ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.56.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 56/2018-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2018 dovolání, které podal obviněný N. V. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 12 To 9/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 4/2016 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. V. T. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 3 T 4/2016, byl N. V. T. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí věci, a to finanční hotovosti 6 810 €, a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 12 To 9/2017, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k němu ve výroku o vině i trestu a nově rozhodl tak, že jej uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil s dalšími spolupachateli tím, že nejméně od prosince 2011 do 12. 12. 2013 v obci D. P., v prodejně na adrese V. (též uváděná jako S.), případně v blízkém okolí, ve vzájemné součinnosti a společně i s podezřelou V. T. M., jejíž věc je vedena samostatně, bez příslušného oprávnění obchodovali s drogou metamfetamin (pervitin), přičemž N. V. B. tuto skupinu řídil, metamfetamin prodával a přejímal finanční hotovost, a pokud nebyl přítomen, zastupovali jej podezřelá V. T. M. a obvinění P. T. H. a N. V. T., působící v prodejně jinak jako skladník, kteří jednali se zájemci, prodávali jim metamfetamin a přijímali finanční hotovost, případně též přiváželi metamfetamin na místo prodeje a předávali kupujícímu, přičemž takto v uvedeném období nejméně ve 41 případech prodali metamfetamin při ceně v rozmezí 20-23 EUR za gram občanům Spolkové republiky Německo, zejména M. S. a M. T., konkrétně:
· v období prosince 2011 prodali M. S. a M. T. nejméně třikrát minimálně 40 gramů metamfetaminu,
· v průběhu měsíce ledna 2012 ve dvou případech prodali S. a T. 40 gramů a 60 gramů metamfetaminu,
· v období od února 2012 do října 2012 dvakrát měsíčně prodali S. vždy 100 gramů metamfetaminu,
· v období od listopadu 2012 do února 2013 jednou měsíčně prodali S. vždy 100 gramů metamfetaminu,
· v březnu 2013 prodali S. a J. M. 150 gramů metamfetaminu,
· v období od dubna do června 2013 prodali S. měsíčně dvakrát vždy 150 gramů metamfetaminu,
· dne 4. 7. 2013 prodali S. 150 gramů metamfetaminu,
· dne 28. 7. 2013 prodali S. 100 gramů metamfetaminu,
· dne 15. 8. 2013 prodali S. 120 gramů metamfetaminu,
· dne 15. 9. 2013 prodali S. 150 gramů metamfetaminu,
· dne 2. 10. 2013 prodali S. 150 gramů metamfetaminu,
· dne 7. 11. 2013 prodali S. 200 gramů metamfetaminu,
· dne 12. 12. 2013 v době před 13:50 hod. prodali S. 198,16 gramů metamfetaminu s obsahem účinné látky 79,8 % (151,81 gramů metamfetamin base) za částku 4 000 EUR,
celkem se tak jednalo o nejméně 4 538,16 g metamfetaminu při minimální prodejní ceně 90 800 EUR (20 EUR za 1 g), což v přepočtu dle kursu České národní banky činilo částku ve výši nejméně 2 342 835 Kč,
přičemž metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Marka Sedláka dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. První část dovolání zaměřil proti výroku o trestu vyhoštění na základě obou citovaných dovolacích důvodů. Namítl, že mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let, ačkoli Vrchní soud v Praze tento výrok přezkoumatelným způsobem neodůvodnil. Tato nepřezkoumatelnost je tak zásadní, že neumožňuje jakoukoli polemiku se správností uložení tohoto trestu a stanovení jeho délky. Odvolací soud se přitom nevypořádal se skutečností, že obviněný má v České republice manželku a dvě nezletilé děti a pracoval zde jako skladník. Až do právní moci uložení trestu vyhoštění měl také platné povolení k pobytu.
Ve druhé části obviněný uvedl námitky směřující do výroku o vině na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutková věta nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, zejména nenaplňuje znak členství v organizované skupině. Jednání obviněného totiž popisuje natolik obecně, že neumožňuje správné a přezkoumatelné hmotněprávní posouzení. Čtyřicet jedna případů prodeje metamfetaminu je ve skutkové větě popsáno tak, jako by se na všech těchto dodávkách obviněný podílel, ačkoli je u něj zdokumentován jediný případ. I kdyby skutečně v tomto jednom případě drogu zákazníkovi předal, neznamenalo by to, že se podílel na činnosti organizované skupiny jako celku. Mohlo se jednat maximálně o trestný čin spáchaný jedním útokem ve prospěch organizované skupiny.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 12 To 9/2017, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve zrekapituloval průběh předchozího řízení a obsah dovolání obviněného a konstatoval, že pokud jde o dovolací argumentaci směřující proti výroku o trestu, balancuje na samé hraně přípustnosti ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř., neboť jejím jádrem je v podstatě polemika s kvalitou odůvodnění tohoto výroku v napadeném rozsudku vrchního soudu. Pouze náznakem a se značnou mírou benevolence lze dovodit, že obviněný namítá rovněž existenci výluk pro uložení trestu vyhoštění. Dovolatel však nebyl schopen blíže vymezit, v jakém směru by se v jeho případě mělo jednat o nepřípustný druh trestu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu státní zástupce dodává, že odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném, přičemž námitky v dovolání nekonkretizované nelze za obviněného domýšlet (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07).
Státní zástupce upozornil, že trest vyhoštění byl uložen obviněnému již soudem prvního stupně, přičemž v nyní napadeném rozsudku odvolacího soudu byl pouze zopakován. Pokud se tedy v tomto směru odvolací soud fakticky ztotožnil s odůvodněním, byť zrušeného rozsudku soudu prvního stupně, je nadbytečné, aby v takovém rozsahu již dříve formulované odůvodnění opakoval. Soud prvního stupně se dostatečným způsobem vypořádal s existencí podmínek vylučujících uložení trestu vyhoštění, přičemž na straně obviněného žádné takové skutečnosti neshledal. Za tohoto stavu nelze spatřovat pochybení v postupu soudu odvolacího, pokud neexistenci takových podmínek znovu opakovaně nedeklaroval. Ani z nyní podaného dovolání podle státního zástupce žádné takové okolnosti nevyplývají a námitky obviněného tak nejsou způsobilé zpochybnit zákonnost takto uloženého trestu. Poukaz obviněného na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12 je zcela nepřípadný, neboť Ústavní soud své závěry vztahoval k ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou, což je nesrovnatelně závažnější trest, než jaký byl uložen dovolateli.
Státní zástupce pak považuje za neopodstatněné i výhrady obviněného vznesené proti aplikaci znaku „jako člen organizované skupiny“. Za situace, kdy byly u obviněného shledány rovněž další dvě ještě závažnější okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby [podle §283 odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku], je podle státního zástupce otázkou, zda je taková námitka vůbec způsobilá jakkoli ovlivnit právní postavení dovolatele. K definici pojmu organizované skupiny státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 764/2017 a tam obsaženou bohatou prejudikaturu. Dále konstatoval, že trestní odpovědnost pro uvedený kvalifikační znak není vyloučena tím, že obviněný stál na nižších příčkách pomyslné hierarchie v rámci takové skupiny. Obviněný byl do činnosti této organizované skupiny zapojen, třebaže tvořil spíše logistické zázemí a nepodílel se zpravidla přímo na provádění všech drogových obchodů. Jeho menší aktivita při páchání organizované trestné činnosti pak odpovídajícím způsobem nalezla odraz ve výrazně mírnějším trestu odnětí svobody uloženém za podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Státní zástupce nesouhlasí s dovolatelem ani v tom směru, že by jeho jednání nebylo v popisu skutku dostatečně vyjádřeno. Ze skutkové věty vyplývá, že působil jako skladník a podílel se na převážení a předávání drogy kupujícím. Na újmu jeho trestní odpovědnosti není, že se nepodařilo zjistit konkrétní míru jeho zapojení v případě každého realizovaného obchodu, pokud jinak z provedeného dokazování vyplývá, že se na činnosti organizované skupiny podílel. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný repliku. Uvedl, že pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zruší a sám ve věci rozhodne, musí rozsudek odůvodnit způsobem odpovídajícím trestnímu řádu a požadavkům spravedlivého procesu. Odvolací soud sám navíc na odůvodnění zrušeného rozsudku soudu prvního stupně, pokud se týká uloženého trestu vyhoštění, nijak neodkazuje. Rozsudek, kterým byl obviněný uznán vinným, těmto požadavkům neodpovídá. K odkazu státního zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 764/2017 obviněný uvádí, že propojení mezi třemi skutečně existujícími osobami a jejich vzájemná plánovitá součinnost směřující k úspěšnému provedení trestného činu musejí být prokázány. V tomto směru však ve vztahu k němu žádné důkazy neexistují. Existuje pouze důkaz o jednom izolovaném předání drogy, ale žádné důkazy o jeho propojení s činností organizované skupiny takové povahy, aby mohl být považován za jejího člena. Neexistuje a nebyl proveden žádný důkaz o tom, že „tvořil spíše logistické zázemí“ nebo že se „zpravidla“ přímo na provádění všech drogových obchodů nepodílel. Státní zástupce pak podle obviněného dezinterpretuje skutkovou větu. Jako skladník pracoval obviněný v obchodě a nikoli při skladování drog.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.]. Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda námitky, které obviněný citovanému dovolacímu důvodu podřadil, lze v jeho rámci uplatnit, a dospěl k závěru, že nikoli. Podstatou dovolací argumentace je totiž v tomto případě bagatelizace prokázaného jednání obviněného, tedy jeho zužování na jediný případ předání drogy. Obviněný zcela opomíjí např. výpověď spoluobviněné P., která způsob jeho zapojení do činnosti organizované skupiny popsala. Teprve na této bagatelizaci pak obviněný staví své další námitky směřované proti formulaci skutkové věty a přisouzené právní kvalifikaci. V tomto směru tak lze pouze konstatovat, že Nejvyšší soud žádný rozpor mezi skutkovou větou a právní kvalifikací neshledal, stejně jako neshledal nedostatky v tom, jak soudy dané skutkové závěry odůvodnily.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitka obviněného týkající se odůvodnění výroku o trestu vyhoštění odvolacím soudem uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, byť lze nad rámec dovolacího řízení přisvědčit obviněnému, že odůvodnění tohoto výroku v rozsudku odvolacího soudu obsaženo není a lze spíš jen z kontextu dovozovat, že se odvolací soud ztotožnil s důvody uvedenými soudem prvního stupně.
Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu pak lze s jistou dávkou tolerance označit velmi stručnou zmínku obviněného, že v České republice má rodinu, pracoval jako skladník a do právní moci uložení trestu vyhoštění měl v České republice platné povolení k pobytu. Lze se domnívat, že tím obviněný namítá existenci překážek uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Těmito překážkami se zabýval již soud prvního stupně, přičemž nelze říci, že by obviněný jeho závěry jakkoli zpochybnil. V tomto ustanovení uvedené podmínky musejí být spojeny kumulativně. Obviněný předně neuvádí, že by měl na území České republiky povolen trvalý pobyt. Jeho rodina pochází z Vietnamu a práce skladníka byla velmi úzce spojena se samotnou trestnou činností. Je zřejmé, že obchod sloužil spíše jako zástěrka prodeje drog a současně místo jejich předání, zásadní část příjmů obviněného a dalších spoluobviněných plynula právě z prodeje drog. Toto lze stěží považovat za pracovní zázemí ve smyslu citovaného ustanovení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného N. V. T. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 2. 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu