ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1832.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1832/2018-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. R. , zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Náměstí Svobody 77/12, proti žalovaným: 1) J. B. a 2) J. Š. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, o změnu rozhodnutí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 92/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2017, č. j. 15 Co 173/2017-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 421 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných JUDr. Jiřího Machourka.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 20 C 92/2013-138, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, „aby bylo rozhodnuto, že rozhodnutí žalovaných, jako spoluvlastníků, ze dne 30. 5. 2012 o provedení investic do půdních prostor předmětné nemovité věci v rozsahu 3 miliony korun na dostavbu bytových jednotek v budově zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. kraj, katastrální pracoviště B., pro obec B., k. ú. V., na LV, je neplatné.“ Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 15 Co 173/2017-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatele bylo rozhodnutím odvolacího soudu porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Nalézací soudy aplikovaly právní normy ústavně nekomformním způsobem s absencí požadavku předvídatelnosti a srozumitelnosti odůvodnění soudních rozhodnutí. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu žalobce ze dne 1. 3. 2017, a proto nebyla změna připuštěna, a dále, že z důvodu odpadnutí předmětu sporu není možné žalobě vyhovět. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaní ve vyjádření navrhují zamítnutí dovolání, jelikož neobsahuje podstatné náležitosti požadované pro dovolání. Odvolací soud podle jejich názoru rozhodl správně.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
V posuzované věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno právnímu zástupci dovolatele dne 13. 11. 2017, lhůta pro podání dovolání tedy skončila 13. 1. 2018. Dovolatelem zvolený zástupce podal dovolání dne 11. 1. 2018. Dovolání následně doplnil dne 15. 1. 2018, tedy po uplynutí zákonem stanovené dovolací lhůty. Nejvyšší soud proto k doplnění dovolání nemohl přihlížet.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz ). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
V dovolání není řádně uvedeno, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu a jeho procesním postupem s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné, a že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává následující:
V posuzované věci se dovolatel domáhal určení neplatnosti rozhodnutí ostatních spoluvlastníků z 30. 5. 2012 ohledně navýšení investic do půdních prostor společného domu. Na schůzce spoluvlastníků konané dne 1. 12. 2016 bylo se souhlasem všech spoluvlastníků (tedy i dovolatele) původní rozhodnutí z 30. 5. 2012 zrušeno. Dovolatel přesto trval na projednání žaloby. Nelze proto namítat nesprávnost postupu odvolacího soudu, který žalobu zamítl, neboť předmět sporu odpadl z důvodu revokace původního rozhodnutí rozhodnutím novým, přijatým všemi spoluvlastníky.
Odvolací soud nepřipustil rozšíření žaloby o zaplacení částky 3 045 000 Kč jako náhrady škody, jež měla odvolateli vzniknout tím, že veškeré náklady spojené s provozem a vlastnictvím společné nemovitosti, včetně faktur spojených s půdní vestavbou, byly hrazeny z nájemného, které bylo poukazováno na správcovský účet žalovaného 1). Proti rozhodnutí o (ne)připuštění změny návrhu není podle §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. odvolání přípustné a ani dovolací soud je nemůže přezkoumávat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 311/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2253/2000).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 5. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu