ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4239.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4239/2017-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. L., b) J. L., zastoupených JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 195/18, proti žalovaným 1) M. A., 2) S. Š., oběma zastoupeným Mgr. Monikou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bohunická 55, o povolení práva nezbytné cesty, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 103/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2017, č. j. 18 Co 196/2016-313, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 2 150 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupkyně žalovaných Mgr. Moniky Coufalové.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, č. j. 18 C 103/2009-285, rozhodl o zřízení služebnosti stezky přes pozemek parc. č. v k. ú. L. ve spoluvlastnictví žalovaných ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. v k. ú. L., který je ve spoluvlastnictví žalobců, a žalovaným uložil povinnost právo odpovídající této služebnosti strpět (výrok I. a II.). Dále stanovil, že žalobci jsou povinni zaplatit žalobcům za zřízení služebnosti úplatu ve výši 24 010 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 18 Co 196/2016-313, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zřízení služebnosti zamítl, a změnil jej i v nákladových výrocích (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci pozemek parc. č. užívali od roku 1988 jako nájemci, v roce 2008 pozemek koupili. Od roku 1988 na něj přistupovali přes pozemek žalovaných parc. č. Žalovaní jim však od roku 2008 přístup neumožňují. Odvolací soud uzavřel, že zřízení nezbytné cesty požadované žalobci (tedy přes pozemek žalovaných) není řešením, které by nejméně obtěžovalo vlastníky sousedních pozemků. Za vhodnější považoval zajištění přístupu přes pozemky parc. č. a, které již slouží jako přístupová komunikace k okolním pozemkům, a dále přes pozemek parc. č., přes který bude nutné zřídit nezbytnou cestu v délce 8 m.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že „právní otázka řešená odvolacím soudem byla nesprávně vyřešena a dovolacím soudem by měla být posouzena jinak a současně předmětná právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla zcela úplně vyřešena a odvolací soud se odchýlil od dřívější ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Namítají, že jimi navrhovaná varianta nezbytné cesty představuje nejvhodnější zajištění přístupu k jejich pozemku. Přes pozemek žalovaných přistupovali na svůj pozemek dlouhodobě a nechtějí zřízením nové cesty dosáhnout pouze pohodlnějšího spojení. Navrhované spojení pozemku s veřejnou cestou přes pozemek žalovaných nejlépe vyhovuje sledovanému účelu a do vlastnického práva žalovaných zasahuje minimálně. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že právní otázka zřízení nezbytné cesty, resp. kritérií pro výběr její optimální trasy, byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s touto ustálenou rozhodovací praxí. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání není přípustné, neboť žalobci způsobem výše uvedeným nespecifikovali jednotlivě a ani ve vzájemné spojitosti (s přihlédnutím k výhradě, že uplatněné předpoklady přípustnosti dovolání nemohou současně obstát) některý z předpokladů přípustnosti dovolání. Ohledně téže právní otázky, která je předkládána k řešení, nemůže být současně naplněn předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, a předpoklad přípustnosti založený na argumentu o právní otázce v praxi dovolacího dosud neřešené. Nebyla-li právní otázka hmotného či procesního práva v praxi dovolacího soudu dosud řešena, pak zde není žádná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž by se mohl odvolací soud odchýlit. Z logiky věci dále vyplývá, že ohledně stejné právní otázky nemůže být současně naplněn ani předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v existenci právní otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a otázky, kterou dovolací soud rozhoduje rozdílně (nemohou na straně jedné existovat při řešení určité právní otázky rozdílná rozhodnutí a na straně druhé dána absence jakéhokoliv rozhodnutí). Konečně, existence právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je zároveň dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nepřichází vůbec v úvahu; rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení určité otázky nemůže být zároveň ustálená a zároveň rozporná.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelé pouze polemizují se závěry odvolacího soudu a jeho procesním postupem s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné (a to, že by měla být povolena nezbytná cesta přes pozemek žalovaných). Mají-li být právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, posouzeny jinak, neuvádí dovolatelé žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatelé tedy nedostáli zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.), a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jelikož je rozhodnutí o povolení nezbytné cesty rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou zavázanou (vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci), je nezbytné po 1. 1. 2014 posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015). Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. o. z. vymezeny – až na některé odlišnosti - zásadně obdobně s úpravou obsaženou v §151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřené použít i judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186). Konečně úprava nezbytné cesty obsažená v o. z. vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, stejně jako judikatura vytvořená za účinnosti obč. zák.
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, dovodil, že „připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi.“ Pokud soud dospěje k závěru, že nejvhodnější by bylo zřídit nezbytnou cestu přes pozemky jiného vlastníka, resp. jiných vlastníků, než žalobce navrhuje, žalobu zamítne.
V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, na základě které zamítl žalobu na povolení nezbytné cesty přes pozemky žalovaných. Správně přitom zohlednil, že pozemek žalovaných (přes který žádají žalobci o povolení nezbytné cesty) je značně protáhlého tvaru a zřízením nezbytné cesty po celé délce pozemku v rozsahu cca 1/10 výměry tohoto pozemku dojde k výraznému zásahu do vlastnického práva žalovaných. Za nejpřirozenější přístup k pozemku žalovaných s ohledem na požadavek minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníků sousedních pozemků považoval cestu přes pozemky parc. č., parc. č. a parc. č., neboť pozemky parc. č. a slouží pouze pro přístup k sousedním pozemkům, tudíž zřízením nezbytné cesty přes pozemky těchto vlastníkům dojde k marginálnímu zásahu do jejich vlastnického práva. Přes pozemek parc. č. bude nutné zřídit nezbytnou cestu pouze v délce 8 m. Za těchto okolností není nepřiměřený závěr, že je méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku na minimalizaci zásahů do vlastnického práva vlastníků sousedních pozemků povolení nezbytné cesty přes pozemky parc. č., a nikoliv přes pozemky ve vlastnictví žalovaných.
Neobstojí námitka žalobců, že vlastníci pozemků parc. č., a nesouhlasí se zřízením nezbytné cesty, a žalobci proto budou nuceni znovu žádat soud o povolení nezbytné cesty s nejistým výsledkem.
Z nálezu Ústavního ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08, či nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07 (dostupných na nalus.usoud.cz), se podává, že soudy mají povinnost respektovat dřívější rozsudky soudů v obdobných věcech jako akty státu jednou vyslovené a platné. Změněný okruh účastníků sice zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných nových tvrzení účastníků řízení, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí vztahujícímu se k projednávané věci. Pokud podají žalobci novou žalobu na povolení nezbytné cesty přes pozemky parc. č., soudy přihlédnout k okolnostem, za nichž bylo rozhodnuto v této věci, a k legitimnímu očekávání žalobců v jednotné rozhodování soudů.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu