ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1135.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1135/2018-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. V. , zastoupené JUDr. Vlastimilem Roubalem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. 641/15, proti žalované B. F. , zastoupené Mgr. Jiřím Mikulenkou, advokátem se sídlem v Holešově, Palackého 193, o zřízení práv odpovídajících věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 212/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 10. 2017, č. j. 60 Co 108/2017-384, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 10. 2017, č. j. 60 Co 108/2017-384, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně je vlastnicí domu na pozemku, zapsaného na listu vlastnictví; žalovaná je vlastnicí domu na pozemku, zapsaného na listu vlastnictví, vše pro katastrální území a obec R., u Katastrálního úřadu pro Z. kraj, Katastrální pracoviště H. Žalobkyně podala k Okresnímu soudu v Kroměříži („soud prvního stupně“) návrh na povolení nezbytné cesty přes pozemek žalované. Žalovaná namítá, že část domu zasahuje na pozemek, ba dokonce, že nedošlo k rozdělení domu, tedy že část domu, kde probíhaly stavební práce (nyní dům č. p.), není samostatnou věcí v právním smyslu. K tomu též dodala, že domy nejsou v samostatném vlastnictví účastnic, nýbrž v podílovém spoluvlastnictví.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 12. 2016, č. j. 16 C 212/2013-291 zřídil služebnosti stezky a cesty ve prospěch žalobkyně přes pozemek žalované (výrok I.), vymezil rozsah služebnosti tak, že každý vlastník služebného pozemku je povinen „strpět průjezd přes služební ( správně: služebný) pozemek jakýmikoli vozidly a právo chodit po služebním pozemku nebo se po něm dopravovat lidskou silou a právo, aby po tomto jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali.“ (výrok II.). Stanovil jednorázovou náhradu za povolení nezbytné cesty 500,- Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 60 Co 108/2017-384, potvrdil výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně a změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stanovil jednorázovou náhradu za povolení nezbytné cesty ve výši 4 000,- Kč. Rozhodl také o nákladech řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Společně s dovoláním podala i návrh na odklad vykonatelnosti podle §243 písm. a) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
K námitce, že domy účastnic tvoří ve skutečnosti jedinou stavbu jako předmět právních vztahů a žalobkyně tak není vlastnicí nemovitosti – domu, a není aktivně legitimována k podání žaloby na zřízení práva cesty: Dovolatelka namítá, že k reálnému rozdělení domu na dva samostatné domy nedošlo, neboť stavební povolení vydané právnímu předchůdci žalobkyně se vztahovalo na přístavbu k domu, nikoli k vytvoření nového domu, což je mimo jiné v rozporu s tehdy účinným zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Tato část domu se nestala samostatnou věcí v právním smyslu, a tedy nemohla být předmětem právních vztahů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1865/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000). Přípustnost dovolání výslovně nevymezuje, z obsahu se však podává, že má být založena rozporem napadeného rozsudku s uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud však takový rozpor neshledává. Odvolací soud jasně odůvodnil závěr, že jde ve věci o dvě samostatné stavby (nyní jako součásti pozemku), a tento závěr opřel o skutečnosti, ze kterých vyplývá jejich vzájemná samostatnost (viz str. 4 a násl. rozsudku). Pro posouzení, zda stavba je (v dané věci byla v době zřízení) samostatnou věcí – předmětem soukromého práva, a nikoliv součásti jiné stavby, je rozhodující její faktické provedení, nikoliv obsah stavebního povolení (k tomu viz §1 odst. 1 ve spojení s §3030 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., deklarující nezávislost uplatňování práva soukromého na právu veřejném).
Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či o její součást, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007). Odvolací soud vyšel ze zákonného kritéria – zabýval se otázkou, zda stavby jsou na sobě nezávislé, a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Není tu nic, co by dovolání činilo přípustným.
Nad rámec uvedeného se dodává, že služebnost byla zřízena ve prospěch vlastníka pozemku, nikoliv vlastníka domu (ten je součástí pozemku); to, že žalobkyně je vlastnicí pozemku, žalovaná nepopírá. Z tohoto hlediska je řešení uvedené otázky nadbytečné.
Obecně k podmínkám pro povolení (zřízení) nezbytné cesty:
Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Právně významné zjištěné skutečnosti, které bylo nutno vzít do úvahy, jsou tyto: Pozemky ve vlastnictví účastníků tvořily v minulosti jediný pozemek; předchůdci účastnic (a předkové žalované) jej v roce 1979 nechali rozdělit na dva pozemky, jeden ve vlastnictví F. (nyní pozemek žalované), druhý připadl manželům V., a posléze J. V. jej prodal žalobkyni i se stavbou na něm zřízenou. Přístup na tento pozemek nebyl zajištěn již při dělení v roce 1979 (tehdy ostatně zřízení věcného břemene nebylo ani možné), a tak nedostatek právně zajištěného přístupu způsobili předchůdci účastníků – předkové žalované. Nicméně J. V. – svému strýci – žalovaná v přístupu nebránila; dotčená část pozemku žalované, později zatížená právem nezbytné cesty, má výměru 4,5 m 2
a podle zjištění soudu žalovaná tuto část užívá minimálně a povolení cesty jí způsobí zanedbatelnou újmu. Žalobkyně se při jednání o koupi pozemku a domu o přístup nezajímala, prodávající ji však na nedostatek právně zajištěného přístupu neupozornil.
K námitkám, že odvolací soud se nevypořádal řádně s otázkou, zda žalobkyně si nezpůsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti:
Touto otázkou se dovolací soud opětovně zabýval; neopomenul zdůraznit povinnost kupujícího zajímat se o to, zda nemovitost má spojení s veřejnou cestou, a dodal, že aplikace §1032 odst. 1 písm. b) o. z. „může typově přicházet i v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu. Koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty… K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti“. Jinými slovy řečeno, soud bude moci žalobě vyhovět, jestliže nabyvatelovo jednání nebylo úmyslné a nebylo hrubě nedbalé (prostá nedbalost zřízení nezbytné cesty nevylučuje) - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016.
Prodávající – právní předchůdce žalobkyně – měl k domu přístup, který mu žalovaná z důvodu příbuzenství trpěla; to dovolatelka uznává. Na to, že jde o pouhou výprosu, žalobkyni neupozornil. Nebylo zjištěno, že by žalobkyně během předsmluvního jednání byla jiným způsobem seznámena se skutečností, že přístup není zajištěn (např. že by ji během prohlídky domu někdo v přístupu bránil). Lze souhlasit s tím, že jednání žalobkyně při koupi nemovitosti bylo nedbalé, nicméně závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo hrubě nedbalé, není zjevně nepřiměřený.
K výši náhrady za zřízení nezbytné cesty: Podle zjištění odvolacího soudu je pozemek žalobkyně zatížen cestou v rozsahu 4, 25 m 2 , cesta vede v samém cípu zatíženého pozemku a byla takto dlouhodobě právním předchůdcem žalobkyně užívána, žalovaná tuto část užívá minimálně a povolení cesty jí způsobí zanedbatelnou újmu (str. 8 rozsudku); za této situace není úvaha odvolacího soudu, který náhradu určil částkou 4 000 Kč, odpovídající čtyřicetinásobku obvyklého ročního nájmu, zjevně nepřiměřená, a jeho rozhodnutí tak není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
K rozsahu nezbytné cesty: V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolání neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soudní rozhledy č. 12/2009). Odpovědnost za zjišťování skutkového stavu nesou strany, které tíží povinnost tvrzení a důkazní břemeno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1283/2010). „V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005). To platí i v řízení o povolení nezbytné cesty.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ani při jednání před odvolacím soudem žalovaná nenamítala, že povolený rozsah práva nezbytné cesty je zjevně nepřiměřený; proto nelze nyní odvolacímu soudu vytýkat, že se touto otázkou nezabýval.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, neboť vzhledem k nepřípustnosti dovolání je zjevně nedůvodný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu