ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1648.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1648/2018-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně H. D. , proti žalovanému M. K. , o výmaz sporného zápisu z veřejného seznamu, o žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 165/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2017, č. j. 25 Co 295/2017-102, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 6. 2017, č. j. 13 C 165/2016-75, neustanovil žalobkyni zástupce k ochraně jejích zájmů podle §30 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 8. 2017, č. j. 25 Co 295/2017-102, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť v judikatuře dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena otázka interpretace §30 o. s. ř. a posouzení vzájemné vazby na §138 o. s. ř., zejména „v kontextu posouzení přesahu uvedených ustanovení civilního práva procesního do rámce ochrany základních práv a svobod garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Má za to, že došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, pročež by již z tohoto důvodu mělo být dovolání shledáno přípustným. Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci tím, že správně určenou právní normu nesprávně aplikoval na daný, avšak nesprávně zjištěný skutkový stav, a tudíž bez bližšího a důkladného zkoumání osobních a majetkových poměrů žalobkyně nesprávně a neopodstatněně uzavřel, že u žalobkyně nejsou splněny předpoklady ani pro částečné osvobození od soudních poplatků. S tím však žalobkyně nesouhlasí, je přesvědčena, že její poměry ustanovení zástupce odůvodňují. Odvolací soud vycházel výhradně z prohlášení žalobkyně o osobních a majetkových poměrech, faktické osobní ani majetkové poměry dále nezkoumal a nevypořádal se s obsahem argumentace týkající se zejména nedobrého zdravotního a psychického stavu a tíživé osobní a majetkové situace; poukazuje zejména na odchod manžela a vedení dalších soudních řízení žalobkyní. Nadto její majetková práva jsou toliko zdánlivá, neboť je sice v katastru zapsaná jako vlastník domu a zahrady, avšak její práva jsou narušena a nemůže je plně a nerušeně užívat, což blíže specifikuje. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobkyni k ochraně zájmů ustanoví zástupce podle §30 o. s. ř., případně zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §241b odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §210 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nebylo dovolání žalovanému doručováno.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Předně dovolací soud uvádí, že ve shodě s judikaturou lze vskutku založit přípustnost dovolání též na otázce výkladu ústavně zaručených práv, ovšem i v tomto případě je dovolatel povinen řádně vymezit otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.; není tudíž správný názor dovolatelky, že samotné tvrzení porušení ústavně zaručeného práva zakládá přípustnost dovolání; dovolatelkou poukazovaná rozhodnutí Ústavního soudu byla v tomto ohledu překonána stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ).
Dále je třeba zdůraznit, že jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.); správnost skutkového stavu dovolacímu přezkumu nepodléhá. Z toho vyplývá, že dovolací soud je skutkovým stavem, jak jej zjistil odvolací soud (popř. soud prvního stupně), vázán [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5001/2016, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4343/2015 (dostupná na www.nsoud.cz )]. Rovněž důvodnost dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení věci lze stavět toliko na skutkovém stavu řádně zjištěném, a nikoliv toliko hypotetickém.
V daném případě dovolatelka předkládá dovolacímu soudu údajně neřešenou otázku procesního práva týkající se interpretace §30 o. s. ř. a posouzení vzájemné vazby na §138 o. s. ř., zejména v kontextu posouzení přesahu uvedených ustanovení civilního práva procesního do rámce ochrany základních práv a svobod garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pomine-li dovolací soud, že tato otázka je zcela nekonkrétní, takže dovolatelka jejím prostřednictvím nepřípustně naznačuje dovolacímu soudu, aby provedl komplexní výklad zmíněných ustanovení práva podústavního, tak i práva ústavního, jakož i povšechný přezkum napadeného rozhodnutí [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )], je třeba zdůraznit, že judikatura dovolacího soudu se problematikou ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. v minulosti rozsáhle zabývala, a to i ve vztahu k ústavně zaručeným právům [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2662/2015 (uveřejněné pod č. C 15 262 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]; rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru o tom, že poměry žalobkyně ustanovení zástupce z řad advokátů neodůvodňují, jsou přitom s judikaturou dovolacího soudu plně v souladu.
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že poměry účastníka, který je fyzickou osobou, odůvodňují osvobození od soudních poplatků tehdy, jestliže vzhledem ke stavu svého jmění (majetku a dluhů) není schopen platit náklady řízení, aniž by tím ohrozil vlastní výživu (v rozsahu odpovídajícím zejména jeho potřebám a zdravotnímu stavu) a výživu osob, k nimž má nebo k nimž převzal vyživovací povinnost. Při posuzování poměrů takového účastníka samozřejmě nelze brát v úvahu veškerý jeho majetek; podstatné jsou příjmy z výdělečné nebo jiné činnosti účastníka, výnosy jeho majetku a další jeho disponibilní peněžní prostředky (včetně možnosti si je opatřit prací nebo jiným zákonným způsobem) a zásadně se nepožaduje, aby (pouze v zájmu zaplacení nákladů řízení) účastník zpeněžoval (samozřejmě, nejde-li o obchodování vyplývající z podnikatelské činnosti účastníka) své movité nebo nemovité věci nebo jiný majetek. Všechny okolnosti, které jsou významné pro posouzení jeho poměrů, je účastník povinen soudu věrohodně doložit. Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4918/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, soud promítne do úvahy, zda účastník, který je fyzickou osobou (člověkem), je schopen ze svých příjmů a dalších disponibilních peněžních prostředků uhrazovat soudní poplatky a platit ostatní náklady řízení, zejména náklady spojené s právní pomocí, která by mu byla poskytována od počátku řízení až do jeho skončení, a s placením záloh na důkazy, které navrhl nebo které soud nařídil o skutečnostech jím uvedených anebo v jeho zájmu. Jestliže to poměry (nedostatek disponibilních peněžních prostředků) účastníka nedovolují, je soud povinen mu přiznat odpovídající osvobození od soudních poplatků (zcela, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony) – [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (uveřejněné pod č. 99/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1940/2013, či ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1520/2016 (všechna dostupná na www.nsoud.cz )].
Odvolací soud zjistil, že žalobkyně je vdaná, bydlí však sama, její manžel je důchodce, jehož místo pobytu ani majetkové poměry nezná. Žalobkyně vlastní rodinný dům s pozemky v hodnotě cca 4 mil. Kč, dále garsoniéru v Králově Dvoře v hodnotě cca 500 000 Kč, automobil zn. r. v. 1992 a má úspory ve výši 20 000 Kč. Podniká jako tlumočnice a překladatelka, její příjem v roce 2016 činil 247 485 Kč. Ohledně výdajů platí měsíčně 2 061 Kč na sociální pojištění, 1 906 Kč na zdravotní pojištění, 400 Kč na místní poplatky a 5 900 Kč jako náklady spojené s bydlením. Finančně žalobkyni vypomáhá dcera, která jí hradí cesty do Hamburku a pobyt zde, jakož i opravy v bytě a zakoupení věcí potřebných k jejímu podnikání, např. počítače. Na základě toho uzavřel, že nejsou naplněny předpoklady ani pro částečné osvobození od soudních poplatků, neboť žalobkyně měla v roce 2016 příjem z podnikání necelých 21 000 Kč měsíčně, není bez majetku (uvedené nemovitosti), má úspory cca 20 000 Kč a její výdaje jsou běžné. Ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. dopadá na zcela jiné (sociální) případy, než je případ žalobkyně. Odvolací soud měl za to, že žalobkyně je objektivně schopna hradit soudní poplatky, případně další soudní náklady důkazů, jakož i náklady na zastoupení v plné výši, neboť jí to poměry dovolují, pročež nárok na ustanovení zástupce ve smyslu §30 o. s. ř. nemá.
Žalobkyni se nepodařilo závěry odvolacího soudu svými námitkami adekvátně zpochybnit, když ty zůstávají v rovině obecného vyjádření nesouhlasu. Odvolací soud své závěry zcela dostatečným způsobem v souladu se zjištěným skutkovým stavem odůvodnil, v jeho rozhodnutí nelze spatřovat libovůli ani jiný ústavní deficit, úvahy odvolacího soudu jsou přiměřené a plně souladné s uvedenou judikaturou; dovolací soud proto nemá odvolacímu soudu čeho vytknout a v dovolacím přezkumu zjevně obstojí.
Dovolatelka ostatně nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, vytýká však soudu, že vycházel výhradně z Prohlášení žalobkyně o jejích osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 29. 6. 2017 a její faktické osobní a majetkové poměry dále nezkoumal a nevypořádal se s obsahem argumentace obsažené v jejím podání ze dne 31. 10. 2016 a v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2017, kde uváděla – podle jejího názoru – další rozhodné skutečnosti, které měl odvolací soud zohlednit.
Dovolacímu soudu však není zřejmé, jak by se tato argumentace měla promítnout do věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Skutečnost, že žalobkyně po odchodu žije sama, odvolací soud zohlednil; tvrzení o dalších soudních řízeních žalobkyně a „otrávené vody ve studni“ pak bez dalšího kontextu nemohou nijak ovlivnit závěry uvedené odvolacím soudem. Pokud pak žalobkyně poukazuje na to, že „její majetková práva jsou toliko zdánlivá“, neboť je sice v katastru nemovitostí „zapsaná jako vlastník domu a zahrady, avšak fakticky jsou její vlastnická práva narušena a nemůže je plně a nerušeně užívat ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny“, není dovolacímu soudu zřejmé, s jakými konkrétními závěry odvolacího soudu dovolatelka polemizuje, jestliže poukazuje na to, že narušení jejích vlastnických práv spočívá v tom, že a) jde o důsledky politických převratů a dobovým stavem pokřivených mezilidských vztahů, b) důsledky nesprávných a nepřesných zápisů v katastru nemovitostí, c) důsledky narušených mezilidských vztahů. Odvolací soud sice na nemovitý majetek žalobkyně poukázal, pouze však pro dokreslení celkové majetkové situace. Na existenci nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně své rozhodnutí nezaložil v ohledu, že by právě existence tohoto majetku vylučovala osvobození žalobkyně od soudních poplatků.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. května 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu