , zda ve vztahu k přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku byla soudem prvního stupně i soudem odvolacím správně aplikována zásada speciality a zda s ohledem na to byl skutek uvedený pod bodem 1) obžaloby oběma soudy správně právně posouzen.
50. V posuzované věci se jedná o předání obviněného z členského státu Evropské unie ve smyslu Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále též jen „Rámcové rozhodnutí“), jehož ustanovení jsou s účinností od 1. 1. 2014 zakotvena v zákoně č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů.
51. Zásada speciality upravená čl. 27 Rámcového rozhodnutí je v rámci předávacího řízení mezi členskými státy Evropské unie ve vnitrostátním právu vyjádřena v §198 odst. 1 z. m. j. s. (s následnými výjimkami).
Podle §198 odst. 1 z. m. j. s. platí, že předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána, ledaže
a) v rámci trestního stíhání nedojde k omezení nebo zbavení její osobní svobody,
b) opustila území České republiky a dobrovolně se vrátila zpět nebo byla na území České republiky dopravena zákonným způsobem,
c) zdržuje se na území České republiky po uplynutí 45 dnů po svém propuštění z vazby, z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo po ukončení výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, ačkoli měla možnost území České republiky opustit,
d) předané osobě hrozí uložení pouze jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo uložení ochranného opatření nespojeného se zbavením osobní svobody, a to i v případě, že může za zákonem stanovených podmínek dojít k jejich změně na nepodmíněný trest odnětí svobody nebo na ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody,
e) předaná osoba se vzdala práva na uplatnění zásady speciality, případně vzdání se tohoto práva bylo součástí jejího souhlasu s předáním do České republiky,
f) předaná osoba se po svém předání výslovně vzdala práva na uplatnění zásady speciality, nebo
g) příslušný orgán předávajícího státu udělil souhlas se stíháním předané osoby nebo výkonem trestu nebo ochranného opatření.
52. Ze spisů Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 17 T 85/2015, a sp. zn. 0 Nt 286/2012, vyplývá, že na základě usnesení policejního orgánu Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru obecné kriminality SKPV, Hradec Králové ze dne 13. 3. 2012, č. j. KRPH-5451-167/TČ-2011-050070, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. s odkazem na §302 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného A. H. pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Trestní řízení proti obviněnému bylo vedeno podle §302 tr. ř., neboť se evidentně před trestním stíhání skrýval, resp. se vyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině, jak vyplývá z provedených šetření v dané věci.
53. Dne 23. 8. 2012 pod č. j. 2 ZT 44/2012-19 podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově k Okresnímu soudu v Trutnově v této věci návrh na vydání příkazu k zatčení obviněného A. H. a vydání Evropského zatýkacího rozkazu. Jak se z obsahu tohoto návrhu dále podává, usnesení o zahájení trestního stíhání nemohlo být obviněnému doručeno, neboť si na adrese trvalého pobytu nepřebíral korespondenci, zdržoval se neznámo kde, přičemž s největší pravděpodobností ihned po spáchání skutku, tj. kolem dne 18. 5. 2011, opustil území České republiky a odcestoval do Irska.
54. Dne 5. 10. 2012 pod č. j. 0 Nt 286/2012-4 byl soudcem Okresního soudu v Trutnově na obviněného vydán podle §69 odst. 1 tr. ř. příkaz k zatčení a dne 9. 10. 2012 pod č. j. 0 Nt 286/2012-7 Evropský zatýkací rozkaz, a to k trestnímu stíhání obviněného pro tři trestné činy právně kvalifikované jako ad 1) zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a ad 2) zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit jednáním v EZR blíže popsaným. Ve vztahu k posuzované problematice je třeba zdůraznit, že v popisu skutku ad 1) vztahujícím se ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku je v EZR mimo jiné uvedeno, že obviněný „… nejméně čtyřikrát vystřelil, a to ve směru na jeho levou dolní končetinu (pozn. tj. na nohu poškozeného O. P.) z dosud přesně nejištěné krátké střelné zbraně ráže 7,65 mm, svým jednáním mu způsobil střelné poranění nohy… .“.
55. K žádosti Ministerstva spravedlnosti a rovnoprávnosti, Dublin, Irská republika, ze dne 2. 11. 2012, sp. zn. 191/248/12, o objasnění určitých otázek souvisejících s EZR ze dne 9. 10. 2012, sdělil soudce Okresního soudu v Trutnově podáním ze dne 13. 11. 2012, že trestný čin nezákonného ozbrojování spočívá v držení střelné zbraně bez řádného povolení. Jde o střelnou zbraň uvedenou v popisu v bodě (e) 1. zatýkacího rozkazu. A. H. se tohoto trestného činu zjevně dopustil, neboť O. P. postřelil dosud neidentifikovanou střelnou zbraní ráže 7,65 mm, přičemž není držitelem zbrojního pasu na střelnou zbraň. Trestný čin nezákonného ozbrojování nepatří mezi trestné činy uvedené v bodě (e) 1.
56. K další žádosti výše označeného Ministerstva ze dne 18. 7. 2013, pod č. j. 191/248/12, sdělil tentýž soudce Okresního soudu v Trutnově dne 9. 8. 2013, že EZR byl na obviněného vystaven ohledně dvou trestných činů popsaných v zatýkacím rozkazu pod bodem e) 1/, 2/, a to ad 1) zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a ad 2) zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku s tím, že pokud je v EZR uváděn pod bodem e) 1/ ještě přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, na tento přečin se extradice nevztahuje.
57. Z obsahu spisů Nejvyšší soud dále zjistil, že ze sdělení Policejního prezidia České republiky ze dne 17. 8. 2012, č. j. PPR-164491/MPS-2012-SIR-CZ-462260/2011-MW vyplývá, že dle zprávy Národní centrály SIRENE, byl obviněný dne 17. 8. 2012 zadržen v Irsku, F., C. R. s tím, že ve věci bude rozhodováno o jeho předání do České republiky. Z následného sdělení téhož orgánu ze dne 25. 5. 2015, č. j. PPR-96030/MPS-2014-CZ-462260/2011-ZE, se podává, že Interpolem Dublin bylo dne 21. 5. 2015 oznámeno, že bylo příslušným irským justičním orgánem vydáno rozhodnutí o předání obviněného do České republiky na základě EZR vydaného Okresním soudem v Trutnově dne 9. 10. 2012, pod sp. zn. 0 Nt 286/2012, které musí být realizováno do 30. 5. 2015. Rozhodnutí irského justičního orgánu o předání obviněného do České republiky bylo realizováno dne 29. 5. 2015, kdy byl letecky eskortován na Letiště Václava Havla v Praze a předán Policii České republiky. Téhož dne v 15.35 hod. byl obviněný zatčen a následně na základě usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 5. 2015, sp. zn. 0 Nt 286/2012, z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř. byl vzat do vazby.
58 . Z emailového podání Ministerstva spravedlnosti České republiky, mezinárodního odboru trestního, č. j. 18386/2015 ze dne 21. 5. 2015 se podává, že pokud jde o předání obviněného na základě EZR vydaného Krajským soudem v Hradci Králové (ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 2 T 1/2008) a EZR vydaného Vrchním soudem v Praze (ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 10 To 48/2012), Nejvyšší soud v Irsku v odvolacím řízení v těchto případech vydání obviněného do České republiky zamítl. Odvolací řízení je ukončeno a mělo by se přikročit k předání obviněného do České republiky na základě EZR vydaného Okresním soudem v Trutnově ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 0 Nt 286/2012 (č. l. 49 spisu 0 Nt 286/2012).
59. Z následného sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky, mezinárodního odboru trestního ze dne 1. 12. 2015, č. j. MSP-1041/2011-MOT-T/45 (č. l. 912 spisu), adresovaného Okresnímu soudu v Trutnově k jeho sp. zn. 17 T 85/2015, vyplývá, že obviněný A. H. byl předán z Irska na základě rozhodnutí Vrchního soudu Irské republiky ze dne 28. 3. 2014, který v tomto rozhodnutí vyslovil souhlas s předáním jmenovaného do České republiky na základě tří evropských zatýkacích rozkazů. Jedním z nich, který je označen jako zatykač č. 2 – je EZR Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 0 Nt 286/2012, přičemž předání obviněného v této věci je specifikováno popisem skutku obsaženého v EZR. Následně se obviněný proti svému předání ve věci zatykačů označených jako č. 1 a č. 3 odvolal a Nejvyšší soud Irské republiky proto rozhodoval znovu o předání na základě EZR vydaných Krajským soudem v Hradci Králové ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 2 T 1/2008 a Vrchním soudem v Praze ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 10 To 48/2012, s tím, že dne 21. 5. 2015 ohledně těchto dvou EZR vydání obviněného zamítl. Rozhodnutí Vrchního soudu Irské republiky o předání na základě EZR Okresního soudu Trutnov, sp. zn. 0 Nt 286/2012, vydaného v posuzované věci zůstalo nedotčeno, nebylo napadeno opravným prostředkem a Nejvyšší soud Irské republiky se jím ani nezabýval. Pokud jde o skutek spočívající v neoprávněném držení zbraní popsaný v tomto EZR Vrchní soud Irské republiky jej posoudil jako oboustranně trestný (viz str. 4 rozsudku).
60. Z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu Irské republiky ve věci zákona o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003 v platném znění, ze dne 28. 3. 2014, konkrétně z části označené „Warrant No. 2“ (kterým tento soud označuje předmětný „zatýkací rozkaz č. 2“ vydaný Okresním soudem v Trutnově dne 9. 10. 2012), vztahující se na řízení vedené pod sp. zn. 2012/325 EXT mj. vyplývá, že vrchní soud se v rámci extradičního řízení zabýval otázkou, zda vyžadující strana zahrnula přečin nedovoleného ozbrojování uváděný ve vydaném evropském zatýkacím rozkaze mezi ty trestné činy, ve vztahu k nimž se nepřezkoumává oboustranná trestnost, nebo nikoli, přičemž v této souvislosti konstatuje, že uvedená otázka mu byla vyjasněna shora zmiňovaným doplňujícím přípisem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 11. 2012 tak, že se vyžadující strana nedomáhá podřazení právní kvalifikace nedovoleného ozbrojování pod některé z jednání uvedených v části (e) 1. formuláře evropského zatýkacího rozkazu, tedy mezi jednání, u kterých se nepřezkoumává oboustranná trestnost činu. Vrchní soud Irské republiky proto dále v odůvodnění svého rozhodnutí řeší otázku oboustranné trestnosti kvalifikace činu jako nedovoleného ozbrojování, přičemž tuto podmínku shledává za splněnou, když konstatuje, že takové jednání je trestné i v Irské republice na základě §2 zákona o střelných zbraních z roku 1925. V závěrečné části odůvodnění označené „The Courts Analysis and Decision“, pak Vrchní soud Irské republiky konstatuje, že předává obviněného ve všech věcech zahrnutých v předmětném evropském zatýkacím rozkaze Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 10. 2012, tj. pro všechny trestné činy v něm uvedené. Z toho vyplývá, že vrchní soud rozhodl o extradici obviněného A. H. ohledně skutku pod bodem 1) předmětného EZR a shledal oboustrannou trestnost činu, pokud jde o právní kvalifikaci jako nedovolené ozbrojování.
61. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu Irské republiky ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 216/2014, vydaného ve věci zákona o Evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003, vedené mezi navrhovatelem Ministerstvem pro spravedlnost a rovnost a odvolatelem A. H. se mimo jiné podává, že Nejvyšší soud Irské republiky vyhověl odvolání obviněného a nevydal jej do České republiky na základě EZR, vydaných dne 10. 8. 2011 a dne 15. 11. 2012, vedených pod č. j. 2011/302 Ext. a č. j. 2013/45 Ext. Pokud Vrchní soud nařídil předat A. H. rovněž na základě EZR Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 10. 2012 (zde označován jako „zatýkací rozkaz č. 2“), tak v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu Irské republiky v odstavcích ad 2/ a ad 4/ se uvádí, že se „obviněný proti rozhodnutí Vrchního soudu Irské republiky ze dne 28. 3. 2014, kterým byla nařízena jeho extradice na základě tohoto evropského zatýkacího rozkazu, neodvolal“.
62. Dovolací soud spatřuje zásadní nedostatek rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího především v tom, že oba soudy nesprávně dovodily uplatnění zásady speciality ve vztahu ke zmiňovanému přečinu nedovoleného ozbrojování, pokud ji neposuzovaly na základě příslušných rozhodnutí irských justičních orgánů o extradici obviněného. Ačkoliv tato rozhodnutí jak Vrchního soudu Irské republiky, tak i Nejvyššího soudu Irské republiky vydaná v extradičním řízení, na jejichž závěry citované shora lze odkázat, jsou určujícím podkladem pro vyřešení této otázky, ani soud odvolací a ani předtím soud prvního stupně tato extradiční rozhodnutí při svých závěrech o zásadě speciality nevzaly v potaz. Naproti tomu svou argumentaci o uplatnění zásady speciality nesprávně založily na poněkud rozporných či přinejmenším nejasných sděleních okresního soudu (viz sdělení ze dne 13. 11. 2012 a ze dne 9. 8. 2013) adresovaných irskému Ministerstvu pro spravedlnost a rovnost.
63. Je třeba znovu připomenout vyjádření zásady speciality chránící předanou osobu, obsaženou v návětí ustanovení §198 odst. 1 z. m. j. s., že základním předpokladem úvah o její aplikaci je, že předaná osoba nemůže být zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána. V posuzované věci ovšem není sporu o tom, že obviněný nebyl po svém předání z Irska do České republiky stíhán pro nějaký jiný skutek, než pro ten, který byl obsahem EZR a extradičních rozhodnutí soudů Irské republiky. V tomto směru soudy opomenuly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1995, sp. zn. Tcnu 18/95 (uveřejněné pod č. 25/1996 Sb. rozh. tr.) a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 427/05. Z aplikační praxe soudů jednoznačně vyplývá, že extradiční řízení se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin či trestné činy, a nikoliv o jeho právním posouzení.
64. Podle Nejvyššího soudu je tak třeba přisvědčit dovolání nejvyššího státního zástupce, pokud považuje za nesprávné závěry učiněné soudem druhého stupně (a předtím soudem prvního stupně), podle nichž pro předání obviněného v této věci je rozhodné, že v popisu skutku pod bodem 1) obsaženého v EZR absentují některé okolnosti týkající se přečinu podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a že pokud by skutek o tuto jeho část doplnily a kvalifikovaly jej i jako přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, došlo by k porušení zásady speciality podle §198 odst. 1 z. m. j. s. Oba soudy tak chybně uplatnily zásadu speciality, když si neuvědomily, že obviněný byl předán pro skutek pod bodem 1), irský vrchní soud též shledal splnění podmínky oboustranné trestnosti činu i ve vztahu k přečinu nedovoleného ozbrojování a o tomto skutku, a nikoliv o jiném skutku ve smyslu uplatňování zásady speciality, rozhodovaly. V důsledku nesprávné aplikace zásady speciality pak skutek pod bodem 1) obžaloby nesprávně kvalifikovaly jen jako trestný čin podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv bylo provedeným dokazováním zjištěno, že obviněný si opatřil střelnou zbraň a následně ji užil vůči poškozenému, a to za situace, kdy k nakládání se zbraní nebyl oprávněn. Jednání obviněného A. H. tak mělo být soudy obou instancí správně posouzeno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud tedy oba soudy tuto právní kvalifikaci nepoužily, došlo k založení pochybení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
65. I když Nejvyšší soud shledal podané dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, tak přesto dospěl k závěru, že vytýkanou vadu není třeba napravovat kasačním rozhodnutím dovolacího soudu, ani vydáním nového rozhodnutí ve věci. Postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. může Nejvyšší soud uplatnit v případě, kdy jsou splněny dvě kumulativně stanovené podmínky:
- projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, tj. přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení a rozhodnutí o dovolání nemůže vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci zásadně změnila, a to ani v případě, kdyby Nejvyšší soud zcela vyhověl podanému dovolání,
- otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, tj. otázka, která byla již v praxi soudů vyřešena nebo z jiného důvodu nečiní její řešení potíže a nemohla by tedy v dovolacím řízení přinést žádnou podstatnou změnu napadeného rozhodnutí nebo právních závěrů jím založených.
66. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byť námitky nejvyššího státního zástupce byly z důvodů výše rozvedených shledány důvodnými, projednání dovolání by nemohlo vzhledem k povaze vytýkané vady v tomto konkrétním případě podstatněji ovlivnit postavení obviněného a ani otázka, která má být řešena, není po právní stránce zásadního významu, a její řešení je v aplikační praxi ustálené. Aplikace institutu zásady speciality je otázkou v judikatuře Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i v odborné právnické literatuře, opakovaně a podrobně řešenou, a otázka v posuzované věci řešená tak nemá zásadní právní význam.
67. Je třeba připomenout trestní sazbu u zločinů, jimiž byl obviněný A. H. pravomocně uznán vinným, tj. u zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku činí dvě léta až osm let a u zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je stanovena v rozpětí od tří až do deseti let. Naproti tomu u přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku je pachatel ohrožen toliko trestem odnětí svobody maximálně na dvě léta (dále zákazem činnosti nebo propadnutím věci). I když se oba ve věci dosud činné soudy dopustily výše podrobně rozvedeného pochybení, postavení obviněného by jeho náprava nemohla zásadně ovlivnit, když nelze očekávat, že by posouzení jeho trestné činnosti též podle §279 odst. 1 tr. zákoníku se mohlo nějak výrazněji promítnout do druhu a výměry uloženého trestu. Obviněnému by byl v rámci nového projednání a rozhodnutí věci a při napravení zjištěného pochybení novým rozhodnutím o skutku právně kvalifikovaným též podle §279 odst. 1 tr. zákoníku i nadále ukládán trest odnětí svobody za trestný čin nejpřísněji trestný, kterým by v daném případě byl zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody od tří do deseti let. V rámci této trestní sazby byl obviněnému pravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a devíti měsíců, tedy znatelně nad dolní hranici trestní sazby. I s ohledem na minimalizaci zásahů do pravomocných soudních rozhodnutí (princip jejich stability) neshledal Nejvyšší soud důvod ke kasačnímu výroku v dovolacím řízení. Je zřejmé, že zrušením napadených rozhodnutí a nápravou zjištěných nedostatků by nedošlo k podstatnější změně v postavení obviněného, a to jak z hlediska viny, tak i trestu. Navíc nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že obviněný dnem 13. 5. 2017 již vykonal uložený souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a devíti měsíců.
68. Nejvyšší soud proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl. O odmítnutí obou podaných dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. dubna 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu