ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3704.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3704/2017-550
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. G. , b) H. B. , c) P. P. , d) A. G. , všech zastoupených JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Semtín 81, proti žalované Š. J. , zastoupené JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách 778, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 195/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2017, č. j. 20 Co 241/2016-505, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2017, č. j. 20 Co 241/2016-505, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 13. 7. 2009 (žaloba byla později několika podáními doplněna změněna) domáhali vydání soudního rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemků, zapsaných pro obec a katastrální území R. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. kraj, Katastrální pracoviště R.
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále „soud prvního stupně“) ze dne 22. 12. 2015, č. j. 4 C 195/2013-434, byla zamítnuta žaloba s návrhem, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků zastavěná plocha a nádvoří, ostatní plocha, ostatní plocha, a ostatní plocha, zapsaných pro obec a katastrální území R. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. kraj, Katastrální pracoviště R. – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), žalobcům byla uložena povinnost nahradit žalované společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 203 447,50 Kč (výrok II.) a povinnost nahradit v obecné pariční lhůtě České republice na účet soudu prvního stupně náklady řízení státu ve výši 857 Kč (výrok III.).
Doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 17. 2. 2016, č. j. 4 C 195/2013-441, bylo v důsledku částečného zpětvzetí žaloby řízení zastaveno, a to v části, v níž se žalobci domáhali určení vlastnického práva též k pozemkům, zapsaným pro obec a katastrální území R. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. kraj, Katastrální pracoviště R.
Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování z těchto skutkových zjištění:
- dne 22. 12. 1994 byla mezi Státním statkem v R. jako prodávajícím a F. D. (otcem žalované) jako kupujícím uzavřena kupní smlouva, podle níž měl kupující nabýt vlastnické právo k části privatizovaného majetku prodávajícího (tzv. stavební středisko), sestávajícího se ze zděného a plechového skladu, skladu zařízení, truhlárny, klempírny a komunikací a dále pozemků, za kupní cenu 494 000 Kč. Uzavření kupní smlouvy předcházelo vydání rozhodnutí vlády ČR ze dne 8. 6. 1992, č. 317 o privatizaci Státního statku v R., rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ze dne 24. 6. 1992 č. 118/94-320, o privatizaci části Státního statku v R., stavebního střediska a prohlášení Státního statku v R. o majetku ze dne 11. 8. 1992, v němž se deklaruje, že na majetek zahrnutý do privatizace nebyl uplatněn nárok třetích osob podle restitučních předpisů;
- na majetek Státního statku v R. uplatnili restituční nárok v roce 1994 žalobci. Mezi nimi a F. D. žádné jednání v souvislosti s restitučním nárokem neprobíhala, vyjma dopisu F. D. žalobci d) ze dne 22. 3. 2001, kdy F. D. vyhověl žádosti o vyklizení budovy na pozemku, nicméně současně sdělil, že k této budově již nepatří žádný pozemek ve vlastnictví žalobců, a přístup k ní je tak možný pouze z pozemku F. D.;
- F. D. byl zaměstnancem Státního statku R. do roku 1992, kdy vykonával funkci vedoucího údržby stavebně-technického střediska, a v průběhu roku 1993 se stal nájemcem některých objektů, které tomuto středisku náležely;
- žalovaná a její právní předchůdce předmětné pozemky nerušeně užívali minimálně do 16. 9. 2008, kdy byl žalované doručen dopis Pozemkového úřadu v R. (datovaný dne 11. 9. 2008), v něm je informována o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. 12. 1994 z důvodu porušení blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.;
- žalovaná i žalobci jsou vedeni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných pozemků (tzv. duplicitní vlastnictví), a to žalovaná na základě usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 1. 2006, č. j. D 794/2005-41, kterým byla schválena dědická dohoda po zemřelém F. D., a jež nabylo právní moci dne 11. 2. 2006. Žalobci jsou vedeni v katastru nemovitostí jako (podíloví) spoluvlastníci předmětných pozemků na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Pozemkového úřadu v R., ze dne 4. 5. 2009.
Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně s ohledem na námitku žalované o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům jejím právním předchůdcem aplikoval právní úpravu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), konkrétně ustanovení §130 odst. 1 a §134 odst. 1 obč. zák. Vysvětlil, že od uzavření kupní smlouvy dne 22. 12. 1994 byl otec žalované v dobré víře, že mu předmětné pozemky po právu patří a tato dobrá víra nebyla ničím až do jeho smrti zpochybněna. Poukázal rovněž na dopis ze dne 22. 3. 2001, který o této dobré víře svědčí. Připomněl, že žalobci sice tvrdili, že z titulu výkonu své funkce ve Státním statku v R. musel otec žalované o jimi uplatněném restitučním nároku vědět, nicméně toto tvrzení se jim prokázat nepodařilo. Žádný ze slyšených svědků tuto vědomost nepotvrdil. Soud prvního stupně dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3425/2012, a zdůraznil závěr o potřebě hodnotit dobrou víru držitele s ohledem na všechny relevantní okolnosti případu, tedy i okolnosti, za nichž se držitel držby věci chopil a vykonával ji. Zmínil rovněž ústavně-právní souvislosti uchopení se držby na základě aktu orgánu státu, která pak má být jiným státním orgánem zpochybněna, a nepřijatelnost takového posuzování s ohledem na princip právní jistoty, jak vyplývá ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10. Soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdce žalované, ač předmětné pozemky nabyl na základě absolutně neplatné kupní smlouvy, byl po dobu více než deseti let v dobré víře, že mu tyto pozemky po právu náleží, a stal se uplynutím vydržecí doby jejich vlastníkem. Žalovaná je pak na základě rozhodnutí v dědickém řízení nabyvatelkou těchto pozemků. Žalobu na určení vlastnického práva žalobců k předmětným pozemkům tudíž zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 20 Co 241/2016-505, rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků, nacházejících se v katastrálním území R. s tím, že podíl žalobce a) činí 4/8, podíl žalobkyně b) 1/8, podíl žalobce c) 2/8 a podíl žalobce d) 1/8 vzhledem k celku (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech prvostupňového řízení a o nákladech odvolacího řízení (výroky II.) a o nákladech řízení státu (III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Vytkl mu však to, že zjištěný stav po právní stránce nesprávně posoudil. Upozornil na část výpovědi svědka K., ředitele Státního statku v R. v rozhodném období, z níž vyplynulo, že všichni zaměstnanci statku věděli o uplatnění restitučního nároku na majetek statku rodinou G. O to více musel být o této skutečnosti informován právní předchůdce (otec) žalované, F. D., který byl vedoucím údržby stavebně-technického střediska, tedy nikoliv pouze řadovým zaměstnancem. Měl-li proto otec žalované zájem o koupi části majetku statku v privatizaci, měl si ověřit, že na kupovaný majetek nebyl uplatněn restituční nárok. Běžné opatrnosti by s ohledem na místní podmínky a všeobecnou povědomost o uplatnění restitučního nároku odpovídalo, aby si ohledně majetku, který chtěl zakoupit, učinil šetření, zda není případně vyňat z procesu privatizace. Protože v řízení nebylo zjištěno, že by F. D. vyvinul jakoukoliv snahu zjistit, zda na jím zakoupený majetek nebyl uplatněn restituční nárok, odvolací soud uzavřel, že jej nelze považovat vzhledem ke všem okolnostem za držitele v dobré víře, jež by byla objektivní a chráněná (v tomto ohledu odkázal odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5163/2014). Byla-li proto kupní smlouva uzavřená dne 22. 12. 1994 pro porušení blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. absolutně neplatná a nemohl-li F. D. vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržet, neboť nebyl dobrověrným držitelem, nemohla vlastnické právo k nim nabýt ani žalovaná. Odvolací soud proto určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že odvolací soud po právní stránce nesprávně posoudil podmínky vydržení vlastnického práva podle právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013, zejména chybně aplikoval ustanovení §130 a §134 obč. zák. Závěr, že právní předchůdce žalované nebyl dobrověrným držitelem předmětných pozemků, odvodil od porušení povinnosti držitele provést kontrolu rozhodovací činnosti příslušných orgánů státu v procesu privatizace státního majetku. Dovolatelka poukázala na skutečnost, že odvolací soud ani nevysvětlil, jaká šetření měl její právní předchůdce provést a které orgány měl při rozhodování o privatizaci kontrolovat. Uvedla, že soud prvního stupně – na rozdíl od soudu odvolacího – respektoval judikaturu Nejvyššího soudu a rovněž i Ústavního soudu (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3425/2012, a na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10), jež formulovala závěry, podle nichž je v rozporu s principem právní jistoty, pokud určitý státní orgán osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, avšak jiný orgán státu posléze dovodí, že se na správnost těchto aktů neměl občan spoléhat.
Dále žalovaná uvedla, že dobrá víra jejího právního předchůdce byla prokázána i řadou svědeckých výpovědí, z nich bylo možné dovodit, že její otec měl důvodně s ohledem na konkrétní okolnosti, za nichž se držby předmětných pozemků ujal, a dále tuto držbu nerušeně po dobu dvanácti let vykonával za to, že mu pozemky po právu patří. Odmítla názor odvolacího soudu, že všeobecná povědomost o uplatnění restitučních nároků rodinou G. měla vést jejího otce ke zvýšené opatrnosti a potřebě provést šetření o uplatněných restitučních nárocích, pokud zde byl zájem privatizovat část majetku státu.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci. Závěry odvolacího soudu označili za správné, jak ohledně zjištěného skutkového stavu, tak i právního posouzení věci. Mají za to, že námitka vydržení vznesená žalovanou nemůže obstát. Připomněli, že z výpovědi svědka K. vyplynulo, že otec žalované věděl, že žalobci v roce 1994 uplatnili restituční nárok na celý majetek Státního statku v R. Povědomost otce žalované o restitučním nároku žalobců byla zjištěna i z dopisu ze dne 22. 3. 2001. Dále uvedli, že F. D. byl v úzkém kontaktu se svědkem K., který vedl veškerá jednání s restituenty a posléze připravoval podklady nutné ke kupní smlouvě uzavřené dne 22. 12. 1994. Žalobci vyjádřili přesvědčení, že svědek K. chtěl spolu s F. D. získat velkou část majetku rodiny G., a proto ve spolupráci s otcem žalované učinil prohlášení o tom, že na posléze privatizovaný majetek nebyl uplatněn restituční nárok. Navrhli, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 13. 7. 2009 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
Má-li být dovolání přípustné proto, že se při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř.,
je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné po č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci žalovaná obsahově vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (a rovněž Ústavního soudu). Má za to, že odvolací soud nedostatek dobré víry držitele předmětných pozemků (otce žalované) dovodil pouze z některých okolností, jež se vztahovaly k uchopení držby předmětných pozemků (tvrzené všeobecné povědomí v obci o uplatnění restitučního nároku na celý majetek Státního statku v R. žalobci), a zcela pominul – na rozdíl od soudu prvního stupně – relevantní okolnosti jiné, tj. uzavření kupní smlouvy právním předchůdcem žalované jako výsledek privatizačního procesu, v němž soulad převodu majetku státu s právními (restitučními) předpisy na nabyvatele byl potvrzen státními orgány.
Pro předestřenou právní otázku je dovolání žalované přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu se při řešení právní otázky, na níž je založen, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je rovněž naplněn dovolací důvod obsažený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., neboť jeden z předpokladů nabytí vlastnického práva k věci vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.), tj. existence oprávněné držby (§130 odst. 1 obč. zák.), byl v individuálních poměrech projednávané věci posouzen neúplně, a tudíž nesprávně.
Protože z hlediska právního posouzení věci je v projednávaném sporu o určení vlastnického práva žalobců významná otázka nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením, k němuž mělo dojít podle námitky uplatněné žalovanou jejím otcem za účinnosti předchozí právní úpravy, postupoval dovolací soud při posouzení věci, stejně jako soudy v nalézacím řízení, podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, konkrétně podle ustanovení §129 odst. 1, §130 odst. 1 a §134 odst. 1 a 3 obč. zák. [blíže srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“): Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.].
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let,
jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Judikatura dovolacího soudu je dlouhodobě založena na závěru, že posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49). V rozsudku ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, Nejvyšší soud uvedl, že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Opakovaně je dovolacím soudem připomínán i závěr, že dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Na uvedená rozhodnutí, jejichž závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu bez výhrad aprobovány, odkazuje Nejvyšší soud i v recentní rozhodovací praxi při posuzování dobré víry jako předpokladu imanentnímu oprávněné držbě ústící v nabytí vlastnického práva vydržením v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 (shora uvedené závěry jsou reflektovány například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 361/2014, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016).
Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, jenž byl publikován, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz , vyložil, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip konstituovaný akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné.
Na tato východiska Ústavní soud navázal v nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci. Ústavní soud ve vztahu k okolnostem rozhodným pro dobrou víru jakožto podmínku vydržení vlastnického práva uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl.
Ke skutečnosti, že tyto závěry je třeba brát v potaz při posuzování splnění podmínek vydržení vlastnického práva, se následně přihlásila i rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3425/2012).
V návaznosti na takto formulovaná východiska dobré víry Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, vyložil, že i s přihlédnutím k uvedeným ústavněprávním závěrům je hodnocení dobré víry vždy věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny (i další) okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána.
V projednávané věci odvolací soud posuzoval pouze skutečnost, zda otec žalované s ohledem na svou pracovní pozici u Státního statku v R. měl mít informaci (v obci všeobecně rozšířenou) o tom, že žalobci uplatnili restituční nárok na veškerý majetek statku, a zda v případě, že se ucházel o koupi části takového majetku v rámci privatizaci, vynaložil s přihlédnutím k požadavku běžné opatrnosti potřebné úsilí ke zjištění, že na takový majetek nebyl uplatněn restituční nárok. Dospěl přitom k závěru, že právní předchůdce žalované nebyl v dobré víře, neboť si s ohledem na místní podmínky a všeobecnou povědomost o uplatnění restitučního nároku rodinou G. nezjistil, jakého majetku se nárok týká, a nejedná-li se případně o ten majetek, jenž hodlá v procesu privatizace nabýt.
Pomine-li dovolací soud, že odlišné právní posouzení věci (o absenci dobré víry držitele) odvolací soud založil na totožném skutkovém stavu, který vedl soud prvního stupně k závěru o existenci dobré víry otce žalované, pak akcentování jen jedné z okolností, podle níž odvolací soud hodnotil dobrou víru držitele předmětných pozemků je v rozporu se zákonem a judikaturou vymezeným požadavkem zkoumat dobrou víru držitele se zřetelem ke všem okolnostem, tedy v jejich celistvosti i k těm, za nichž se držitel mohl držby věci uchopit, popřípadě i k těm, které uchopení držby předcházely. Pokud nemá právní závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry otce žalované ohledně relevantních okolností předcházejících uchopení držby předmětných pozemků oporu ve zjištěném skutkovém stavu, pak nepřihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu, za nichž byla držba uchopena a vykonávána, činí právní posouzení věci odvolacím soudem neúplným, a tudíž nesprávným.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Pochybení při zjišťování skutkového stavu je vadou řízení, která není od 1. 1. 2013 samostatně uplatnitelným dovolacím důvodem. Pokud dovolatel vadu řízení dovoláním obsahově nevystihne jako otázku procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014), může k ní dovolací soud přihlédnout jen tehdy, bylo-li dovolání (jako v projednávané věci) z jiného důvodu přípustné.
Podle §213 odst. 1 až 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, uvedl, že „skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle §122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Komentářová literatura (viz kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: 2003, s. 967) s poukazem na zásady ústnosti (§115, §214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§122 odst. 1, §211, §213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretuje ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Shodné s akcentem na ústavně-právní souvislosti porušení uvedených procesních zásad vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14).
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10, se pak podává: „Ústavní soud v dosavadní judikatuře zahrnul obdobné porušení jednoduchého práva pod rámec, jenž je z pohledu ústavněprávního chráněn čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Již v nálezu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, konstatoval následující: ‚Podle §213 o. s. ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a opatřil si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud z tohoto zákonného postupu vykročil, když výpověď svědka E. K. sám neprovedl, pak při hodnocení důkazů zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.‘ Není důvodu, aby Ústavní soud v této konkrétní souzené věci postupoval odlišně, byť jde o důkaz nikoli svědecký, ale o důkaz výslechem znalce, který nebyl proveden. Důkazní řízení znamená provedení důkazů a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem může založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti; dle ní dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení; rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.“
Obdobně se i z judikatury Nejvyššího soudu podává, že zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a opatřil si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007 (dostupný na www.nsoud.cz ). V případě, že soud prvního stupně sice důkaz provedl, avšak při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) jej pominul, žádná skutková zjištění z něho neučinil a ohledně zjišťované skutečnosti v rozporu s §132 o. s. ř. vyšel z ostatních provedených důkazů, je odvolacímu soudu zakázáno, aby takový důkaz považoval bez dalšího za zdroj pro svá skutková zjištění. Odvolací soud je podle §213 odst. 3 o. s. ř. povinen zopakovat soudem prvního stupně opomenutý důkaz; způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu může být jen takový důkaz, který odvolací soud provedl znovu stejným způsobem, jako by před soudem prvního stupně nebyl vůbec proveden (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2236/2008).
V projednávané věci dospěl soud prvního stupně k závěru o existenci dobré víry otce žalované, že mu předmětné pozemky po právu náleží na základě dvou skupin důkazů. Z listinných důkazů učinil zjištění, že předmětné pozemky byly do procesu privatizace zařazeny příslušnými státními orgány postupem, který u něj nemohl vzbudit pochybnost, že by se tak nestalo právem či že by existovala překážka, jež by prodeji státního majetku bránila. Z výpovědi svědků (bývalých zaměstnanců Státního statku v O., soudního znalce, geodeta a bývalých zaměstnanců Pozemkového úřadu v R.) pak nebylo postaveno najisto, že by otec žalované o vzneseném restitučním nároku rodiny G. na majetek stavebního střediska cokoliv věděl. Odvolací soud, aniž by důkazy, z nichž soud prvního stupně učinil skutková zjištění a z nich vyplývající závěr o existenci dobré víry otce žalované, opakoval, dospěl ke zcela odlišnému závěru. Z kusé argumentace odvolacího soudu je možné zjistit, že skutková zjištění opírající se o provedené důkazy a jejich hodnocení nahradil blíže nezdůvodněným přesvědčením o tom, že otec žalované jako vedoucí stavebně-technického střediska Státního statku v R. v O. h. musel vědět o vzneseném restitučním nároku, pokud o něm byla mezi řadovými zaměstnanci všeobecná povědomost. Ona všeobecná povědomost a blíže nespecifikované místní podmínky pak otce žalované měly vést se zřetelem k požadavku běžné opatrnosti k tomu, aby provedl šetření o tom, zda na majetek, jenž zamýšlí zakoupit, nebyl uplatněn restituční nárok.
Tím, že odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru o existenci dobré víry otce žalované, aniž by zopakoval důkazy výpověďmi svědků, na nichž soud prvního stupně založil právní závěr opačný, zatížil řízení vadou, která měla v posuzovaném sporu vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Skutečnost, že posouzení otázky dobré víry držitele je otázkou právní a nikoliv skutkovou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002), na tom nic nemění.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení bude odvolací soud, pokud jde o posouzení úplnosti a správnosti skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, postupovat zákonem předpokládaným způsobem, tedy pokud se neztotožní se závěrem soudu prvního stupně o existenci dobré víry právního předchůdce žalované, zopakuje či s přihlédnutím k limitům neúplné apelace doplní dokazování, a teprve poté bude moci učinit vlastní závěr o zjištěném skutkovém stavu. V rámci právního posouzení věci nebude moci odhlédnout od výše připomenutých judikatorních závěrů dovolacího soudu v otázce posuzování dobré víry držitele se zřetelem ke všem rozhodných okolnostem konkrétní věci, jež jsou v rozhodovací praxi pevně ukotveny. Bude mít rovněž na paměti, že posouzení oprávněnosti držby není činností mechanickou, ale je často závislou na zjištěních o existenci specifických skutečností, jež umožňují s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí soudu tak v zásadě závisí na jeho úvaze, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu