ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1318.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1318/2018-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) T. O. , b) J. P. , c) J. M. , d) J. M. , e) Z. Ch. , f) J. K. , g) V. K. , h) J. S. , i) H. S. , j) A. F. , k) K. F. , l) T. J. , všech zastoupených JUDr. Petrem Ulmannem, advokátem se sídlem v Liberci, Jestřábí 974/1, proti žalovanému N. N. , zastoupeným Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o povolení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 32 C 115/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 29 Co 312/2016-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Liberci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 32 C 115/2015-101, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2017, č. j. 32 C 115/2015-121, povolil nezbytnou cestu jako služebnost ve prospěch žalobců, tj. vlastníků bytových jednotek, pro chůzi a jízdu osobními automobily a nákladními automobily o hmotnosti do 3,5t přes pozemek v rozsahu podle par. v katastrálním území R., obci L., zapsané u Katastrálního úřadu pro L. k., Katastrální pracoviště L., v rozsahu vymezeném specifikovaným geometrickým plánem jako součásti rozsudku a uložil vlastníkovi pozemku služebnost strpět (výrok I.). Dále uložil jednotlivým žalobcům povinnost zaplatit žalovanému jednorázovou úplatu za povolení nezbytné cesty (výroky II. – IX.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok X.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 29 Co 312/2016-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. - IX. potvrdil (výrok I.). Uložil účastníkům, aby zaplatili doplatek soudního poplatku (výroky II. a IV.). Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku X.nákladech řízení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Společně s dovoláním podal návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti, který odůvodňuje §243 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolací soud nepřehlédl, že ve stejné věci bylo již vedeno řízení pod sp. zn. 32 C 38/2014, a – podle zjištění odvolacího soudu (str. 8 rozsudku) – „došlo ke zmaření úspěchu žalující strany účelovým převodem dotčeného pozemku a vázáním podmínek na řešení jiných sporů s žalobci, ztěžují možnost vyřešení situace“.
Především je třeba konstatovat, že – i bez ohledu na skutkové zjištění soudu prvního stupně, kterým je dovolací soud vázán, že žalovaný přístupu žalobců brání – nejsou nemovitosti žalobců dostatečně spojeny s veřejnou cestou (§1029 odst. 1 o. z.). Nemají totiž k pozemkům právní titul, umožňující spojení. I kdyby žalovaný užívání pozemku žalobci trpěl, šlo by nanejvýš o výprosu, která zřízení nezbytné cesty nevylučuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, a řada obdobných rozhodnutí; toto pravidlo vyplývá z povahy věci a je použitelné i za nové právní úpravy).
Proto se dovolací soud zabýval tvrzením, že odvolací soud posoudil otázku, zda si žalobci nezpůsobili nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; dovolateli nelze přisvědčit.
V rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (a podobně v řadě dalších rozhodnutí) Nejvyšší soud vyslovil: „Jelikož je rozhodnutí o zřízení práva cesty rozhodnutím konstitutivním, upravuje v rámci tohoto řízení hmotné právo podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
Touto otázkou se dovolací soud opětovně zabýval; neopomenul zdůraznit povinnost kupujícího zajímat se o to, zda nemovitost má spojení s veřejnou cestou, a dodal, že aplikace §1032 odst. 1 písm. b) o. z. „může typově přicházet i v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu. Koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty… K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti“. Jinými slovy řečeno, soud bude moci v poměrech konkrétní žalobě vyhovět, jestliže nabyvatelovo jednání nebylo úmyslné a nebylo hrubě nedbalé (prostá nedbalost zřízení nezbytné cesty nevylučuje) - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016.
V dané věci není úvaha soudů o tom, že si žalobci nezpůsobili nedostatek přístupu hrubou nedbalostí, zjevně nepřiměřená. Výstavbu jednotek a domů totiž organizovali právní předchůdci žalovaného, jeho prarodiče, kteří též byli vlastníky pozemků, přes které cesta nyní vede. I kdyby snad tito předchůdci neujišťovali žalobce, že jim cestu zřídí, jak žalobci tvrdí, pak by v tom, že se žalobci spolehli na to, že prodávající jim spolu s převodem jednotek zajistí k nim přístup přes své pozemky, nebylo možno spatřovat hrubou nedbalost; šlo by naopak o očekávání toho, že v souladu s obvyklým chodem věcí a s principem dobrých mravů jim cestu zajistí. V této části není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou.
Zbývá tak otázka neprovedení navržených důkazů – výslechu svědků. Dovolatel tvrdil, že žalobcům navrhl uzavření smlouvy o věcném břemenu, neshodli se však na podmínkách, a proto smlouva nebyla uzavřena. Soud prvního stupně pak vyzval žalovaného, aby toto tvrzení doplnil o skutková tvrzení, potvrzující jeho vstřícnost k uzavření smlouvy, podmínky, za kterých měla být podle jeho návrhu (resp. návrhu předchůdce) uzavřena a tvrzení o reakci žalobců na uvedený návrh; dále byl poučen o povinnosti tvrdit důvody, proč nereagoval na návrh smlouvy, který mu poslali žalobci, a aby k těmto tvrzením nabídl důkazy. Žalovaný však jen navrhl výslech svědka T. N. – jeho děda a právního předchůdce – s tím, že se může k těmto otázkám vyjádřit, a také svědka O. B.; požadovaná tvrzení však nedoplnil.
Závěr, zda v dané věci dovolatel dostatečně odůvodnil návrh na provedení důkazu a zda tento důkaz má být vůbec proveden, záleží na úvaze soudu v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená. To vyplývá jak z §120 odst. 2 o. s. ř. (soud rozhoduje o tom, které důkazy provede), tak i z §157 odst. 2 o. s. ř., ukládajícího soudu povinnost odůvodnit, proč důkaz neprovedl. Soudy přitom musejí vycházet ze všech okolností věci.
Dovolatel nyní tvrdí, že navrhoval důkazy, jejichž provedení soud prvního stupně zamítl, což navíc nedostatečně odůvodnil. V tom spatřuje rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2012/08, podle kterého právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz libovůle patří mezi aspekty práva na spravedlivý proces.
Takový rozpor však dovolací soud neshledal.
V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 749/2005 se uvádí: „Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Návrh na provedení důkazu, jemuž soud nevyhoví, musí zamítnout usnesením, a ve svém rozhodnutí o věci vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Především neprovede důkazy, kterými mají být prokázány tvrzené skutečnosti, jež nejsou právně významné z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována. Tato norma zásadně určuje i rozsah důkazního břemene účastníka řízení, spočívající v okruhu právně významných skutečností, jež musí ve svém zájmu prokázat a ke kterým je povinen navrhnout důkazy. O povinnosti navrhnout k prokázání rozhodných tvrzení důkazy je soud povinen účastníka poučit“.
V dané věci soud žalovaného konkrétně poučil, co má tvrdit (viz č. l. 76 versa.), žalobce přesto návrh na slyšení svědků neodůvodnil požadovaným způsobem; proto soud návrh zamítl (č. l. 90) a v odůvodnění rozhodnutí jasně vysvětlil, že to bylo pro nesplnění povinnosti tvrzení (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně); přitom je ve vztahu k odvolacímu řízení třeba přihlédnout k tomu, že skutková tvrzení i navrhování důkazů jsou limitovány koncentrací řízení; poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení, tedy účastníci, nejde-li o výjimky stanovené zákonem, nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost - viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 6008/2016. Dovolatel se omezil na návrh, že svědek má být vyslechnut k okolnostem, za kterých jednal s žalobci o přístupu k nemovitostem; nic bližšího k tomu přes poučení neuvedl a nebylo tedy zřejmé, k čemu má důkaz směřovat, šlo by o důkaz „naslepo“, který by neměl být připuštěn již z důvodu ekonomie řízení.
Neprovedení navržených důkazů tak nelze považovat za neodůvodněné.
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2012/08 konstatuje: „Mezi aspekty práva na spravedlivý proces náleží také právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz libovůle při rozhodování soudů. Porušením práva na spravedlivý proces tak může být rovněž to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů (skutečností), která v řízení vyšla najevo, tím spíše pokud byla účastníky řízení namítána, avšak obecný soud je nezhodnotil, aniž by (dostatečným způsobem) odůvodnil jejich irelevantnost. Protiústavnost rozhodnutí a jeho nepřezkoumatelnost je také téměř vždy založena tzv. opomenutými důkazy“.
K tomu je třeba uvést, že v řízení nevyšlo najevo nic, co by soud opomenul. Dovolatel má zřejmě na mysli opomenutí jeho tvrzení, že žalobcům navrhl uzavření smlouvy o věcném břemenu, neshodli se však na podmínkách, a proto smlouva nebyla uzavřena. Soud však v této souvislosti konkrétně poučil žalovaného, jak má tvrzení doplnit, tak, aby mohl rozhodnout, zda výslech provede a k čemu bude směřovat. Na toto poučení žalovaný potřebným způsobem nereagoval. Lze dodat, že v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 96/98, publikovaném pod č. 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uvádí: „V řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, není třeba provádět dokazování“. Právě proto je třeba soudu sdělit, která konkrétní skutečnost (tvrzení) má být předmětem důkazu. Dovolacímu soudu je zřejmé, že otázka, zda účastník splnil povinnost návrh na provedení důkazu řádně odůvodnit, je věcí úvahy soudu provádějícího dokazování a dodává, že tuto úvahu může zpochybnit, je-li zjevně nepřiměřená nebo nedostatečně odůvodněná. Tak tomu v dané věci není (viz výše).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci byl vzhledem k nepřípustnosti dovolání zamítnut.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu