ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1146.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1146/2018-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň a) M. P. , zastoupené Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 206/27, a b) J. H. , zastoupené Mgr. Pavlou Galiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému Státnímu statku hl. m. Prahy „v likvidaci“ , se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, IČO: 00064092, zastoupenému JUDr. Vítem Berkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 323/13, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 690/2015, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2017, č. j. 58 Co 250/2017-103, takto:
I. Dovolací řízení se ve vztahu k žalobkyni a) zastavuje .
II. Dovolání žalobkyně b) se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 17 C 690/2015-79, zamítl návrh, aby byl žalovaný povinen odstranit z pozemku v k. ú. M., obci P., navážku mechanickým rozebráním a odvozem z pozemku (výrok I.), a uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 58 Co 250/2017-103, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyním povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř. V prvé řadě namítají, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, vnitřně rozporné, není řádně odůvodněno a závěry nemají oporu ve spise. Vytýkané vady neodstranil ani odvolací soud. Žalobkyně jsou přesvědčeny, že provedenými listinnými důkazy (především žádostí žalovaného ze dne 4. 4. 1962) i výslechem svědka H. byla prokázána pasivní legitimace žalovaného a žalobě mělo být vyhověno. Soudy obou stupňů nedostály své povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí ve smyslu §157 o. s. ř., jakož i povinnosti podle §132 o. s. ř. hodnotit důkazy podle své úvahy. Došlo také k porušení §153 o. s. ř., neboť podkladem pro soudní rozhodnutí mohou být jen takové skutečnosti, k nimž soud dospěl na základě řádně provedeného dokazování, jakož i shodná skutková tvrzení stran a vše, co v řízení vyšlo najevo. Učiněná skutková tvrzení jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a s ohledem na absenci náležitého odůvodnění napadeného rozhodnutí je hodnocení nepřezkoumatelné. Odvolací soud měl proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Mimoto odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by dokazování zopakoval. Podle žalobkyň došlo k porušení práva na spravedlivý proces a potažmo práva na ochranu vlastnictví; takový nepřezkoumatelný rozsudek je překvapivým rozhodnutím. Odvolací soud ani nepoučil žalobkyně podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a rovněž porušil zásadu dvojinstančnosti. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) následně vzala dovolání zpět.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání žalobkyně a) podle ustanovení §243c odst. 3 věty druhé o. s. ř., neboť žalobkyně a) vzala dovolání zpět.
Dovolání žalobkyně b) není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
K výtkám učiněným ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně dovolací soud podotýká, že podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 675/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Z tohoto důvodu se dovolací soud dále věnoval toliko námitkám mířícím proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není napadení právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem a kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017 (dostupné na www.nsoud.cz) ]. Podrobit dovolacímu přezkumu tedy lze toliko otázku, zdali odvolací soud stran uvedených výhrad postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Z tohoto důvodu se dovolací soud dále nemohl zabývat námitkami směřujícími k hodnocení provedených listinných důkazů (především žádosti žalovaného ze dne 4. 4. 1962), výslechu svědka H. a závěrečné zprávy společnosti Ochrana podzemních vod s. r. o.
Dovolací argumentace je z převážné části postavená na nepřípustném rozporování skutkového stavu (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), kterým je však dovolací soud vázán a nemůže jej přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016 (dostupné na www.nsoud.cz ) ; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 156/18 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolatelka především namítá, že odvolací soud pochybil, pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil pro nepřezkoumatelnost a věc nevrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pomine-li dovolací soud, že touto námitkou uplatňuje dovolatelka výhradu spočívající ve vadě řízení před odvolacím soudem, není tato námitka důvodná.
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele [shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolání se omezuje na obecnou výtku vůči postupu odvolacího soudu a není zřejmé, co konkrétně touto námitkou dovolatelka odvolacímu soudu ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vytýká.
Rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na jednoznačně formulovaném závěru, že z provedeného dokazování nevyplynulo užívání pozemku žalovaným, ani to, že by žalovaný na pozemek navážel bez povolení zeminu, případně další složky, které tvoří navážku.
S těmito závěry pak žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně polemizovaly v rovině výhrad vůči věcné správnosti. Ostatně, ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně námitku nepřezkoumatelnosti neuplatnily, neboť soudu prvního stupně vytýkaly neúplně zjištěný skutkový stav, nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka dále namítá, že soudy obou stupňů nedostály své povinnosti svá rozhodnutí řádně odůvodnit ve smyslu „§157 odst. 1 a 2 o. s. ř.“; tuto námitku však jakkoliv blíže konkretizovala.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném pod č. C 9821 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost
jimi vydaných rozhodnutí“ [k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupném na www.nsoud.cz )].
Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně. Je tudíž do poměrů projednávané věci obtížně přenositelný závěr dovolacího soudu o nedostatcích odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně obsažený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009 (uveřejněném pod č. C 7 989 v Souboru). Ten deficit přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí spojil s tím, že odvolací soud nijak nereagoval na právně významnou námitku žalobce o projednatelnosti jeho žaloby s odkazem na judikaturu, která předmětnou problematiku řešila. Obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud závěr o vadě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti formuloval na základě specifičnosti právní otázky, jíž se odvolací soud zabýval (možnost nabytí vlastnického práva vydržením k věci, k níž byl uplatněn restituční nárok). Vytýkaný nedostatek byl přitom dovolacím soudem shledán v tom, že odvolací soud na námitku vydržení vůbec nereagoval. Shodně i v rozsudku ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 429/2015 (dostupném na www.nsoud.cz ), dovolací soud za nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považoval skutečnost, že odvolací soud při rozhodování o nákladech odvolacího řízení nijak nereagoval na námitku odvolatele, že pro potřeby stanovení výše mimosmluvní odměny ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. je v soudním spisu skutkový podklad (znalecký posudek) o ocenitelnosti předmětu řízení.
Rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují náležitosti §157 odst. 2 o. s. ř. a při jakékoliv konkretizaci uvedené dovolací námitky zde není nic, co by založilo přípustnost dovolání.
Dovolatelka dále namítá, že „učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a hodnocení důkazů je nepřezkoumatelné“.
Tato zcela obecná námitka nezakládá přípustnost dovolání. Dovolací soud neshledal odchýlení odvolacího soudu od postupu předepsaného v §157 o. s. ř. a dovolatelka ostatně ani konkrétně neuvádí, k jakému pochybení mělo dojít. Nejvyšší soud věc přezkoumal a dospěl k závěru, že se v posuzované věci nejedná ani o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod by zakládala prostor pro úvahu o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Důkazům, které byly provedeny a následně zhodnoceny, odpovídají skutkové závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel, a není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15 (dostupné na https://nalus.usoud.cz) ].
Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé proto, že „odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu než soud prvního stupně“. Tak tomu však není, neboť odvolací soud zcela ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby pro nedostatek věcné legitimace žalovaného z důvodu, že nebylo prokázáno, že by a) žalovaný v rozhodné době pozemek užíval a že by b) žalovaný pozemek využil ke skládce zeminy (navážky). Za této situace nebyl dán žádný procesní prostor pro (zcela obecně naznačený) postup podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Zároveň nejde ani o překvapivé rozhodnutí, neboť nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017 (dostupné na www.nsoud.cz) ]. O takový případ v dané věci zjevně nešlo.
Dovolací soud rovněž neshledává, že by odvolací soud dospěl k jiným skutkovým zjištěním na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je zopakoval. Odvolací soud dospěl ke shodným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně; z dovolání rovněž není patrno, o která jiná skutková zjištění by mělo jít. Odvolací soud nadto dokazování doplnil ve smyslu §213 odst. 4 o soudem prvního stupně neprovedený, byť navržený, důkaz. I zde jde o tak obecnou námitku, že nelze věcně posoudit, v čem by mělo tvrzené pochybení odvolacího soudu spočívat.
Namítá-li dovolatelka – opětovně ve zcela obecné rovině – porušení zásady dvojinstančnosti řízení, není dovolacímu soudu zřejmé, jakým způsobem se v dané věci měla promítnout v neprospěch dovolatelky. V této souvislosti lze poukázat na rozsáhlou judikaturu dovolacího soudu, z níž je patrné, že rozhodnutí odvolacího soudu tvrzeným deficitem netrpí.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupném na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na ‚zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení‘, jestliže mu §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle §220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelky) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. D. v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo B. v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43)“.
V rozsudku ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011 (dostupném na www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že „dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi ‚pořadí‘ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., v němž se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením“.
V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), pak Nejvyšší soud souhrnně vyložil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod č. 128 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Navíc ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013)“.
K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 5, str. 171); proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 907/14 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ).
Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu [např. právní názor uveden například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01 (dostupném na http://nalus.usoud.cz )].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně b) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu