ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4536.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4536/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. V. , zastoupeného Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká č. 33, proti žalované ŠKODA JS a.s. , se sídlem v Plzni, Bolevec, Orlík č. 266/15, IČO 25235753, zastoupené JUDr. Soňou Ulčovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Klatovská tř. č. 1204/125, za účasti České pojišťovny, a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 279/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 2017 č. j. 12 Co 407/2016-587, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22.4.2016 č. j. 19 C 279/2007-528, ve znění usnesení ze dne 13.7.2016 č. j. 19 C 279/2007-542 a ze dne 18.10.2016 č. j. 19 C 279/2007-559, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 21.9.2007 domáhal, aby mu žalovaná na odškodnění nemoci z povolání nahradila ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká od 1.1.2002. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval jako brusič kovů, postupně začal mít zdravotní problémy, v důsledku nichž mu byl od 10.9.2001 přiznán částečný invalidní důchod, a ke dni 31.12.2001 skončil jeho pracovní poměr u žalované na základě výpovědi pro nadbytečnost. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14.3.2006 č. j. 3 C 259/2003-85, který nabyl právní moci dne 4.5.2006, bylo určeno, že „žalobce pracoval na pracovišti brusírny žalované za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání – syndrom karpálního tunelu způsobný nadměrnými vibracemi přenášenými na ruce, zařazená pod položkou č. 7 kapitoly II nařízení vlády č. 290/1990 Sb., v platném znění“. Následně žalovaná (prostřednictvím vedlejšího účastníka) zaplatila žalobci z titulu nemoci z povolání bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a za lékařské honoráře, požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku však odmítla uhradit jednak z důvodu promlčení, jednak z důvodu, že se žalobce v období po 30.6.2003 nezajímal o získání zaměstnání. Žalobce se však dozvěděl o vzniku škody z titulu nemoci z povolání a o tom, kdo za ni odpovídá, teprve ke dni právní moci výše zmíněného rozsudku (v krajním případě ke dni 9.1.2006, kdy byl vypracován znalecký posudek, z něhož tento rozsudek vychází), do té doby byl žalobci tvrzen opak. Subjektivní promlčecí dvouletá promlčecí doba proto uplynula teprve ke dni 4.5.2008. Po ukončení pracovního poměru u žalované měl žalobce zájem využít svojí nemocí z povolání sníženou pracovní způsobilost, avšak neměl možnost ji uskutečnit výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí. Opakovaně, a to jak po dobu od 1.1.2002 do 30.6.2003, kdy byl veden u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, tak poté, se zajímal o možnost pracovat. Pro všechny potenciální zaměstnavatele však byl pro svůj zdravotní stav nepřijatelný. Kdyby u něj nebylo následků nemoci z povolání, byl by na trhu dostatek pracovních míst, která by mohl zastávat. Původně po žalované požadoval, aby mu nahradila ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká od 1.7.2002; nakonec (po několikeré změně žaloby) požadoval náhradu od 1.1.2002 do 29.2.2016 ve výši 1,665.299,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, a aby mu od března 2016 až do dubna 2023, kdy dosáhne věku 65 let, platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši rozdílu mezi (valorizovaným) průměrným výdělkem dosaženým u žalované a (valorizovaným) částečným invalidním důchodem.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 12.11.2010 č. j. 19 C 279/2007-176 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 12.9.2001 proběhlo jednání u Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň-sever o posouzení zdravotního stavu žalobce, kde byl u žalobce diagnostikován oboustranný syndrom karpálního tunelu, snižující jeho pracovní potenciál, a žalobce byl seznámen s obecnými kontraindikacemi pracovního zařazení. Podle názoru soudu prvního stupně „byl žalobce tohoto dne obeznámen se svým onemocněním“, a s ohledem na uvedené kontraindikace „mu muselo být známo“, že jeho onemocnění vzniklo u žalované, tedy mu „od tohoto dne muselo být známo, kdo za škodu odpovídá“. Žalobu o náhradu za ztrátu na výdělku tedy mohl podat již od okamžiku, kdy se dozvěděl o poklesu svého příjmu od 1.7.2002, a to i přesto, že tehdy ještě nevěděl, že se jedná o nemoc z povolání; otázka, zda u žalobce vznikla nemoc z povolání, by se řešila buď prejudiciálně, nebo by na žádost žalobce mohlo být řízení přerušeno do skončení řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 259/2003. Protože žalobce nedodržel dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu uvedenou v ustanovení §263 odst. 3 zák. práce (žalobu podal až dne 21.9.2007), jsou jeho veškeré nároky vzniklé do 20.9.2005 promlčeny, a vzhledem k tomu, že se žalovaná promlčení dovolala, je žaloba v tomto rozsahu neopodstatněná. Ani ve zbývajícím rozsahu „nemohl soud žalobě vyhovět, a to z důvodu, že nebylo prokázáno, že k poklesu příjmu žalobce, došlo v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání“, jestliže ke ztrátě zaměstnání u žalované došlo z organizačních důvodů, nikoliv pro následky nemoci z povolání. Východiskem pro výpočet náhrady proto nemůže být příjem žalobce u žalované z roku 2001, ale průměrný výdělek, který by žalobce prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj konal, kdyby nebylo nemoci z povolání. Podmínkou pro přiznání náhrady však je, že se zaměstnanec zajímá o získání zaměstnání, což ovšem žalobce neprokázal.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14.12.2011 č. j. 12 Co 345/2011-221 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že zamítl žalobu na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.7.2002 do 31.3.2008 ve výši 253.504,- Kč s příslušenstvím a renty od 1.4.2008 ve výši 3.946,- Kč, aniž by připustil všechny navržené změny žaloby. Kromě toho se odvolací soud domnívá, že nárok žalobce od 1.7.2002 do 20.9.2005 není promlčen, neboť žalobce se o tom, že u žalované pracoval v podmínkách, za nichž vzniká nemoc z povolání, jíž trpí, dozvěděl až ze znaleckého posudku pořízeného v roce 2006. Dále zdůraznil, že žalovaná se opakovaně snažila dát žalobci výpověď z pracovního poměru již v roce 2000 pro častou pracovní neschopnost a že se žalobci následně nepodařilo najít jiné zaměstnání proto, že podle tehdejší rekomandace nemohl vykonávat žádnou práci spojenou s přetěžováním horních končetin a s vibracemi. Kdyby žalobce netrpěl nemocí z povolání, měl by podle názoru odvolacího soudu možnost i při základním vzdělání najít zaměstnání odpovídající jeho zdravotnímu stavu. S ohledem na rozporné posudky OSSZ Plzeň-sever odvolací soud považoval za nezbytné doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, jímž by bylo bezpečně zjištěno, zda rozhodující a převažující příčinou částečné ztráty pracovního potenciálu žalobce je nemoc z povolání nebo jiná onemocnění, kterými žalobce rovněž trpí. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.
Okresní soud Plzeň-město poté rozsudkem ze dne 22.4.2016 č. j. 19 C 279/2007-528, ve znění opravného usnesení ze dne 13.7.2016 č. j. 19 C 279/2007-542 a doplňujícího usnesení ze dne 18.10.2016 č. j. 19 C 279/2007-559, žalobu (v konečném rozsahu) zamítl (výrok I. a II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu
Plzeň-město náklady zálohované státem ve výši 25.898,- Kč. Soud prvního stupně setrval na svém názoru o tom, že nároky žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, které vznikly do 20.9.2005, jsou promlčeny. Opětovně poukázal na to, že žalobce mohl žalobu na náhradu škody podat již v roce 2002, neboť v té době věděl nejen o tom, že mu vznikla škoda (a v jaké výši), ale měl povědomost též o skutkových okolnostech rozhodných pro označení odpovědného subjektu. Není přitom nutné, aby měl v tomto směru jistotu, případně si opatřil dostatek důkazů pro své procesní postavení; postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými žalobce disponoval, mu umožnily učinit závěr o tom, kdo odpovídá za škodu, která mu vznikla. Zabývaje se dále požadovanou náhradou od 21.9.2005, zdůraznil, že podle znaleckých posudků MUDr. Hrnčíře a MUDr. Budilové „je nepochybné, že žalobce trpí nemocí z povolání - pravostranným syndromem karpálního tunelu, který se spolupodílí s ostatními (obecnými) onemocněními na invalidizaci žalobce“. MUDr. Hrnčíř sice na otázku soudu, „jakou měrou, příp. jakým podílem, se na invalidizaci žalobce podílí nemoc z povolání, uvedl, že poměr určit nelze“, MUDr. Budilová v posudku uvedla, že „pokud by byla hodnocena pouze nemoc z povolání, žalobce by na invalidní důchod vůbec nedosáhl, když pravostranný syndrom karpálního tunelu odpovídá pouze 15% poklesu pracovního potenciálu“. S ohledem na tuto skutečnost „soud nemohl žalobci přiznat rentu - rozdíl mezi invalidním důchodem a předpokládaným výdělkem, když invalidizace žalobce není v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání. Zjištěná nemoc z povolání pouze navyšuje procenta, kdy pak žalobce dosáhne na invalidní důchod. Za vzniklou škodu tedy žalovaná nemůže nést odpovědnost“. „Pro úplnost“ soud prvního stupně poznamenal, že „k poklesu příjmu u žalobce došlo prvotně z důvodu ztráty zaměstnání, kdy se jednalo o organizační důvody, nikoliv o zdravotní následky nemoci z povolání“, a „nelze opomenout, že žalobce neprokázal, že by se aktivně zajímal o zaměstnání poté, co byl na vlastní žádost vyřazen z evidence ÚP“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15.2.2017 č. j. 12 Co 407/2016-587 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. (tj. v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení účastníků), „doplňující usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se České republice právo na náhradu nákladů zálohovaných státem nepřiznává“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně „provedl v řízení důkazy ke správnému zjištění skutkového stavu“ a správně se neřídil názorem odvolacího soudu vyjádřeným v předešlém kasačním usnesení, neboť odvolací soud „přehodnotil své závěry ohledně promlčení pohledávky žalobce a dospěl k závěru, že nárok žalobce je za období do 20.9.2005 promlčen“. Žalobce dne 2.12.2003 podal žalobu u Okresního soudu Plzeň-sever, jíž se domáhal určení, že trpí nemocí z povolání z nadměrných vibrací. Již v té době měl povědomost o tom, jakým onemocněním trpí, a rovněž věděl, že toto onemocnění „nemohl získat jinde, než v brusírně žalované, když zde pracoval po dobu 25 roků“. Za situace, kdy bylo prokázáno, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni 31.12.2001 na základě výpovědi pro nadbytečnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a že „onemocnění profesní se u žalobce podílí pouze 15% na poklesu jeho pracovního potenciálu, a tedy pro toto onemocnění není žalobce invalidní“, soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu „správně žalobu žalobce zamítl“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, od kdy žalobci začala běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění požadovaného plnění. Žalobce „trvá na tom, že se o vzniku škody - nemoci z povolání najisto dozvěděl až rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14.3.2006 č. j. 3 C 259/2003-85, resp. vypracováním znaleckého posudku ze dne 9.1.2006, který byl podkladem pro toto rozhodnutí“. Do té doby se žalobce několikrát neúspěšně domáhal uznání nemoci z povolání, a to jak prostřednictvím kliniky pracovního lékařství FN Plzeň, tak i přes Ministerstvo zdravotnictví. Postupoval přitom v souladu se zákonem, kdy se po vyčerpání všech opravných prostředků proti zamítavému rozhodnutí o neuznání nemoci z povolání Klinikou pracovního lékařství obrátil na soud, který rozhodl v jeho prospěch, a teprve na základě kladného rozhodnutí se mohl úspěšně domáhat plnění. Z důvodu nedostatku finančních prostředků žalobce nemohl předjímat rozhodnutí soudu a podat dvě žaloby současně, neboť v případě neúspěchu ve věci by musel hradit dvoje náklady právního zastoupení, „což by bylo pro něj likvidační“. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že „k tíži dovolatele uvádí, že pracovní poměr dovolatele byl skončen z důvodu nadbytečnosti dle ust. §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a nikoliv z důvodu nemoci z povolání“. Logicky však u něj nemohl být pracovní poměr z tohoto důvodu rozvázán, jestliže tato nemoc v té době ještě nebyla diagnostikována jako nemoc z povolání. Dále namítal, že „jako laik nechápe“, jak mohla znalkyně MUDr. Alena Budilová, která se nespecializuje na choroby z povolání ani na hygienu práce, přesto určit procentuální podíl nemoci z povolání k ostatním chorobám „a dokonce téměř patnáct let zpětně od stolu popřít platné stanovisko lékaře určující míru poklesu pracovní schopnosti, na základě kterého byl žalobci přiznán invalidní důchod“. Soudy obou stupňů závěry jmenované znalkyně, která stanovila míru poklesu pracovní schopnosti pro nemoc z povolání pouze na 15%, „nekriticky“ převzaly, přestože „stanovení přesného procentuálního určení podílu nemoci z povolání k ostatním zdravotním problémům je podle znalce doc. MUDr. Hrnčíře nemožné“. Nemoc z povolání přitom v několika sledovaných obdobích měla na snížení pracovního potenciálu žalobce zásadní vliv, žalobce již nikdy nebude moci vykonávat činnost, pro niž se kvalifikoval a která mu přinášela jistý výdělek“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že žalobce neprokázal, že ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 15.9.2005 byla v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání a že tato nemoc „zavdala k ušlým výdělkům příčinu hlavní a převažující,“ a to s poukazem na znalecký posudek znalkyně Aleny Budilové, z něhož se podává, že pokud by se hodnotila míra poklesu pracovní schopnosti samostatně pro syndrom karpálního tunelu vpravo, odpovídala by pouze 15% a nejednalo by se tedy o žádný stupeň invalidity. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Vedlejší účastník na straně žalované ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že promlčení nároku žalobce bylo posouzeno správně, že v řízení bylo prokázáno, že dovolatel trpí především obecnými onemocněními, která nejsou v příčinné souvislosti s jeho prací u žalované, že znalkyně Alena Budilová byla ustanovena jako revizní znalkyně k znaleckému posudku znalce Doc. MUDr. Hrnčíře, který ve znaleckém posudku nesplnil zadání uložené soudem, a tato znalkyně zjišťovala podíl jednotlivých prokazatelně existujících onemocnění a zda nemoc z povolání je jedinou, popř. převažující chorobou pro přiznání invalidity a zda je jediným či převažujícím důvodem, proč žalobce nemůže vykonávat výdělečnou činnost. Tvrzení dovolatele o nekompetentnosti znalkyně je tak irelevantní, neboť ta diagnózy jeho onemocnění neposuzovala a vycházela z již uznaných a prokazatelně přiznaných diagnóz. Poukazuje dále na to, že pracovní poměr s dovolatelem byl ukončen pro nadbytečnost v době, kdy neměl přiznánu nemoc z povolání, a že dovolatel se o další zaměstnání neucházel, na pracovní úřad se nepřihlásil a nějaký zájem projevil až ke konci pracovního sporu a nepokusil se o jakoukoliv rekvalifikaci. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované (jejích právních předchůdců) od roku 1976 jako brusič kovů. V roce 2001 byl u žalobce (kromě jiných onemocnění) zjištěn syndrom karpálního tunelu vpravo. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 5.11.2001 byl žalobci od 10.9.2001 přiznán částečný invalidní důchod a ke dni 31.12.2001 skončil jeho pracovní poměr u žalované na základě výpovědi pro nadbytečnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Po skončení pracovního poměru u žalované nebyl nikde zaměstnán. V evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce Plzeň-sever byl veden pouze v období od 1.1.2002 do 30.6.2003. Žalobou podanou podle ustanovení §244 o. s. ř. dne 2.12.2003 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí Fakultní nemocnice Plzeň, kliniky pracovního lékařství, kterým u něj nebyla zjištěna nemoc z povolání. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14.3.2006 č. j. 3 C 259/2003-85, bylo určeno, že „žalobce pracoval na pracovišti brusírny žalované za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání – syndrom karpálního tunelu způsobný nadměrnými vibracemi přenášenými na ruce, zařazená pod položkou č. 7 kapitoly II nařízení vlády č. 290/1990 Sb., v platném znění“; tento rozsudek nabyl právní moci dne 4.5.2006. Na jeho základě vyhotovila Fakultní nemocnice Plzeň, klinika pracovního lékařství dne 28.6.2006 lékařský posudek, podle kterého na základě posouzení zdravotního stavu žalobce „uznává zjištěné onemocnění (syndrom karpálního tunelu vpravo) jako nemoc z povolání dle Seznamu nemocí z povolání, který tvoří přílohu Nařízení vlády č. 290/1995 Sb.“, s tím, že „u žalobce platí zákaz práce v riziku vibrací a přetěžování horních končetin“; jako datum zjištění nemoci z povolání je zde uvedeno 8.2.2001. Vedle nemoci z povolání žalobce od roku 2001 trpí rovněž jinými obecnými onemocněními. Žalobce se touto žalobou podanou dne 21.9.2007 (ve znění její poslední změny) domáhá, aby mu žalovaná z titulu nemoci z povolání nahradila ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká od 1.1.2002. Ohledně části uplatněného nároku žalovaná v průběhu řízení vznesla námitku promlčení.
Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci na vyřešení několika otázek hmotného práva – otázky, od kdy žalobci počala běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění požadovaného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu nemoci z povolání, otázky, jakým způsobem se promlčují nároky na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku, otázky, jaké skutečnosti jsou významné z hlediska naplnění příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku, která od určitého data vzniká, a otázky, jaký význam má pro vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti skutečnost, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil z důvodů nesouvisejících s nemocí z povolání. První právní otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou dovolací soudu, druhá právní otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a při řešení třetí a čtvrté právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §261 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen „zák. práce“), se nárok promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení §261 odst. 2 zák. práce nepromlčují se nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§194 a §195) nebo jiné škody na zdraví (§187) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199). Nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují.
Podle ustanovení §262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
Podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Vzhledem k tomu, že se žalobce v projednávané věci domáhá náhrady škody na zdraví, spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nemoci z povolání, mohou se promlčet jen jeho nároky na jednotlivá plnění, a to pouze v tzv. subjektivní promlčecí lhůtě; promlčecí lhůta k uplatnění jednotlivých plnění náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti činí dva roky a běží ode dne, kdy se žalobce doví o tom, že škoda (v podobě jednotlivé ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2007 sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, který byl uveřejněn pod č. 159 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 210/2003) o tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený zaměstnanec dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu, a o škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích). Při zkoumání toho, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného, není však významné, kdy si na základě skutkových okolností, o nichž již dříve věděl, utvořil právní závěr o odpovědnosti zaměstnavatele a o škodě, anebo do jaké míry je schopen uvedené skutkové okolnosti, o nichž již věděl, prokázat v případném soudním řízení. Rozhodující v tomto směru je, kdy se poškozený dověděl o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu a pro alespoň přibližné určení výše škody; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými zaměstnanec disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti zaměstnavatele učinit.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) postupoval správně, jestliže pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty uvedené v ustanovení §263 odst. 3 zák. práce nepovažoval v posuzované věci za podstatné, kdy se žalobce „najisto dozvěděl“ o odpovědném subjektu z rozsudku Okresního soudu
Plzeň-sever ze dne 14.3.2006 č. j. 3 C 259/2003-85, resp. ze znaleckého posudku ze dne 9.1.2006, který byl podkladem pro toto rozhodnutí. Povědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu (o tom, jakým onemocněním trpí a že toto onemocnění „nemohl získat jinde, než v brusírně žalované, když zde pracoval po dobu 25 roků“) žalobce měl nepochybně již v době, kdy žalobou podanou dne 2.12.2003 řízení u Okresního soudu Plzeň-sever vedené pod sp. zn. 3 C 259/2003 inicioval. V tomto směru je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Závěr odvolacího soudu, že s ohledem na takto stanovený počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty „jsou nároky žalobce za období do 20.9.2005 promlčeny“, však sdílet nelze.
Odvolací soud náležitě neuvážil, že náhradu za ztrátu na výdělku, která má charakter opětujícího se plnění, vyplácí zaměstnavatel pravidelně jednou měsíčně (srov. §205b odst. 3 zák. práce). Tato povinnost zaměstnavatele přitom není povinností pořádkovou, nýbrž povinností právní, která reflektuje obvyklé výplatní období, ve kterém zaměstnavatel vyplácí zaměstnancům mzdu a plat. Stejně jako mzda (plat) představuje jednotlivé plnění náhrady ztrátu na výdělku kompenzaci za celý kalendářní měsíc. Nároky na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku se promlčují ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě (srov. §263 odst. 2 a 3 zák. práce) počítané od jejich splatnosti. Protože na rozdíl od mzdy či platu (náhrady mzdy či platu – srov. §10 a §19 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 31.12.2006) není doba splatnosti náhrady za ztrátu na výdělku (jejích jednotlivých plnění) stanovena právním předpisem, musí být tento nárok uspokojen do tří dnů ode dne, kdy o uspokojení oprávněný účastník požádal (srov. §253 odst. 2 zák. práce). Od tohoto okamžiku,
který – jak plyne z logiky věci - může nejdříve nastat až po uplynutí kalendářního měsíce, za který náhrada náleží, se nárok na jednotlivé plnění náhrady za ztrátu na výdělku stává splatným, a to vždy za celý kalendářní měsíc, za který je náhrada poskytnuta. Tuto skutečnost je třeba mít na zřeteli i při úvaze o tom, za jaké období jsou nároky na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku promlčeny. Vzhledem k uvedenému lze promlčení nároků na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku odvíjet vždy jen od konce kalendářního měsíce, za který náhrada náleží. Odvolací soud sice správně akcentoval, že žalobce podal žalobu v této věci až dne 21.9.2007, nevyvodil však z této skutečnosti korektní závěr o tom, za jaké období je nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti promlčen.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu o tom, že uplatněnému nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nelze vyhovět, neboť „onemocnění profesní se u žalobce podílí pouze 15% na poklesu jeho pracovního potenciálu, a tedy pro toto onemocnění není žalobce invalidní“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce jsou existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění nemoci z povolání má žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit (srov. §101 odst. 1 o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. §120 odst. 1 a 3 o. s. ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. 195 odst. 1 zák. práce).
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání, tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nemoci z povolání (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Nemoc z povolání přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a škodou, jíž se zaměstnanec z tohoto titulu domáhá, postačí, aby nemoc z povolání byla jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou.
V této souvislosti dospěl dovolací soud již v minulosti k závěru, že z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující okolnost, že zaměstnanec v důsledku onemocnění nemocí z povolání splnil předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení (pojištění) – (částečného) invalidního důchodu; podstatné je, zda nemoc z povolání byla příčinou jeho (částečné) nezpůsobilosti k soustavné výdělečné činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Z toho vyplývá, že pro zjištění příčinné souvislosti není rozhodující
– jak se odvolací soud mylně domnívá, zda samotná invalidita je v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, nýbrž rozhodující je, zda trvalá nezpůsobilost zaměstnance (jako taková) vykonávat konkrétní práci od určitého data je v příčinné souvislosti s nemocí z povolání nebo s jejími následky, anebo zda tato nezpůsobilost má podklad v příčinách jiných (v jiných „obecných“ onemocněních), s nemocí z povolání nesouvisejících.
Zároveň nelze opomenout, že pro naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce nemá význam skutečnost, jakým způsobem nemoc z povolání ovlivnila celkový zdravotní stav poškozeného zaměstnance. Předmětem odškodnění zaměstnance totiž není zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byla zhoršena nemocí z povolání), nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky nemoci z povolání. Z tohoto důvodu platí, že vyskytne-li se u poškozeného současně více nemocí (zdravotních problémů), které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se následky nemoci z povolání podílejí na „dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu“ poškozeného zaměstnance, neboť rozhodující je, zda nemoc z povolání či její následky dovršily od určitého data neschopnost zaměstnance k výkonu dosavadní práce, a zda tedy z hlediska nutnosti zanechat této práce (a s tím související ztrátou výdělku) byly příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2008 sp. zn. 21 Cdo 1508/2007).
Vzhledem k uvedenému nemohl jako podklad pro posouzení příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání žalobce a jemu vznikající škodou (ztrátou na výdělku) sloužit znalecký posudek doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA ze dne 17.8.2013, ani znalecký posudek MUDr. Aleny Budilové ze dne 20.9.2015, neboť v prvním případě se znalec vyjadřoval především k tomu, „jaké byly hlavní a vedlejší diagnózy, pro které se žalobce stal invalidním, a to v době od zjištění nemoci z povolání do současnosti“, „jakou měrou (kupř. kolika procenty) se podílela v jednotlivých letech nemoc z povolání žalobce na skutečnosti, že žalobce byl uznán invalidním“, a „jakou měrou omezuje nemoc z povolání možnosti pracovního uplatnění žalobce“; v druhém případě měla znalkyně především „provést rekapitulaci hlavních a vedlejších invalidizujících diagnóz“ a „podílu zjištěné nemoci z povolání na invaliditě žalobce“ a vyjádřit se k „závěrům OSSZ při posuzovaní invalidity a jejích příčin“, což také učinila (zdůraznila, že „hlavní příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se může měnit“ a že se u žalobce „nejedná o invaliditu v souvislosti s nemocí z povolání“, neboť „míra poklesu pracovní schopnosti pro syndrom karpálního tunelu vpravo by byla hodnocena 15%, tedy by se nejednalo o žádný stupeň invalidity“).
Pro posouzení věci však bylo podstatné zjištění, zda příčinou, proč žalobce nemohl vykonávat dosavadní práci, byla (od 1.1.2002) a stále je nemoc z povolání (syndrom karpálního tunelu vpravo), anebo, zda by žalobce nebyl schopen tuto práci vykonávat, i kdyby nemoci z povolání nebylo. V této souvislosti je však třeba mít na zřeteli, že dosavadní prací nelze v daném případě rozumět práci (a výdělek za ni dosahovaný), kterou žalobce naposledy konal u žalované (práce brusiče kovů), než jeho pracovní poměr ke dni 31.12.2001 skončil na základě výpovědi pro nadbytečnost podle ustanovení §46 ost. 1 písm. c) zák. práce. Byla-li totiž příčinou rozvázání pracovního poměru – tak jako v projednávané věci - jiná skutečnost než nemoc z povolání, je třeba přihlédnout k tomu, že po rozvázání pracovního poměru nemá zaměstnavatel povinnost přidělovat poškozenému práci a že tedy zaměstnanec nadále nemůže dosahovat stejný výdělek jako před poškozením (pobíraný u bývalého zaměstnavatele), i kdyby nemocí z povolání neonemocněl. Jestliže tedy ztráta na výdělku nevznikla následkem nepříznivého zdravotního stavu způsobeného nemocí z povolání, ale proto, že na základě jiné skutečnosti zaměstnanec nemohl u (bývalého) zaměstnavatele dále pracovat, není mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec dosahoval u (bývalého) zaměstnavatele, a pracovním úrazem vztah příčinné souvislosti; na odškodnění této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže mít nárok. Aby v takovém případě byla vyjádřena ztráta na výdělku (její výše), k níž došlo snížením pracovní způsobilosti zaměstnance, dospěla soudní praxe již v minulosti k závěru, že, vznikl-li nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti až poté, kdy pracovní poměr poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce, skončil z jiných důvodů než pro následky nemoci z povolání, nelze při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody vycházet z příjmů, které poškozený pobíral od bývalého zaměstnavatele; v příčinné souvislosti s pracovním úrazem je taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby u něj nemoc z povolání nebyla zjištěna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2013 sp. zn. 21 Cdo 3142/2012, uveřejněný pod č. 41 v časopise Soudní judikatura, ročník 2015).
Je-li pak třeba s přihlédnutím k okolnostem případu zjišťovat pravděpodobný výdělek, vychází ustálená judikatura z názoru, že při zjišťování, jaký výdělek by poškozený (bývalý) zaměstnanec dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něho vykonal, kdyby nedošlo k poškození na zdraví následkem nemoci z povolání, soud přihlíží ke zdravotnímu stavu zaměstnance (v podobě neovlivněné následky nemoci z povolání), k jeho schopnostem, k získané kvalifikaci, k situaci na trhu práce v místě, o němž lze důvodně předpokládat, že by v něm zaměstnanec konal práci, kdyby nedošlo k nemoci z povolání, popř. též k dalším okolnostem, ukazuje-li se, že mají (mohly by mít) význam při přijímání postiženého zaměstnance do pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k jinému zaměstnavateli; nevyžaduje se, aby se poškozený zaměstnanec opravdu ucházel u jiného (konkrétního) zaměstnavatele o práci, a aby bylo takové pracovní místo volné. Průměrný výdělek před vznikem škody se v tomto případě stanoví jako pravděpodobný výdělek, který by poškozený zaměstnanec dosáhl při výkonu práce u zjištěného jiného zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010).
V projednávané věci žalobce požaduje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1.1.2002 vycházeje „z průměrného měsíčního výdělku hrubého“ uvedeného v potvrzení o zaměstnání (zápočtovém listu) vydaného žalovanou dne 21.12.2001. Okolnost, že žalobce při vyčíslení, čeho se žalobou domáhá, vycházel z průměrného výdělku dosahovaného u žalované, je důsledkem jeho právního názoru, nepředstavuje však skutečnost, kterou by byl soud ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. vázán. Není proto porušením ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř., stanoví-li soud výši náhrady za ztrátu na výdělku v souladu s ustanovením §195 zák. práce podle jiných příjmů poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura roč. 1999).
Odvolací soud (i soud prvního stupně) veden odlišným právním názorem se však věcí z tohoto pohledu nezabýval a způsobem uvedeným v ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. žalobce nevedl, aby ve vztahu k této otázce splnil svou povinnost tvrzení (§101 odst. 1 o. s. ř.) a povinnost důkazní (§120 odst. 1 o. s. ř.). Protože žalobci nebylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení postiženo vadou, přestože absence takového poučení měla původ v jiném právním posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2004 sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný pod č. 49 v časopise Soudní judikatura roč. 2004, pod č. 49).
Kromě toho soudy v dalším řízení nepřehlédnou, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.4.2016 č. j. 19 C 279/2007-528 zamítl žalobu o „náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1.1.2002 do 29.2.2006 ve výši 1,665.299,- Kč s příslušenstvím“ a o „měsíční rentu za období od března 2016 do dubna 2023“ (a odvolací soud napadeným rozsudkem tento výrok potvrdil), ačkoliv doposud nebylo o připuštění této změny žaloby, vyplývající ze závěrečného návrhu žalobce ze dne 23.3.2016, rozhodnuto.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu