ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2093.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2093/2018-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně AŠENBRENERS, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Víta Nejedlého 445/17, IČO: 25112503, zastoupené Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 2000/3, proti žalovanému J. F. , zastoupenému JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 241/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2017, č. j. 26 Co 248/2017-305, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Michala Čerňanského, advokáta se sídlem v Praze 5, Radlická 2000/3.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.
– dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 18 C 241/2016-263, uložil žalovanému povinnost zdržet se sám nebo prostřednictvím třetích osob vstupu či jakýchkoliv jiných aktivit na pozemcích parc. č., zapsaných na LV pro obec Ch., k. ú. Ch., vedeného u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrálního pracoviště P. (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 26 Co 248/2017-305, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které spatřuje přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí je postaveno na závěru, že princip jistoty v podobě důvěry ve správnost veřejnoprávních aktů nemůže zahojit absolutní neplatnost právního úkonu. Ačkoliv odvolací soud připouští dobrou víru žalovaného promítající se právě do důvěry ve správnost veřejnoprávních aktů, nerozvádí dále, kdo je za údajnou absolutní neplatnost zodpovědný. Skutečnost, že touto osobou není dovolatel, ale bezpochyby správce konkurzní podstaty a konkurzní soud, v daném případě odvolací soud, je pro posouzení věci zásadní. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu o korektivu dobrých mravů (sp. zn. II. ÚS 3168/09 a II. ÚS 2087/08). Nižší soudy nezohlednily dobrou víru žalovaného a nenalezly spravedlivé řešení, které by bylo reprobací jednání příčícího se dobrým mravům. V provedeném konkurzu, za jehož průběh byl odpovědný odvolací soud a správce konkurzní podstaty, byla podepsána smlouva o převodu práv a povinností a v rámci dohlížecí činnosti odvolacího soudu nebylo nic namítáno. O 12 let později týž soud v rámci správního soudnictví v odůvodnění rozsudku sp. zn. 47 A 26/2013 konstatoval, že je smlouva neplatná. Stejný závěr pak odvolací soud učinil v této věci v napadeném rozhodnutí. Proti žalovanému byla rozpoutána nenávistná mašinérie, v níž byl vykreslen jako ničitel úrodných zemědělských pozemků. Nikoho však již nezajímalo, že předmětné pozemky byly černou skládkou již od roku 1985 a že žalovaný provedl a takřka dokončil na své náklady rekultivaci bývalé skládky. Pozemky pod skládkou, na nichž se nacházela veřejně prospěšná stavba, neměly být žalobkyni ani vydány. Rekultivace bývalé skládky „byla uzavřena pár měsíců před dokončením Policií ČR“, která akcentovala rozsudek odvolacího soudu sp. zn. 47 A 26/2013 jako zásadní důkaz o údajné neoprávněné činnosti žalovaného. S odkazem na tento rozsudek rozhodly i soudy v této věci. Údajnou neplatnost právního titulu tedy konstatoval týž subjekt, který se v konkurzu účastnil jeho uzavření. Z uvedených důvodů považuje napadený rozsudek za rozporný s dobrými mravy. Dále vytýká jeho nepřezkoumatelnost, neboť se odvolací soud nevypořádal s námitkou žalovaného o tom, že žalobkyně do spisu založila nezákonné důkazy. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby byla žalobkyni povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání plně ztotožňuje s rozsudky nižších soudů. Žalovaný stále argumentuje tím, že činnosti realizované v prostoru bývalé skládky prováděl z titulu rozhodnutí o využití území z roku 1988 vydaným Městským národním výborem H. pro účely JZD Ch., jehož nástupkyní se stala společnost AGRAS a. s. s tím, že práva následně nabyl v rámci konkurzního řízení žalovaný. Rozhodnutí MNV H. bylo vydáno za účelem terénních úprav s následnou rekultivací předmětných pozemku v podobě výsadby zeleně. Nemělo tedy jít o neřízený návoz suti, vytěžených materiálů a odpadů. Odvolací soud v rozsudku sp. zn. 47 A 26/2013 vyloučil, že by práva a povinnosti plynoucí z rozhodnutí MNV H. přešly na žalovaného. Navíc je možné nezbytné úpravy a udržovací práce nařídit jen vlastníkovi pozemku a žalovaný jejich vlastníkem nikdy nebyl ani mu nesvědčil žádný právní titul opravňující jej ke vstupu či jiným aktivitám na předmětných pozemcích. I rozhodnutí Městského úřadu v H. o určení doby terénních úprav a jejím prodloužení byla zrušena, jeho argumentace dobrou vírou ve veřejnoprávní rozhodnutí je tedy obsoletní. V kontextu těchto rozhodnutí spatřuje argumentaci dobrými mravy jako zvláštní. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu, že žalovaný nemá k užívání pozemku žádný titul. Navíc se domnívá, že dovolání žalovaného trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení provést věcné projednání sporné věci. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto a aby žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení včetně DPH.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §1042 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Obdobně to platí i pro ty případy vymezení přípustnosti dovolání, kdy dovolatel namítá, že „by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. I zde musí být patrno, od jakého konkrétního názoru zastávaného dovolacím soudem by se měla sám dovolací soud do budoucna odchýlit.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání nesplňuje ani základní požadavek na vymezení jeho řádné přípustnosti. Jestliže totiž dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí uvést judikaturu, od které se rozhodnutí odvolacího soudu při řešení konkrétní právní otázky odchyluje. Již tato podmínka není v dovolání splněna. Odhlédne-li však dovolací soud od této skutečnosti, prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je obecně vyjádřeno přesvědčení dovolatele, že od rozhodovací praxe dovolacího soudu se rozhodnutí odvolacího soudu neopodstatněně odchyluje, tj. že stávající rozhodovací dovolací praxe je správná. Současně pak tedy ovšem nemůže dovolatel tvrdit dovolací důvod spočívající v tom, že „že by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, neboť tento důvod přípustnost dovolání naopak vystihuje nesouhlas dovolatele s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu a žádá její přehodnocení. Ostatně ani zde však dovolatel neuvádí, jaký právní názor dovolacího soudu považuje za nesprávný (s poukazem na konkrétní rozhodnut), a jaký právní závěr – odlišný od dosavadního – by měl tedy dovolací soud nově zaujmout.
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na výchozím závěru, že žalovanému nesvědčí žádný právní titul (veřejnoprávní ani soukromoprávní) k užívání pozemků žalobkyně, neboť smlouva o převodu práv a povinností z 27. 6. 2003 je absolutně neplatná a „Územní rozhodnutí MNV H. z roku 1988“ žádná oprávnění žalovanému nezakládá. S tímto závěrem pak dovolání žádným způsobem nepolemizuje.
Žalovaný pouze obecně namítá, že nalézací soudy nečinily nic pro to, aby byla ochrana „dobré víry žalovaného v soudním řízení reflektována a aby bylo nalezeno spravedlivé řešení, které bylo reprobací jednání příčícího se dobrým mravům“.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Námitka, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou v rozporu s dobrými mravy, nemůže být pro výsledek dovolacího řízení právně relevantní; v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí jsou anebo nejsou v souladu s právními předpisy, není však možné (na rozdíl od právních úkonů účastníků) hodnotit je z hlediska mravnosti [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005 (uveřejněném pod č. C 3 426 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].
Nehledě na to, že podle úpravy účinného zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) představují dobré mravy především výkladový korektiv a neváží se přímo na výkon práv a povinností (tato oblast je nově upravena v §6–8 o. z.), byť i nadále musí být výkon práva v souladu s dobrými mravy, je z obsahu dovolání spíše patrné, že žalovaný v řešeném případě nebrojí proti výkonu práva žalobkyně, který by spatřoval jako rozporný s dobrými mravy, nýbrž proti právnímu posouzení věci soudy a jejich postupu, a proto tato argumentace s ohledem na výše citovanou judikaturu nemůže obstát.
Pro úplnost dovolací soud v obecné rovině dodává, že z pohledu žalobkyně by se mohl žalovaný dovolávat jen aplikace §8 o. z.
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), uvedl: „Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část
(§1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89), resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163).“
Dovolací soud však žádné okolnosti umožňující závěr o zjevné zneužití práva na straně žalobkyně nespatřuje a netvrdí je ostatně ani sám žalovaný.
Jím zdůrazňovaný institut dobrých mravů se v poměrech o. z. promítá v úpravě obsažené v §2 odst. 3, podle kterého výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Dovolatel v dovolání nijak nevymezuje, v čem by měl být výklad a aplikace právního předpisu ze strany soudů v rozporu s dobrými mravy, jestliže je argumentační linie soudů založena na závěru, že pokud žalovaný nemá žádný právní titul k užívání pozemků žalobkyně, domáhá se žalobkyně oprávněně ochrany před užíváním jejích pozemků.
Dovolává-li se dovolatelka v dovolání „hledání spravedlivého řešení“ v dané věci, není dovolacímu soudu zřejmé, v čem by toto spravedlivé řešení mělo spočívat, a žádný náznak spravedlivého řešení nenabízí ani dovolatelka. Ta se v závěru dovolání omezuje pouze na požadavek na zamítnutí žaloby, takový postup – vedle toho, že pro něj není právní opora – by však nemohl být považován v žádném případě za spravedlivé řešení ve vztahu k žalobkyni. Zamítnutí žaloby by totiž založilo stav, že by žalovanému bylo umožněno užívat bez právního důvodu pozemky žalobkyně, která je má dlouhodobě zatížené skládkou, aniž by se žalobkyně na vzniklém stavu jakkoliv podílela, neboť výhrady dovolatele směřují toliko vůči postupu Krajského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. „K 5/97“, jehož účastnicí žalobkyně vůbec nebyla. Takový závěr by z pohledu žalobkyně bylo možno považovat za spravedlivý jen velmi obtížně. Jestliže by žalovaný právní titul k užívání pozemků žalobkyně měl, byl by to důvod pro zamítnutí žaloby; jestliže jej nemá, nejsou dány předpoklady aplikace §8 o. z. a nejde ani o uplatnění §2 odst. 3 o. z., je závěr o vyhovění žalobě správný, neboť žalovaný žádné právo zasahovat do vlastnického práva žalobkyně k jejím pozemkům nemá. Dovolací soud nezjistil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na závěr, že by žalobkyně uplatněným nárokem nesměřovala k ochraně svých práv.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, protože se odvolací soud nevypořádal s námitkou žalovaného o nezákonnosti důkazů založených žalobkyní do spisu, které měl získat v neveřejné fázi vedeného trestního řízení.
Ve vztahu k této námitce žalovaný žádným způsobem nevymezil, co by mělo založit přípustnost dovoláním; již tím je z dovolacího přezkumu diskvalifikována. Nadto jestliže by se jednalo o vadu řízení, mohl by k ní dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost lze uvést, že v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
– podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele [shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V dané věci je z podrobného odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že v odvolání řádně mohl uplatnit a také uplatnil odvolací důvody. Jestliže z dovolání nevyplývá, které konkrétní důkazy měly být nezákonné, v čem tato nezákonnost měla spočívat a jak se jejich použití v řízení promítlo do skutečností rozhodných pro skutkové, případně právní posouzení věci, nelze ani učinit bez dalšího závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 4. 9. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu