ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5916.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5916/2017-608
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. Z. , zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Chrustenici 208, Loděnice, proti žalované E. H. , zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 17/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 70 Co 18/2017-518, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 42 834 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Milana Edelmanna, advokáta, se sídlem v Chrustenici 208.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Původní žalobce I. Z., bývalý manžel žalované, se domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k dále specifikovaným nemovitostem, náležejícím každému z nich v rozsahu id. ½. V průběhu řízení původní žalobce převedl spoluvlastnické podíly k nemovitostem darovací smlouvou ze dne 29. 7. 2013 na svého bratra J. Z., který vstoupil do řízení na jeho místo 25. 10. 2013. Žalobce navrhoval prodej nemovitostí, žalovaná původně jejich reálné rozdělení a dále přikázání do jejího vlastnictví, posléze však vzhledem k nedostatku finančních prostředků od těchto návrhů upustila. Navrhovala, aby dům byl rozdělen na bytové jednotky, přičemž zejména poukazovala na to, že v domě žije s invalidním synem J. Z., jehož otcem je původní žalobce. Žalobce s rozdělením na jednotky vzhledem k vysoce konfliktním vztahům mezi účastníky nesouhlasil.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 7. 2016, č. j. 27 C 17/2010-458, s odkazem na §1143 a §1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově – objekt bydlení na parcele, k budově bez čísla popisného – garáž na parcele, budově bez čísla popisného – garáž, k pozemku - zahrada, pozemku - zastavěná plocha a nádvoří, k pozemku – zastavěná plocha a nádvoří a k pozemku - zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území L., obec P., vše zapsáno na LV pro k. ú. L. u Katastrálního úřadu pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P. (výrok I.), nařídil prodej nemovitostí ve veřejné dražbě (výrok II.) s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi dosavadní spoluvlastníky každému polovinou (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky V. a VI.). K tomuto způsobu vypořádání přikročil proto, že žalovaná neměla prostředky na vyplacení jejího podílu a rozdělení nemovitosti na bytové jednotky bránily konfliktní vztahy účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 70 C 18/2017-518, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (I., II. a III.) a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (IV.) potvrdil, ve výrocích o nákladech státu zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř.; tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a některé otázky nebyly dosud v poměrech „nového občanského zákoníku“ řešeny.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované.
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Dovolatelka – byť nikoliv exaktně, tj. ve vztahu ke každé dovolací námitce konkrétně – vymezuje přípustnost dovolání obecně tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Rozhodnutí odvolacího soudu však vychází z judikatury dovolacího soudu, se kterou není v rozporu.
Judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se rozdělení společné věci včetně rozdělení domu na jednotky, shrnul Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, za situace, kdy již rozhodoval o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., a zabýval se použitelností judikatury k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb., takto: „Nejvyšší soud v rozsudku ze dne ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014 (dostupném, stejně jako další rozhodnutí zde uvedená, na www.nsoud.cz ) uvedl: Rozdělení budovy v podílovém spoluvlastnictví na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen ‘Soubor‘ pod pořadovým č. C 8610). Tomuto způsobu vypořádání však mohou bránit různé okolnosti, pro které může soud rozhodnout o jiném způsobu vypořádání… Okolnosti, pro které může soud dospět k závěru, že vypořádání spoluvlastnictví nelze provést rozdělením budovy na jednotky jako primárního způsobu vypořádání, mohou být různé. Mohou spočívat např. ve výši věcně odůvodněných nákladů spojených se stavebními úpravami, stavební nemožností takových úprav, ale i v konfliktních vztazích mezi spoluvlastníky. Při posuzování otázky, zda je rozdělení věci dobře možné, tedy nelze vycházet jen z technického hlediska budovy či právního hlediska, ale je třeba přihlédnout i k jiným okolnostem z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. K rozdělení na bytové jednotky soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 21). V rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 5465, dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky (ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 8610). V usnesení ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010 (dostupném na www.nsoud.cz , proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1326/10, dostupným na nalus.usoud.cz), dovolací soud zdůraznil, že otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení (k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v usnesení ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, nebo v usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011, obou dostupných na www.nsoud.cz ). Z uvedeného vyplývá, že záleží na úvaze soudu, jaké vztahy považuje za natolik konfliktní, aby odůvodnily jeho závěr o nemožnosti rozdělení budovy na jednotky. Tuto úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014 (dostupné na www.nsoud.cz ); proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 498/2016 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) ]“.
Rozhodnutí odvolacího soudu není s touto judikaturou v rozporu; pokud dovolatelka poukazuje na rozsudek ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 355/2012, je třeba uvést, že i tento rozsudek klade důraz na individuální posouzení míry konfliktů, a v žádném případě nevylučuje závěr o tom, že neshody a rozpory mezi účastníky jsou tak hluboké, že dělení domu na jednotky není možné.
V dané věci není úvaha o tom, že rozdělení bytu na jednotky není kvůli konfliktním vztahům mezi účastníky dobře možné, zjevně nepřiměřená; stačí odkázat na obsah spisu a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Už vůbec nejde o situaci, kdy vztahy mezi účastníky jsou nekonfliktní. Ať již jsou desítky podání žalované na žalobce, adresované různým státním orgánům, důvodné či nikoliv, bez ohledu na to, kdo je původcem sporů, je zjevné, že účastníci v jednom domě, byť rozděleném na jednotky, spolu žít nemohou; vztahy mezi nimi jsou vysoce konfliktní. Jde tu o otázky judikaturou k současnému občanskému zákoníku již řešené, proto dovolání není přípustné. Judikatura, na kterou odkázal odvolací soud, tak není ani zastaralá, ani překonaná (jak dovolatelka tvrdí).
Dovolatelka uvádí, že odvolací soud se nevypořádal s účelovým jednáním spoluvlastníka v souvislosti s převodem podílu. Není zřejmé, o co v této souvislosti dovolatelka opírá přípustnost dovolání. V odvolacím řízení a ostatně ani v řízení před soudem prvního stupně nijak nezpochybňovala spoluvlastnictví nástupce původního žalobce a nebylo tak důvodu se touto otázkou zabývat; ostatně není zřejmé, jaký závěr by měl soud z tvrzené účelovosti dovodit.
Dovolatelka dále tvrdí, že odvolací soud se nezabýval vhodností doby pro zrušení spoluvlastnictví ve vztahu ke zdravotnímu stavu jejího syna. Ani zde není důvod přípustnosti dovolání konkrétně uveden. Žalovaná ostatně v průběhu řízení před soudem prvního stupně žádala rozdělení domu; netvrdila a neprokazovala, že by v poměrech jejího syna mělo v dohledné době dojít k významné změně, např. k brzkému umístění do domu s pečovatelskou službou) a zamítnutí žaloby nepožadovala; již proto se soudy touto otázkou v souladu s uplatněním zásady projednací nezabývaly.
Na okraj lze uvést, že i otázkou zdravotního stavu účastníka jako právně významné skutečnosti v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se Nejvyšší soud již zabýval. V rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uvedl: „Pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu §1140 odst. 2 o. z. jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků); pro posouzení, zda některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy“. Konstatoval, že „…nejsou splněny podmínky pro zamítnutí žaloby ve smyslu §1140 odst. 2 o. z., když… všechny žalovaným uváděné okolnosti (vyšší věk, zdravotní stav a úzké citové vazby na dům), nejsou okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž naopak charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Proto neshledal důvody k zamítnutí žaloby z důvodů §1140 odst. 2 o. z. a jeho závěry jsou v daném ohledu zcela správné… Pokud by totiž byla „pro tentokrát“ žaloba zamítnuta z důvodu existence okolností trvalejšího charakteru, kam beze sporu patří vyšší věk i špatný zdravotní stav, který se ve stáří nezřídka vyskytuje, žalobkyně by své právo na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mohla v budoucnu jen stěží znovu uplatnit, a došlo by tak de facto ke zkonstruování neměnného stavu, ze kterého by profitoval prakticky jen žalovaný“. Tím spíše by uvedené bylo třeba vztáhnout na zdravotní stav rodinného příslušníka účastníka jako okolnost pro zamítnutí žaloby, byť i „pro tentokrát“.
Rozhodnutí odvolacího soudu není ani nepředvídatelné, ani nepřezkoumatelné. Žalovaná dobře věděla, že žalobce žádá vypořádání spoluvlastnictví prodejem domu ve veřejné dražbě, a měla tak možnost uvádět skutečnosti, které by tomu bránily. Nijak neupřesněné základní právo žalobkyně (viz závěr dovolání) dotčeno nebude – žalovaná obdrží z výtěžku adekvátní podíl.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu