ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4077.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4077/2017-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. R. , zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, proti žalovaným 1) J. M. , 2) T. M., zastoupeným JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaných hlavního města Prahy , IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Jiří Brožem, CSc., advokátem se sídlem Praze 10, Dykova 17, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 54/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 69 Co 406/2016-266, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, č. j. 5 C 54/2011-223, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. v k. ú. N. u Ř. (výrok I.) a současně určil, že předmětné pozemky tvoří společné jmění žalovaných (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 69 Co 406/2016-266 (ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 69 Co 406/2016-271), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaných potvrdil (výrok I.). Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými změnil tak, že se žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává. Výroky III. a IV. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Namítá nesprávnost skutkových závěrů o tom, že „odsouhlasil dělení historicky rodových pozemků, patřících jeho rodině, na které uplatnil restituční nárok“. V extrémním nesouladu s provedenými důkazy je zjištění soudu, že „měl ve stavebním řízení podepsat souhlas s výstavbou rodinných domů na děleném pozemku, na který předtím uplatnil restituční nárok“. Dále uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu je (krom namítaného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy) též v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť napadený rozsudek v zásadě přisvědčuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyplývá pouze, že pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat, resp. její případné vydání nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení.“ Odkazuje přitom na „mimořádné okolnosti případu“, které je „nutné podrobně zkoumat“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Vedlejší účastník na straně žalovaných má za to, že dovolání není přípustné, jelikož v něm není vymezena právní otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvádí, že odvolací soud věc správně posoudil jak po stránce skutkové, tak i právní, když při poměřování dvou v kolizi se nacházejících práv upřednostnil vlastnické právo žalovaných a spolu s ním princip ochrany dobré víry. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podstata věci je v tomto:
Žalobce uplatnil restituční nárok na sporné pozemky dne 23. 12. 1992 u pozemkového úřadu. Přesto hlavní město Praha pozemky prodalo žalovaným, kteří na nich postavili rodinný dům. Sporné pozemky byly žalobci vydány v restituci až v roce 2010 a poté byli v katastru nemovitostí uvedeni jako vlastníci duplicitně žalobce i žalovaní.
Není pochybnost o tom, že kupní smlouva, kterou žalovaní pozemky nabyli, je neplatná pro rozpor s tzv. blokačním ustanovením (§5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – zákon o půdě); spor byl o to, zda žalovaní byli oprávněnými a dobrověrnými držiteli pozemků.
Držby pozemků se žalovaní ujali v roce 1998 a o duplicitním zápisu vlastnického práva se dozvěděli v roce 2010. Soudy obou stupňů proto uzavřely, že žalovaní byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky pozemků, a vlastnické právo k nim vydrželi.
Tyto pro věc rozhodující závěry dovolatel nenapadá. Především nikterak neformuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno a pouze namítá nesprávnost skutkových zjištění (srov. IV. článek dovolání). Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Z uvedeného se podává, že dovolatel řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), ani neuvedl řádný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že citovanou pasáž rozhodnutí dovolacího soudu (srov. V. článek dovolání) „pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat, resp. její případné vydání nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení“ [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod označením C 1837, ale například i v rozsudku ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, uveřejněném v Souboru pod označením C 4464, a v usneseních ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007, a ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008], shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1163/08, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007).
Námitka dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť napadený rozsudek „v zásadě přisvědčuje rozhodovací praxi dovolacího soudu“, činí dovolání v této části nesrozumitelným. Dovolatel závěry odvolacího soudu nikterak nesporuje, dokonce sám uvádí, že je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu