ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3238.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3238/2017-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. R. , zastoupené JUDr. Vladimírou Smetanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 682/20, proti žalovanému České dráhy, a. s. se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 70994226, o 2 016 000 Kč, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 8/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017 č. j. 62 Co 371/2015-160, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017 č. j. 62 Co 371/2015-160 podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání,
jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)] a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce přiměřenosti míry zvýšení odškodnění v případech hodných mimořádného zřetele srov. například bod II stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněného pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, nebo právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2581/2009 anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2327/2010; ke vztahu přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady škody a způsobenou škodou na zdraví srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1622/2010, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3885/2009 a v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu