ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3719.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3719/2017-434
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. P. , zastoupené Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova č. 2243/7, proti žalovaným 1) D. K. , zastoupené Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická č. 13, 2) R. K. , 3) P. P. a 4) neznámým dědicům po K. R. , zemřelé dne 10. února 2015, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 35/2011, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2017, č. j. 21 Co 2/2017-362, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. října 2015, č. j. 6 C 35/2011-204, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. prosince 2015, č. j. 6 C 35/2011-216, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. srpna 2016, č. j. 6 C 35/2011-292,
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2017, č. j. 21 Co 2/2017-362, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení o dědictví po F. K., zemřelém dne 25.4.2009 (dále také jen „zůstavitel“), Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 29.12.2010, č.j. 27 D 1044/2009-104, uložil D. P., P. P., R. K. a K. R., zemřelé dne 10.2.2015, aby do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto usnesení podaly u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu o určení, že „jsou dědičkami po zůstaviteli“. Žalobu byly povinny podat proto, že „jejich dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné“. V odůvodnění usnesení Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že „návrh na zahájení řízení bude směřovat proti poz. sestře D. K. jako žalované“.
D. P. se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 15.2.2011, ve které označila jako žalovanou D. K., domáhala, aby bylo určeno, že „je dědičkou po zůstaviteli F. K.“. P. P. podala žalobu po stanovené lhůtě a R. K. s K. R. žalobu nepodaly.
Obvodní soud pro Prahu 10 žalobkyni vyzval usnesením ze dne 21.2.2011,
č.j. 6 C 35/2011-4, k doplnění žaloby mj. o skutečnost, kdo „přichází v úvahu jako dědic“, a dále k tomu, zda „navrhuje jejich přistoupení do řízení, a to zda na straně žalobce či žalované, když účastníky tohoto řízení musí být všechny pozůstalé dcery, jinak bude žaloba zamítnuta pro nedostatek věcné aktivní legitimace“.
Obvodní soud pro Prahu 10 usneseními ze dne 19.7.2011, č.j. 6 C 35/2011-37, a ze dne 29.8.2011, č.j. 6 C 345/2011-51, připustil, aby do řízení na straně žalobce podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. jako další účastnice přistoupily R. K., P. P. a K. R., neboť žalobkyně jejich přistoupení navrhla, jmenované se vstupem do řízení vyslovily souhlas a „žalobu o určení dědiců není možno projednat jen s některými dědici“.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 3.11.2011, č.j. 6 C 35/2011-64, určil, že D. P., P. P., K. R. a R. K. jsou dědičky zůstavitele a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze závěru, že na straně žalobkyň nejsou dány důvody vydědění stanovené v §469a odst. 1 písm. a) ani písm. b) občanského zákoníku (účinného do 31.12.2013, dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.3.2012,
č.j. 21 Co 27/2012-85, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel zejména ze zjištění, že se soud prvního stupně dopustil procesního pochybení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí. Uvedl, že lhůtu k podání žaloby dodržela pouze D. P.; že P. P., „byť žalobu adresovala Obvodnímu soudu pro Prahu 10, ji zaslala na nesprávnou adresu, ve lhůtě soudu nedošla, po uplynutí uvedené lhůty ji zaslala soudnímu komisaři“ a že „takovou žalobu nelze považovat za doručenou ve stanovené lhůtě“; že K. R. ani R. K. žádnou žalobu nepodaly; že tedy P. P., K. R. a R. K. „přestaly být účastníky dědického řízení“; že „není důvodu, aby se účastnily řízení o určení, že dědičkou po zůstaviteli je žalobkyně jako vedlejší účastnice na její straně, protože nemohou mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení“; že „předmětem řízení tak může zůstat toliko žaloba žalobkyně a s ostatními bude třeba ukončit řízení postupem podle §94 odst. 4 o.s.ř.“.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13.4.2012, č.j. 6 C 35/2011-87, vázán názorem soudu odvolacího, s P. P., K. R. a R. K. ukončil účast v řízení, neboť, jak uvedl, „se v řízení ukázalo, že se o jejich právech a povinnostech nejedná a ani jednat nemůže“, když nepodaly ve lhůtě žalobu.
Obvodní soud pro Prahu 10 následně rozsudkem ze dne 9.7.2012, č.j. 6 C 35/2011-97, určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele a rozhodl o nákladech řízení. Neshledal na straně žalobkyně důvody vydědění stanovené v §469a odst. 1 písm. a) ani písm. b) obč. zák., neboť „to byl zůstavitel, kdo o příbuzenský vztah se žalobkyní nestál“.
K odvolání D. K. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.10.2012, č.j. 21 Co 381/2012-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
K dovolání D. K. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27.11.2014, č.j. 21 Cdo 1504/2013-152, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že usnesení v řízení o dědictví ze dne 29.12.2010, č.j. 27 D 1044/2009-104, „nevyhovuje všem požadavkům ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., neobsahuje-li ve výroku poučení o tom, proti komu má žaloba směřovat“.
V odůvodnění usnesení je uvedeno (pouze) to, že „návrh na zahájení řízení“ má směřovat „proti poz. sestře D. K. jako žalované“, aniž by z usnesení (alespoň z jeho odůvodnění) také vyplývalo, jak má být žaloba podána, kdyby jedna z odkázaných účastnic žalobu ve lhůtě nepodala. Z hlediska věcné legitimace k podání žaloby žalobkyní byl rozhodný stav v době, kdy byla (společně s ostatními dědičkami) odkázána dědickým soudem k podání žaloby podle §175k odst. 2 o.s.ř., a proto měla ve své žalobě kromě žalované 1) označit jako účastnice řízení (žalované) i všechny ostatní dědičky, kterým v okamžiku zahájení sporného řízení (podáním žaloby žalobkyní) mimo jiné dosud běžela lhůta k podání žaloby stanovená usnesením podle §175k odst. 2 o.s.ř. Vytknul odvolacímu soudu, že nijak nenapravil pochybení soudu prvního stupně a „zavázal jej ukončit řízení s účastnicemi, jež žalobu nepodaly, a to postupem podle §94 odst. 4 o.s.ř.“. Závěr, že někteří z dědiců přestali být účastníky dědického řízení v důsledku nepodání žaloby ve stanovené lhůtě, lze totiž činit výhradně v dědickém řízení, nikoliv v řízení sporném.
Obvodní soud pro Prahu 10 žalobkyni uložil usnesením ze dne 3.3.2015,
č.j. 6 C 35/2011-160, ve spojení s usnesením ze dne 4.6.2015, č.j. 6 C 35/2011-166, aby označila účastníky řízení, jimiž musí být „všichni, jež byli účastníky dědického řízení ke dni vydání usnesení 27 D 1044/2009-104 ze dne 29.12.2010“, a aby uvedla, zda tito účastníci mají „vystupovat na straně žalobců či žalovaných“.
V průběhu řízení bylo zjištěno, že původní účastnice řízení K. R. dne 10.2.2015 zemřela a že pozůstalostní řízení po ní, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 281/2015, bylo usnesením ze dne 29.4.2015, č.j. 32 D 281/2015-38, které nabylo právní moci dne 29.4.2015, zastaveno, neboť zůstavitelka zanechala pouze majetek bez hodnoty.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 2.10.2015, č.j. 6 C 35/2011-204, které nabylo právní moci dne 24.11.2015, rozhodl, že namísto dosavadní účastnice řízení K. R. bude v řízení pokračováno s „M. R., K. R., D. R. a L. R.“.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté usnesením ze dne 9.12.2015, č.j. 6 C 35/2011-216, uložil D. P., P. P., R. K. a „právním nástupcům K. R.“, aby do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto usnesení podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu o určení, že „jsou dědici po zůstaviteli“, s poučením, že „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, bude soud v dědickém řízení pokračovat bez zřetele na tyto dědice“ a že „účastníkem tohoto řízení musejí být z hlediska věcné legitimace všechny osoby, tj. všichni ostatní pozůstalí potencionální dědici (příp. jejich právní nástupci), přičemž rozhodný byl stav v době, kdy byly pozůstalé dcery odkázány dědickým soudem k podání žaloby dle §175k odst. 2 o.s.ř. ve znění do 31.12.2013, tj. k 20.1.2011“.
D. P. se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 20.1.2016, doplněnou podáním ze dne 21.4.2016, ve které jako žalované označila D. K., P. P., R. K. a zemřelou K. R., domáhala, aby bylo určeno, že „je dědičkou po zůstaviteli F. K.“. Žalobu odůvodnila tím, že „nepokládá vydědění z pozůstalosti po otci za předmětné“, jelikož „otec se po rozvodu s matkou nepodílel na výchově a neplatil řádně výživné, za což byl několikrát soudem odsouzen do výkonu trestu“.
R. K. dne 20.4.2016 podala u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu, ve které jako žalovanou označila D. K. V podání ze dne 27.5.2016 poté uvedla, že „nesouhlasí s žalobou D. P., jelikož má stejné nároky na dědictví“, a že „pokud je to nutné, tak žaluje i D. P., P. P., R. K. a K. R.“.
P. P. a „právní nástupci K. R.“ žalobu nepodali.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 6.5.2016, č.j. 6 C 35/2011-256, zastavil řízení vůči K. R. a rozhodl, že „ve vztahu mezi žalobkyní D. P. a zemřelou K. R. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 23.8.2016, č.j. 6 C 35/2011-292, určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč a „ČR – na účet Obvodního soudu pro Prahu 10“ společně a nerozdílně 81,- Kč, a dále „podání R. K. ze dne 13.10.2015 ve znění doplnění podání došlého soudu dne 20.4.2016“ odmítl. Soud prvního stupně (přestože žalobkyně označila za žalovanou zemřelou K. R.) označil za účastníky řízení na straně žalované (mimo jiné) i „právní nástupce K. R.“, o jejichž procesním nástupnictví již usnesením rozhodl.
Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že listina o vydědění sepsaná dne 2.3.2009 zůstavitelem sice „splňuje náležitosti dle ustanovení §469a odst. 3 ve spojení s ustanovením
§476 odst. 1 a 2 obč. zák.“, ale že „to byl sám zůstavitel, kdo neprojevoval zájem
o žalobkyni“, když se „vyhýbal kontaktu s pozůstalými dcerami“. K důvodu vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. a) obč. zák. soud prvního stupně nezjistil, že by „chování žalobkyně odporovalo zásadám společenské slušnosti či řádnému chování potomka k rodiči neposkytnutím pomoci v nemoci“, když žalovaná 1) žalobkyni „nijak nesdělila, že by zdravotní stav zůstavitele byl špatný“. Námitku žalované 1) o nedostatku věcné legitimace neshledal soud prvního stupně důvodnou, neboť „vyzval pozůstalé dcery (vč. právních nástupců K. R.) k podání žaloby a dle intencí Nejvyššího soudu je poučil dle §175k odst. 2 o.s.ř., přičemž vycházel z rozhodného stavu v době, kdy byly dědičky odkázány dědickým soudem k podání žaloby“ a současně rozhodl o právních nástupcích po K. R. a ve vztahu mezi ní a žalobkyní řízení zastavil. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neshledal na straně žalobkyně důvody stanovené v ustanovení §469a odst. 1 písm. a) ani b) obč. zák., rozhodl, že je dědičkou zůstavitele. Podání R. K. soud prvního stupně odmítl, neboť bylo jednak opožděné, jednak neúplné a nesrozumitelné.
K odvolání žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.2.2017,
č.j. 21 Co 2/2017-362, rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích I. – III.“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K „zásadní odvolací námitce“, týkající se nedostatku věcné legitimace, odvolací soud uvedl, že označila-li žalobkyně v podání ze dne 18.4.2015 za žalované žalované 1, 2) a 3) a K. R., o níž soudu sdělila, že dne 10.2.2015 zemřela, a soud prvního stupně rozhodl o jejích právních nástupcích a se všemi těmito účastníky nadále jednal, není námitka
žalované 1) důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k její námitce, že žalobkyně ani po poučení soudem neoznačila správný okruh účastníků (neuvedla „dědice po K. R.“) a že soud prvního stupně „sám bez návrhu kteréhokoli z účastníků řízení rozšířil okruh žalovaných
o M. R., K. R., D. R. a L. R.“. Dále žalovaná 1) namítá, že odvolací soud „chybně interpretoval ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.“, když ve vztahu k okruhu účastníků řízení považoval za rozhodující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29.12.2010, č.j. 27 D 1044/2009-104, a nikoliv usnesení téhož soudu ze dne 9.12.2015, č.j. 6 C 35/2011-216, na základě kterého „byla předmětná žaloba podána“. Nakonec žalovaná 1) uvádí, že „soud poučoval žalobkyni i dodatečně zcela nad rámec svých povinností“ a „jakékoli další snahy o navedení žalobkyně na správný okruh účastníků se vymyká také zásadě rovnosti účastníků a zásadě spravedlivého procesu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že v průběhu řízení o určení dědického práva po zůstaviteli zemřela dne 10.2.2015 K. R., jedna z účastnic řízení, a bylo tudíž nutné rozhodnout o procesním nástupnictví po této původní účastnici řízení. Z výsledků pozůstalostního řízení po K. R. (dále jen „zůstavitelka“), vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 281/2015, bylo poté zjištěno, že v úvahu přicházejícími dědici byli pozůstalý manžel M. R. a potomci K. R., D. R. a L. R. Jelikož však zůstavitelka zanechala pouze majetek bez hodnoty, bylo řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29.4.2015, č.j. 32 D 281/2015-38, zastaveno, s tím, že v úvahu přicházející dědici zůstavitelky nebyli o svém dědickém právu ani vyrozumíváni.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalobkyně po zůstaviteli, pro něž je určující stanovení okruhu účastníků řízení, významné vyřešení právní otázky, jak má soud v řízení vedeném na základě žaloby podle §175k odst. 2 o.s.ř. postupovat za situace, kdy jeden z účastníků ztratí během tohoto sporného řízení způsobilost být účastníkem řízení a pozůstalostní řízení po tomto zemřelém účastníku bylo (z důvodu zanechání majetku bez hodnoty) zastaveno. Protože odvolací soud (i soud prvního stupně) se v projednávané věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalované 1) je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Ve výroku usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. musí být uveden (mimo jiné) účastník (dědic nebo jeho právní nástupce), kterého soud (soudní komisař) odkazuje, aby své dědické právo uplatnil žalobou. Ostatní účastníci (včetně těch, kteří tvrzení na žalobu odkázaného dědice podporovali nebo ke sporným skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko) budou ve sporu zahájeném touto žalobou na straně žalovaného; ve výroku usnesení se neuvádí, je však nezbytné je uvést v jeho odůvodnění.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že, odkazuje-li soud v řízení o dědictví
k podání žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. společně (současně) více účastníků, musí - alespoň v odůvodnění usnesení - poučit odkázané účastníky o tom, že jejich žaloba musí směřovat také proti tomu z nich, který by včas žalobu nepodal, popřípadě že to alespoň musí být z odůvodnění usnesení zřetelně zřejmé. V opačném případě by totiž poučení soudu v řízení o dědictví bylo neúplné (a pro účastníka odkázaného k podání žaloby ve svých důsledcích zavádějící), neboť by vyzývalo k podání žaloby proti okruhu účastníků, který však - v případě nepodání žaloby byť jen jedním z odkázaných účastníků - nebyl (nemohl být) úplný. Proto je třeba, aby poučení soudu v řízení o dědictví v těchto případech obsahovalo rovněž poučení pro případ, že některý z odkázaných dědiců žalobu nepodá; z obsahu usnesení vydaného podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. musí tedy být zřejmé, že k žalobě odkázaný účastník, který žalobu ve lhůtě nepodal, musí v řízení o určení dědického práva vystupovat na straně žalovaných (srov. například právní názor vyjádřený ve zprávě Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1988, sp. zn. Spr 1205/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 1989, nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006, sp. zn. I. ÚS 467/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 41, ročník 2006, usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11.12.2008, sp. zn. II. ÚS 2553/08, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 2754/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 4240/2011, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012).
V průběhu řízení zahájeného na základě žaloby podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. bylo zjištěno, že zemřela K. R., jako jedna z účastnic dědického řízení.
Podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Povahou věci se z hlediska ustanovení §107 odst. 1 věty první o.s.ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Nebude-li řízení zastaveno podle §107 odst. 5 o.s.ř., soud dále posoudí, zda je možné v řízení ihned pokračovat. Tam, kde to nebude možné, řízení usnesením přeruší. Úvaha o tom, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení, od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
Podle ustanovení §107 odst. 2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Rozhodl-li soud prvního stupně, že procesními nástupci, se kterými bude v tomto sporném řízení nadále pokračováno namísto zemřelé K. R., jsou M. R., K. R., D. R. a L. R., tyto „procesní nástupce“ vyzval usnesením k podání žaloby dle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. a poté s nimi v zahájeném sporném řízení na straně žalované jednal, nebyl jeho postup (ani následný postup odvolacího soudu) správný.
Soud prvního stupně (i soud odvolací) ponechal totiž stranou svých úvah, že je-li pozůstalostní řízení pro nepatrný majetek (příp. majetek bez hodnoty) zůstavitele zastaveno podle ustanovení §153 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nezkoumá se (zpravidla) dědické právo. Otázka, kdo je dědicem zůstavitele, přitom nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení o dědictví (pozůstalosti) po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015). Nebylo-li dědické právo v řízení zkoumáno, postupuje se při rozhodování o procesním nástupnictví podle ustanovení §107 odst. 2 o.s.ř. stejně, jako kdyby řízení o dědictví (pozůstalosti) dosud nebylo skončeno (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2009, s. 723).
Vzhledem k tomu, že dědické právo v pozůstalostním řízení po zůstavitelce zkoumáno nebylo (sdělení notářky o tom, jaký je předpokládaný okruh dědiců, není za dané situace relevantní, tím spíše, když notářka výslovně uvedla, že „dědicové nemohli být o jejich dědickém právu vyrozuměni, jelikož bylo řízení o pozůstalosti zastaveno“), je nutné namísto ní, jako zemřelé účastnice sporného řízení, jednat s jejími „neznámými dědici“, neboť – jak je uvedeno výše – v jiném než dědickém (pozůstalostním) řízení dědice zjišťovat nelze. Soud měl proto v projednávané věci učinit opatření ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 o.s.ř.
a ustanovit neznámým dědicům zemřelé účastnice řízení opatrovníka, se kterým by bylo v řízení nadále jednáno. Takovým opatrovníkem přitom může být soudem ustanoven i některý z v úvahu přicházejících dědiců po zůstavitelce, tedy pozůstalý manžel či kterýkoliv z jejích potomků (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.3.2018, sp. zn. 21 Cdo 5366/2016 anebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.2.2018,
sp. zn. 21 Cdo 1887/2017).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že přestože řízení o určení dědického práva probíhá samostatně, má specifickou povahu spočívající v tom, že předmětem tohoto řízení je vyřešení sporu o dědické právo, který vznikl v rámci řízení o dědictví. Výsledek sporu o dědické právo má přitom význam (jen) pro konkrétní řízení o dědictví, neboť nebyl-li žalobce s žalobou úspěšný (zejména byla-li žaloba odmítnuta či zamítnuta), případně nebyla-li žaloba podána včas, pokračuje soud v řízení o dědictví bez zřetele na tohoto dědice, který se již nemůže kdykoliv v budoucnu dovolávat svého dědického práva, např. žalobou podle §485 obč. zák., ledaže by jeho právo vyplývalo z jiných (nových) skutečností, než pro které byl k podání žaloby odkázán (srov. §175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.). V řízení zahájeném žalobou podle
§175k odst. 2 o.s.ř. nicméně nelze připustit, aby soud rozhodoval o procesních nástupcích po zemřelém žalobci (eventuelně žalovaném), a to mimo jiné proto, že by nebylo možné zcela vyloučit případy vzniku duplicitních rozhodnutí o procesních nástupcích téhož zůstavitele
s rozdílným okruhem procesních nástupců vydaných jak v řízení o určení dědického práva, tak v řízení o dědictví.
Jestliže účastník řízení o dědictví odkázaný k podání žaloby podle §175k odst. 2 o.s.ř. zemřel poté, co byla podána žaloba o určení dědického práva, soud projednávající spor
o určení dědického práva řízení přeruší a vyčká rozhodnutí dědického soudu, v němž tento spor vznikl, o procesních nástupcích po žalobci (žalovaném). Poté, co usnesení, jímž soud
v řízení o dědictví rozhodl o procesních nástupcích po zemřelém žalobci (žalovaném) ve smyslu §107 odst. 2 o.s.ř., nabylo právní moci, je soud v řízení o určení dědického práva povinen jednat jako s účastníky řízení na straně žalující (žalované) s procesními nástupci zemřelého, aniž by o tom sám vydával rozhodnutí podle §107 odst. 2 o.s.ř. O tom, že ve sporu o určení dědického práva došlo ke změně v osobě žalobce (žalovaného), soud ve sporném řízení samostatně nerozhoduje; může však procesní nástupce zemřelého žalobce (žalovaného) vzít na vědomí prostřednictvím usnesení, jímž se upravuje vedení řízení
(srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2015,
sp. zn. 21 Cdo 2238, 2423/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78, ročník 2016).
Nakonec nemůže dovolací soud přehlédnout ani procesní pochybení soudu prvního stupně, který usnesením ze dne 9.12.2015, č.j. 6 C 35/2011-216, uložil D. P., P. P., R. K. a „právním nástupcům K. R.“, aby do 1 měsíce ode dne právní moci tohoto usnesení podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu o určení, že „jsou dědici po zůstaviteli“. Ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. je zásadně jen soud (soudní komisař) v řízení o dědictví oprávněn usnesením odkázat toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. Jestliže usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř. a žalobce podá žalobu v souladu s takovým usnesením, je poté soud, který o žalobě rozhoduje, povinen (pouze) poučit žalobce o náležitostech žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. a účastníky řízení k podání takové žaloby sám znovu neodkazuje, jak učinil v projednávané věci soud prvního stupně. Navíc odkázal k podání žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. nejen žalobkyni, ale i účastníky, kteří „původně“ žalobu nepodali, případně ji podali opožděně, což mělo (mimo jiné) za následek, že poté rozhodoval o „dvojích“ žalobách žalobkyně.
V novém řízení proto soud prvního stupně v souladu s výše uvedenými závěry ustanoví neznámým dědicům K. R. ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 o.s.ř. opatrovníka, se kterým bude namísto původní účastnice v řízení jednáno, a v tomto smyslu také správně poučí žalobkyni o náležitostech žaloby (proti komu má směřovat) podle
§175k odst. 2 o.s.ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Jelikož nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Dále Nejvyšší soud České republiky zrušil jako závislý výrok (podle §243e odst. 2 věty třetí o.s.ř.) obsažený v jiných (než dovoláním napadených) rozhodnutích také usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2.10.2015, č.j. 6 C 35/2011-204, jímž bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví po původní účastnici řízení K. R., a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9.12.2015, č.j. 6 C 35/2011-216, jímž byli účastníci řízení odkázáni k podání žaloby ve smyslu §175k odst. 2 o.s.ř., ohledně nichž sice dovolání žalované 1) podáno nebylo, ale která jsou tímto dovoláním ve smyslu §242 odst. 2 o.s.ř. dotčena.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu