ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5538.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5538/2017-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, proti žalované ALKRON, a. s. , identifikační číslo osoby 25399764, se sídlem v Jeseníku, Masarykovo nám. 150/24, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, o zřízení služebnosti práva chůze a jízdy motorovými vozidly, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 294/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2017, č. j. 57 Co 107/2017-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalované JUDr. Radka Hudečka.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Rozhodnutím uvedeným výše potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2016, kterým byla zamítnuta žaloba na zřízení služebnosti chůze a jízdy motorovými vozidly přes pozemek v katastrálním území P., obci O., zapsaný na listu vlastnictví v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro M. k., Katastrálním pracovištěm O., ve prospěch vlastníka pozemku v téže obci a katastrálním území, a na uložení povinnosti žalobce zaplatit žalované za zřízení služebnosti 20 000 Kč.
Podstata věci je v tomto: Společnost ALKRON, a. s., (v nyní projednávané věci vystupuje jako žalovaná) podala u Okresního soudu v Ostravě proti P. B. (nyní žalobci a dovolateli) žalobu na zřízení nezbytné cesty; věc je projednávána pod sp. zn. 56 C 28/2009. P. B. v podání ze dne 21. 5. 2010 navrhl, aby v případě, že soud dospěje k závěru, že jsou dány podmínky ke zřízení věcného břemena přes jeho pozemek, bylo k pozemku ve vlastnictví ALKRONU, a. s. zřízeno recipročně věcné břemeno v jeho prospěch. Toto podání – přes nesouhlas P. B., který tvrdil, že jde jen o jeho „procesní stanovisko, ev. procesní obranu“ – soud vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí (jde o nyní projednávanou věc), ve které nakonec soudy rozhodly tak, že žalobu P. B. (kterou on za žalobu nepovažuje) zamítly, a to proto, že podle skutkových zjištění má žalobce zajištěno spojení s veřejnou komunikací, resp. si je může zajistit přes svůj pozemek. Odvolací soud nepřisvědčil ani žalobcově námitce, že podání ze dne 21. 5. 2015, které soudy považovaly za vzájemný návrh, žalobou nebylo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání; jeho přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), jehož obsah cituje, aniž by konkretizoval důvod přípustnosti a výslovně jej obsahově vymezil. Uplatňuje zejména skutkové námitky – popírá, že má potřebné spojení s veřejnou cestou, resp. že si je může na své náklady zřídit. Dále tvrdí, že pokud jde o posouzení podání ze dne 21. 5. 2015 jako žaloby, je napadené rozhodnutí v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4103/2016. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí (týkajícím se stejných účastníků) zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2016, č. j. 71 Co 35/2016-31, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2015, č. j. 56 C 202/2015-23, jimiž bylo odmítnuto „podání žalobce ze dne 17. 12. 2014, doplněné podáním ze dne 12. 11. 2015, kterým se žalobce „domáhal po žalované ‘odplaty’ ve výši 20 000 Kč měsíčně, zřízení práva cesty přes pozemek žalované tak, jak jej k ‘dnešnímu dni’ žalobce využívá, a rozhodnutí o odplatě a odčinění újmy dalším osobám“. Důvodem pro zrušení rozhodnutí bylo, že soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a nepoučily žalobce, jak má podání upravit. Ve vztahu k návrhu na „odplatu“ (správně: „úplatu“ nebo „náhradu“ za zřízení nezbytné cesty) dovolací soud poznamenal, že o ní je třeba rozhodnout společně s návrhem na zřízení nezbytné cesty; ovšem k tomu, že by úplata mohla spočívat ve zřízení (další) nezbytné cesty ve prospěch toho, jehož pozemek se zatěžuje nezbytnou cestou, se nevyjádřil, zjevně proto, že považoval návrh na odčinění újmy za neurčitý a neprojednatelný.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Jediným dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, či usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14).
Skutkové námitky, které v dovolání žalobce uplatňuje, tak nemohou založit přípustnost dovolání; ostatně v této souvislosti dovolatel nijak nespecifikuje důvod přípustnosti dovolání.
Dovolatel v této souvislosti konkretizuje dovolací důvod jen nepřímo a to tak, že soudy neměly vyloučit jeho podání k samostatnému řízení; napadá tedy ve skutečnosti rozhodnutí, jimiž bylo jeho podání vyloučeno k samostatnému řízení. V nyní přezkoumávaném rozhodnutí se eventuální nesprávné označení procesního návrhu za vzájemnou žalobu mohlo projevit jen tak, že by bylo rozhodnuto ve věci, ve které nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba [§229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. V takovém případě lze sjednat nápravu (není-li dovolání současně přípustné z jiného důvodu) jen žalobou pro zmatečnost. Tzv. zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 způsobilým dovolacím důvodem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005). Již proto nemůže být dovolání přípustné.
K tvrzení, že soud neměl vyloučit návrh ze dne 21. 5. 2015 k samostatnému projednání a rozhodnutí se uvádí: V této věci lze z obsahu dovolání dovodit, že dovolatel opírá jeho přípustnost o tvrzení, že pokud odvolací soud považoval toto podání za vzájemnou žalobu, je jeho právní názor v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4103/2016. Tak tomu však není. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí nezaujal právní názor, že by vzájemný návrh na zřízení nezbytné cesty bylo možno považovat obecně za návrh na poskytnutí úplaty či odčinění újmy; žádný rozpor s napadeným rozhodnutím zde tedy není. Jen pro úplnost se nad rámec dovolacího přezkumu dodává, že Nejvyšší soud sdílí názor, že podá-li žalovaný v řízení o povolení nezbytné cesty návrh na zřízení takové cesty ve prospěch jeho pozemku přes pozemek žalobce, nemůže jej soud posoudit jako pouhou procesní obranu žalovaného; jde o vzájemnou žalobu (§97 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná společnost domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu