ECLI:CZ:US:2014:1.US.4503.12.1
sp. zn. I. ÚS 4503/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida - ze dne 11. června 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 ve věci ústavní stížnosti V. N., zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, se sídlem Sokolovská 24, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012 č. j. 7 Tdo 846/2012-62, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 2 To 77/2011 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2011 sp. zn. 2 T 2/2011, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, přečinu porušování domovní svobody a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny a byly mu uloženy tresty odnětí svobody, vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a propadnutí věci, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.
I. Výrokem rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2011 sp. zn. 2 T 2/2011, jímž byl stěžovateli uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou podle §80 odst. l trestního zákoníku, bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2011 sp. zn. 2 T 2/2011 se proto ve výroku o trestu vyhoštění uloženém stěžovateli ruší.
III. Výrokem II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 2 To 77/2011 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012 č. j. 7 Tdo 846/2012-62 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
IV. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 2 To 77/2011 ve výroku II a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012 č. j. 7 Tdo 846/2012-62 v části týkající se stěžovatele se proto ruší.
V. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížnost a vyjádření účastníků řízení
1. Svou ústavní stížností, splňující všechny náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů ve své trestní věci. Konkrétně svou ústavní stížností, jak vyplývá z jejího obsahu, směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012 č. j. 7 Tdo 846/2012-62, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 2 To 77/2011 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2011 sp. zn. 2 T 2/2011.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 2/2011 byl stěžovatel uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, z přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a z přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 trestního zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců, trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Odvolání stěžovatele bylo napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 77/2011 zamítnuto; jeho následné dovolání pak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 846/2012 odmítnuto.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká porušení základních ústavních principů a svých ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel především v tom, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V dané věci totiž provedené důkazy nesvědčily o tom, že by stěžovatel spáchal skutek, jenž mu byl kladen za vinu; navíc výrok o vině může být opřen o nepřímé důkazy jedině tehdy, kdy tyto důkazy tvoří ucelený řetěz. Rozsudek Městského soudu v Praze spočíval na zcela nedostatečných skutkových zjištěních, čímž městský soud porušil trestněprávní zásadu vyhledávací a zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel pak dále v ústavní stížnosti konkretizuje své výhrady k jednotlivým důkazům v jeho neprospěch a poukazuje na jejich nedostatečnou důkazní sílu pro dosažení skutkových zjištění, která byla učiněna obecnými soudy v napadených rozhodnutích.
5. Dále stěžovatel napadá uložení trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou podle §80 odst. l trestního zákoníku ve svém případě. Podle stěžovatele nebyly pro uložení tohoto trestu splněny zákonné podmínky a uložený trest je nepřiměřený. Trest vyhoštění představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu garantované v čl. 14 Listiny též pro neobčany, kteří jsou však určitým způsobem vázáni k území České republiky, kde prožili převážnou část svého života. Mimoto vyměření trestu na dobu neurčitou porušuje čl. 8 Úmluvy, zaručující právo na respektování rodinného a soukromého života. Stěžovatel též poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1999 sp. zn. II. ÚS 178/98 (N 57/14 SbNU 27), dle kterého není možné uložit trest vyhoštění na dobu neurčitou, tj. navždy, bez předešlého zkoumání možnosti nápravy obviněného, jelikož se takový trest pojmově váže k pachateli, u kterého není možná náprava. Stěžovatel žije v České republice asi 15 let, z toho 12 let žije se svou partnerkou ve společné domácnosti a nadále udržují kontakt i v čase výkonu trestu odnětí svobody. S Ukrajinou, jejímž je státním příslušníkem, nemá žádné vazby a nebyl tam asi 10 let. V České republice má jeden záznam v rejstříku trestů z roku 2001, a to pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí s trestem vyhoštění na dobu dvou let. V takové situaci podle stěžovatele nemůže obstát odůvodnění trestu v jedné větě s poukazem na zájem ochrany zdraví a majetku občanů České republiky.
6. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili též účastníci řízení.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel uplatňuje pouze skutkové námitky totožné s námitkami již vznesenými v řízení o odvolání a dovolání. Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními nižších soudů vázán, do skutkového základu napadených rozhodnutí může zasáhnout jen zcela výjimečně v případech, kdy shledá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, přičemž v trestní věci stěžovatele takový extrémní rozpor neshledal. K problematice trestu vyhoštění na dobu neurčitou se Nejvyšší soud nevyjádřil, jelikož ji v dovolacím řízení neřešil.
8. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na důvody obsažené v rozsudku ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 2 To 77/2011. Městský soud pak ve svém vyjádření poukázal na to, že s námitkami stěžovatele ohledně skutkových zjištění se již vypořádal Vrchní soud v Praze, který tato zjištění shledal správnými a ponechal je beze změn. K otázce trestu vyhoštění na dobu neurčitou městský soud uvedl, že tento byl stěžovateli uložen zcela v souladu se zákonem, jelikož soud při ukládání trestu vyhoštění vycházel ze závažnosti spáchané trestné činnosti a ze skutečnosti, že k tomuto trestu byl stěžovatel již jednou v roce 2001 odsouzen. Nápravu stěžovatele považuje městský soud za vysoce nepravděpodobnou.
9. Na vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení stěžovatel reagoval svou replikou, v níž zevrubně rozvedl zejména otázku uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou ve svém případě. Zopakoval, že uložený trest vyhoštění považuje za nepřiměřený a zároveň přímo v rozporu s ustanovením §80 trestního zákoníku. Městský soud totiž vůbec neobjasnil základní skutečnosti nezbytné pro závěr, že v daném případě je možné trest vyhoštění uložit. Rozhodnutí obecných soudů jsou dle stěžovatele nonkonformní s ústavními právy na svobodu pohybu a pobytu (čl. 14 Listiny) a na respektování rodinného a soukromého života (čl. 8 Úmluvy). Stěžovatel opětovně zdůraznil, že v České republice žije již 15 let, z toho 12 let žije ve společné domácnosti s partnerkou (družkou), s níž udržuje pravidelný kontakt i ve výkonu trestu odnětí svobody. S Ukrajinou nemá žádnou vazbu, což shledalo i Ministerstvo spravedlnosti, když nepředalo stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajinu pro nedostatek sociálních vazeb nápomocných jeho resocializaci. K námitce Městského soudu v Praze, že družka je cizí státní příslušnosti, stěžovatel uvedl, že již v době vydání napadeného rozsudku měla jeho družka v České republice povolený trvalý pobyt a v současné době je již českou státní občankou. Stěžovatel má v České republice matku i tetu, která je rovněž českou státní občankou. S družkou žije ve vztahu obdobném manželskému svazku, který by měl být považován za zakládající rodinný život (zde stěžovatel odkazuje na rozsudek ESLP ve věci Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království ze dne 28. 5. 1985, č. 9214/80; 9473/81; 9474/81). Partneři se již dokonce pokusili uzavřít manželství, ale pro administrativní důvody k tomu prozatím nedošlo (stěžovatel si nemohl osobně opatřit příslušné potvrzení o osobním stavu z Ukrajiny, jelikož byl ve výkonu trestu odnětí svobody v České republice). Dále stěžovatel ve své replice nesouhlasil s názorem městského soudu, který jeho nápravu považuje za vysoce nepravděpodobnou, přičemž stěžovatel poukázal na to, že v domovském státě nebyl nikdy trestán a v České republice má jenom jeden záznam v rejstříku trestů z roku 2001 pro spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Stěžovatel se též zabýval otázkou účelu trestu, přičemž uzavřel, že pro účel generální prevence nelze uplatňovat nepřiměřeně přísnou represi, jelikož by docházelo k protizákonnému exemplárnímu trestání. Přitom důkaz kladený v dané věci městským soudem na to, že jde o trestnou činnost páchanou cizincem, je třeba považovat právě za neúměrné narušení vyváženosti represe a prevence, v důsledku porušující čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
II. Předchozí průběh řízení
10. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 2/2011, z něhož zjistil následující.
11. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2011 č. j. 2 T 2/2011-1713 byl stěžovatel uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a dále z přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou podle §80 odst. 1 trestního zákoníku a trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovateli byla rovněž podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody. Z odůvodnění rozsudku městského soudu mimo jiné plyne, že trest vyhoštění na dobu neurčitou byl uložen proto, že "není v zájmu ochrany zdraví i majetku občanů ČR, aby se na jejím území zdržovaly osoby páchající závažnou trestnou činnost a navíc s padělanými doklady".
12. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, kterým napadl jak částečně výrok o vině, tak výrok o trestu a výrok o náhradě škody. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 2 To 77/2011 bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto jako nedůvodné, neboť vrchní soud nezjistil žádné důvody, které by ve stěžovatelově případě mohly vést k jinému rozhodnutí, než učinil soud prvního stupně.
13. Rozsudek vrchního soudu stěžovatel napadl dovoláním, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012 č. j. 7 Tdo 846/2012-62. Stěžovatel své dovolání založil na důvodech podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu; podle Nejvyššího soudu však stěžovatelovy dovolací námitky svým obsahem uvedené důvody nenaplňovaly, pročež soud rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
III. Posouzení ústavní stížnosti
14. Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti i ve všech vyjádřeních účastníků řízení a obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu městského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
15. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil dvě skupiny námitek - první z nich se týkala nedostatků v dokazování před městským soudem, respektive extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve stěžovatelově případě; druhá skupina námitek směřovala proti uloženému trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Ústavní soud dospěl k závěru, že pouze otázka trestu vyhoštění na dobu neurčitou uloženého stěžovateli zakládá důvodnost ústavní stížnosti, proto bude dále posouzena na prvním místě.
A. Namítaná protiústavnost uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou
17. K namítané protiústavnosti uloženého trestu vyhoštění Ústavní soud v první řadě uvádí, že vzhledem ke svému úkolu ochrany ústavnosti respektuje pravomoc obecných soudů ukládat tresty za trestné činy, která je jim svěřena již čl. 90 Ústavy, respektive čl. 40 odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu tak do této pravomoci obecných soudů náleží zasáhnout jedině tehdy, pokud uložený trest vybočuje z kautel ústavního pořádku České republiky. Obecné soudy jsou přitom při výkonu své pravomoci trestat povinny dostát mimo jiné ústavnímu principu nullum crimen et nulla poena sine lege (žádný zločin a žádný trest bez zákona), vyjádřenému explicitně v čl. 39 Listiny: "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit."
18. Na zákonné úrovni je pak ukládání trestů upraveno zejména v trestním zákoníku, který ve své hlavě páté obsahuje i obecné zásady pro ukládání trestních sankcí a trestů zvláště, týkající se mimo jiné i stanovení druhu a výměry trestu:
"§37 Obecné ustanovení pro ukládání trestních sankcí
(1) Trestní sankce lze ukládat jen na základě trestního zákona.
(2) Pachateli nelze uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce. Výkonem trestní sankce nesmí být ponížena lidská důstojnost.
§38 Přiměřenost trestních sankcí
(1) Trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele.
(2) Tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější.
(3) Při ukládání trestních sankcí se přihlédne i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem.
§39 Stanovení druhu a výměry trestu
(1) Při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele.
...".
19. Trest vyhoštění konkrétně je pak upraven v §80 trestního zákoníku:
"§80 Vyhoštění
(1) Soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.
(2) S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
...".
Dále v ustanovení §80 odst. 3 jsou vyjmenovány okolnosti, za nichž nelze trest vyhoštění uložit.
20. Zde je záhodno připomenout, že uložení (výkon) trestu vyhoštění je významným zásahem do svobody pohybu a pobytu jednotlivce na území České republiky, zaručené čl. 14 Listiny. Má-li být takový zásah ústavně konformní a legitimní, je potřeba při ukládání předmětného trestu v každém případě náležitě prověřit a zohlednit ještě další, specifická kritéria a okolnosti. Tato kritéria byla přehledně shrnuta Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen "ESLP") v rozsudku velkého senátu ve věci Üner proti Nizozemsku ze dne 18. 10. 2006 č. 46410/99. Kromě nejdůležitějšího kritéria povahy a závažnosti spáchaného činu soud poukázal na následující kritéria (§57 a 58 rozsudku):
- délku stěžovatelova pobytu v zemi, z níž má být vyhoštěn;
- dobu, jež uplynula od spáchání trestného činu, a stěžovatelovo chování v průběhu této doby;
- státní příslušnost zúčastněných osob;
- stěžovatelovu rodinnou situaci, například dobu trvání manželství a další okolnosti svědčící o opravdovosti rodinného života páru;
- zda manžel či manželka věděl či věděla o trestném činu v době, kdy vstupoval či vstupovala do rodinného svazku;
- zda jsou z manželství děti, a případně jejich věk; a
- závažnost obtíží, na které by manžel či manželka pravděpodobně narazil či narazila v zemi, kam má být stěžovatel vyhoštěn.
Dále ESLP explicitně vyslovil ještě další dvě kritéria:
- nejvyšší zájem a blaho dětí, zejména závažnost obtíží, na které by kterékoli ze stěžovatelových dětí narazilo v zemi, do které má být stěžovatel vyhoštěn; a
- pevnost sociálních, kulturních a rodinných vazeb s hostitelskou zemí a se zemí cílovou (kam má být stěžovatel vyhoštěn).
21. Jak plyne z výše uvedeného, zejména ze zásady nezávislosti soudní moci a zásady subsidiarity zásahu Ústavního soudu, při posuzování stěžovatelovy námitky proti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou se tedy Ústavní soud zaměří toliko na otázku, zda uložením uvedeného trestu nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud se zabýval i tím, zda je námitka proti uložení nepřiměřeného (neproporcionálního) trestu přípustná, když ji stěžovatel neuplatnil ve svém dovolání. Podle trestního řádu (§265b odst. 1) je v oblasti trestu jediným výslovným dovolacím důvodem, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [písm. h)]. Stěžovatel před Nejvyšším soudem svou argumentaci proti nepřiměřenosti trestu nepoužil, neboť tento argument výslovně nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatel podával dovolání i ústavní stížnost před vydáním stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), podmiňujícího přípustnost ústavní stížnosti podáním dovolání v trestním řízení. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že neuplatnění námitky nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení nebude přičítat stěžovateli k tíži, neboť ve svém citovaném stanovisku vyjádřil závazný názor k nepřípustnosti ústavní stížnosti pro nevyčerpání dovolání v trestním řízení až po podání posuzované ústavní stížnosti stěžovatele, a proto je posuzovaná námitka přípustná.
22. Než Ústavní soud přistoupí ke zkoumání otázky ústavnosti trestu vyhoštění na dobu neurčitou, považuje za účelné se stručně zmínit též o základních východiscích pro trestání v demokratickém právním státě.
23. Stát, který s plnou vážností respektuje svobodu každého lidského jedince, nemůže ji (tedy ani svobodu pohybu a pobytu) omezovat svévolně, bez náležitého ospravedlnění svých zásahů. V trestním právu takové opodstatnění a odůvodnění představují účely trestání. Na rozdíl od zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, v současnosti platný a účinný trestní zákoník neobsahuje explicitní vyjádření účelu trestních sankcí (trestní zákon v §23 stanovil, že účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti). Dle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku je vymezení účelů trestání ponecháno trestněprávní nauce a bývalé ustanovení trestního zákona je nahrazeno promítnutím obecných zásad trestání do jednotlivých ustanovení trestního zákoníku o trestních sankcích. Účel trestání pak vyplývá nejen z těchto obecných zásad, ale i z celkového pojetí trestního zákoníku, a zejména pak z jednotlivých ustanovení upravujících ukládání trestních sankcí.
24. Trestněprávní nauka rozeznává a popisuje řadu účelů trestních sankcí, zejména účel retributivní, směřující k uložení zaslouženého trestu (just deserts), a dále účely konsekvencionalistické, zaměřující se na důsledky trestu, jako jsou například odstrašení, tedy individuální a generální prevence; rehabilitace pachatele, tedy jeho výchova, náprava; inkapacitace pachatele, tedy znemožnění, zabránění mu páchat další trestnou činnost; restorace, tedy obnova, náprava narušených, poškozených vztahů mezi pachatelem a obětí i celou společností (srov. koncepci restorativní justice); či odškodnění oběti [srov. Ashworth, A., von Hirsch, A., Roberts, J. (eds.) Principled Sentencing: Readings on Theory and Policy. Oxford: Hart Publishing, 2009]. V moderních systémech trestní justice se tyto účely obvykle vzájemně kombinují, neboli při ukládání trestů se zohledňuje jak potřeba spravedlivého postihu v reakci na protispolečenské jednání, tak i potřeba zajištění bezpečnosti občanů a majetku před nebezpečnými pachateli, dosažení převýchovy pachatele (je-li možná), jakož i zjednání nápravy po spáchaném činu. Při ukládaní trestu v konkrétním případě však rozličné účely mohou být ve vzájemném konfliktu, který lze řešit kupříkladu deklarováním primárního účelu, který musí být naplněn vždy, a účelů podpůrných, sekundárních, jejichž dosažení je vhodné, nikoli však za každých okolností a v plné míře nezbytné.
25. Jak bylo zmíněno výše, český zákonodárce při přijetí trestního zákoníku záměrně [a v rozporu s doporučením Výboru ministrů Rady Evropy č. R (92) 17, týkajícím se důslednosti v udělování trestů] upustil od svého úkolu vyjádřit účel(y) trestání, popřípadě též nastínit jistou hierarchii mezi těmito účely, jakož i specifikovat, zda u určitých skupin trestných činů je žádoucí sledovat primárně některý konkrétní účel trestu. Za takové situace je proto zapotřebí nalézat ospravedlnění pro zásahy do základních práv a svobod jedinců při výkonu trestní justice cestou interpretace principů a zásad pro ukládání trestů. Ze zákonem stanovené nutnosti dodržovat princip proporcionality (§38 odst. 1 trestního zákoníku) a požadavek subsidiarity přísnější trestní sankce (princip ultima ratio, §38 odst. 2 trestního zákoníku) při ukládání trestů lze dovodit, že jedním z účelů trestu přiměřeného k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je spravedlivé potrestání viníka (punitur quia peccatum est - trestá se, protože bylo spácháno zlo). Nová koncepce trestání, která se projevuje v trestním zákoníku zejména formulací principu ultima ratio, zdůrazněním alternativních trestů a promítnutím zásad pro trestání jak do ustanovení o ukládání trestů obecně, tak do ustanovení o jednotlivých trestech zvláště, umožňuje účinnější dosahování též konsekvencionalistických (důsledkových) účelů trestání - účinně chránit společnost, předcházet trestné činnosti, odškodnit oběti (srov. §38 odst. 3 trestního zákoníku) atp. Princip proporcionality přitom slouží i jako ochrana před ryze účelovým uplatňováním trestní represe, například v podobě společenské izolace (inkapacitace) na dobu neurčitou osob, které společnosti nevyhovují, působí jí strach nebo v ní vyvolávají odsuzující reakce svým nonkonformním (i delikventním) způsobem života (mimo případy, kdy je to zcela nevyhnutelné, kupříkladu u osob trpících tak závažnými poruchami, že jejich pobyt na svobodě představuje vysoké riziko újmy na životě či zdraví jak pro ně samé, tak pro jejich okolí).
26. Lze tak shrnout, že pokud zákonodárce nespecifikuje svou trestní politiku co do účelů trestání detailněji, pak každé uložení trestu (ať už samostatného trestu, či více trestů vedle sebe) musí přísně sledovat a respektovat principy proporcionality a ultima ratio [subsidiarity (přísnější) trestní represe], a to i v případě, že by soud v konkrétní situaci shledal, že některý z konsekvencionalistických (důsledkových) účelů - například odstrašení potenciálních pachatelů, začlenění odsouzeného do terapeutického programu za účelem nápravy (rehabilitace) atp. - by vyžadoval trest pro odsouzeného citelnější, respektive trest více omezující jeho základní práva a svobody. Současná právní úprava, jak byla shora vyložena, neumožňuje ukládání exemplárních trestů ve smyslu disproporčního zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) ani v individuální, ani v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy, princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby, nýbrž váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů - typicky ukládáním exemplárních trestů anebo zostřením represe proti cizincům - ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces, jakož i křiví cit pro spravedlnost ve společnosti.
27. Trest vyhoštění podle svého zákonného vymezení (viz bod 19 nálezu) slouží primárně zábrannému účelu, který je svou povahou absolutní, a to ve smyslu, že odsouzenému je zcela zabráněno fyzicky se vyskytovat na území České republiky, tedy na území jurisdikce české trestní justice, čímž ztrácí jakoukoli příležitost k páchání trestné činnosti proti osobám, majetku nebo jiným obecným zájmům české společnosti, respektive na území České republiky. Prakticky jde tedy o nástroj velice efektivní prevence. Při úvaze o účelu trestu vyhoštění, stejně jako každého jiného druhu trestu, však nelze opomenout účel spravedlivé, povaze a závažnosti činu přiměřené zásluhy, jinými slovy, nelze hledět jenom na bezpečnostní zájmy společnosti, nýbrž je třeba skutečně vážit, zda si pachatel - vnímán v první řadě jako "lidská bytost", a nikoliv "cizinec" (jelikož tento druh trestu je možné uložit jenom neobčanům) - s ohledem na spáchanou trestnou činnost takový druh trestu vskutku zaslouží a v jaké výměře.
28. Trest vyhoštění obecně přitom může být za splnění podmínek uvedených v §80 trestního zákoníku (obviněný není občanem České republiky, uložení tohoto trestu je v obecném zájmu, neexistuje zákonný důvod pro neuložení trestu) uložen pro každý trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. S ohledem na nutnost respektovat princip přiměřenosti trestu je ovšem při ukládání a vyměřování trestu vyhoštění nezbytné brát v úvahu též typovou závažnost jednotlivých trestných činů, která je v českém trestním zákoníku vyjádřena výší sazeb trestu odnětí svobody. V odstupňování trestních sazeb podle relativní závažnosti trestných činů se pak projevuje princip ordinální (relativní) proporcionality. Dle principu kardinální (absolutní) proporcionality se naopak stanovuje, jak vysoký trest je možné za ten který trestný čin, vzhledem k jeho závažnosti, uložit. Podle §80 odst. 2 trestního zákoníku musí soud při výměře trestu vyhoštění přihlížet k povaze a závažnosti trestného činu. Výměru od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou trestní zákoník uplatňuje na všechny trestné činy, neuvádí žádné další limity podle závažnosti trestných činů ve zvláštní části. To však neznamená, že pro zachování principu přiměřenosti trestu nehraje u trestu vyhoštění relativní závažnost trestaného trestného činu žádnou roli. Při vědomí principu proporcionality v obou jejích dimenzích - ordinální i kardinální - je nutno požadavek §80 odst. 2 trestního zákoníku vykládat tak, že soud musí nejen zohlednit povahu a závažnost konkrétního spáchaného činu (například loupež je zvlášť závažný zločin, proto se uloží nejpřísnější trest vyhoštění na dobu neurčitou), ale taktéž musí vzít v úvahu relativní závažnost posuzovaného trestného činu oproti méně a více závažným trestným činům stejného typu (například loupež, při které byla užita "jenom" pohrůžka bezprostředního násilí, je méně závažná než loupežná vražda), tak aby - i s ohledem na princip ultima ratio - byly nejpřísněji postihovány skutečně jen nejzávažnější trestné činy.
29. Podle čl. 39 Listiny "jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit". Zákon pak jednoznačně postuluje povinnost ukládat trestní sankce přiměřeně, protože podle §38 odst. 1 trestního zákoníku je nutno trestní sankce ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. I doktrína dovozuje, že přiměřenost trestní sankce, tj. proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv pachatele způsobeným uloženou trestní sankcí, má ústavní povahu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 504).
30. Nedostatečně odůvodněné a nedostatečně ospravedlněné rozhodnutí o udělení nejpřísnější výměry trestu je tak porušením zákonné povinnosti ukládat trestní sankce přiměřené, a v závažnějších případech tak může být porušením ústavní povinnosti zákonnosti trestu a zásahem do ústavního příkazu "nulla poena sine lege".
31. Jak již Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, tak "principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy standardní kriminality postihovány v rozmezí normálních trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákona. V nich zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Tento způsob zákonodárného stanovení trestní sazby nejlépe vyhovuje zásadě nullum crimen, nulla poena sine lege, vyjádřené v čl. 39 Listiny, a principu, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Ukládání trestů v rámci pravidelné trestní sazby nejvíce odpovídá zásadě rovnosti občanů před zákonem (čl. 1 Listiny) a principu předvídatelnosti rozhodování soudů." [nález sp. zn. III. ÚS 747/06 ze dne 4. 4. 2007 (N 62/45 SbNU 53)].
32. Ústavní soud tedy shrnuje, že trest vyhoštění je možné uložit ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Při výměře trestu v konkrétním případě musí obecný soud zvážit - a to při vědomí principu ultima ratio - čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Pokud tato úvaha soudu není řádně provedena a odůvodněna, dochází tím i k porušení čl. 39 Listiny, zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem.
33. Ústavní soud se již zabýval otázkou nezbytnosti a přiměřenosti uložení trestu vyhoštění na neurčito, a to z pohledu práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy), ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 178/98 ze dne 21. 4. 1999 (N 57/14 SbNU 27). V tehdy posuzované věci obecný soud uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou obviněnému na základě formálních předpokladů - obviněný nebyl občanem České republiky, nebylo mu přiznáno postavení uprchlíka ani poskytnut azyl a nikdy neměl povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt; a to v rámci úhrnného trestu za trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. a), písm. b) tehdy účinného trestního zákona, trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona a pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci dle §249 odst. 1 trestního zákona, přičemž trestný čin loupeže byl trestným činem zvlášť závažným a navíc byl spáchán za použití hrubého násilí s následkem zranění a pracovní neschopnosti poškozeného a ve spolupachatelství. Ústavní soud pak ve svém vyhovujícím nálezu konstatoval, že: "jakkoliv je předcházení zločinnosti vyhoštěním oprávněným, tedy přípustným cílem nezbytným v každé demokratické společnosti, nelze konstatovat naplnění požadavku přiměřenosti tam, kde došlo k uložení maximálního trestu, tj. trestu vyhoštění na dobu neurčitou, bez časového omezení, jinými slovy navždy, a to aniž by byla zkoumána, tak jak ukládá §57 tr. zákona, možnost nápravy pachatele. Ústavní soud má totiž za to, že maximální trest vyhoštění, tj. navždy, se pojmově spíše váže k takovému pachateli, kde náprava možná není. Vzhledem k tomu, že se ústavní stížností napadené rozhodnutí a rovněž tak řízení mu předcházející možností nápravy stěžovatele nijak nezabývalo, jde konečně i o rozhodnutí vydané v rozporu se zákonem, konkrétně §57 tr. zákona".
34. Při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou musí obecný soud nejen zkoumat prognózu nápravy pachatele, která se má pojmově blížit nemožnosti, respektive velmi vysoké míře nepravděpodobnosti nápravy, ale musí též kvalifikovaně zohlednit bezpečnostní riziko pobytu pachatele na území České republiky, tedy shledat, že ani nejvýše deset let pobytu mimo Českou republiku nesnižuje obavy, že by po uplynutí stanovené doby a případném návratu na území České republiky pachatel mohl opět ohrožovat společenské zájmy svou trestnou činností. Trest vyhoštění na dobu neurčitou může být pojmově uložen jen v nejzávažnějších případech, kde nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po několika letech přestal být pro Českou republiku bezpečnostní hrozbou. Rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, v jehož odůvodnění absentují právě uvedené úvahy, případně je v něm obsažen jen formalistický poukaz na společenské zájmy, aniž by byla náležitě uvážena přiměřenost ukládaného trestu ke všem relevantním okolnostem daného případu a při jeho ukládání a vyměřování zohledněn princip ultima ratio, porušuje ústavní právo odsouzeného na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a na předvídatelnost, přiměřenost a zákonnost trestu zaručené čl. 39 Listiny.
35. Právě k takovému porušení subjektivního základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny došlo i v nyní posuzovaném případě stěžovatele. Obecné soudy pochybily při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou stěžovateli. Předně odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména rozsudku městského soudu, zcela postrádají posouzení shora zmíněných základních kritérií pro uložení a určení výměry trestu vyhoštění (viz body 28 a 30 tohoto nálezu) ve stěžovatelově případě. Přitom, i pokud by snad důvody uložení trestu vyhoštění uvedené v odůvodnění rozsudku městského soudu obstály v kontextu celého případu, zcela zjevně nemohou obstát pro výměru trestu na neurčito. Formalistické zdůvodnění výměry stěžovatelova trestu na neurčito poukazem na to, že "není v zájmu ochrany zdraví i majetku občanů Cˇeské republiky, aby se na jejím území zdržovaly osoby páchající závažnou trestnou činnost a navíc s padělanými doklady", neumožňuje Ústavnímu soudu přezkoumat, zda při uložení předmětného trestu stěžovateli byl respektován princip proporcionality a princip ultima ratio, tedy zdali s přihlédnutím ke spáchanému trestnému činu, osobě pachatele a jeho poměrům nepostačovalo uložit trestní sankci mírnější, tedy trest vyhoštění na dobu určitou v rozmezí od jednoho do deseti let. Trest vyhoštění na dobu neurčitou totiž v rámci trestního zákoníku představuje zjevně nejpřísnější výměru tohoto druhu trestu, vyhrazenou pro ty nejzávaznější případy trestné činnosti, jak bylo výše rozvedeno.
36. Za těchto okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že aniž by se detailněji dotýkal otázky zákonnosti a přiměřenosti samotného trestu vyhoštění v daném případě, musí konstatovat, že nejpřísnější výměra trestu, kterou zákon umožňuje, tedy vyhoštění na dobu neurčitou, bez náležitého posouzení s ohledem na zákonné podmínky uvedené v §80 trestního zákoníku, tak jak byly shora vyloženy a upřesněny, a zejména zcela bez přesvědčivého odůvodnění, proč vzhledem ke všem okolnostem případu a k poměrům pachatele soudy obecné soudy zvolily takovou výměru trestu, nemůže z ústavněprávního hlediska obstát. Z tohoto důvodu jsou napadená rozhodnutí obecných soudů rozporná s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i se zásadou "nulla poena sine lege" vyjádřenou v čl. 39 Listiny.
37. Ústavní soud pak pro úplnost ještě uvádí, že na učiněném závěru nemůže nic změnit ani doplňující argumentace městského soudu obsažená v jeho vyjádření. Ani formální poukaz na závažnost spáchané trestné činnosti či poukaz na předchozí odsouzení z roku 2001, ani názor soudu, že možnost nápravy stěžovatele je vysoce nepravděpodobná (opět bez bližšího vysvětlení), totiž neozřejmují, proč pro dosažení účelů trestu nepostačuje trest vyhoštění uložený ve výměře od jednoho roku do deseti let, ale je třeba sáhnout k nejpřísnějšímu a pro stěžovatele nejcitelnějšímu trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Jak bylo výše zmíněno, trest v této výměře by měl být vyhrazen pro nejnebezpečnější pachatele nejzávažnějších trestných činů, jejichž pobyt na svobodě představuje pro společnost zvlášť vysoké riziko ohrožení životů, zdraví, majetku a dalších obecných hodnot; z odůvodnění rozsudku městského soudu ani z jeho vyjádření však není přesvědčivě patrné, že právě uvedené okolnosti jsou ve stěžovatelově případě splněny. Konečně Ústavní soud k argumentaci městského soudu zdůrazňuje, že ani případná skutečnost, že stěžovatelova družka je cizí státní příslušnicí (ovšem s povolením k trvalému pobytu v České republice), nevylučuje, aby stěžovatel na území České republiky vedl rodinný život, respektive realizoval své právo na něj, chráněné čl. 8 Úmluvy.
B. Namítané nedostatky při dokazování
38. Kromě námitek vztahujících se k uloženému trestu vyhoštění stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatnil též námitky směřující proti nedostatkům při dokazování, respektive extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kterým bylo postiženo řízení před obecnými soudy (městským soudem).
39. K této skupině stížnostních námitek Ústavní soud zvláště připomíná, že v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 Ústavy) je úkolem obecných soudů hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 trestního řádu; Ústavní soud může toliko posoudit soulad stěžovatelem napadeného postupu dokazování, respektive hodnocení důkazů s ústavními principy spravedlivého procesu.
40. Ústavněprávní zásada presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) je v českém trestním procesu promítnuta do povinnosti orgánů činných v trestním řízení dokázat vinu obviněného nad důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 trestního řádu). Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [princip in dubio pro reo; srov. například nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), I. ÚS 910/07 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381), I. ÚS 429/03 (N 141/31 SbNU 257)]. Proces dokazování, včetně hodnocení důkazů, nicméně s ohledem na princip nezávislosti soudů náleží do pravomoci soudů obecných, nikoliv Ústavního soudu. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, v souladu s právě zmíněným principem, z něhož vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), je to obecný soud, kdo rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba [viz například nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491)]. Ústavní soud zásadně nemůže zasahovat ani do samotného hodnocení obsahu provedených důkazů, nenáleží mu pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), nověji například nález sp. zn. III. ÚS 1250/12 ze dne 13. 11. 2012 (N 187/67 SbNU 249)]. Je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost důkazů, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
41. Žádané takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích, zejména rozsudku městského soudu, neshledal.
42. V posuzované věci městský soud jako soud nalézací v hlavním líčení vyslechl stěžovatele jako obžalovaného, četl výpovědi spoluobžalovaného z přípravného řízení podle §207 odst. 2 trestního řádu, dále vyslechl svědky a provedl důkazy listinné včetně odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie, daktyloskopie, genetiky a technického zkoumání dokladů a písemností, jakož i z oboru metody pachové identifikace, jež následně vyhodnotil, jak je popsáno v odůvodnění jeho rozsudku.
43. Ústavní soud shledal, že nalézací soud svůj závěr o vině stěžovatele učinil a dostatečně a logicky odůvodnil na základě důkazů provedených v hlavním líčení v souladu s požadavkem kontradiktornosti řízení, přičemž tyto důkazy přesvědčivě prokázaly, že došlo ke spáchání trestného činu a že trestný čin spáchal stěžovatel, což následně potvrdily i soudy odvolací a dovolací. Ústavní soud tak nezjistil, že by rozhodnutí nalézacího soudu bylo trpělo extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, respektive že by těmto neodpovídaly následně vyvozené právní závěry a posouzení věci. Z ústavněprávního hlediska tak závěr o stěžovatelově vině obstojí.
44. Ústavní stížnost tudíž v té části, v níž nesměřovala proti rozhodnutí o trestu vyhoštění na dobu neurčitou, ale proti výroku o vině stěžovatele, byla shledána zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV. Závěr
45. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu zrušit, jak je uvedeno ve výrocích II a IV tohoto nálezu, neboť rozhodnutím o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou stěžovateli bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny [§82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbylé části byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
46. Zrušením rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup obecných soudů podle ustanovení §314h až 314k trestního řádu. S přihlédnutím k závazným právním závěrům vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) je nalézací soud povinen znovu rozhodnout o trestu vyhoštění. Při svém rozhodování musí přitom nejen naplnit požadavky na kvalitu odůvodnění rozhodnutí o uloženém trestu, ale též uvážit shora uvedená kritéria uložení a vyměření trestu vyhoštění (viz zejména body 28 a 30 tohoto nálezu) a náležitě je aplikovat na případ stěžovatele, s ohledem na všechny relevantní skutečnosti a argumenty jím namítané.
Odlišná stanoviska
Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů
1. Ve smyslu §22 zákona o Ústavním soudu nesouhlasím s výrokem nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12 a připojuji odlišné stanovisko.
I. Nepřípustnost vznesených námitek
2. Jsem nucena připomenout, že Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, by měl zkoumat, zda jsou dány podmínky jejího projednání. Vzhledem k zásadě subsidiarity, jež se v řízení před Ústavním soudem uplatňuje, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Tento požadavek Ústavní soud setrvale interpretuje v materiálním smyslu, to jest, nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž je nezbytné namítnout v něm i příslušné pochybení. V tomto směru lze odkázat na rozsáhlou a ustálenou judikaturu Ústavního soudu, představovanou řadou usnesení [viz např. sp. zn. II. ÚS 362/01, I. ÚS 736/08, I. ÚS 1729/08, IV. ÚS 589/2000 (U 8/21 SbNU 501), I. ÚS 1608/12, I. ÚS 1439/13, I. ÚS 2409/13], i několika nálezy [viz např. sp. zn. III. ÚS 161/01 (N 23/25 SbNU 177), I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315)].
3. Uvedený požadavek, totiž zásada subsidiarity, je odrazem úlohy a role Ústavního soudu v právním řádu státu. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud naopak představuje v daném ohledu ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž má nastoupit tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu.
4. Vyčerpání opravných prostředků i z hlediska jejich obsahu má být conditio sine qua non pro úspěšné uplatnění ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž nelze redukovat na prostředek, kterým by stěžovatel dostával další možnost obhajovat svá práva pouze v důsledku svého vlastního opomenutí (nečinnosti spočívající v absenci tvrzení) v řádném řízení před orgány veřejné moci, které jsou k ochraně jeho práv povolány a do jejichž pravomoci takové posouzení spadá. Akceptací námitek konstruovaných až v řízení o ústavní stížnosti by se Ústavní soud stával postupně další soudní instancí, před kterou by stěžovatelé v podstatě doháněli to, co v předchozím řízení vlastním zaviněním zanedbali. Takovéto pojetí činnosti Ústavnímu soudu - orgánu ochrany ústavnosti - zjevně nepřísluší. Právě naopak, jednalo by se o trend vyloženě neblahý, který by vedl k posunu těžiště řízení a dokazování od obecných soudů před soud Ústavní. To ačkoliv v řízení před Ústavním soudem se zjevně neuplatňuje zásada ústnosti, veřejnosti a další obdobné zásady zdaleka v takové míře jako před obecnými soudy. Možnost uplatňovat v ústavní stížnosti zcela nové, předtím nevznesené námitky by jistě byla nežádoucí rovněž z hlediska potřeby řízení určitým způsobem koncentrovat, a předejít tak průtahům.
5. Z těchto důvodů, pokud by Ústavní soud z dosud uplatňovaného požadavku na nejen formální, ale i materiální vyčerpání opravných prostředků ustoupil, dle mého přesvědčení by to v konečném důsledku nijak nepřispělo k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů, nýbrž právě naopak. Nadto je otázkou, zda taková změna přístupu by nevyžadovala předložení věci plénu Ústavního soudu dle §23 zákona o Ústavním soudu.
6. V nynější věci není sporu o tom, že stěžovatel námitky stran uloženého trestu vyhoštění před obecnými soudy neuplatnil ani v odvolacím, ani v dovolacím řízení, kdy se zaměřoval výhradně na závěr o vině. Na to zcela případně upozornil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud, a stěžovatel to sám připouští i ve své následné replice, kdy se dokonce vyjadřuje v podstatě i v tom směru, že si je vědom, že z tohoto důvodu budou předmětné námitky Ústavním soudem možná hodnoceny jako nepřípustné.
7. Za situace, kdy stěžovatel dané námitky před obecnými soudy, a to ani v odvolacím, ani v dovolacím řízení, nijak neuplatnil, mám za to, že se jimi Ústavní soud neměl vůbec zabývat, nýbrž je z důvodu materiálního nevyčerpání opravných prostředků měl považovat za nepřípustné a ústavní stížnost měla být odmítnuta.
8. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit poukaz většiny na to, že stěžovatel podával dovolání i ústavní stížnost před vydáním stanoviska Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), podmiňujícího přípustnost ústavní stížnosti podáním dovolání v trestním řízení i v případech, kdy uplatňované námitky nespadají pod žádný trestním řádem upravený dovolací důvod. I když bychom odhlédli od řízení dovolacího, nic to nemění na uvedeném závěru, že předmětné námitky mohly a měly být stěžovatelem uplatněny v řízení odvolacím, což se nestalo.
II. Neopodstatněnost vznesených námitek
9. Z již uvedeného je zřejmé, že jsem výrok nálezu nemohla podpořit. Pro úplnost se však chci vyslovit k věci i po stránce meritorní, kdy rovněž v tomto směru nemohu být s většinou ve shodě.
10. Lze v zásadě souhlasit s vývody nálezu v obecné rovině, avšak nelze si nepovšimnout, že tyto se ve značné míře zcela míjejí se skutkovými okolnostmi případu. Většina tak kupříkladu v bodu 20 nálezu uvádí kritéria pro uložení trestu vyhoštění, z čehož by čtenář tohoto rozhodnutí mohl na prvý pohled získat pocit, že tato kritéria snad svědčí ve prospěch stěžovatele. Přitom pokud je na projednávanou věc aplikujeme, ve skutečnosti zjistíme, že stěžovateli kromě kritéria délky pobytu v zemi, ze které má být vyhoštěn (a i toto kritérium je s určitým otazníkem - viz dále), zřejmě již žádné další kritérium neprospívá. Stejně tak lze jistě přisvědčit tomu, že právní řád neumožňuje ukládání exemplárních trestů ve smyslu disproporčního zostření trestní represe, ovšem není jasné, proč o tom vlastně nález hovoří, když skutkové okolnosti případu žádné podezření, že by uložený trest ve věci měl snad exemplární charakter, nevzbuzují. Lze dokonce říci, že aplikace právních východisek zdůrazňovaných v nálezu spíše jen potvrzuje správnost uložení předmětného trestu v dané věci. Tak kupříkladu pokud nález odkazuje na typovou a relativní závažnost spáchaného trestného činu (bod 27), respektive proporcionalitu trestu k ní (bod 31), pak za situace, kdy tato závažnost byla ve stěžovatelově případě velmi vysoká, se ve světle těchto kritérií jeví uložení daného trestu plně odpovídající.
11. Nutno zdůraznit, že stěžovatel byl odsouzen za zvlášť závažný zločin, což je nejzávažnější kategorie trestných činů v českém právním řádu, přičemž horní hranice trestní sazby činila dvanáct let. Spolu s dalším pachatelem provedl loupež maskován kuklou na základě tipu třetí osoby, že se v nemovitosti nacházejí peníze. Jednalo se o trestnou činnost předem promyšlenou a naplánovanou. Při loupeži stěžovatele nevyvedlo z míry, že v domě potkal hospodyni, nýbrž přistoupil k násilí, začal jí vyhrožovat střelnou zbraní, pokusil se ji svázat a následně ji zavřel na toaletu a pokračoval v loupení. Způsobená škoda přesáhla jeden milion korun. Jednalo se tedy zjevně o velmi závažné protiprávní jednání ryze kriminálního charakteru.
12. Vrátíme-li se ke kritériím zdůrazňovaným v bodu 20 nálezu, je třeba uvést, že osobní vztah stěžovatele k České republice je dán pouze částečně. V době spáchání činu zde sice pobýval (pokud jsou jím uváděné údaje pravdivé) již 11 let, tedy téměř třetinu svého života, nicméně je otázkou, do jaké míry mu lze přičítat k dobru délku pobytu, který byl nelegální a kterým mařil vyslovený zákaz. Dále je nutno zdůraznit, že zde nemá manželku ani děti, přičemž otázka dětí, jak přiznává i text nálezu, bývá považována za kritérium podstatné. Více než vytváření rodinných vazeb se stěžovatel zřejmě věnuje aktivitám pochybného charakteru, když ve věci bylo zjištěno, že bydlí pod falešnou identitou, běžně se vydává za jiné osoby a vlastní celou řadu odcizených a padělaných dokladů se svou fotografií na různá jména (za padělání a pozměnění veřejné listiny byl rovněž v řízení odsouzen). Za povšimnutí též stojí, že stěžovatel při rozboru svých vazeb k České republice nezmiňuje jakékoliv pracovní zakotvení ani že by zde měl nějaký legální zdroj příjmů.
13. Nelze sice přihlížet k tomu, že stěžovatel je v současnosti obžalován pro další majetkovou trestnou činnost velkého rozsahu a nedovolené ozbrojování, relevantní však jistě je, že byl již dříve trestán a také že již byl v minulosti (na dobu 2 let) vyhoštěn. Považuji za zcela logické, že pokud dřívější vyhoštění na období kratší nebylo dostačující, je nyní namístě uvážit variantu přísnější. Jestliže předchozí mírnější prostředky jednání stěžovatele neusměrnily, není namístě se skepsi obecných soudů stran prognózy, že dojde k jeho nápravě, divit a označovat ji za neodůvodněnou, jak to činí většina.
14. Je možno odkázat i na příslušný komentář (Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník komentář; 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, §80), který právě takové skutečnosti, jako jsou problémy se zákonem již v minulosti, již dříve uložené vyhoštění a záměrné měnění osobních údajů pachatelem, uvádí jako případy, kdy uložení trestu vyhoštění obzvláště připadá v úvahu.
15. Za poněkud manipulativní musím považovat pasáž nálezu hovořící o tom (bod 26), že na pachatele je nutno hledět v první řadě jako na lidskou bytost, a nikoliv jako na cizince, jako by snad tyto pojmy byly v nějakém protikladu, což nejsou. Cizinec není o nic méně lidskou bytostí než tuzemec a o žádný kus svého lidství nepřijde, ani pokud bude případně vyhoštěn. Bude jednoduše jen odsouzeným, kterému byl uložen určitý trest za trestnou činnost, která mu byla prokázána.
16. Rovněž musím oponovat vyznění nálezu v tom směru, že je v něm hovořeno o trestu vyhoštění na dobu neurčitou jako o nejpřísnějším postihu. Jedná se pouze o nejpřísnější variantu trestu vyhoštění, ovšem rozhodně nikoliv o nejpřísnější druh či výši trestu vůbec, neboť o tom lze mluvit pouze v případě nepodmíněného trestu odnětí svobody. Naopak, vyhoštění je nutno obecně považovat za podstatně mírnější způsob potrestání než trest odnětí svobody, když vyhoštěná osoba může svobodně žít svůj život a nalézat své štěstí ve svém domovském státě, případně v jiných státech, ve kterých jí pobyt nebyl zakázán. Vyhoštění osob, které si zřejmě více než zázemí rodinné vytvořily vazby pochybného charakteru, pro ně může být spíše než tíživým trestem příležitostí (byť je samozřejmě otázkou, zda ji využijí) oprostit se od minulosti a začít jinde jinak, poctivěji.
17. Není pochyb, že stát - soudní moc má povinnost chránit bezpečnost svých občanů, jejich majetek, zdraví a život anebo jiný obecný zájem a působit na deliktně se chovající osoby-cizince na svém území ukládáním trestů za spáchané trestné činy. Je přímo povinností a úlohou státu reagovat na trestnou činnost páchanou na jeho území, postihovat ji a předcházet jejímu opakování. Jedním z možných a vhodných nástrojů, který má Česká republika v tomto směru ze zákona k dispozici, je v případě cizinců i právě institut trestu vyhoštění, včetně vyhoštění na dobu neurčitou.
18. V projednávané věci sice obecné soudy provedly rozbor příslušných kritérií pro jeho uložení toliko stručně, nicméně v kontextu toho, že obhajoba tímto směrem své námitky před obecnými soudy ani nesměřovala a podrobnější odůvodnění od nich nepožadovala, stručný rozsah odůvodnění z hlediska ústavního obstojí. Za situace, kdy ve světle výše rozebraných kritérií a okolností se jeví, že pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou byly dány věcné důvody, ba že uložení tohoto trestu bylo zcela namístě, nevidím důvodu, proč by Ústavní soud stěžovateli měl, i pokud bychom nechali stranou nepřípustnost jím uplatňovaných námitek, přisvědčit.
III. Závěrem
19. Vzhledem k výše uvedenému jsem přesvědčena, že stěžovatelovy námitky proti uloženému trestu neměly být Ústavním soudem vůbec přezkoumávány, neboť nebyly přípustné pro nevyčerpání opravných prostředků. A pokud už přezkoumávány byly, měly být shledány zjevně neopodstatněnými.
20. Nevidím důvodu, proč by musel stát na svém území trpět cizí státní příslušníky, kteří páchají trestnou činnost. Zejména u závažné či opakující se trestné činnosti může být vyhoštění na dobu neurčitou zcela namístě. Nutno připustit, že i u pachatelů trestných činů samozřejmě mohou existovat faktory svědčící proti vhodnosti uložení takovéhoto trestu, kdy vyhoštění je vyloučeno. Žádnou takovou zásadní kombinaci důvodů, svědčících ve stěžovatelův prospěch, však v projednávané věci neshledávám. Většina se rozhodla pominout zásadu subsidiarity a aktivisticky přistoupila k přezkumu dostatečnosti rozsahu odůvodnění výroku o trestu a k jeho zrušení, ačkoliv v tomto směru nedošlo k materiálnímu vyčerpání opravných prostředků a ačkoliv se uložený trest ve světle skutkových okolností dokonce ani nejeví jakkoliv nepřiléhavý. Nezbylo mi tak než formou tohoto odlišného stanoviska s nálezem vyslovit svůj nesouhlas.
21. Ke svému disentu nakonec musím připojit ještě tu výhradu, že v řízení před Ústavním soudem nebyli vyzváni k vyjádření vedlejší účastníci řízení, tedy příslušná státní zastupitelství, ačkoliv je povinností soudce zpravodaje i jim zaslat návrh neprodleně k vyjádření, jak stanoví zákon o Ústavním soudu (viz jeho §76 odst. 2, §32 a §42 odst. 4) potvrzený ustálenou praxí. Jsem tak nucena konstatovat, že řízení před Ústavním soudem neproběhlo zcela v souladu se zákonem.