ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1027.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1027/2018-635
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. Z. , zastoupeného JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, proti žalované J. Š. , zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 247/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2017, č. j. 55 Co 340/2017-519, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2017, č. j. 55 Co 340/2017-519, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2017, č. j. 9 C 247/2014-478, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku ve výši 1 135 000 Kč (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 8 760,85 EUR, dále částku ve výši 247 498,50 Kč a částku ve výši 21 815,46 Kč (výrok II.). Žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vypořádal prostředky na pojištění žalobce. Polovinu ze zjištěných zůstatků finančních prostředků ve výši 17 521,70 EUR a 494 997 Kč uložil žalobci ve výroku II. zaplatit žalované na vyrovnání podílů. K návrhu žalované na vyžádání kompletní historie účtu žalobce č., z nějž opakovaně vybíral částky v řádech desetitisíců, se soud prvního stupně nevyjádřil. Soud prvního stupně nereagoval ani na návrh žalované, aby si vyžádal informace u společnosti UNITED POSTAL SERVICE, Ltd., zda je majitelem nějakých aktiv (dividend, akcií) v této společnosti.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 55 Co 340/2017-519, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se s námitkou určení částek ze dvou pojistných smluv uplatněnou v odvolání žalované zcela opomenul vypořádat. Další odvolací námitku spočívající v tom, že soud nepostupoval správně, když si nevyžádal historii účtů žalobce, shledal nedůvodnou. Pro vypořádání SJM je podle názoru odvolacího soudu podstatný pouze stav majetku existujícího ke dni zániku manželství. K výtce žalované, že nezkoumal, jakým způsobem žalobce nakládal s finančními částkami, které podle jejího tvrzení opakovaně vybíral v desetitisícových hodnotách, uvedl, že se ani žalovaná nevyjádřila, jakým způsobem naložila s částkou 1 000 000 Kč, kterou jí žalobce zaslal. Nemůže být důvodná námitka, že žalobce nakládal s finančními prostředky nad rámec obvyklé správy, neboť uvedený pohyb částek byl v jejich manželství běžný. S ohledem na individuální poměry dané věci uzavřel, že takový způsob hospodaření byl standardní a odpovídal tehdejší životní úrovni rodiny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena či je rozhodování rozdílně. Zaprvé namítá, že soud prvního stupně úkon žalované o tom, že prostředky na účtu žalobce č. opětovně žádá zahrnout do vypořádání společného jmění manželů (dále také „SJM“), učiněný na přípravném jednání dne 25. 5. 2015, nesprávně posuzoval jako opětovný návrh na vypořádání SJM, k němuž po uplynutí tříleté lhůty nepřihlédl. Úkon byl přitom učiněn stále v rámci přípravného jednání; to skončilo až 18. 9. 2015 a do té doby žalovaná svůj názor změnila. Pokud soudy tento úkon posoudily jako zpětvzetí návrhu podle §96 odst. 1 občanského soudního řádu, měly vydat usnesení o (částečném) zastavení řízení a účastníka poučit. Rozhodnutí je ostatně v této otázce nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud na jednu stranu potvrzuje právnost postupu soudu prvního stupně a na druhou stranu vylučuje, že by se mělo jednat o částečné zpětvzetí. Zadruhé žalovaná napadá neurčitost a nesrozumitelnost výroků soudů obou stupňů. Ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně chybí konkretizace toho, jaké věci, práva a závazky připadnou jednotlivým účastníkům; proto není zřejmé, jakých položek vypořádání se výroky I. a II. týkají. Zatřetí poukazuje na to, že soudy obou stupňů opomenuly vypořádat položku, kterou uplatnila hned v prvním návrhu, týkající se vypořádání dividend a jiných aktiv žalobce u společnosti UNITED POSTAL SERVICE, Ltd. Začtvrté při vypořádání členského podílu spojeného s nájmem družstevního bytu vyšly soudy z nepřezkoumatelného znaleckého posudku. Zapáté se odvolací soud nikterak nevypořádal s námitkou, že by měla být vypořádána celá naspořená suma na účtech pojících se k pojistným smlouvám, a nikoliv tzv. odbytné. Zašesté vytýká odvolacímu soudu, že hodnotu bytu na ulici T. v P. nevzal jako vnos žalované. Zasedmé bylo jako vnos nutno rovněž zohlednit finanční prostředky, které vynaložila žalovaná na zhodnocení bytové jednotky v ulici J. Zaosmé odvolací soud bagatelizoval opakované výběry žalobce v řádech desetitisíců z jeho účtu č. bez vědomí a souhlasu žalované. Vybrané peníze nebyly zařazeny do masy SJM a vypořádány. Zadeváté odvolací soud ignoroval návrh žalované na snížení vypořádacího podílu žalobce, který za trvání manželství trpěl alkoholismem. Konečně zadesáté soudům vytýká, že došlo k porušení rovnosti zbraní, když ze spisového materiálu nevyplývají skutečnosti, které soudy dovodily. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále navrhuje odložení vykonatelnosti rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je částečně důvodné.
V dovolání dovolatelka mimo jiné namítá, že se odvolací soud nikterak nevypořádal s námitkou, že by měla být vypořádána celá naspořená suma na účtech pojících se k pojistným smlouvám, a nikoliv tzv. odbytné.
Ačkoliv pochybení spatřované v okolnosti, že odvolací soud vůbec nereagoval na právně významnou argumentaci dovolatelky v odvolacím řízení (odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není v souladu se zákonnými požadavky na jeho obsah), je ve své podstatě vadou řízení, dovolatelka obsahově dovoláním vystihuje otázku procesního práva spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího neobsahuje náležitosti obsažené v §157 odst. 2 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném pod č. C 9821 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ [dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupném na www.nsoud.cz) ].
Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně.
I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14. (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva [srovnej rozhodnutí ve věci V. de H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věc R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věc H. B.i proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42 (citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int )]. Podle rozsudku ESLP ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela opomenul vypořádat se s námitkou žalované uplatněnou v odvolání o tom, že při určování výše částek u pojistných smluv nelze vycházet z tzv. odbytného, přičemž tato námitka v poměrech dané věci zjevně nemusí být bez významu již proto, že neexistuje ustálená judikatura dovolacího soudu k otázkám spojeným se společným jměním a nároky z pojistných smluv. Uvedenou námitku odvolací soud také cituje v tzv. narační části svého rozhodnutí, nicméně v další části odůvodnění k ní nezaujal žádné stanovisko např. i jenom stručným poukazem na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje v této části za správné, ač se jinak podrobně vypořádává s uplatněnými odvolacími námitkami. Není tedy zřejmé, jaký právní názor k vypořádání této součásti společného jmění manželů zaujal. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu tak není v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř.
Obdobně se odvolací soud nevypořádal ani s uplatněnou námitkou žalované ohledně zjištění a vypořádání dividend či jiných aktiv žalobce u společnosti UNITED POSTAL SERVICE, Ltd. Vzhledem k tvrzenému informačnímu deficitu žalované lze v individuálních poměrech případu považovat za dostačující, když ve lhůtě tří let od zániku SJM alespoň obecně uvedla, že žalovanému plynuly příjmy ze jmenované společnosti a že u ní vlastní aktiva, a navrhla, aby si soud vyžádal přehled o výši aktiv žalobce u společnosti [srovnej např. namítané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4376/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Odvolací soud se vyjádřil toliko k návrhu na vyžádání historie účtu žalovaného. Uvedl, že rozhodující je stav majetku existující ke dni zániku SJM, opomenul ale, že pohyby na účtu před tímto dnem, jejichž výpisu se žalovaná domáhala, mohou být zdrojem informací, které mohou poukázat na aktiva žalobce ve společnosti. V novém řízení se proto odvolací soud vypořádá i s touto námitkou. Ostatně ani konstatování (bez jakéhokoliv odůvodnění) odvolacího soudu, že v řízení o vypořádání SJM není podstatný tzv. pohyb na účtu před datem zániku SJM či po tomto datu není správné. Těmito otázkami se Nejvyšší soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), na jehož odkaz pro další řízení odkazuje (viz dále).
Odvolací soud se bude v novém řízení znovu zabývat i námitkou, v níž žalovaná naznačuje, že součástí SJM byly i peníze, které žalovaný ze svého běžného účtu č. bez vědomí a souhlasu žalované dříve vybral. Přiléhavé není odůvodnění napadeného rozhodnutí zohledňující, že žalobce poslal žalované z účtu 1 000 000 Kč, když šlo o převod učiněný za trvání manželství a se souhlasem obou manželů. Žalovaná naproti tomu nastiňuje možné odklony finančních prostředků z účtu žalobce mimo masu SJM [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 12, str. 452)].
V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), dovolací soud uvedl, že „prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů… Toho manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku žalovaný nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako součást společného jmění manželů. Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho břemeno tvrzení a důkazní břemeno se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo“.
Odvolací soud vyšel z toho, že šlo o převody ve výši cca 10 000 Kč měsíčně, žalovaná přitom v odvolání hovoří o převodech v řádech desetitisíců, tedy o částkách násobně vyšších. Úvaha soudu o rámci obvyklé správy majetku v SJM v poměrech hospodaření a tehdejší životní úrovni rodiny tedy byla založena na chybných předpokladech, když žalovaná tvrdila čerpání částek několikanásobně vyšších, než těch, z nichž vyšel odvolací soud, rovněž se nevypořádal ani s tím, zda peníze nebyly využity na výlučný majetek žalobce; proto by se měl opětovně zabývat otázkou, zda i výběry v tvrzené výši mohou v individuálních poměrech případu představovat běžnou spotřebu. Odvolací soud ani adekvátně nereagoval na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu uvedenou v argumentaci žalované. Samotný závěr odvolacího soudu, že „žalovaná převod částky z účtu svého manžela na svůj účet ve výši 1 000 000 Kč považovala za zcela standardní“, bez dalšího ničeho nevypovídá o tom, zda nakládání s takovou částkou představuje tzv. běžnou či neběžnou správu s majetkem ve společném jmění. K otázkám spojeným s tzv. běžnou či neběžnou správou majetku ve společném jmění manželů se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006 (dostupném na www.nsoud.cz ).
Zbylé námitky již přípustnost dovolání nezakládají. Představují pouhou polemiku s postupy soudu bez patřičné formulace právní otázky a předpokladů přípustnosti [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3685/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Pro úplnost k nim dovolací soud doplňuje níže uvedené.
V první námitce žalovaná vytýká, že soud prvního stupně její úkon o tom, že prostředky na podnikatelském účtu žalobce opětovně žádá zahrnout do vypořádání SJM, nesprávně posuzoval jako opětovný návrh na vypořádání SJM, k němuž po uplynutí tříleté lhůty nepřihlédl. Úkon byl přitom učiněn stále v rámci přípravného jednání a do jeho skončení svůj názor změnila. Pokud soudy tento úkon posoudily jako zpětvzetí návrhu podle §96 odst. 1 o. s. ř., měly vydat usnesení o (částečném) zastavení řízení a účastníka poučit. Rozhodnutí je ostatně v této otázce nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud na jednu stranu potvrzuje právnost postupu soudu prvního stupně a na druhou stranu vylučuje, že by se mělo jednat o částečné zpětvzetí.
Z obsahu spisu se podává, že manželství účastníků bylo rozvedeno dne 16. 11. 2011; předmětem vypořádání se tak mohly stát pouze ty součásti SJM, které účastníci učinili předmětem vypořádání do 16. 11. 2014.
Z „žaloby“, doručené soudu prvního stupně dne 23. 9. 2014, se mimo jiné podává, že se dovolatelka domáhala vypořádání „finančních prostředků, které se nacházely na bankovních účtech žalovaného ke dni zániku manželství“, přičemž uvedla mimo jiné účet č. u Komerční banky, a. s. Z tohoto podání se nepodává žádná skutečnost, jež by naznačovala, že se domáhá vypořádání jakýchkoliv aktivit spojených s podnikatelskou činností žalobce.
Až po uplynutí tří let od zániku SJM u jednání dne 25. 5. 2015 ve vztahu k této položce k dotazu předsedkyně senátu soudu prvního stupně, zda dovolatelka žádá vypořádat pod uvedenou položkou finanční prostředky na tomto účtu či podnik žalovaného výslovně uvedla, že „žádá vypořádat finanční prostředky na tomto účtu ke dni zániku manželství“. Na uvedené sdělení reagovala předsedkyně senátu soudu prvního stupně konstatováním, že „nelze vypořádat jen jednu složku podniku“. Po poradě dovolatelky se svým zástupcem u téhož jednání zástupce dovolatelky výslovně uvedl, že „tuto položku, tedy vypořádání účtu u KB, již nežádají zahrnout do vypořádání a toto nečiní položkou k vypořádání“.
U jednání konaného dne 18. 9. 2015 pak předsedkyně senátu konstatovala stav vyplývající z protokolu o jednání ze dne 25. 5. 2015, přičemž v reakci na to zástupce dovolatelky vyjádřil nesouhlas s tímto postupem s tím, že „žalovaná žádala o vypořádání příjmu z podnikání, které plynuly na tento účet“ a k dotazu předsedkyně senátu soudu prvního stupně, jak má být chápáno vyjádření učiněné u jednání dne 25. 5. 2015, že ve vztahu k účtu č. 43-9352890247/0100 u Komerční banky již nežádá jeho vypořádání uvedl zástupce dovolatelky, že soud prvního stupně dovolatelku nesprávně poučil a žádá o vypořádání „finančních prostředků naspořených za trvání manželství“ na tomto účtu.
Z uvedeného je především zřejmé, že ve lhůtě tří let neuplatnila dovolatelka nic, co by umožňovalo přijmout závěr, že se domáhá vypořádání aktivit spojených s podnikatelskou činností žalobce.
Jestliže snad (po uplynutí tří let od zániku SJM) naznačuje, že se na výše uvedeném účtu měly nacházet příjmy z podnikání, které žádala vypořádat, pro úplnost dovolací soud dodává, že soudní praxe bez jakýchkoliv pochybností vychází z toho, že jednotlivé složky podniku jako hromadné věci nemohou být samostatně v řízení o vypořádání SJM vypořádány [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3692/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Míní-li tedy dovolatelka, že byla soudem prvního stupně nesprávně poučena v uvedeném směru co do rozsahu vypořádání, není dovolacímu soudu zřejmé, v čem by nesprávné poučení mělo spočívat. Ostatně u jednání konaného dne 25. 5. 2015 soud prvního stupně dovolatelce žádné, a tím méně nesprávné, poučení neposkytl, neboť se omezil na konstatování, že nelze vypořádat jednu ze složek tvořících podnik.
Z obsahu dovolání se však dovolacímu soudu jeví, že podstata dovolacích námitek v této části dovolání spočívá ve výtce, kterou také dovolatelka výslovně formuluje, že pokud vzala „položku č. účtu žalobce“ zpět, měla být poučena o důsledcích, které pro ni toto zpětvzetí bude mít s ohledem na to, že již uplynuly tři roky od zániku. Důsledkem tohoto poučení by pak bylo, že by dovolatelka byla srozuměna s tím, že již nebude mít možnost podat nový návrh a měla být poučena o významu a důsledcích zákonné domněnky.
Tato námitka není důvodná.
Ústavní soud v usnesení ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 2345/17 (dostupném na https://nalus.usoud.cz/ ) vysvětlil, že soud je povinen poskytnout účastníku řízení poučení výlučně o jeho procesních právech a povinnostech a není jeho věcí ho poučovat o právu hmotném, a to ani tehdy, má-li důsledky v procesní oblasti, neboť poučením o hmotném právu být nepřestává. Jinými slovy, soud nesmí poučovat jednoho z účastníků, jak uplatňovat nárok vůči druhému účastníkovi nebo jak se procesně bránit. Opačný přístup by vedl k nepřípustnému narušení principu rovnosti účastníků, což platí tím spíše, jestliže je účastník zastoupen zástupcem (advokátem), od něhož se očekává poskytnutí odpovídající právní pomoci.
Dovolacímu soudu rovněž není zřejmé, o čem by žalovaná měla být soudem poučována poté, co již účinně vzala návrh na vypořádání položky zpět. Závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 30. 1. 1989, sp. zn. 3 Cz 2/89 (dostupného pod č. 2–3/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), uváděného žalovanou již nejsou v kontextu účinné úpravy poučovací povinnosti soudu použitelné. Zákon č. 519/1991 Sb., který představoval první rozsáhlou novelizaci občanského soudního řádu po listopadu 1989, zásadním způsobem změnil §5 o poučovací povinnosti soudu. „Všeobjímající“ poučovací povinnost založená již přijetím občanského soudního řádu z roku 1950 byla zrušena a soudům bylo uloženo nadále poskytovat účastníkům „poučení o jejich procesních právech a povinnostech“ (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád: komentář. I, §1 až 200za . Praha: C.H. Beck, 2009, str. 10). Z toho důvodu již není aplikovatelný závěr, že by měl soud účastníky poučovat o významu a důsledcích ustanovení §149 odst. 4 obč. zák., tedy o hmotněprávních důsledcích.
Z protokolu o jednání ze dne 25. 5. 2015 se ostatně podává, že soud prvního stupně umožnil žalované poradu se svým zástupcem mimo jednací síň s přerušením jednání, přičemž po návratu do jednací síně zástupce žalobkyně výslovně uvedl, že „vypořádání účtu č. 43-9352890247/0100 u Komerční banky již nežádají zahrnout do vypořádání a toto nečiní položkou k vypořádání“.
Za této situace je pak bezpředmětné, zdali měl soud prvního stupně postupovat podle §96 odst. 1 o. s. ř. a řízení v tomto rozsahu pro zpětvzetí žaloby zastavit, či nikoliv a s nevypořádáním uvedené součásti SJM se vypořádat v odůvodnění rozhodnutí.
V soudní praxi nepanují pochybnosti o tom, že řízení o vypořádání SJM je řízením, které je ovládáno zásadou projednací, tj. účastník řízení navrhuje, co má být předmětem vypořádání SJM a takto vymezeným předmětem řízení je soud vázán [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (dostupný na www.nsoud.cz )]. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že manželé nemusí pro vypořádání společného majetku zvolit jediný způsob, ale mohou různé způsoby kumulovat; ohledně části majetku uzavřou dohodu, část učiní předmětem řízení o vypořádání a zbytek bude vypořádán na základě zákonné domněnky. Nelze jim proto vnucovat určitý způsob vypořádání; proto podají-li návrh na vypořádání jen části společného jmění, je soud tímto rozsahem vázán (vázán ovšem není navrženým způsobem vypořádání). Soud tak může do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání. Nelze tedy vést řízení o součásti SJM, o které účastník řízení výslovně prohlásí (nadto po poradě se svým zástupcem), že předmětem řízení být nemá. I kdyby snad mohlo být považováno za pochybení to, že soud nerozhodl o zastavení řízení podle §96 odst. 1 o. s. ř., nemohlo by se jednat o vadu, která by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, jestliže sama dovolatelka výslovně uvedla, že uvedená součást nemá být předmětem vypořádání.
I kdyby snad bylo možno považovat obsah přednesu zástupkyně dovolatelky u následného jednání konaného dne 18. 9. 2015 za opětovně vyjádřený požadavek na vypořádání finančních prostředků na účtu č. (ač ani takový závěr z protokolu o jednání bez pochybností nevyplývá, ale mohla by mu nasvědčovat ta část dovolání, kde dovolatelka uvádí, že si „tento svůj záměr rozmyslela a žádá, aby citovaný účet, jakož i celý podnik žalobce“ byl předmětem řízení) a dovolací soud přehlédl vnitřní rozpornost podání a přednesů žalované, která neodlišuje vypořádání finančních prostředků na účtu bez vazby na výkon podnikatelské činnosti, vypořádání „příjmů z podnikání, které plynuly na účet“ a vypořádání „podniku“, je zřejmé, že jde o nové uplatnění součásti SJM k vypořádání SJM rozhodnutím soudu, o kterém soud zatím jednat nemohl s ohledem na procesní stanovisko žalované, která v předchozí fázi řízení výslovně uvedla, že „vypořádání účtu“ předmětem řízení být nemá.
Soudy nižších stupňů by postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu, když po „zpětvzetí“ navrhované položky s ohledem na následné uplynutí tříleté lhůty pro uplatnění majetku, hodnot a závazků k vypořádání SJM opětovně uplatněnou položku nevypořádaly [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné pod č. C 8 310 v Souboru)], i kdyby se jednalo o součást SJM, která by byla u jednání dne 25. 5. 2015 opětovně navržena k vypořádání.
Dále žalovaná napadá neurčitost a nesrozumitelnost výroků soudů obou stupňů. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu musí být výrok rozsudku přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1855/19999 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 12, str. 445)].
Pokud soud žalobu na vypořádání společného jmění manželů nezamítá, je k vymezení výroku, v němž stanoví částku na vyrovnání podílů, povolán vždy, i když není navrhován, protože podle §153 odst. 2 o. s. ř. není vázán žalobním návrhem (vyjma vymezení rozsahu SJM, který má být předmětem vypořádání), jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Nejde-li o případ, kdy by se rozhodnutím soudu mělo každému z účastníků dostat takových aktiv a pasiv, že by čistá hodnota jim přikázaného majetku byla shodná, je povinností soudu, má-li vyčerpat předmět řízení, aby rozhodl samostatným výrokem o tzv. vypořádacím podílu, přesněji o částce, kterou je povinen jeden z účastníků řízení zaplatit druhému tak, aby se každému z nich (za předpokladu stejné velikosti jejich podílů ve smyslu §149 odst. 2 věty prvé obč. zák.) dostalo v úhrnu stejné hodnoty [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 478)].
V předmětné věci soudy nepřikazovaly do výlučného vlastnictví konkrétní věci, práva nebo závazky, které by bylo nutné ve výrokové části rozhodnutí specifikovat, nýbrž stanovily toliko částky na vyrovnání podílů; ty přikázal účastníkům vzájemně zaplatit (výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně). Výroky proto nejsou neurčité ani nesrozumitelné. Nadto se obsah jednotlivých výroků jasně podává z odůvodnění rozhodnutí. Dovolací soud proto neshledal, ani přesto, že soud částky uložené k zaplacení žalobci a žalované vzájemně nezapočetl a neuložil tuto povinnost jedním výrokem, v tomto ohledu pochybení, které by mělo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolacímu soudu ostatně není ani zřejmé, jak by se uvedená námitka měla nepříznivě promítnout do právního postavení dovolatelky.
Ve výroku I. soud prvního stupně vypořádal hodnotu členského podílu v bytovém družstvu. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 20136/2008 (uveřejněném pod č. 47/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) potvrdil ustálený judikatorní závěr, podle kterého ve výroku rozsudku o vypořádání společného jmění se vypořádání sporné dříve společné majetkové hodnoty patřící do tohoto spoluvlastnictví (členský podíl v bytovém družstvu) promítne pouze ve výroku o částce, kterou je jeden z účastníků povinen zaplatit druhému, aby se vyrovnaly hodnoty mezi ně rozdělených aktiv a pasiv (samozřejmě za předpokladu rovných podílů), tj. v tzv. výroku o vyrovnání podílů [srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1242/99 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Žalovaná se již dříve, a to na základě rozsudku vyneseného v řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu, stala jedinou nájemkyní předmětného bytu a výlučnou členkou bytového družstva, tudíž i výlučnou nositelkou členských práv a povinností spojených s tímto bytem. Dříve společná členská práva a povinnosti účastníků k družstevnímu bytu byla tedy již vypořádána. V řízení o vypořádání společného jmění manželů, v němž je soud vázán předcházejícím rozsudkem o zrušení společného nájmu družstevního bytu, se tak již vypořádává, ale nepřikazuje, hodnota uvedených majetkových práv a povinností.
Ve výroku II. pak soud prvního stupně vypořádal plnění z pojistných smluv, což v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil. Ostatně tímto výrokem byla založena platební povinnost žalobce vůči žalované, která má obdržet přesně určenou konkrétní částku v soudem určené lhůtě.
K námitkám vztahujícím se k vnosům (do bytů) dovolací soud připomíná (s vědomím, že i zde zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání), že předmětem soudního vypořádání se mohou stát pouze ty vnosy vynaložené z výlučného majetku na společný majetek, které účastníci učinili předmětem sporu, a to v tříleté lhůtě od zániku SJM; jinak je nelze vypořádat ani v případě, že společný majetek, na který byly vynaloženy, byl v této lhůtě navržen k vypořádání [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2570/2013 (uveřejněné pod č. C 13 586 v Souboru)]. Protože tvrzené vnosy nebyly v řízení uplatněny do 16. 11. 2014, tedy do tří let od zániku SJM, nebylo možné k nim bez dalšího přihlédnout.
K námitce o snížení vypořádacího podílu žalobce z důvodu tvrzeného alkoholismu trvajícího přibližně rok (po tu dobu se o něj žalovaná starala a žalobce nepřispíval do rodinného rozpočtu) dovolací soud uvádí, že Nejvyšší soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)]. Alkoholismus promítající se do hospodaření se společným majetkem nebo do péče o rodinu je sice negativní okolností, kterou soud může vzít do úvahy při určování výše vypořádacího podílu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214)], v řešeném případě však zejména s ohledem na nadstandardní výši příjmů žalobce a tvrzenou délku onemocnění dovolací soud, i s přihlédnutím k délce trvání manželství, neshledal namítanou okolnost natolik excesivní, aby se úvaha nižších soudů jevila v celkovém kontextu případu jako zjevně nepřiměřená. Odvolací soud s uvedenou námitkou dovolatelky zjevně uvažoval, neboť ji uvedl v rámci shrnutí jejích odvolacích námitek; otázkou disparity se pak v odůvodnění rozsudku zabýval a jestliže dospěl k závěru, že podmínky pro její aplikaci dány nejsou, učinil tak zjevně s přihlédnutím k tomu, že ani dovolatelkou tvrzená okolnost důvody pro disparitu podílů nezakládá.
Případná není ani výtka, že se odvolací soud nevypořádal s namítanými rozsudky Nejvyššího soudu; napadené rozhodnutí je souladné s rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1274/2006 postaveným na závěru, že výjimečné přiznání většího podílu nelze odůvodnit většími zásluhami o vytvoření majetku, jestliže druhý manžel při péči o dítě a při obstarávání společné domácnosti nevyužíval svých schopností a možností. Rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1137/2012 pak na věc plně nedopadá, když je v něm řešeno jako okolnost mající vliv na vypořádací podíl domácí násilí. Dovolací soud neshledal vadu v tom, že by soudy nižších stupňů žalovanou nepoučily podle §118a odst. 1. o. s. ř., když vzhledem k okolnostem případu vycházely z rovného podílu účastníků; rozhodnutí nalézacích soudů totiž nejsou ohledně parity podílů (resp. absence disparity podílů) založena na neunesení povinnosti tvrzení, jak naznačuje dovolatelka odkazem na §118a odst. 1 o. s. ř., ale na hodnocení dokazování na základě zjištěného skutkového stavu.
Dovolací argumentace ve vztahu k námitce o nepřezkoumatelnosti znaleckého posudku a v námitce vztahující se k nerovnosti zbraní, neboť ze spisového materiálu nevyplývají skutečnosti, které soudy dovodily, je z převážné části postavena na nepřípustném rozporování skutkového stavu (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), kterým je však dovolací soud vázán a nemůže jej přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016 (dostupné na www.nsoud.cz ); proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 156/18 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) ].
Výhrady dovolatelky vůči obsahu znaleckého posudku ohledně ocenění členského podílu v bytovém družstvu nemohou založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka rozporuje zjištění obvyklé ceny členského podílu v bytovém družstvu, ze které vyšel odvolací soud při stanovení výše vypořádacího podílu. V usnesení ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 234/2009, nebo v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 (dostupných na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vysvětlil, že zjištění ceny obchodního podílu či podniku je otázkou skutkovou; nejde o právní posouzení věci. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na zjištění hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, což výslovně Nejvyšší soud učinil v rozsudku ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ). Zpochybňuje-li tak dovolatelka hodnotu členského podílu, nepřípustně uplatňuje výhrady vůči skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem, neboť skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán; jejich obsah dovolacímu přezkumu nepodléhá [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Zcela obecná námitka o porušení rovnosti zbraní bez jakéhokoli vymezení přípustnosti dovolání nemůže založit přípustnost této námitky. Ostatně i tuto námitku dovolatelka váže podle obsahu dovolání k výhradám vůči skutkovým zjištěním dovolacího soudu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5 768 v Souboru)].
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalované v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017 (dostupný na www.nsoud.cz )].
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 5. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu