ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5997.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5997/2017-211
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. P. a b) J. P. , zastoupených JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 388, proti žalovanému označenému jako Česká republika – Povodí Labe, státní podnik , se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951 , identifikační číslo osoby 70890005, zastoupeného Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 654/2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 C 60/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 26 Co 112/2017-160, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2017, č. j. 26 Co 112/2017-175, takto:
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 26 Co 112/2017-160, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2017, č. j. 26 Co 112/2017-175, jímž jím byly potvrzeny výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 60/2016-106, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2017, č. j. 15 C 60/2016-127, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017 č. j. 26 Co 112/2017-160, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2017, č. j. 26 Co 12/2017-175, se ve výroku I., pokud jím byly potvrzeny výroky III. – V. rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 60/2016-106, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2017, č. j. 15 C 60/2016-127, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 60/2016-106, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2017, č. j. 15 C 60/2016-127, ve výrocích III. – VI., se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Mělníku soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 60/2016-106, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2017, č. j. 15 C 60/2016-127, určil, že vodní dílo – hráz přehrazující vodní tok na pozemcích v katastrálním území L., je součástí těchto pozemků a je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.), určil, že vodní dílo – hráz přehrazující vodní tok na pozemku v katastrálním území L. je součástí tohoto pozemku a je ve spoluvlastnictví (společném jmění manželů) žalobců (výrok II.), určil, že vodní dílo – jalový přeliv na pozemku v katastrálním území L. je součástí tohoto pozemku a je ve vlastnictví žalobkyně (výrok III.), určil že vodní dílo – rybniční výpusť na pozemku v katastrálním území L. je součástí tohoto pozemku a je ve spoluvlastnictví (společném jmění manželů) žalobců (výrok IV.), že vodní dílo – jalový přeliv na pozemku v katastrálním území L. je součástí tohoto pozemků a je ve spoluvlastnictví (společném jmění manželů) žalobců (výrok V.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI.).
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 26 Co 112/2017-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že na pozemcích parc. v k. ú. a obci L., které jsou ve společném jmění žalobců, a na pozemcích parc., téhož k. ú. a obce, které jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně, bylo v 60. letech minulého století zbudováno vodní dílo označované jako nádrž L. Vodní dílo sestává z hráze na pozemcích parc., z jalového přelivu na pozemcích parc. a z rybniční výpusti na pozemku parc. V katastru nemovitostí je na LV zapsána jako vlastnice stavby – vodního díla (způsob využití hráz přehrazující vodní tok nebo údolí) na pozemcích parc. Česká republika – Povodí Labe, státní podnik. Dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnictví hráze, jalového přelivu a rybniční výpusti jako součástí specifikovaných jim náležejících pozemků.
Soud prvního stupně z technické zprávy z října 1960 a projektové dokumentace zjistil, že hráz vznikla navršením a zhutněním zeminy, která plynule přechází v pozemek pod ním ležící, když za účelem optimálního navázání zeminy s terénem byl v místě odstraněn drn a ornice do hloubky 30 cm, čímž došlo k prolnutí hmoty hráze a pozemků pod ní ležících, a nelze tak určit prostorovou hranici mezi koncem pozemku a počátkem hráze. Hráz tak není samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, ale je součástí pozemků, na kterých je umístěna.
Ohledně výpusti vodní nádrže a jalového přelivu bylo zjištěno, že jde o stavební objekty, jejichž odstraněním by došlo nejen k fyzickému a funkčnímu znehodnocení těchto stavebních prvků, ale i samotných pozemků, na kterých objekty stojí. Pozbyly by tak funkci spočívající v zajištění existence vodního díla L., zadržujícího vodu zejména na sousedním pozemku parc. evidovaném jako vodní plocha. Dispozice s těmito objekty bez současné dispozice s pozemky, na kterých se nacházejí, by postrádaly jakýkoliv hospodářský význam.
Soud prvního stupně – podle odvolacího soudu správně - pak posuzoval, zda předmětné stavby jsou součásti věci (pozemku) nebo samostatné věci s odkazem na §3068 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), podle §118, 119, 120 a 121 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“). Hráz není samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, ale je součástí pozemků, na kterých je umístěna. To platí také o rybniční výpusti a jalovém přelivu. Odvolací soud uvedl, že vzhledem k tvrzení žalované, že vodní dílo L. bylo realizováno již v roce 1963, je třeba vycházet z §23 a §26 zákona č. 141/1951 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 3. 1964 („obč. zák. 1950“). Tato ustanovení však spočívají na stejných principech jako občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro hodnocení stavby z hlediska občanskoprávního není významné, jak ji hodnotí předpisy práva správního, zejména zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon (dále jen „vodní zákon“), a jeho prováděcí předpisy. To platí také o ustanovení §59a vodního zákona o povinnosti vlastníka pozemku strpět vodní dílo, vybudované na pozemku před 1. 1. 2002.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uvádí, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva – posouzení povahy sporných objektů, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na otázce, kterou dovolací soud dosud neřešil, a tou je vliv §59a vodního zákona č. 254/2001 Sb. na posouzení povahy hráze rybníka a technických zařízení.
Dovolatel tvrdí, že sporné objekty jsou samostatnými nemovitými věcmi; odkazuje na §118 a §119 obč. zák. a na komentář k občanskému zákoníku (Občanský zákoník. Komentář, Praha, C. H. Beck, 2006 s. 453). Objekty jsou prostorově vymezitelné, jak je zaměřil v předloženém geometrickém plánu Ing. Homoláč, a ovladatelné. Otázka, zda je vodní dílo samostatnou stavbou, je značně odborně náročná a pro hodnocení je potřebný znalecký posudek. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 757/2009, který uvedl, že „odvolací soud navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, který ovšem ze žádného odborného podkladu nevycházel, ani případně nezdůvodnil, proč takové znalecké verifikace v tomto případě nebylo potřeba… pokud soud prvního stupně právní úvahu o tom, zda předmětné výpustné zařízení je samostatnou věcí či nikoliv (bez dalšího) vytěsnil již shora vyloženou právní argumentací, že výpustné zařízení je nezbytné pro funkčnost rybníka, a proto (vždy) představuje součást rybničního pozemku ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. – neměl soud prvního stupně ani odvolací soud dostatečná skutková zjištění, dostatečné odborné podklady, z nichž by bylo lze činit příslušná skutková zjištění a posléze je podrobit právně kvalifikovanému posouzení.“ Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, že civilistická interpretační praxe již postřehla, že mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně odůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy, tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět právních vztahů nebo jen určitým způsobem zpracovaný pozemek. Dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 483/01, že „posouzení pevného základu konkrétní stavby je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením“. Posouzení odvolacího soudu v dané věci je podle žalované nedostatečné, v takto složité věci nelze provést stavební posouzení “od stolu“ a vycházet z 50 let staré dokumentace. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, uvedl, jak se musí obecný soud argumentačně vypořádat s judikaturou a právní vědou. Pochybení odvolacího soudu spočívá v tom, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem.
Pro věc je podle dovolatele významná aplikace §59a vodního zákona, která upravuje vztah vlastníků vodních děl vybudovaných na cizích pozemcích. Odvolací soud však řešil otázku jen ve smyslu již zastaralé judikatury a s novou úpravou se vůbec nevyrovnal; tuto úvahu dovolání dále rozvádí.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci uvedli, že dovolání nepředkládá otázky, které by činilo rozhodnutí odvolacího soudu zásadním rozhodnutím. Nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně pochybil, pokud neprovedl důkaz znaleckým posudkem. Vyšel ze shodných tvrzení účastníků o stavebně technickém provedení vodního díla a z technické zprávy a projektové dokumentace. Žalovaný ani před soudem prvního stupně netvrdil, že pod hrází a jejími součástmi se nachází pevný základ. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 483/01 tak není přiléhavý. Vztah vodního zákona jako normy veřejného práva a pojmu věci v občanskoprávním smyslu byla již dovolacím soudem řešen v usnesení sp. zn. 22 Cdo 1221/2002. K argumentaci ustanovením §59a vodního zákona žalobci uvádí, že jsou zčásti vlastníky vodního díla, a jinak žalovanému nebrání, aby užíval vodní dílo jemu náležející. Žalobci mají za to, že v daném případě je namístě přiměřeně použít ustanovení o podílovém spoluvlastnictví, a jsou připraveni podat žalobu na jeho vypořádání, neboť mají o podíl žalovaného zájem. K námitce vydržení žalobci uvádějí, že jejím předmětem může být jen věc v právním smyslu (odkaz na judikaturu). Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
K vyjádření žalobců podal – po uplynutí lhůty k podání dovolání – žalovaný repliku, ve které přinesl zcela novou právní argumentaci včetně odkazů na judikaturu; k tomu však, pokud jde o rozšíření vymezení přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu, nebylo možno přihlížet (viz §242 odst. 4 o. s. ř.); k této argumentaci však bylo přihlédnuto při posuzování oprávněnosti námitek žalobců proti dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je – s výjimkou části, ve které odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně pod body I. a II., přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v části, ve které je přípustné, důvodné.
Odvolací soud při posouzení, zda výpusť a jalový přeliv tvoří věci samostatné – stavby ve smyslu občanského zákoníku (§121 odst. 2 obč. zák.), pominul judikaturu dovolacího soudu, resp. ji nesprávně vyložil.
Problém je v tom, zda jednotlivé objekty, tvořící rybník, jsou v dané věci součástí pozemku, a tím i vlastnictvím vlastníka pozemků, nebo samostatnými věcmi, a vlastnické právo k nim je třeba posuzovat nezávisle na vlastnictví pozemků.
V době platnosti občanských zákoníků č. 141/1950 Sb. a č. 40/1964 Sb., kdy se neuplatňovala zásada, že stavby jsou součástí pozemku (superficies solo cedit) a zejména před rokem 1990, kdy vlastnická práva fyzických osob nebyla vždy respektována, byla zřízena řada vodních děl či jejich stavebních prvků, aniž by jejich zřizovatel měl vlastnické právo k pozemkům, na kterých stály; k podobnému stavu však docházelo i později na základě výsledků restitučního řízení i v procesu privatizace. Důsledkem byla situace, kdy věci, které podle §2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb. o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství) tvoří rybník, tedy hráz, nádrž a další technická zařízení, byly ve vlastnictví různých osob. S tímto problémem se musela judikatura vyrovnat. Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že hráz rybníka může být stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, a uvedl: „O tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí v právním smyslu anebo zda jde o součást pozemku, na kterém stojí, nelze učinit obecný závěr bez posouzení konkrétní situace. Při posuzování je třeba vyjít kromě stavebního provedení hráze též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002).
Na uvedené rozhodnutí navázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2009. Toto rozhodnutí řeší užívání a hospodaření s rybníkem včetně výkonu rybářského práva v případě, že každá z uvedených věcí, tvořících rybník, patřila někomu jinému, a konstatuje: „Jestliže věci tvořící podle §2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb. rybník jsou v individuálním vlastnictví více osob, je na jejich vzájemné vztahy třeba aplikovat přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví“. Rozsudek poukazuje na právní názor ohledně hráze rybníka a dalších technických zařízení, vyslovený ve věci sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a dodává: „Odlišení toho, kde končí vlastnictví jedné osoby a začíná vlastnictví jiného, je důležité nejen pro to, aby vlastnické vztahy byly jasné a přehledné, ale i proto, že nelze-li takové rozlišení vůbec provést, je zřejmé, že jde z hlediska občanského práva o jedinou věc, která může být předmětem právních vztahů jen jako celek. V takovém případě to, co je stavbou z hlediska veřejného práva, je z pohledu práva občanského jen součástí pozemku“. Další úpravu vztahů v této souvislosti vznikajících přináší §59a vodního zákona.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací soud klade při posuzování toho, zda hráz a technická zařízení sloužící rybníku jsou samostatnými stavbami – předměty občanskoprávních vztahů – důraz především na stavební provedení těchto objektů, nikoliv na to, zda by oddělením stavby od pozemku byla stavba či pozemek znehodnoceny. Toto hledisko odpovídá i úpravě občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., i občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.
Součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (§120 odst. 1 obč. zák.). Stavba není součástí pozemku (§120 odst. 2 obč. zák. – podobně viz §24 a násl. obč. zák. 1950).
Druhý odstavec §120 obč. zák. stanoví výjimku z pravidla uvedeného v §120 odst. 1 obč. zák. Stavby posuzované podle uvedených občanských zákoníků tedy nejsou součástí pozemků na základě výslovného pravidla upraveného v §120 odst. 2, jakož i v §119 obč. zák. (stavby spojené se zemí pevným základem jsou nemovité věci, tudíž jsou samostatným předmětem právních vztahů), bez ohledu na to, že k pozemku podle jeho povahy náleží a nemohou být odděleny, aniž by se tím pozemek znehodnotil. Pozemek zastavěný rodinným domem v dobrém stavu bude jistě znehodnocen jeho odstraněním, a přece podle dřívější úpravy šlo o dvě samostatné věci. Proto kritérium „funkčního znehodnocení“ pozemku či stavby jejím odstraněním není při posuzování stavby pořízené v době účinnosti občanských zákoníků č. 40/1964 Sb. a č. 141/1964 jako samostatné věci zpravidla použitelné.
Jen zdánlivě je s uvedeným v rozporu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, o kterém se odvolací soud též zmínil, a který byl v informačním systému ASPI publikován s právní větou: „Je-li vodní dílo spjato s pozemky, na nichž stojí, natolik, že by jeho odstraněním došlo k funkčnímu znehodnocení těchto pozemků, pak není samostatnou věcí“. Tato právní věta je však vzata z odůvodnění rozsudků okresního i krajského soudu; Nejvyšší soud konstatoval, že z tohoto hlediska soudy vyšly, aniž by je sám jako zásadní (rozhodující) kritérium výslovně převzal.
Ostatně není správná úvaha, že dispozice s uvedenými předměty tvořícími rybník není hospodářsky účelná; jejich vlastníka totiž nelze zcela vyloučit z výkonu práv k rybníku (k tomu viz Rc 65/2009).
Protože odvolací soud vyšel při posouzení povahy jalového přelivu a rybniční výpusti z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí v této části na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud jde o hráz rybníka, vzniklou navršením zeminy, která plynule přechází v pozemek pod ní ležící, je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; proto v této části bylo dovolání odmítnuto (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Dovolatel dále opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, příp. Ústavního soudu, neboť k povaze sporných věcí nenechal provést znalecký posudek nebo odborné vyjádření znalce. K tomu je třeba uvést, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací; tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je věcí účastníků řízení. „Zásada projednací vymezuje v občanském soudním řízení důkazní břemeno jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou… Zásada koncentrace řízení je zákonným zákazem adresovaným soudu, podle něhož ke skutečnostem a důkazům, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, nelze přihlížet, a nedává soudci prostor k uvážení“ (nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15).
Žalovaný před soudem prvního stupně důkaz znaleckým posudkem sám nenavrhoval, přičemž soud prvního stupně při jednání 7. 12. 2016 účastníky řádně poučil podle §118b odst. 1 o. s. ř. o jejich povinnosti uvést rozhodná tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání do konce jednání. Důkaz znaleckým posudkem však žalovaný navrhl teprve až v odvolání; k takovému důkaznímu návrhu nebylo možno přihlížet.
Argumentace dovolatele ustanovením §59a vodního zákona č. 254/2001 Sb. nemůže založit přípustnost dovolání. Podle tohoto ustanovení platí: „Vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002“. V posuzované věci však nejde o spor o odstranění či strpění vodního díla, ale o existenci a vlastnictví (údajně) samostatných staveb, a tak se dovolací soud nemohl touto otázkou zabývat.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně nejprve vyjasní, kdo je v této věci žalovaným, zda státní podnik, stát, či oba tyto subjekty (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu