ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2537.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 2537/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. M. R. , Ch., zastoupené Zdeňkou Tolnayovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Nám. republiky 946, proti žalovanému D. R. , P., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lipová 7, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 1128/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. března 2013, č. j. 36 Co 116/2010-392, ve znění opravného usnesení ze dne 22. dubna 2013, č. j. 36 Co 116/2010-398, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. března 2013, č. j. 36 Co 116/2010-392, ve znění opravného usnesení ze dne 22. dubna 2013, č. j. 36 Co 116/2010-398, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen ,,BSM“), jehož předmětem měl být elektrický kávovar ETA 00172, elektrický kávomlýnek, čerpadlo Darling, 2 ks kočárů, osobní automobil Renault Trafic, osobní automobil Škoda Forman, pračka Tatramat, kuchyňská linka, montovaná chatka Hanika, pozemek st. parc. č. 191/3, zastavěná plocha a nádvoří, investice do domu, nacházejícího se na pozemku st. parc. č. 191/2, zastavěná plocha a nádvoří, a veškeré zařízení dílny – truhlárny žalovaného, dále pak investice do budovy bez č. p. / č. e., nacházející se na pozemku st. par. č. 191/3, zastavěná plocha a nádvoří, to vše v obci Z. v katastrálním území Z.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 11 C 1128/98-272, vypořádal BSM tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal barevný televizor značky Multitech, chladničku neznámé značky a závěsný telefonní přístroj Panasonic KT-X (výrok I. rozsudku) a žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 6.472,50 Kč (výrok II. rozsudku). Ve výrocích III. - V. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu dnem 12. června 1995. Za trvání manželství účastníci pořídili do BSM movité věci, jejichž hodnota ke dni právní moci rozsudku o rozvodu byla stanovena u barevného televizoru zn. Multitech na 1.460,- Kč, u chladničky 8.285,- Kč a u telefonního přístroje Panasonic KT-X na 3.200,- Kč.
Dále bylo zjištěno, že žalovaný za doby trvání manželství začal podnikat na základě několika živnostenských oprávnění. Znalec odhadl celková aktiva obchodního majetku žalovaného na hodnotu 3.857.319,14 Kč. Z této hodnoty byla odečtena hodnota hmotného investičního majetku žalovaného zjištěná znalcem na 1.987.352,91 Kč s tím, že tento hmotný investiční majetek byl pořízen z oddělených finančních prostředků žalovaného. Závazky pak byly odhadnuty ve výši 3.147.241,52 Kč. Soud prvního stupně na základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěru, že obchodní majetek žalovaného je předlužen a není z něj tedy možné nic nahrazovat do BSM.
Movité věci rozdělil soud prvního stupně mezi účastníky podle toho, kdo z nich je má ve faktickém držení a po rozvodu manželství je užívá. Všechny movité věci, které byly předmětem řízení, u sebe měl a užíval žalovaný. Hodnota těchto věcí činila celkem 12.245,- Kč, proto by se žalobkyni mělo na vyrovnání jejího podílu dostat 6.472,50 Kč.
Pokud jde o soukromé podnikání žalovaného, soud prvního stupně konstatoval, že výnos z podnikání je stejně jako mzda z pracovního poměru součástí BSM. Nelze však opomenout ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s jeho podnikáním za situace, kdy má druhý manžel z toho podnikání prospěch. Podnikající manžel je tedy povinen nahradit do BSM takovou částku, která odpovídá kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla odpovídá ceně podniku. Protože je v daném případě tato hodnota záporná, není do BSM co nahrazovat a ke ztrátě lze v rámci řízení o vypořádání BSM přihlížet jen v rámci úvah o disparitě podílů.
Žalobkyně požadovala vypořádat ještě tři koně a dva kočáry. Soud prvního stupně však na základě předložených důkazů dospěl k názoru, že kočáry ani koně neexistovaly ke dni zániku BSM, a není je tedy možné vypořádat. Navíc bylo zjištěno, že koně sloužily nepochybně k výkonu povolání žalovaného, proto je i z tohoto důvodu nebylo možné do masy BSM zahrnout. Tentýž závěr učinil soud prvního stupně, i pokud jde o osobní automobil Škoda Forman a dodávku Renault Trafic, neboť na základě zprávy Magistrátu hlavního města Prahy byly registrovány na žalovaného jako osobu samostatně výdělečně činnou.
Pokud žalovaná požadovala vypořádat investice do budovy bez č. p. /č. e. na pozemku st. parc. č. 191/3 v katastrálním území Z., která je ve výlučném vlastnictví žalovaného, nepodařilo se jí prokázat, že tyto investice byly vynaloženy ze společných finančních prostředků, neboť účastníci takovými finančními prostředky ani nedisponovali.
Do BSM soud prvního stupně nezahrnul žalovaným navrhované nedoplatky úvěrů u České spořitelny a.s., neboť neprokázal, že tyto ke dni zániku BSM existovaly, a neprokázal ani jejich výši. Navíc šlo o podnikatelské úvěry, které se projevily v jeho obchodním majetku, a nebylo by je tedy možné samostatně vypořádat.
Soud prvního stupně nezahrnul do BSM ani několik dalších věcí, které navrhovali účastníci, neboť byly buď nedostatečně specifikovány a nebylo u nich prokázáno, zda vůbec existovaly ke dni zániku BSM (vakuová svářečka, elektrický kávovar ETA 0172, elektrický kávomlýnek, čerpadlo Darling 35-1, pračka Tatramat, kuchyňská linka se skříňkami, dřevěná stáj a montovaná chatka Hanika), nebo sloužily k výkonu povolání žalovaného (zařízení dílny).
Žalobkyně navrhovala rovněž vypořádat pozemek par. č. 337/11, trvalý travní porost, zapsaný na listu vlastnictví č. 549 pro obec a katastrální území Z. Soud prvního stupně ani tento pozemek nezahrnul do BSM, neboť jeho výlučným vlastníkem podle výpisu z katastru nemovitostí je žalovaný a žalobkyně neprokázala, že pozemek byl zakoupen ze společných finančních prostředků.
K odvolání žalobkyně proti výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. března 2013, č. j. 36 Co 116/2010-392, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 22. dubna 2013, č. j. 36 Co 116/2010-398, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalovanému do jeho výlučného vlastnictví přikázal telefonní přístroj Panasonic KT-X, barevný televizor Multitech, chladničku a kuchyňskou linku hnědou (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku ve výši 428.572,- Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích III. a V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Nakonec rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud ve věci rozhodoval poté, co bylo jeho původní rozhodnutí ze dne 30. prosince 2010, č. j. 36 Co 116/2010-307, ve znění opravného usnesení ze dne 14. února 2011, č. j. 36 Co 116/2010-314, a opravného usnesení ze dne 24. května 2011, č. j. 36 Co 116/2010-337, a opravného usnesení ze dne 8. prosince 2011, č. j. 36 Co 116/2010-360, zrušeno rozsudkem dovolacího soudu ze dne 23. října 2012, č. j. 22 Cdo 172/2012-365. Odvolací soud doplnil dokazování ohledně automobilu Škoda Forman, který byl předmětem dovolacího přezkumu. Zjistil, že automobil Škoda Forman byl užíván nejen k podnikání žalovaného, ale i pro potřeby rodiny. Z tohoto důvodu zařadil odvolací soud cenu, za kterou byl prodán, do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Tuto cenu se však odvolacímu soudu i přes veškeré úsilí nepodařilo zjistit, když sám žalovaný vypovídal rozdílně. Proto vyšel z §136 občanského soudního řádu a pomocí znaleckého posudku, který ocenil hodnotu automobilu ke dni zániku manželství, stanovil prodejní cenu automobilu na 80.000,- Kč.
Pokud jde o splátky podnikatelského úvěru žalovaného, dospěl odvolací soud ke zjištění, že byly hrazeny po dobu trvání manželství ze společných prostředků manželů a je třeba je zohlednit jako vnos na výlučný majetek žalovaného. Protože výše splátek úvěru činila 1.160.000,- Kč, byl žalovaný povinen vrátit do bezpodílového spoluvlastnictví částku ve výši 580.000,- Kč, od které je třeba odečíst opotřebení, na základě znaleckého posudku vyčíslené jako 20 % z hodnoty věcí, které byly za finanční prostředky z úvěru pořízeny. Redukovaná výše splátek, kterou je žalovaný povinen nahradit, tedy činí 364.000,- Kč. Dalšími splátkami úvěru do zániku bezpodílového spoluvlastnictví se odvolací soud nezabýval, neboť je žalovaný splácel v období, kdy již netrvalo společné soužití a splátky již byly vynaloženy žalovaným na jeho výlučný majetek.
Pokud jde o náhradu těchto investic, odvolací soud uvedl, že je žalobkyně navrhla k vypořádání již v podané žalobě dne 22. května 1998 pod položkami 30 a 31, a tedy v tříleté zákonné lhůtě od zániku bezpodílového spoluvlastnictví. Tento vnos ze společných prostředků na výlučný majetek žalovaného byl podle odvolacího soudu uplatněn již v žalobě a byl vypořádán ,,v rámci rozhodnutí o podílu účastníků na splátkách úvěru“. Z tohoto důvodu odvolací soud nesouhlasil s právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v rušícím rozhodnutí dovolacího soudu ve věci. Odvolací soud má za to, že výklad dovolacího soudu k §150 odst. 4 obč. zák. má charakter výkladu extra legem a zakládá koncentraci řízení, která není zákonem stanovena, přičemž se tak děje bez poučení účastníků. Odvolací soud konstatoval, že ani v odborných komentářích není o takovém výkladu zmínka. Odvolací soud vzal na vědomí, že ústavní stížnost vydaná ve věci byla Ústavním soudem zamítnuta a uvedl, že z právního názoru Ústavního soudu nevybočil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uplatnil přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatel nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, pokud jde o vypořádání automobilu Škoda Forman. Má za to, že odvolací soud sice provedl důkazy k tomu, zda automobil sloužil i k potřebě rodiny, tyto důkazy však považuje za nepřesvědčivé. Podle jeho názoru odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu ohledně stanovení ceny osobního automobilu, když vycházel z hodnoty ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, kterou snížil bez logického zdůvodnění na částku 80.000,- Kč.
Dovolatel také odvolacímu soudu vytknul, že se neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu, pokud jde o vypořádání splátek úvěru, které žalobkyně uplatnila jako vnos, avšak po uplynutí zákonné tříleté lhůty. Dále uvedl, že odvolací soud se neřídil ani právní úpravou bezpodílového spoluvlastnictví a judikaturou k němu, neboť nerespektoval, že do něj nespadaly věci sloužící k podnikání jednoho z manželů. Poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, z něhož vyplývalo, že ten manžel, který podniká, je s ohledem na své výdaje a závazky povinen do bezpodílového spoluvlastnictví povinen nahradit takovou částku, jež bude představovat cenu podniku ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví. Cena podniku žalovaného však k tomuto dni byla záporná, proto není třeba ničeho nahrazovat. Dovolatel ještě závěrem připomněl, že podle jeho názoru finanční prostředky vynaložené na splátky podnikatelského úvěru nebyly vynaloženy ze společných prostředků. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a v souladu s rušícím rozhodnutím dovolacího soudu. Uvedla, že náhradu investic ze společných prostředků na výlučný majetek (úvěr) žalovaného uplatnila již v žalobě. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. března 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že – podle jeho názoru – nerespektoval závazný právní názor vyslovený v předchozím rušícím rozhodnutí dovolacího soudu.
Z tohoto důvodu jsou dovolací námitky zčásti opodstatněné; dovolání je proto – v dále uvedeném rozsahu – přípustné a důvodné.
Dovolatel především napadá způsob, jakým odvolací soud promítl do svého rozhodnutí automobil Škoda Forman; potud však dovolání přípustné není.
Dovolací soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 172/2012, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz , ve vztahu k uvedené movité věci vyložil, že odvolací soud dospěl k závěru, že uvedený automobil je součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Uzavřel, že „je věrohodné tvrzení žalobkyně, že automobil Forman byl po dobu trvání manželství a spolužití užíván jak pro podnikatelské účely, tak pro potřeby rodiny“.
Zatímco soud prvního stupně svůj závěr o vyloučení uvedené věci z režimu BSM odůvodnil zjištěním o jejím výlučném účelovém využití v rámci výkonu samostatné výdělečné činnosti žalovaného, odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že věc sloužila i potřebám rodiny účastníků. Dovolací soud v této souvislosti zaujal názor, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, o jaký důkaz opřel svůj závěr, že automobil Škoda Forman sloužil i potřebám rodiny účastníků. Odkaz na „věrohodné tvrzení žalobkyně“ nemůže být podkladem pro učinění skutkového zjištění, neboť to se může opírat toliko o obsah provedeného důkazního prostředku nebo o shodná skutková tvrzení účastníků (§120 odst. 4 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu však v daném směru neobstálo ani v rovině jeho vlastní argumentace.
Odvolací soud uzavřel, že automobil byl prodán po zániku BSM v roce 2000 žalovaným, a proto lze do vypořádání zahrnout pouze hodnotu této věci ke dni zániku BSM.
Tento názor nepovažoval dovolací soud za správný.
Dovolací soud se shodl s odvolacím soudem potud, že podmínkou vypořádání věcí tvořících zákonné majetkové společenství, v podobě jejich přikázání některému z manželů, je to, že v době rozhodnutí soudu existují (jednak objektivně a jednak jsou v majetkovém společenství manželů) a v době zániku majetkového společenství tvořily jeho součást. Věc, která tyto předpoklady nesplňuje, nemůže být přikázána do vlastnictví žádného z účastníků. Pokud některý z manželů nakládal s věcí tvořící zákonné majetkové společenství v rozporu se zákonem, nelze k jeho protiprávnímu úkonu přihlížet (je-li absolutně neplatný nebo byla řádně uplatněna námitka relativní neplatnosti) a věc je třeba zahrnout do vypořádání a přikázat ji zpravidla tomuto účastníkovi.
Současně však dovolací soud zdůraznil, že pokud dojde k platnému převodu věci tvořící součást zákonného majetkového společenství (tj. v případech, kdy je věc převedena oběma manžely nebo jedním z manželů bez souhlasu druhého a tento manžel se nedovolá relativní neplatnosti takového právního úkonu), je předmětem vypořádání částka získaná za převod vlastnického práva k takové věci. Tento princip platí i v případech, kdy došlo k převodu věci po zániku zákonného majetkového společenství do jeho vypořádání.
Jestliže odvolací soud uzavřel, že automobil nelze jako součást zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví přikázat některému z účastníků do výlučného vlastnictví proto, že po zániku bezpodílového spoluvlastnictví došlo k převodu vlastnického práva k tomuto automobilu, nebyl správný jeho názor, že do vypořádání zahrnul částku představující hodnotu vozidla ke dni zániku BSM, redukovanou o odpovídající hodnotu opotřebení danou užíváním automobilu rodinou žalovaného v době po zániku BSM. V této části tak rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř).
Dovolatel v této souvislosti napadá prvotně závěr, že předmětný automobil byl užíván i pro potřeby rodiny účastníků, a tvořil tak součást jejich bezpodílového spoluvlastnictví.
V této souvislosti však napadá toliko postup při hodnocení důkazů, provedený odvolacím soudem na základě jím doplněného dokazování. Tím však nenaplňuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nehledě na skutečnost, že se uvedená dovolací námitka omezuje na zcela obecný nesouhlas s hodnocením dokazování poukazující na vztah svědků k žalobkyni a časový odstup jejich výpovědí před soudem od okolností, k nimž vypovídali.
Ve vztahu k uvedenému osobnímu automobilu dále namítá, že „také hodnotu tohoto automobilu odvolací soud nevypořádal v souladu s právním názorem dovolacího soudu a vycházel z hodnoty určené ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, kterou dle volného uvážení bez logického zdůvodnění snížil na částku 80 000,- Kč.“
Ani tato námitka není důvodná.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný předmětný automobil prodal a žalobkyně neuplatnila námitku relativní neplatnosti tohoto právního úkonu (tato skutková zjištění dovolatel v dovolání ostatně ani žádným způsobem nezpochybňuje). Při závěru, že se nepodařila prokázat konkrétní výše kupní ceny, za kterou došlo k prodeji, neboť žalovaný k této otázce v průběhu řízení vypovídal rozdílně, stanovil odvolací soud uvedenou částku postupem podle ustanovení §136 o. s. ř. Zohlednil v této souvislosti znaleckým posudkem určenou cenu vozidla ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví ve výši 119 000,- Kč s tím, že se jednalo o částku vyšší, než byla pořizovací kupní cena. Bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo v roce 1995 a k prodeji automobilu došlo v roce 2000. S přihlédnutím k tomuto časovému odstupu a okolnosti, že v roce 1995 se jednalo o automobil starý čtyři roky, stanovil jeho prodejní hodnotu částkou 80 000,- Kč. Této úvaze odvolacího soudu nelze vytknout zjevnou nepřiměřenost a nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu, neboť odvolací soud promítl do vypořádání částku, za kterou mělo dojít k prodeji automobilu. Její výši stanovil – s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu – postupem podle §136 o. s. ř. Není ostatně zřejmé, jakou konkrétní nesprávnost v tomto směru dovolatel odvolacímu soudu vytýká, neboť ani neuvádí konkrétní částku, za kterou předmětný automobil prodal, ačkoliv samotný prodej vozidla v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, jestliže jako investici ze společného majetku do výlučného majetku žalovaného vypořádal splátky zaplacené na úhradu podnikatelského úvěru žalovaného.
Tato námitka je důvodná; dovolání je proto v této části přípustné a je i důvodné.
Dovolací soud ve svém rušícím rozhodnutí vyložil – s ohledem na konkrétní judikaturu konkretizovanou v jeho rozhodnutí – že, v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů či společného jmění manželů může soud vypořádat jen ten majetek, nároky či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku, přičemž závěr o nepřípustnosti dodatečného zahrnutí majetkových hodnot coby předmětu vypořádání zákonného majetkového společenství prostřednictvím soudu po uplynutí zákonné tříleté lhůty v rámci jeho vypořádání soudem, od něhož se Nejvyšší soud nehodlá odchýlit, je plně použitelný i v souzené věci.
Dovolací soud zdůraznil, že v předmětné věci k zániku BSM došlo 12. června 1995. V žalobě o vypořádání BSM ze dne 22. května 1998 žalobkyně nárok na náhradu investice ze společných prostředků do výlučného majetku žalovaného v souvislosti s úhradou závazku vyplývajícího z tzv. podnikatelského úvěru neuplatnila a ve lhůtě tří let od zániku BSM vypořádání tohoto nároku nenavrhl žádný z účastníků. Ostatně i odvolací soud přistoupil k vypořádání tohoto vnosu až na základě toho, že žalovaný učinil předmětem vypořádání závazky vyplývající z úvěru poskytnutého mu Českou spořitelnou, a. s. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo ve lhůtě tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví, spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže odvolací soud tuto investici vypořádal.
S uvedeným právním závěrem odvolací soud vyjadřuje nesouhlas potud, že se jedná o extenzivní výklad ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku, protože „má charakter výkladu extra legem a zakládá svou podstatu na koncentraci řízení, se kterou zákon nepočítá. Navíc k ní dochází bez poučení účastníků, které je předpokladem možnosti jejího uplatnění“.
S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí a v plném rozsahu odkazuje na obsah svého předchozího rušícího rozhodnutí.
Nad rámec uvedeného pak dodává, že přímo v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví zdůraznil, že předmětem soudního řízení o vypořádání se mohou stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství, např. v rozsudku ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz . (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5055, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný tamtéž pod pořadovým č. C 8045, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněné tamtéž pod pořadovým č. C 8310, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Proti uvedenému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 12. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 617/13 (nalus.usoud.cz). V tomto rozhodnutí se Ústavní soud zcela ztotožnil i s posouzením nemožnosti uplatnění vnosu při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů po uplynutí tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví.
K závěrům vysloveným v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 51/2011 se pak Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 23. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 4461/2011 (proti tomuto usnesení byla podána Ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 9. října 2013, sp. zn. II. ÚS 2416/2013), rozsudku ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012, rozsudku ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2502/2011 nebo v rozsudku ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 209/2012, všech uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz .
Uvedené závěry nepředstavují výklad – oproti přesvědčení odvolacího soudu – extra legem a nezakládají nepřípustnou koncentraci řízení, o které by účastník řízení nebyl poučen. Jedná se o zákonný důsledek vyplývající z hmotněprávního ustanovení §149 odst. 4 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., a skutečnosti, že nedošlo k uplatnění požadavku na soudní vypořádání vnosu ve lhůtě tří let od zániku zákonného majetkového společenství. V případě neuplatnění investic a vnosů dochází k zániku práva na jejich uplatnění právě pro uplynutí zákonné tříleté lhůty. Soudnímu řízení o vypořádání pak mohou být podrobeny jen ty součásti zákonného majetkového společenství manželů, u kterých nebylo provedeno vypořádání dohodou, anebo nenastoupily účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání, zde v podobě zániku práva na vypořádání investic a vnosů.
Dovolací soud nesouhlasí s odvolacím soudem (byť v dané věci v zásadě nevýznamným), že by uvedené závěry nesdílela odborná literatura. Je zjevné, že pokud judikatura dovolacího soudu na tzv. pravidlo tří let důsledně poukazuje cca od roku 2007, je zřejmé, že se nemohla promítnout v odborné literatuře vydané v dřívějším období. Taktéž je zjevné, že názory soudní praxe – i když je odborná literatura přijme za správné – projeví až s určitým časovým odstupem. Zmiňuje-li odvolací soud pramen „Komentář k OZ – Dr. Spáčil, 2009“, není především dovolacímu soudu zřejmé, o jaký konkrétní pramen se má jednat. Usuzoval-li odvolací soud na tzv. velký komentář k občanskému zákoníku, ten naopak akceptuje přesvědčení vyslovené dovolacím soudem poukazem na skutečnost, že „dojde-li k vypořádání podle zákonné domněnky, nemohou již manželé proti sobě uplatňovat vzájemné zápočty (§149 odst. 2); úmyslem zákonodárce nepochybně bylo, aby v takovém případě došlo ke komplexnímu vypořádání společného jmění manželů (k tomu srovnej: J. Dvořák v: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1012). Ve zcela aktuální odborné literatuře je tzv. pravidlo tří let akceptováno – s výslovným odkazem na rozsudek Nejvyššího sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 – jak ve vztahu ke společnému jmění manželů, tak i bezpodílovému spoluvlastnictví manželů (k tomu srovnej: Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 216 a 251). Tento závěr je zdůrazněn ve vztahu k vnosům tím, že pokud v uvedené lhůtě není nárok na vypořádání těchto vnosů uplatněn, nelze již vnosy následně vypořádat a nárok na jejich vypořádání zaniká (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 234).
Zcela nesprávným je ovšem poukaz odvolacího soudu na to, že dovolací soud ve svém rušícím rozhodnutí ze dne 23. října 2012 odkazoval na okolnost, že jím citovaná rozhodnutí „prošla i Ústavním soudem (II. ÚS 384/11)“. Dovolací soud na toto rozhodnutí Ústavního soudu ve svém rušícím rozhodnutí vůbec neodkazoval a ani nemohl, protože uvedené rozhodnutí Ústavního soudu bylo vydáno až dne 27. března 2013, tj. po rozhodnutí dovolacího soudu, a nadto se uvedené rozhodnutí Ústavního soudu nevztahovalo k žádnému rozhodnutí senátu 22 Cdo, ale směřovalo „proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Cmo 177/2010-140 ze dne 27. 10. 2010 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 55 Cm 124/2008-125 ze dne 16. 8. 2010“ (nalus.usoud.cz).
Odvolací soud předmětný vnos vypořádal s poukazem na to, že byl žalobkyní uplatněn již v žalobě podané dne 22. května 1998 „pod položkami 30 a 31“, tj. ve lhůtě tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví.
Jestliže by tomu tak bylo, není zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud rozsáhle polemizuje s názorem dovolacího soudu, že po uplynutí tří let od zániku zákonného majetkového společenství již nepřichází do úvahy vypořádání investic a vnosů v rámci řízení o vypořádání zákonného majetkového společenství.
Nicméně i při řešení otázky včasnosti uplatnění vnosu je odvolací soud vázán závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho rušícím rozhodnutí, že žalobkyně tento požadavek ve lhůtě tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví neuplatnila a k jeho uplatnění nedošlo ani v žalobě ze dne 22. května 1998.
Opakovaně a pro úplnost dovolací soud dodává, že uplatnění tohoto nároku z podané žaloby nevyplývá.
Vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, „aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek“ v řízení o vypořádání společného jmění manželů (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 – uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Shodné závěry se v opačné podobě uplatní i pro vypořádání vnosu ze společného majetku do majetku výlučného.
Položka č. 30 v žalobě v žádném ohledu nepředstavuje uplatnění vnosu. Prostřednictvím této položky totiž žalobkyně toliko uvádí, že za trvání manželství se žalovaným pořídili mimo jiné „pozemkovou parcelu v katastrálním území a obci Z. a v návrhu rozsudku navrhuje, aby tuto nemovitou věc soud přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Jinou argumentaci v daném směru žaloba neobsahuje.
Uplatněním vnosu vypořádaného odvolacím soudem není ani nárok pod položkou č. 31. Jeho prostřednictvím se žalobkyně domáhala, aby předmětem vypořádání byly „investice vložené do výlučného vlastnictví odpůrce – domu v Z“. Žaloba žádnou bližší konkretizaci takto uplatněného vnosu neobsahuje.
Jestliže touto investicí měly (jak uzavřel bez dalšího odvolací soud již v jeho prvním rozhodnutí) být splátky zaplacené za trvání manželství na úhradu podnikatelského úvěru poskytnutého Českou spořitelnou, a. s. pod č. 4503-192154-038, žalovanému, je zřejmé, že položka č. 31 uplatněním tohoto vnosu bez jakýchkoliv pochybností není. Žalobkyně se totiž nedomáhá náhrady toho, co ze společných prostředků bylo fakticky vynaloženo na dům žalovaného v Z., ale úhrady toho, co mělo být ze společných prostředků zaplaceno na výlučný dluh žalovaného vyplývající z úvěrové smlouvy jím uzavřené, přičemž zjevně o shodný nárok nejde.
Již v předchozím rušícím rozhodnutí dovolací soud poukázal na skutečnost, že žalobkyně nárok na náhradu investice ze společných prostředků do výlučného majetku žalovaného v souvislosti s úhradou závazku vyplývajícího z tzv. podnikatelského úvěru neuplatnila a že ve lhůtě tří let od zániku BSM vypořádání tohoto nároku nenavrhl žádný z účastníků; zdůraznil, že ostatně i odvolací soud přistoupil k vypořádání tohoto „vnosu“ až na základě toho, že žalovaný učinil předmětem vypořádání závazky vyplývající z úvěru poskytnutého mu Českou spořitelnou, a. s.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tedy žalovaný uplatnil právem.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1, 2 věta první a druhá o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768). V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu