ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1192.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1192/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. J. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 25/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2006, č. j. 14 Co 411/2006-325, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2006, č. j. 14 Co 411/2006-325, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. března 2006, č. j. 20 C 25/2005-254, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“), které zaniklo dne 15. září 1993, žaloba došla soudu v pondělí dne 16. září 1996. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit do 60 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni částku 663.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení
a o povinnosti platit soudní poplatek. K návrhu žalobkyně vypořádal prostředky, které žalovaný vynaložil ze společného majetku na svoje podnikání; tyto částky představovaly hodnotu podniku „Č.“, náležejícího žalovanému.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č. j. 14 Co 411/2006-325, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému přikázal pohledávku účastníků ve výši 200.000,- Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 26. května 1993, uzavřené mezi žalovaným a L.
a Z. N.; žalovanému pak uložil povinnost zaplatit žalobkyni z uvedené pohledávky a z ceny podniku „Ing. J. K. – Č.“, určené částkou 1.444.000,- Kč, celkem 822.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, o soudním poplatku a o znalečném. Odvolací soud doplnil dokazování o znalecký posudek k ceně podniku žalovaného ke dni zániku BSM účastníků. Metodu ocenění výnosovým způsobem, kterou znalec použil, považoval soud pro danou věc za správnou, a to i vzhledem k tomu, že žalovaný znemožnil ocenění podniku jiným způsobem, neboť odmítal poskytnout soudu potřebné údaje. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně vypořádal pouze věci – hodnoty, které učinili účastníci předmětem tohoto řízení. Do aktiv BSM zahrnul shodně se soudem prvního stupně i pohledávku za manžely N. ve výši 200.000,- Kč z titulu půjčky a tuto pohledávku přikázal ve výroku žalovanému; vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nepromítl tento svůj závěr do výroku rozsudku, šlo v této části o rozsudek měnící. Z uvedené pohledávky stanovil vypořádací podíl pro žalobkyni ve výši 100.000,- Kč, celkem tedy uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 822.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a rovněž o §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně byl vázán předcházejícím rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 30. 5. 1997, č. j. 22 Co 112/97-21, a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že své právní závěry opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2296/2004 a 22 Cdo 2545/2003, ačkoliv tato rozhodnutí neřeší zcela shodnou problematiku. Setrvává na názoru, že na hodnotě jeho podniku, stanovené soudním znalcem Ing. B., neměly podíl žádné investice z BSM. Výnosový způsob výpočtu hodnoty podniku, který použil znalec, nezobrazuje hmotnou složku podnikání a nelze z něho zjistit výši investic z BSM do jeho podniku. Pro rozhodování odvolacího soudu nemohl být směrodatný ani rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 684/2004, vydaný v této věci, neboť Nejvyšší soud rozhodoval o jím podaném dovolání, ve kterém tehdy nenamítal nesprávnou formulaci žalobního petitu žalobkyně. Žalobkyně v žalobě uváděla, že do zaniklého BSM náleží hodnota živnosti (podniku) žalovaného, nedomáhala se tedy úhrady poloviny investic ze zaniklého BSM do podniku žalovaného. Teprve po rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. po osmi letech od uplynutí tříleté lhůty po zániku BSM, se žalobkyně domáhala vypořádání investic z BSM do podniku žalovaného. Jejímu návrhu proto nelze vyhovět. Za nesprávné považuje i to, že odvolací soud při rozhodování vycházel ze znaleckého posudku Ing. B., který použil metodiku výnosové hodnoty podniku. Domnívá se, že tuto metodiku lze použít při vypořádání zaniklého SJM a nikoliv při vypořádání zaniklého BSM, do kterého podnik účastníka nepatří; lze přihlížet pouze k investicím z BSM do podniku jednoho z účastníků. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda metodika výnosové hodnoty podniku je aplikovatelná i na předmět tohoto řízení. V rámci polemiky se závěry znaleckého posudku předložil žalovaný v průběhu odvolacího řízení studii daňové poradkyně, ve které dospěla k jiným závěrům než soudem ustanovený znalec,
a to, že hmotná složka podniku žalovaného byla zjištěna. Má za to, že z judikátů, kterých se soudy dovolávají, vyplývá, že lze učinit výjimku ze zásady, že pro stanovení výše vnosu z BSM do podniku jednoho z účastníků je rozhodná výše hodnoty podniku. V tom směru poukazuje na užití slova „zpravidla“. V projednávané věci, zejména když znalecké ocenění se neopírá o hmotnou část podniku, by byla výjimka namístě. Polemizuje se závěry soudů, že neprojevil dostatečnou součinnost a nespolupracoval se znalci. Namítá též, že vypořádání pohledávky účastníků uplatnila žalobkyně až po třech letech od zániku BSM, takže tato pohledávka již neměla být vypořádána. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu jednání.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného uvádí, že považuje závěry soudů prvního i druhého stupně za správné. Nesouhlasí s námitkou žalovaného, že soudy rozhodovaly a přiznaly jí nárok, který neuplatnila ve tříleté lhůtě upravené
v §149 odst. 4 obč. zák. Touto námitkou žalovaného se již soudy zabývaly a neshledaly ji důvodnou. Ani dovolací soud ji nepovažoval za důvodnou, protože v opačném případě by nepochybně představovala zásadní důvod pro zrušení napadeného rozsudku. Závěry odvolacího soudu, že požadovala vnos do podniku žalovaného, jsou správné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Nelze však souhlasit s tím, že je dána i přípustnost podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; v usnesení ze dne 9. dubna 1998, č. j. 20 Co 10/97-51, totiž odvolací soud zavázal soud prvního stupně jen názorem ohledně dohody
o vypořádání BSM účastníků, a tyto otázky dovolatel neučinil předmětem dovolacího přezkumu.
Dovolateli je třeba přisvědčit, že nároky plynoucí z půjčky poskytnuté L. a Z. N. nebylo možno vypořádat, neboť vypořádání této pohledávky účastníci neuplatnili do tří let od zániku BSM.
Zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150 (§149 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.). Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li bezpodílové spoluvlastnictví manželů na návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci z bezpodílového spoluvlastnictví pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Totéž platí přiměřeně
o ostatních majetkových právech, manželům společných (§149 odst. 3 a 4 obč. zák. ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.).
S prohloubením dispozitivního charakteru norem upravujících společné jmění (stejně jako bezpodílové spoluvlastnictví, a to již po novele občanského zákoníku
č. 131/1982 Sb.), se prosadil názor, že manželé nemusí pro vypořádání společného majetku zvolit jediný způsob, ale mohou různé způsoby kumulovat; ohledně části majetku uzavřou dohodu, část učiní předmětem řízení o vypořádání a zbytek bude vypořádán na základě zákonné domněnky. Nelze jim proto vnucovat určitý způsob vypořádání; proto podají-li návrh na vypořádání jen části společného jmění, je soud tímto rozsahem vázán (vázán ovšem není navrženým způsobem vypořádání). Soud tak může do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání; to platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze společného majetku na výlučné majetky manželů a naopak (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 5061). Z toho vyplývá, že v řízení o vypořádání BSM (i SJM) může soud vypořádat jen ten majetek, který účastníci řízení navrhli k vypořádání do tří let od jeho zániku.
Předchozí praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání BSM navrhnout nové položky k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti pátrá po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však neudržitelný vzhledem k nové hmotněprávní úpravě vycházející zejména z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení.
Po uplynutí tří let od zániku BSM může uplatnit společnou pohledávku vůči třetí osobě kterýkoliv z (bývalých) manželů, a to v režimu aktivní solidarity. Poté, co obdrží z této pohledávky plnění, bude povinen zaplatit druhému část na něj připadající. Vypořádání společné pohledávky v režimu BSM však nepřichází v úvahu, pokud nebylo uplatněno v uvedené tříleté lhůtě.
V dané věci žalobkyně do tří let od zániku BSM neuplatnila u soudu návrh na vypořádání nároků z půjčky poskytnuté L. a Z. N.; proto se ohledně pohledávky vůči nim uplatnila zákonná domněnka (§149 odst. 4 obč. zák. ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.) a odvolací soud nebyl oprávněn tento nárok vypořádat. Pokud tak učinil, spočívá v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dalším námitkám v dovolání uplatněným však nelze přisvědčit. Odvolací soud při posouzení problematiky podnikání žalovaného vyšel z judikatury dovolacího soudu. Tak v rozsudku ze dne 18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3382, se uvádí: „Výnos
z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován společný majetek manželů... Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho
z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle §150 obč. zák. vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo... Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu §150 věty druhé obč. zák. Ze sporu o vypořádání BSM nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto dovolací soud zaujímá názor, že podnikající manžel je povinen nahradit do BSM takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla je cena jeho podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela)“. Pokud se uvádí, že podnikající manžel je povinen nahradit uvedenou hodnotu „zpravidla“, je tím třeba rozumět, že při stanovení náhradové povinnosti je třeba přihlédnout k případně vynaloženým odděleným (výlučným) prostředkům. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že na jeho podnikání nebyly vynaloženy žádné hodnoty z BSM; takovou hodnotou byly totiž i reinvestované výnosy z podnikání.
Ke tvrzení, že žalobkyně ve lhůtě neuplatnila nárok na vypořádání investic z BSM do podniku dovolatele se uvádí, že již v rozsudku ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, dovolací soud uvedl, že žalobkyně učinila předmětem vypořádání BSM částku, která byla vynaložena na podnik žalovaného ze společných prostředků. Stejně tak věc posoudil i odvolací soud v rámci výkladu procesního úkonu žalobkyně
(§41 odst. 2 o. s. ř., viz str. 8 přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu), a jeho úvaha v této věci není nepřiměřená; tato námitka tak není důvodná.
Dovolatel též zpochybňuje správnost znaleckého posudku, oceňujícího jeho podnik. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 5211). Je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije; soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud však účastníci zpochybní znalecký posudek, přichází do úvahy, aby soud rozhodl o vypracování revizního znaleckého posudku. „Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
č. C 6293). Soud však v dané věci o správnosti znaleckého posudku neměl pochybnosti a žalovaný vypracování revizního znaleckého posudku ani nenavrhl; žádal jen „připuštění dovolání“ k otázce, zda lze v dané věci použít výnosovou metodu. To je však odborná otázka z oboru oceňování majetku, nikoliv otázka právní, kterou by bylo možno v dovolacím řízení řešit. Jen na okraj se uvádí, že dovolatel sice popírá nedostatek součinnosti se znalcem, o opaku však dostatečně svědčí dopis znalci na čl. 70, ve kterém se mimo jiné uvádí, že žalovaný nemá v držení žádná daňová přiznání a pokud by je získal, odmítá je soudu či soudnímu znalci předložit. Proto uvedené výtce nelze přisvědčit.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu