ECLI:CZ:NS:2018:11.TVO.3.2018.1
sp. zn. 11 Tvo 3/2018-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. 2. 2018 stížnost obhájce F. W. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 10 To 74/2017, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 10 To 74/2017, rozhodl předseda senátu Vrchního soudu v Praze tak, že F. W., advokát (v procesním postavení obhájce, dále též jen „obhájce“), se sídlem O., P., se podle §66 odst. 3 tr. ř. předává ke kárnému postihu České advokátní komoře.
Vrchní soud v Praze ve stížností napadeném usnesení chronologicky shrnul veškeré skutečnosti, které předcházely jednání obhájce, pro nějž byl předán ke kárnému postihu. Předseda odvolacího senátu nařídil dne 7. 9. 2017 veřejné zasedání k projednání odvolání obžalovaných (mimo jiné též ohledně odvolání obžalovaného J. H., jehož obhájcem je F. W.) na den 5. 10. 2017 v 9:00 hod. Vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo obhájci doručeno prostřednictvím datové schránky dne 8. 9. 2017. Dne 27. 9. 2017, tedy 19 dní od doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání, byla Vrchnímu soudu v Praze doručena žádost o změnu termínu veřejného zasedání datovaná dnem 25. 9. 2017. Tuto žádost obhájce odůvodnil kolizí s nařízeným hlavním líčením u Obvodního soudu pro Prahu 6 a jednáním u Okresního soudu v Mostě, přičemž poukázal na skutečnost, že jeho koncipient koná v předmětném týdnu advokátní zkoušky, a obhájce tak musí obsadit veškerá jednání sám. Dále obhájce ve své žádosti vyjádřil přesvědčení, že i přes skutečnost, že se jedná o závažnou trestnou činnost a klient se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, nebude trestní řízení změnou termínu nařízeného veřejného zasedání ohroženo.
Vrchní soud zaslal obhájci dne 29. 9. 2017 datovou schránkou reakci na jeho žádost o změnu termínu veřejného zasedání, jež byla téhož dne i doručena, a kterou bylo obhájci sděleno, že jeho žádosti vyhovět nelze. Obhájce byl o termínu konání veřejného zasedání vyrozuměn v zákonné lhůtě, s téměř měsíčním předstihem. Ve vztahu k případnému problému se zajištěním substituce se Vrchní soud v Praze vyjádřil tak, že u okresních a obvodních soudů jsou zapsány desítky, resp. stovky advokátů, kteří mají zájem o vykonávání úkonů v trestním řízení. V rámci usnesení, kterým Vrchní soud v Praze obhájce předává ke kárnému postihu, pak poznamenal, že nebyly doloženy žádné kroky, které obhájce učinil k zajištění substituce pro dané jednání po celou dobu, kdy o nařízeném veřejném zasedání věděl (od 8. 9. 2017 do 27. 9. 2017). Obhájce už na zamítavou reakci soudu nikterak nereagoval, k nařízenému veřejnému zasedání se nedostavil a svoji neúčast ani neomluvil. I přes snahu soudu zjistit důvod nepřítomnosti obhájce, zejména telefonickým kontaktem, a dále pak u soudů, jejichž kolizní jednání obhájce avizoval, se tento důvod zjistit nepodařilo a veřejné zasedání bylo odročeno. Následně soud konstatuje, že neobdržel ani dodatečnou omluvu obhájce. Ve vztahu k argumentu o nemožnosti zajistit substituci prostřednictvím koncipienta uvedl vrchní soud, že je mu známo, že koncipient obhájce, J. F., složil advokátní zkoušku dne 3. 10. 2017 a dne 5. 10. 2017 se v substituci za obhájce účastnil jednání u Okresního soudu v Mostě. Dále pak vrchní soud konstatuje, že v případě kolize tří soudních jednání mohl obhájce zajistit za sebe substituci, což neučinil ani následně, poté co mu bylo sděleno, že žádosti o odročení jednání vyhověno nebylo. Z tohoto důvodu tedy nelze považovat účast obhájce u jiného soudního jednání za objektivní překážku. Nadto vrchní soud upozorňuje na skutečnost, že aplikace §66 tr. ř. přichází v úvahu již v případě absence dostatečné omluvy z jednání soudu, natož pak v případě, kdy omluva chybí úplně. Vrchní soud tedy shrnul, že obhájce F. W. nerespektoval zamítnutí žádosti o změnu termínu veřejného zasedání a bez jakékoliv předchozí nebo dodatečné omluvy se k jednání soudu nedostavil, čímž došlo ke zmaření soudního jednání.
Proti uvedenému usnesení podal obhájce včas stížnost, v níž namítá nedůvodnost svého předání ke kárnému postihu. Ve stížnosti shrnul jednotlivé procesní úkony obdobně jako Vrchní soud v Praze a navíc uvedl, že z informačního systému www.justice.cz dne 4. 10. 2017 zjistil, že veřejné zasedání nařízené na 5. 10. 2017 je odvoláno. Stěžovatel se neztotožňuje se závěry vrchního soudu a domnívá se, že soud se dopustil záměrného potlačení práv obhajoby, (jehož povaze a ústavním základům se obhájce rozsáhle věnuje, včetně odkazu na nálezy Ústavního soudu I. ÚS 592/2000, III. ÚS 304/99 a II. ÚS 2448/08), když zamítl žádost o změnu termínu veřejného zasedání a nezohlednil tak dostatečně překážky na straně obhajoby. Je přitom povinností soudu zajistit řádný výkon spravedlnosti a plnou realizaci práva obviněného na obhajobu.
Po zjištění, že jeho žádosti o změnu termínu jednání nebylo vyhověno, zajistil za sebe substituta V. V. Dále konstatuje, že byl nucen odvolat z dovolené koncipienta J. F., aby jej zastoupil na jednání u Okresního soudu v Mostě, přičemž tento koncipient jej nemohl zastoupit při veřejném zasedání u vrchního soudu, jelikož nesplňoval podmínky §35 odst. 1 tr. ř. K výtce soudu stran časové prodlevy mezi vyrozuměním o konání veřejného zasedání a žádosti obhájce o změnu jeho termínu pak uvádí, že tato byla dána jeho špatnou osobní a rodinnou situací. Stěžovatel odmítá podsouvání souvislosti mezi žádostí o změnu termínu jednání a plánovaným koncem výkonu trestu jeho klienta, přičemž zdůrazňuje, že se žádným způsobem nesnažil zabránit konání veřejného zasedání. Současně poukazuje na absenci zákonné lhůty pro podání žádosti o změnu termínu či odročení soudního jednání. I přes veškeré překážky, zajistil za sebe substituci jiného advokáta, kterého však s ohledem na zrušení veřejného zasedání avizované v informačním systému justice, s důvěrou v tento informační systém, z účasti na úkonu odvolal. Dále se vyjádřil ke konstatování soudu stran existence seznamu stovek obhájců majících zájem o vykonávání úkonů v trestním řízení, když tento argument považuje za lichý. Zejména upozorňuje na skutečnost, že vztah mezi advokátem a klientem je založen především na důvěře, a je tedy nepředstavitelné nutit obviněného, aby se nechal zastupovat místo advokátem, ke kterému důvěru má, osobou ze seznamu advokátů ex offo. Nad rámec uvedeného namítl, že praxe soudů, které odmítají žádosti o odročení jednání v případě kolize jednání na straně advokáta, popírá smysl institutu zvoleného obhájce a práva na obhajobu. Na závěr obhájce podotkl, že se z veřejného zasedání neomluvil, jelikož měl z informací na webu justice.cz za to, že se toto nekoná, a současně se tímto dodatečně omlouvá. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 10 To 74/2017, zrušuje.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podle §66 odst. 1 tr. ř., kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč.
Podle §66 odst. 3 tr. ř., dopustí-li se jednání uvedeného v odstavci 1 obhájce nebo v řízení před soudem státní zástupce, předá se příslušnému orgánu ke kárnému postihu. Tento orgán je povinen o výsledku vyrozumět orgán činný v trestním řízení.
Dotčený obhájce byl předán ke kárnému postihu, neboť neuposlechl výzvu soudu a nedostavil se k veřejnému zasedání, o kterém byl řádně, s téměř měsíčním předstihem vyrozuměn, aniž se omluvil, a zmařil tak toto jednání, když v předmětné věci, v níž v prvním stupni rozhodoval krajský soud, byl dán důvod nutné obhajoby (obviněný se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody).
Nejvyšší soud neshledává důvodnou stížnostní námitku stran nezákonného postupu vrchního soudu při nevyhovění žádosti obhájce o změnu termínu veřejného zasedání. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení i ve vztahu k ní náležitě odůvodnil, v čem shledává splnění podmínek pro předání obhájce ke kárnému postihu podle §66 odst. 3 tr. ř. ve spojení s §66 odst. 1 tr. ř. Obhájce zaslal dne 27. 9. 2017 soudu žádost o změnu termínu jednání nařízeného na den 5. 10. 2017, přičemž je nutno podotknout, že o tomto termínu byl vyrozuměn již dne 8. 9. 2017. Obhájce uvedl dva důvody, které mu měly účast na tomto jednání znemožňovat, přičemž vrchní soud tyto důvody vyhodnotil jako nedostatečné a jeho žádosti nevyhověl. Povaha obhájcem uváděných důvodů (kolize s jinými soudními jednáními a nemožnost zajištění substituce koncipientem pro jeho účast na advokátních zkouškách) navíc svědčí o tom, že tyto skutečnosti mu musely být známy dříve, ale obhájce o odročení veřejného zasedání požádal až týden před jednáním. O nevyhovění žádosti byl obhájce vyrozuměn dostatečně dopředu – dne 29. 9. 2017 – tedy s předstihem pěti dní. I přesto se bez jakékoli omluvy k jednání soudu nedostavil, ani svou neúčast nezajistil substitutem. Proto vrchní soud jeho jednání vyhodnotil jako nevyhovění výzvě soudu bez dostatečné omluvy ve smyslu §66 odst. 1 tr. ř. Samotnou žádost obhájce o odročení veřejného zasedání ze dne 27. 9. 2017 vrchní soud nepovažoval za omluvu a Nejvyšší soud k tomu jen podotýká, že skutečnosti v žádosti uvedené nepředstavují takové objektivní překážky, které by obhájci bránily v účasti na veřejném jednání, či v zajištění substituce. Obhájce měl dostatečný časový prostor k tomu, aby kolizi jednání a absenci koncipienta řešil a zajistil své zastoupení na jednáních soudů. Obhájce ani netvrdí, že by zde byly okolnosti, které nutně vyžadovaly jeho osobní účast, případně, že by jeho klient trval na jeho osobní účasti právě s ohledem na důvěru mezi klientem a advokátem. Obhájci tedy žádné objektivní překážky v zajištění účasti obhájce na veřejném zasedání dne 5. 10. 2017 nebránily. Případně mohl obhájce požádat o změnu termínu s dostatečným předstihem, aby tak nenarušil konání veřejného zasedání a činnost soudu a ostatních účastníků řízení. Nic z toho však obhájce neučinil a svojí neúčastí zmařil konání veřejného zasedání.
V odůvodnění stížnosti obhájce odkazuje na judikaturu Ústavního soudu stran práva na obhajobu. K tomuto Nejvyšší soud podotýká, že uvedená rozhodnutí jsou nepřiléhavá a nepřípadná. V případě nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. I. ÚS 592/2000, se Ústavní soud zabýval výhradně právem obviněného na poradu s obhájcem bez přítomnosti třetích osob i v případě zadržení. V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 304/99 ze dne 25. 11. 1999 řeší právo obviněného na přítomnost jeho obhájce u úkonů trestního řízení, aby tím byla zajištěna jeho řádná obhajoba a ochrana práv. Vrchní soud však veřejné zasedání odročil též z důvodu nepřítomnosti obhájce obviněného a žádný úkon trestního řízení v něm realizován nebyl. Konečně poslední uvedené rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08, sice řeší otázku práva obhájce požádat o odročení jednání v případě, kdy mu v účasti na něm brání objektivní překážky, současně však upozorňuje, že z tohoto nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Jak bylo shora uvedeno, vrchní soud ohledně žádosti obviněného o změnu termínu veřejného zasedání ze dne 27. 9. 2017 správně dovodil, že zde nejsou dány objektivní překážky bránící obhájci v účasti na již nařízeném veřejném zasedání, případně v zajištění substituční účasti jiného advokáta, a o tomto obhájce řádně vyrozuměl. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 11 Tvo 2/2017. Obhájce si tak byl vědom toho, že veřejné zasedání se bude konat a že v případě tzv. nutné obhajoby je jeho přítomnost (popř. účast substituta) nezbytná. Konečně sám připouští, že měl zajištěnou účast jiného advokáta, který jej měl zastupovat, tudíž bylo v jeho možnostech toto zařídit. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že argumentace obhájce je nepřiléhavá, když nikterak neodůvodňuje a neospravedlňuje zmaření veřejného zasedání bez řádné omluvy, přičemž právo obviněného na obhajobu nebylo nikterak narušeno, jelikož veřejné zasedání se mimo jiné i z důvodů nepřítomnosti obhájce nekonalo.
Obhájce ve stížnosti dovozuje celkovou nedůvodnost předání jeho osoby ke kárnému postihu. Nejvyšší soud předesílá, že je oprávněn revidovat rozhodnutí a postup soudu nižšího stupně ve vztahu k pochybením, kterých se tento soud měl dopustit, ale není oprávněn vyhodnocovat, zda se jedná o kárné provinění advokáta, respektive zda jsou zde dány okolnosti, které by jej kárné odpovědnosti zbavovaly, omluvitelné pohnutky apod. Obhájce v této části stížnosti uvádí zcela nové skutečnosti, kterými vysvětluje nutnost zvoleného postupu. K složité osobní situaci, jež dle tvrzení obhájce způsobila prodlevu mezi vyrozuměním o konání veřejného zasedaní a žádostí o odročení, Nejvyšší soud uvádí, že i přes veškeré lidské pochopení s popisovanou situací a při respektu k osobním důvodům obhájce, nezakládají tyto skutečnosti samy o sobě vadu v postupu vrchního soudu, jemuž navíc tyto skutečnosti nebyly známy a v podané žádosti ani obhájcem tvrzeny.
Pokud jde o personální problémy advokátní kanceláře, vyplývající z čerpání dovolené zaměstnanců, z účasti koncipienta na advokátních zkouškách či z jeho nemožnosti jej zastoupit jako obhájce u předmětného veřejného zasedání, pak rovněž tyto skutečnosti nemohou být důvodem pro odročení veřejného zasedání či omluvou z neúčasti na něm, když obhájce měl možnost zajistit si substituci, což ostatně sám ve stížnosti připouští.
K argumentu týkající se absence zákonné lhůty k podání žádosti o odročení nařízeného jednání a s tím související nemožnost klást obhájci k tíži prodlevu od vyrozumění o veřejném zasedání k podání žádosti o změnu jeho termínu, je nutno poznamenat, že soudem vytýkaná prodleva nebyla jediným či zásadním důvodem, pro který nebylo žádosti vyhověno. Z usnesení Vrchního soudu v Praze zcela jasně vyplývá, že se zabýval všemi tvrzenými skutečnostmi a hodnotil všechny mu známé okolnosti, přičemž neodůvodněnou prodlevu hodnotil jako fakt svědčící o přístupu obhájce k již nařízenému jednání soudu, ale své závěry především opřel o absenci jakékoliv objektivní překážky na straně obhájce bránící mu v účasti na veřejném zasedání.
Dále se Nejvyšší soud zabýval i námitkou obhájce, podle níž se jednání soudu nezúčastnil v dobré víře ve správnost informací zveřejněných v informačním systému Ministerstva spravedlnosti na stránkách www.justice.cz , kde mělo být uvedeno, že nařízené jednání je zrušeno. Prostudováním daného informačního portálu Nejvyšší soud zjistil, že ve výpisu událostí v řízení je uvedeno nařízené jednání odvolacího soudu dne 5. 10. 2017, s tím, že „Jednání zrušeno: Ano“, avšak ihned pod tímto záznamem je záznam o nařízeném jednání v téže věci na 5. 10. 2017, kde již je uvedeno „Jednání zrušeno: Ne“. K duplicitě záznamů došlo patrně z důvodů změny jednací síně a nemožnosti prostého přepisu v informačním sytému. Toto ovšem nic nemění na skutečnosti, že pouhým nahlédnutím do výpisu událostí řízení bylo jasné, že jsou ve věci uvedeny dva záznamy k témuž jednání a po zhlédnutí detailů obou záznamů muselo být jasné, že jednání konané dne 5. 10. 2017 v 9:00 v jednací síni č. 10, dv. č. 137 zrušeno není. Současně je třeba upozornit na skutečnost, že aplikace „Informace o řízení“ uvedená na stránkách justice.cz má čistě informativní charakter bez jakýchkoliv procesních účinků na řízení, jak je upozorňováno hned v úvodní části této aplikace. Současně nelze odhlédnout i od skutečnosti, že obhájce, jakožto advokát a tedy profesionál, si musel být vědom toho, že pokud mu bylo doručeno rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o změnu termínu a nebylo mu doručeno žádné jiné vyrozumění soudu, pak nemohl předpokládat, že se jednání nebude konat. Obhájci nic nebránilo v tom, aby se o stavu věci ujistil (telefonicky či jiným způsobem) v příslušné soudní kanceláři. Z pohledu své přezkumné činnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že ani tato stížnostní námitka není důvodná, když se nejedná o pochybení vrchního soudu či chybu informačního systému. Obhájce nevěnoval dostatek pozornosti údajům uvedeným v informačním systému, které mají nadto toliko informativní charakter, čehož si musel být vzhledem ke své profesionální činnosti vědom. Aniž by Nejvyšší soud hodlal jakkoliv předjímat závěry kárného orgánu, tak z pohledu posouzení důvodnosti podané stížnosti musí konstatovat, že ke zmaření veřejného zasedání obviněného (v té době ve výkonu trestu odnětí svobody) mohlo dojít nepozorným až lehkomyslným přístupem dotčeného obhájce.
Co se týče vyjádření obhájce k otázce existence množství advokátů projevujících zájem o zastupování v trestním řízení a k důvěrnosti vztahu mezi klientem a advokátem, Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje nutnost existence takovéhoto vztahu. Současně je však třeba zohlednit, že nebylo nikterak tvrzeno ani prokázáno, že by zde byly dány jakékoliv důvody svědčící o nutnosti osobní přítomnosti dotčeného obhájce u veřejného zasedání a nemožnosti substitučního zastoupení. Koneckonců možnost substitučního zastoupení připouští i obhájce sám, když substituta dle svých tvrzení zajistil, tudíž by přítomností jiného obhájce u veřejného zasedání odvolacího soudu nebylo zjevně nijak narušeno právo obviněného na obhajobu, ani důvěra mezi ním a jeho obhájcem. Závěr vrchního soudu zabývající se možnostmi, které obhájce při zajištění práva svého klienta na obhajobu měl, se jeví jako správný.
K obecné a polemické poznámce stěžovatele stran přístupu soudů k žádostem o změnu termínu nařízených jednání se Nejvyšší soud nemá důvod vyjadřovat.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal v postupu a v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze žádné vady či nedostatky, a proto stížnost proti napadenému usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 2. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu