ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4852.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4852/2017-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D. ve věci žalobkyně L. T., zastoupené JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, Náměstí Míru 140/1, proti žalovanému L. L. , zastoupenému Mgr. Bc. Denisou Markovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, J. Š. Baara 1625/11, o určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni – služebnosti, in eventum o zřízení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 134/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2017, č. j. 8 Co 516/2017-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupkyně Mgr. Bc. Denisy Markové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 1. 2017, č. j. 27 C 134/2017-125, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že pozemek par. č. v obci Š., katastrálním území Š. u Č. B., zapsaný na listu vlastnictví č. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č. B., je zatížen věcným břemenem – služebností cesty, ve prospěch každého vlastníka pozemku par. č. st., zapsaného na listu vlastnictví č. pro tutéž obec a katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště Č. B.; zamítl rovněž eventuální návrh, kterým se žalobkyně domáhala, aby soud takovou služebnost cesty zřídil (výrok I.). Uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, č. j. 8 Co 516/2017-167, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za důvod označuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (srovnej §243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalobkyně vlastní pozemek par. č. st., v jehož přední části se nachází rodinný dům a v zadní části stavebně oddělená stodola. Protože ke stodole není možný příjezd vozidlem z veřejné komunikace (tomu brání právě dům žalobkyně, postavený přes celou šíři pozemku), používali již právní předchůdci žalobkyně přibližně od padesátých let minulého století k průjezdu sousední pozemek žalovaného par. č.; od roku 2013 žalovaný žalobkyni v průjezdu brání. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty ve smyslu §1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), neboť na nemovité věci je možné řádně hospodařit; žalobkyně má zajištěn přístup ke stodole přes vlastní pozemek (ačkoli omezený velikostí průchodu skrze rodinný dům), přičemž k řádnému hospodaření na této nemovité věci, která již neslouží k zemědělským účelům, není třeba příjezd vozidlem. Návrh na určení existence služebnosti cesty soud rovněž zamítl, neboť nebyl prokázán právní důvod, na jehož základě by měla služebnost vzniknout.
K otázce povolení nezbytné cesty:
V této části dovolatelka vymezila přípustnost dovolání dostatečně tím, že uvedla rozhodnutí, se kterými by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
Judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. lze přiměřeně (tam, kde nový zákoník nemá obsahově odlišnou úpravu) použít i při povolení nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015).
Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný, stejně jako další rozhodnutí dovolacího soudu, na www.nsoud.cz) ].
Napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a úvaha o tom, že nejsou splněny podmínky pro povolení práva cesty, není zjevně nepřiměřená.
„Zřízení věcného břemene nezbytné cesty je zásahem do vlastnického práva, které je jedním ze základních práv; ustanovení umožňující takový zásah nelze vykládat extenzívně. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném v Právních rozhledech č. 21/2005, Nejvyšší soud vyslovil: Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. R I 209/21 (Vážný 997): „Nezbytnou cestu lze požadovat jen pro pozemek, jenž nadobro postrádá nutného spojení.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, publikovaný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je též třeba upozornit, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Lze připustit veřejný zájem na tom, aby pozemek byl užíván (neužívání může mít negativní vliv nejen na sousední nemovitosti), nicméně je-li možný na pozemek přístup či příjezd z veřejné komunikace, byť i nepohodlný, pak nelze pro lepší spojení omezovat základní právo vlastníka sousední nemovitosti. Jistě, příchod přes stodolu může dovolatel považovat za nekomfortní, a takovým může i objektivně být, to však neodůvodňuje omezení základního práva žalovaného, garantovaného Listinou základních práv a svobod“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3782/2016)“.
„Věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít jiné pozemky ve svém vlastnictví. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, publikovaný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka má za to, že soudy nesprávně zvážily hospodářskou funkci stodoly; odkazuje na údajný rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (publikovaným v časopise Právní rozhledy 18/2011, str. 675). Tam dovolací soud uvedl: „Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží“ (shodně také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016). Dovolací soud v těchto rozhodnutích uvedl, že faktický způsob užívání stavby není relevantní, je-li v rozporu se stavebním právem. Nejde tedy o ochranu stavu, ke kterému stavba může podle stavebních předpisů sloužit, ale o stav, ke kterému v souladu s těmito předpisy skutečně slouží. Soudy vyšly ze skutkového zjištění, kterým je dovolací soud vázán, že stodola neslouží k účelu, ke kterému by bylo nezbytné zajistit příjezd až k ní.
Úvaha soudů, že chybí základní předpoklad pro zřízení práva, a to že na nemovité věci nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou (§1029 odst. 1 o. z.), a že žalobkyně žádá nezbytnou cestu jen za účelem pohodlnějšího spojení (§1032 odst. 1 písm. c/ o. z.), není zjevně nepřiměřená. V případě objektivní nutnosti je navíc možné využít jiné, vlastníka sousedního pozemku méně zatěžující instituty (kupříkladu §1022 o. z.). Lze sice přisvědčit dovolatelce, že poměry se mohou změnit, to však neznamená, že je možno zřídit nezbytnou cestu pro hypoteticky možné budoucí využití; pokud by se skutkové okolnosti zásadně změnily, odpadla by totiž překážka rozhodnuté věci. Nyní musí soud vycházet ze stavu v době vyhlášení rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Není tu ani v dovolání tvrzený rozpor s „judikátem 11226/31 (Vážný)“ či s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. R II 237/24; důvodem zamítnutí žaloby totiž nebylo ani to, že jde o samostatné nemovitosti ani to, že by ztráta spojení nastala pro hrubou nedbalost vlastníka pozemku (jak tomu bylo v těchto věcech).
Je tak zřejmé, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání není proto přípustné.
K otázce určení existence služebnosti:
K této části řízení dovolatelka přípustnost dovolání nevymezuje. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013; komplexní rozbor této problematiky obsahuje stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Má-li se důvod přípustnosti dovolání opírat o to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou dovolací soud již vyřešil, avšak nově by měla být posouzena jinak (jak naznačuje znění poslední věty části VI.), jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatelky – dovolací soud odchýlit a proč (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Podstata tohoto důvodu přípustnosti (v dovolání nepřesně formulovaného) tak spočívá v požadavku, aby dovolací soud přehodnotil svoji dosavadní rozhodovací praxi vzhledem ke konkrétní právní otázce; k tomu je však dovolatel povinen vymezit, v čem tvrzená nesprávnost dosavadního právního názoru spočívá a jak by podle jeho mínění měla být rozhodná právní otázka posuzována správně.
Dovolací námitka, že „by měla být dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak“, nemůže být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř., neboť dovolatelka nežádá, aby dovolací soud přehodnotil svoji dosavadní rozhodovací praxi, nýbrž její podstatou je, jak vyplývá z kontextu zbylé části dovolání, zjevně požadavek, aby dovolací soud posoudil nyní projednávanou věc odlišně od soudu odvolacího.
Jen na okraj se dodává, že mimořádné vydržení služebnosti nepřicházelo do úvahy již proto, že držba měla započít v roce 1941, a v době platnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 neuběhla třicetiletá vydržecí doba, neboť od 1. 1. 1951 platné právo tento způsob nabytí vlastnictví neznalo (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 41/2009); podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. lze takto nabýt nemovitou věc až uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (§3066 o. z.).
Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu