ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4943.2016.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Ivanou Šlehoferovou, advokátkou se sídlem v Kralupech nad Vltavou, nám. J. Seiferta 238, proti žalovanému F. K., zastoupenému JUDr. Peterem Andrisem, MBA, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 249/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 19 Co 51/2016, 19 Co 52/2016-813, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 19 Co 51/2016, 19 Co 52/2016-813, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. 3. 2015, č. j. 12 C 249/2010-648, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 7. 2015, č. j. 12 C 249/2010-658, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 12 C 249/2010-648, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně pozemek parc. č. st., zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 218 m 2 , pozemek parc. č., ostatní plocha, o výměře 727 m 2 , pozemek parc. č., ostatní plocha, o výměře 63 m 2 , pozemek parc. č., ostatní plocha, o výměře 23 m 2 , pozemek parc. č., ostatní plocha, o výměře 38 m 2 , vše zapsáno na LV č. pro k. ú. M. u K. n. V., obec K. n. V., vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště M., dále pozemek parc. č. st., zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 32 m 2 , jehož součástí je budova bez č. p., a pozemek parc. č. st. , zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 50 m 2 , jehož součástí je budova bez č. p., to vše zapsáno na LV č. pro k. ú. M. u K. n. V., obec K. n. V., vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště M. (dále jen jako „předmětné nemovitosti“) (výrok I.). Ve výroku II. přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalovaného podnik žalovaného, který podnikal na základě živnostenského oprávnění, se sídlem v K. n. V., N. P., IČO 40042332, jehož součástí je také pozemek parc. č., ostatní plocha, o výměře 2 088 m 2 , zapsaný na LV č., pro k. ú. a obec K. n. V., vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště M. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal také 169 126 ks podílových listů otevřeného podílového fondu Fondu řízených výnosů OPF Investiční společnosti České spořitelny, a. s., (výrok III.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 3 749 329 Kč do jednoho roku od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.). Ve výrocích V. – VII. a v doplňujícím usnesení ze dne 3. 7. 2015, č. j. 12 C 249/2010-658, rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyni vrátil složenou zálohu ve výši 10 000 Kč (výrok VIII.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společné jmění účastníků řízení zaniklo 19. 9. 2007, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 9. 2007, č. j. 5 C 208/2007-13, kterým bylo rozvedeno manželství účastníků řízení. Na základě jejich shodného tvrzení vzal za prokázané, že nabyli do společného jmění manželů předmětné nemovitosti, jejichž obvyklá cena činí 870 000 Kč. Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal jeho podnik. Žalovaný začal podnikat na základě živnostenského oprávnění ze dne 24. 5. 1991 a obvyklá cena podniku byla na základě znaleckého posudku stanovena ve výši 436 000 Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal rovněž 169 126 ks shora označených podílových listů s tím, že cena každého podílového listu ke dni zániku manželství činila 1,3266 Kč, celkem 224 413 Kč.
Nalézací soud při stanovení vypořádacího podílu přihlédl k zůstatkům na bankovním účtu žalovaného č., vedeném u Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., ve výši 118 964,40 Kč, a na bankovním účtu č., vedeném u GE Money Bank, a. s., ve výši 164 433,50 Kč, to vše ke dni zániku společného jmění. Zohlednil, že žalovaný po zániku společného jmění prodal podílové listy ING International Czech Equity, přičemž ke dni zániku společného jmění byl vlastníkem 1835,7390 kusů těchto podílových listů o jmenovité hodnotě (ke dni zániku společného jmění) 4 044,61 Kč za každý list, celkem 7 424 848,32 Kč. Žalobkyni pak náleží polovina hodnoty cenných papírů i polovina zůstatku na bankovních účtech. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 3 749 329 Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 19 Co 51/2016, 19 Co 52/2016-813, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a ve výrocích VI., VIII., a změnil jej v nákladových výrocích V. a VII. (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci a rozsudek nalézacího soudu ve věci samé jako správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud při vypořádání některých součástí společného jmění manželů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou v dovolání cituje. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a považuje je za správné. Uvádí, že žalovaný především vznáší skutkové námitky, které nejsou v dovolacím řízení přípustné. Dále namítá, že žalovaný řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Dovolání je zčásti přípustné a zároveň důvodné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 932/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4370/2016, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
K vypořádání zůstatku na bankovním účtu stavebního spoření u Stavební spořitelny České spořitelny, a. s.:
Dovolatel namítá, že součástí společného jmění není část finanční prostředků vedená na příslušném účtu u Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., která představuje výši státní podpory poskytnuté dovolateli jako účastníkovi stavebního spoření, neboť státní podpora náleží do výlučného vlastnictví účastníka stavebního spoření.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3429/2008, uvedl, že státní podpora poskytnutá účastníku stavebního spoření představuje výnos vzniklý v souvislosti se stavebním spořením. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4161/2009) jsou součástí společného jmění manželů výnosy z výlučného i společného majetku. Tedy i státní podpora jako výnos vzniklý dovolateli v souvislosti s uzavřenou smlouvou o stavebním spoření je součástí společného jmění manželů, neboť tyto peněžní prostředky jsou výnosem ze společného majetku.
Z uvedeného se podává, že v této části je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
K disparitě podílu:
Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v posuzované věci nejsou splněny předpoklady pro uplatnění disparity podílů při vypořádání společného jmění manželů. Uvádí, že se výlučně zasloužil o majetkové hodnoty, které jsou předmětem vypořádání, přičemž se žalobkyní již 9 let před rozvodem manželství nevedli společnou domácnost.
V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, dovolací soud stanovil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů.“ V usnesení ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1342/2002, Nejvyšší soud poznamenal, že „samotná okolnost odděleného hospodaření účastníků, byť po delší dobu, nemusí vést k závěru o potřebě stanovení rozdílných podílů účastníků na společném majetku, nejsou-li spolehlivě zjištěny okolnosti další, pro které jsou předpoklady pro zvýhodnění jednoho z účastníků oproti druhému.“ Nejvyšší soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).
Dovolací soud nepovažuje v poměrech projednávané věci úvahu soudů nižších stupňů o nesplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů za zjevně nepřiměřenou a rovněž neshledává žádné důvody pro uplatnění disparity podílů. Žalobkyně v průběhu manželství řádně pečovala o domácnost a starala se o společné děti. Žalovaný především vytvářel příjmy domácnosti, avšak i žalobkyně se zasloužila o část těchto příjmů. Samotná skutečnost, že podle tvrzení žalovaného nevedli účastníci řízení několik let před zánikem společného jmění společnou domácnost, není důvodem pro odklon od principu rovnosti podílů. Zásluhy žalovaného na vytvoření příjmů nelze považovat za natolik výjimečné, aby odůvodňovaly určitou odchylku od zásady rovnosti podílů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011).
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že i v této otázce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a tudíž není dovolání v této části přípustné.
K nákladům vzniklým dovolateli po zániku manželství v souvislosti s předmětnými nemovitostmi tvořícími společné jmění:
Podle dovolatele měly soudy zohlednit i náklady vzniklé dovolateli v souvislosti s údržbou a opravami předmětných nemovitostí či prostředky vynaložené na úhradu daně z nemovitostí, a to v době od rozvodu manželství do okamžiku vypořádání společného jmění účastníků řízení.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. „v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.“
Z obsahu procesního spisu se podává, že dovolatel uplatňuje požadavek na vypořádání těchto nákladů poprvé až v rámci dovolacího řízení. Jedná se tedy o nové skutečnosti, příp. s tím související důkazy, které však nelze v rámci dovolacího řízení uplatnit.
K vypořádání podílových listů otevřeného podílového fondu Fondu řízených výnosů OPF Investiční společnosti České spořitelny, a. s.:
Dovolatel namítá, že tyto podílové listy byly nakoupeny za finančních prostředky získané prodejem cenných papírů, které žalovaný nabyl v rámci kupónové privatizace a které náležely do jeho výlučného vlastnictví. Tudíž podílové listy nejsou součástí společného jmění.
Tyto námitky dovolatele jsou námitkami skutkovými. Žalovaný v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů by mělo být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího soudu), aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
K vypořádání podílových listů ING International Czech Equity:
Žalovaný předně namítá, že tyto podílové listy (ani další cenné papíry) neměly být v rámci tohoto řízení vůbec vypořádány. Uvádí, že podle §1 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se na cenné papíry „vztahují ustanovení o věcech movitých, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.“ Jelikož žalobkyně v žalobě ze dne 17. 9. 2010 uvedla, že si s žalovaným movité věci rozdělili, byly cenné papíry vypořádány na základě dohody bývalých manželů a nemohly se stát předmětem tohoto řízení.
V posuzované věci je nutné přihlédnout k celému znění žaloby ze dne 17. 9. 2010. Na č. l. 2 žalobkyně uvádí, že „si účastníci rozdělili movité věci, které si pořídili do společného jmění a každý z účastníků má dané, rozdělené věci ve svém držení“. Ovšem na č. l. 4 navrhuje vypořádat cenné papíry, které jsou podle tvrzení žalobkyně součástí společného jmění. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně navrhovala vypořádat z movitých věcí tvořících společného jmění právě cenné papíry, přičemž ostatní movité věci považovala za vypořádané již na základě dohody bývalých manželů. V takovém případě není důvodná námitka žalovaného, že cenné papíry byly vypořádány na základě dohody účastníků řízení.
Dovolatel dále namítá, že podílové listy ING International Czech Equity nebyly pořízeny z finančních prostředků tvořící společné jmění, a nebyly tak jeho součástí. Uvádí, že z provedeného dokazování (odkazuje především na daňová přiznání žalovaného na č. l. 61 – 66) „na základě důkazu opaku“ je zřejmé, že účastníci potřebnými finančními prostředky na nákup těchto podílových listů nedisponovali. Poznamenává, že podílové listy ING Invest European Small Caps a ING Invest Materials v projednávané věci vypořádány nebyly, neboť bylo prokázáno, že byly pořízeny za finanční prostředky získané na základě půjčky od sestry žalovaného a netvořily součást společného jmění. Podílové listy ING International Czech Equity přitom byly pořízeny analogickým způsobem.
Tyto námitky dovolatele jsou námitkami skutkovými. Žalovaný v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů by mělo být jiné. Avšak neuvádí, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatel tak nedostál s ohledem na výše uvedené požadavku na řádné vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V takovém případě je dovolací soud i těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, dostupném na nalus.usoud.cz).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že dovolatel neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně původu finančních prostředků, za které byly pořízeny podílové listy ING International Czech Equity. U podílových listů ING Invest European Small Caps a ING Invest Materials vzaly soudy za prokázané, že byly pořízeny za prostředky získané na základě půjčky od sestry žalovaného, a tudíž netvoří součást společného jmění manželů (tento závěr není v dovolání napadán a dovolací soud tak není oprávněn k jeho přezkumu). Avšak dovolatel v průběhu řízení netvrdil a neprokazoval, že za tyto prostředky byly rovněž pořízeny podílové listy ING International Czech Equity. Soudy rovněž nevzaly za prokázané, že by tyto podílové listy byly pořízeny za prostředky pocházející mimo společného jmění, přičemž (jak je výše uvedeno) dovolací soud není oprávněn v posuzované věci tyto závěry soudů nižších stupňů přezkoumávat.
Přiléhavé nejsou námitky dovolatele, že soud připustil faktické rozšíření žaloby o návrh na vypořádání podílových listů ING International Czech Equity podáním žalobkyně ze dne 27. 6. 2012, ke kterému došlo až 7 měsíců po vyhlášené koncentraci řízení při jednání soudu dne 31. 10. 2011. Dále uvádí, že žalobkyně žádala o zjištění veškerých finančních prostředků dovolatele vedených u různých finančních institucí při jednání konaném 21. 2. 2014, tedy více než dva roky po vyhlášené koncentraci řízení.
Je důležité zohlednit, že žalobkyně požadovala vypořádat finanční prostředky vedené u různých institucí a cenné papíry již v žalobě ze dne 17. 9. 2010 (viz č. l. 4). Následně, na základě informací získaných dotazem soudu u příslušných subjektů ve smyslu §128 o. s. ř., své nároky specifikovala. Nelze klást k tíži žalobkyně, že v době podání žaloby či ve lhůtě stanovené soudem při jednání dne 31. 10. 2011 neměla přesné informace o těchto finančních prostředcích či cenných papírech.
Dovolatel dále uvádí, že prodal podílové listy ING International Czech Equity (1 760,321 ks) po zániku společného jmění manželů za cenu 2 980,14 Kč/kus, celkem tedy za 5 246 003 Kč. Avšak soudy nižších stupňů při ocenění těchto podílových listů vyšly z ceny ke dni zániku manželství ve výši 4 044,61 Kč/ks, a stanovily tak jejich hodnotu na 7 424 848,32 Kč.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4002/2011, přijal a odůvodnil závěr, že pokud jeden z manželů prodá v době po zániku bezpodílového spoluvlastnictví do doby jeho vypořádání věc tvořící součást bezpodílového spoluvlastnictví třetí osobě, byť na základě relativně neplatného právního úkonu, přičemž relativní neplatnosti se druhý z manželů nedovolá, tato dříve společná věc již ke dni rozhodování soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nemůže být součástí jeho masy. Předmětem vypořádání tak může být toliko částka získaná za převod této věci. Tyto závěry jsou plně použitelné i v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů.
V poměrech projednávané věci zaniklo společného jmění manželů dne 17. 9. 2007. Dne 10. 12. 2010 prodal žalovaný podílové listy ING International Czech Equity (1 760,321 ks) za cenu 2980,14 Kč/ks, celkem tedy za 5 246 003 Kč. Žalobkyně se relativní neplatnosti tohoto právního úkonu nedovolala. Předmětem vypořádání tak může být toliko částka získaná za převod těchto podílových listů. Pokud odvolací soud uzavřel, že tyto podílové listy jsou součástí společného jmění manželů, přikázal je do výlučného vlastnictví žalovaného a ocenil je cenou ke dni zániku společného jmění manželů, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. a spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak v této části přípustné i důvodné.
V rámci dalšího řízení bude předmětem vypořádání pouze částka získaná za převod podílových listů. Žalovaný vlastnil ke dni zániku společného jmění 1 835,739 ks těchto podílových listů (viz zpráva ING Bank N.V. ze dne 27. 1. 2015, č. l. 588). Dne 10. 12. 2010 prodal pouze 1 760,321 ks (viz přehled Obchodů ING Fondy ze dne 31. 12. 2010, č. l. 611) za cenu 2 980,14 Kč/ks. Jelikož žalovaný nevlastnil po 10. 12. 2010 žádné další podílové listy ING International Czech Equity (viz přehled Obchodů ING Fondy ze dne 31. 12. 2010, č. l. 611), musel prodat 75,418 ks těchto podílových listů v době od zániku společného jmění do 10. 12. 2010. Také tyto podílové listy (75,418 ks) musí být oceněny částkou ke dni jejich prodeje.
K podniku žalovaného:
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že součástí společného jmění je i podnik žalovaného. Žalovaný začal podnikat na základě živnostenského oprávnění ze dne 24. 5. 1991. Uvádí, že ve smyslu §143 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998 nebyl podnik jednoho z manželů, který sloužil výlučně k výkonu jeho povolání, součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále rovněž jako „BSM“). Takový podnik se nestal ani součástí společného jmění manželů.
Podle §143 obč. zák., ve znění účinném do 31. 7. 1998, „v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.“
V rozsudku ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, Nejvyšší soud k vypořádání podniku uvedl, že „věc hromadnou definuje právní teorie, např. Učebnice občanského práva hmotného. Díl I. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 227, jako ‚soubor věcí, které tvoří jediný předmět právních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jedním celkem, a to podle okolností hospodářsky nedílným nebo dělitelným‘. Podnik, byť je výslovně uváděn jako věc hromadná teprve novelou zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen ‚obch. zák.‘) provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., již i podle původního vymezení v §5 odst. l obch. zák., jako soubor nejen hmotných, ale také i osobních a nehmotných složek, k němuž náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, věcí hromadnou byl. Podnik byl i v době před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. způsobilým předmětem převodu, když již např. §476 obch. zák. upravoval smlouvu o prodeji podniku, podnik byl i předmětem dědění (§11 odst. l obch. zák.). Není tedy žádný důvod k tomu, aby nemohl být i předmětem BSM, tj. majetkového společenství manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. To však jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem BSM.“
V rozsudku ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014, Nejvyšší soud dovodil, že „jestliže tedy podnik vzniklý za trvání bezpodílového spoluvlastnictví nebyl jeho součástí, nestal se ani součástí společného jmění manželů, a předmětem vypořádání tak nemohou být ani jednotlivé složky podniku coby hromadné věci právě proto, že jsou součástí výlučného majetku podnikatele.“
Žalovaný začal podnikat na základě živnostenského oprávnění dne 24. 5. 1991. Jelikož žalobkyně netvrdila a neprokazovala, že by se jednalo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům, není podnik žalobce součástí společného jmění. Uzavřel-li odvolací soud, že podnik žalobce je součástí společného jmění manželů, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak i v této části přípustné a důvodné.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud poznamenává, že i pokud podnik žalovaného není součástí společného jmění manželů, je nutné při jeho vypořádání zohlednit výnosy z podnikání, neboť i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do společného jmění manželů (srov. R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 243). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, přijal a odůvodnil závěr, že „výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM (resp. SJM), z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle §150 obč. zák. vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu §150 věty druhé obč. zák. Ze sporu o vypořádání BSM nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto dovolací soud zaujímá názor, že podnikající manžel je povinen nahradit do BSM takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla je cena jeho podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela).“
Žalovaný především namítá, že finanční prostředky na nákup pozemku parc. č., který je součástí podniku žalovaného, mu poskytla jeho matka. Žalovaný ovšem v přípisu ze dne 29. 11. 2011 (č. l. 133) zaslaném nalézacímu soudu po vyhlášené koncentraci řízení při jednání dne 31. 10. 2011 a poskytnuté lhůtě 30 dnů (k uvedení rozhodných skutečností a označení důkazů) tuto námitku nevznesl a k pozdějším tvrzením žalovaného o použití finančních prostředků v jeho výlučném vlastnictví na tuto nemovitost, resp. podnik žalovaného, nelze již jen z tohoto důvodu přihlížet. Dále je důležité zohlednit, že i těmito námitkami žalovaný zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, aniž řádně formuluje v souvislosti s provedeným dokazováním otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V takovém případě je dovolací soud i těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupným na nalus.usoud.cz).
Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně vypořádání podílových listů ING International Czech Equity a podniku žalovaného založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle §237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné. Proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu