ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.651.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 651/2018-203
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. S. , zastoupené Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem v Ostravě - Přívoze, Macharova 302/13, proti žalované R. S. , zastoupené Mgr. Pavlínou Plačkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poštovní 1794/17, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 305/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2017, č. j. 56 Co 36/2017-166, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2017, č. j. 56 Co 36/2017-166, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2016, č. j. 23 C 305/2015-139, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 23 C 305/2015-139, zamítl žalobu o zřízení služebnosti cesty ve prospěch vlastníka pozemku parc., způsob využití zahrada, v katastrálním území H., obce O., vedené u Katastrálního úřadu pro M. kraj, katastrální pracoviště O., na LV č., přes pozemky parc. č. a, vše způsob využití zahrada, v katastrálním území H., obec O., vedené u Katastrálního úřadu pro M. kraj, katastrální pracoviště O., LV, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 1613-42/2009, vyhotoveného Z. H. - 3GEOME3, který je nedílnou součástí rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě ((dále odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 36 Co 36/2017-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 90/15 v k. ú. H., obec O. - zahrada. Přístup na pozemek měla dříve zajištěn z titulu bezúplatného věcného břemene - práva cesty přes sousední pozemek parc. č., ve vlastnictví žalované. Žalovaná však na tomto pozemku zřídila dům a užívání cesty v jeho těsné blízkosti ji začalo rušit; marně se snažila s žalobkyní dohodnout na zrušení věcného břemene cesty a zřízení jiného, vedoucího po mlátové cestě, kterou za tím účelem zřídila.
Žalovaná (v předchozím řízení žalobkyně) poté podala proti E. S. (v nynějším řízení žalobkyni) žalobu na zrušení věcného břemene cesty, váznoucího na pozemku parc. č.; v průběhu řízení mimo jiné uvedla, že na svých pozemcích vybudovala mlátovou cestu, kterou E. S. od března 2011 užívá k přístupu na svůj pozemek, a změnily se tak poměry, za kterých je právo cesty vykonáváno.
Věcné břemeno ve prospěch nynější žalobkyně pak Okresní soud v Ostravě zrušil rozsudkem ze dne 14. 2. 2013, č. j. 80 C 101/2010-179, za náhradu 18 000 Kč. Důvodem bylo, že (tehdy žalobkyně, nyní žalovaná) R. S. v průběhu stavby rodinného domu na parc. č. zbudovala na svých pozemcích a na své náklady novou zpevněnou komunikaci, tzv. mlátovou cestu, kterou E. S. fakticky od jara 2011 jako přístupovou cestu na pozemek parc. č. užívala. E. S. se zrušením věcného břemene po celé řízení nesouhlasila, nepovažovala mlátovou cestu za rovnocennou dosavadní cestě; přijetí návrhu R. S. na uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene cesty po mlátové cestě odmítla, a tak smlouva uzavřena nebyla, ačkoliv manželé P., používající též mlátovou cestu, ji s R. S. uzavřeli. Proti rozhodnutí okresního soudu o zrušení služebnosti cesty nepodala (nynější) žalobkyně odvolání, a tak její právo zaniklo.
Dne 4. 12. 2015 podala E. S. (dále žalobkyně) žalobu na zřízení služebnosti cesty ve prospěch jejího pozemku parc. přes pozemky žalované parc. č., a. Uvedla, že žalovaná po výmazu zrušeného věcného břemene v katastru nemovitostí instalovala na pozemku parc. č., přes který vede mlátová cesta, uzamykatelnou bránu, od které nemá žalobkyně klíče. Musí proto k přístupu užívat pozemek parc. č. manželů A. a R. B., ale to jen když jsou přítomni, a dále přes zalesněný pozemek parc. č. V průběhu řízení dále uvedla, že používá k přístupu také pozemek J. D., parc. č..
V řízení bylo zjištěno, že žalovaná po skončení řízení o zrušení věcného břemene v roce 2013 (80 C 101/2010) také žalobkyni zaslala návrh obligační smlouvy o užívání části svých nemovitostí (mlátové cesta) za úplatu 1 200 Kč ročně; ten žalobkyně nepřijala, neboť obsahoval ujednání o 8 denní výpovědní lhůtě bez uvedení důvodu a o úplatě za užívání. Žalobkyně reagovala až v roce 2015 návrhem na uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene; ten žalovaná neakceptovala. Nyní žalobkyně chodí na zahradu přes pozemky dalších osob a dále přes les.
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že má-li žalobkyně možnost příchodu na pozemek parc. č. přes pozemky třetích osob, pak zřízení služebnosti stezky přes pozemky žalované nelze podle §1032 odst. 1 písm. c) o. z. povolit, neboť o ni žádá jen z důvodu pohodlnějšího spojení.
Správně také – podle odvolacího soudu - soud prvního stupně dospěl k závěru, že služebnost cesty nelze zřídit podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. proto, že žalobkyně si nedostatek přístupu ke svému pozemku způsobila sama z hrubé nedbalosti, ne-li úmyslně. Neakceptovala totiž návrh na uzavření smlouvy o užívání mlátové cesty na pozemcích žalované. Přitom částku 1200 Kč ročně, tj. 100 Kč měsíčně, lze považovat za přiměřenou, zejména když za zrušení věcného břemene obdržela 18 000 Kč. Možnost výpovědi smlouvy bez udání důvodů měla být poskytnuta oběma stranám a vycházela patrně z dlouhodobě konfliktních vztahů účastnic.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle §237 o. s. ř. v tom, že rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud vyřešena dovolacím soudem. Dále uvádí, že uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení odvolacím soudem podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání vymezuje tak, že dovolací soud dosud neřešil právní otázky:
Dovolací důvod vymezuje takto: Odvolací soud nesprávně posoudil otázku hrubé nedbalosti žadatele o povolení nezbytné cesty podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. a pohodlnějšího spojení jako důvod pro odepření povolení nezbytné cesty podle §1032 odst. 1 písm. c) o. z. Původní věcné břemeno cesty, které zajišťovalo žalobkyni přístup na její pozemek parc. č. přes pozemek žalované parc. č., bylo zrušeno soudem, tedy jednáním či zaviněním žalobkyně. Z rozhodnutí soudu vyplývá, že přístup měla mít zajištěn po nové komunikaci, kterou byla mlátová cesta na pozemcích žalované, její užívání však žalobkyni znemožnila. Pokud dovolatelka nesouhlasila s návrhem žalované na uzavření smlouvy o zrušení věcného břemene a zřízení náhradního věcného břemene po mlátové cestě, nelze to považovat za hrubou nedbalost, nebyla to její povinnost. Ostatně soud měl pro dovolatelku zřídit věcné břemeno po mlátové komunikaci, aby nevyvolal další spornou situaci.
Kromě toho žalovaná nabídla žalobkyni pouze uzavření dohody o užívání svých pozemků za úplatu a neakceptovala návrh žalobkyně na uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene cesty. K odmítnutí smlouvy o užívání měla tak dovolatelka vážné důvody – jak vyplývá i z rozhodnutí soudu, očekávala bezplatný a bezpodmínečný přístup po této komunikaci zřízený jako věcné břemeno. Dovolatelka zdůrazňuje, že její odmítavý postoj ke zřízení jiného věcného břemene, dokud původní trvalo, nenaplňuje hrubou nedbalost žadatele o nezbytnou cestu.
Stejně tak to platí i o odmítnutí nájemní smlouvy, když obsahovala možnost výpovědi do osmi dnů bez udání důvodu. Kromě toho Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014, že i když §1019 odst. 2 věta druhá o. z. předpokládá, že lze nezbytnou cestu zřídit i jinak než jako služebnost, nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem, že žádala o zřízení nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího spojení. Nemá objektivně přístup ani příjezd bezplatně zajištěn, ačkoliv tak tomu bylo po 20 let před zrušením věcného břemene. Otázkou je, zda přijatelným přístupem je neschůdná cesta lesním porostem a přes pozemky dalších vlastníků, nezajištěná věcným břemenem, a je otázkou, kdy užívání přestanou trpět. Zdůrazňuje, že lesním porostem je možná pouze chůze, nikoli příjezd, který původní věcné břemeno zajišťovalo. Soudy však přístup a příjezd nerozlišovaly a zaměňovaly. Ohledání na místě samém soudy neprovedly, ačkoliv to opakované navrhovala. Objektivně také není na pozemek dovolatelky možný jiný příjezd než po mlátové cestě na pozemcích žalované.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že zřídí služebnost cesty, jak původně navrhovala, a to za náhradu 18 000 Kč.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Při řešení otázky „hrubé nedbalosti“ (§1032 odst. 1 písm. b) o. z., i „pohodlnějšího spojení“ §1032 odst. 1 písm. c) o. z. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; to zakládá přípustnost dovolání.
Jádro věci spočívá v tomto: Žalobkyni svědčilo věcné břemeno cesty vedoucí přes pozemek žalované, užívaný jako zahrada. Poté, co žalovaná zřídila na pozemku rodinný dům, změnily se místní poměry tak, že užívání původní cesty k průchodu žalovanou značně omezovalo a narušovalo její soukromí; proto zřídila na vlastní náklad novou, tzv. mlátovou cestu, a navrhla žalobkyni, aby s ní uzavřela smlouvu o zrušení původního věcného břemene a o zřízení věcného břemene vedoucího přes novou cestu; zatímco další osoby, které původní cestu též užívaly, tomuto návrhu vyhověly, žalobkyně smlouvu neuzavřela.
Poté žalovaná v jiném řízení podala proti nynější žalobkyni žalobu na zrušení služebnosti sloužící žalované pro změnu poměrů, spočívající ve výstavbě nového domu i nové cesty; okresní soud žalobě vyhověl s tím, že změna poměrů nastala po stavbě nového domu a (nynější) žalobkyně má – byť nikoliv na základě písemné smlouvy - zajištěn bezplatný přístup po mlátové cestě ve vlastnictví (nynější) žalované (tehdy žalobkyně), která jí v užívání cesty nebrání. Avšak poté, co rozsudek nabyl právní moci, žalovaná mlátovou cestu pro žalobkyni uzavřela.
Žalobkyně poté podala (v nyní projednávané věci) žalobu na zřízení nové služebnosti cesty; té však soudy nevyhověly a to proto, že žalobkyně má zajištěn přístup jinak a že se zbavila přístupu k nemovitosti z hrubé neopatrnosti. To žalobkyně v dovolání právem zpochybňuje.
Podle §1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení (§1032 odst. 1 o. z.).
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012). Úvaha soudu, jež musí odpovídat požadavku zjevné přiměřenosti, například i při posouzení podmínky dostatečného spojení nemovité věci žadatele s veřejnou cestou či toho, zda se nežádá o nezbytnou cestu toliko za účelem pohodlnějšího spojení, vždy vychází z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají individuálně dané. Proto je třeba závěr o obecném přesahu judikatury do poměrů jiné než dovolacím soudem řešené věci velmi pečlivě zvažovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016).
K závěru, že žalobkyně se zbavila přístupu z hrubé nedbalosti:
Navzdory dovolacímu tvrzení nejde o problematiku v judikatuře neřešenou; byla sice řešena spíše obecně, dosažené závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, které věc řešilo i s odkazy na předchozí judikaturu tam uvedenou, mimo jiné vyplývá:
„Na překážku povolení nezbytné cesty je takové závadné jednání (aktivní konání či nečinnost), z něhož lze usoudit na zavinění žadatele ve formě úmyslu (přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti.
Pokud soud v jednotlivých individuálních případech dospěje k závěru, že jednání žadatele o nezbytnou cestu sice je nedbalé, ale nejde o nedbalost hrubou, a není tudíž takové jednání na překážku povolení nezbytné cesty, lze okolnosti tohoto jednání promítnout do úvahy, nakolik se mohou projevit ve stanovení výše úplaty za povolení nezbytné cesty.
Aplikace §1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1. v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2. v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu“.
Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně, ještě před zahájením soudních sporů mezi účastnicemi, odmítla uzavřít se žalovanou smlouvu o služebnosti cesty, vedené přes jiné pozemky ve vlastnictví žalované; v té době jí však svědčila k pozemku žalované služebnost cesty, kterou soud zrušil až později pro změnu poměrů (§151p odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Toto odmítnutí není možno klasifikovat jako způsobení nedostatku přístupu z hrubé nedbalosti, a to již proto, že v době, kdy žalobkyně uzavření nové smlouvy odmítla, jí služebnost cesty svědčila (a soud ji zrušil až později). Dovolací soud nepopírá, že po zřízení domu na pozemku žalované došlo ke změně poměrů, podmínky pro zrušení služebnosti však dány nebyly; okresní soud v této souvislosti sice citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004, nevyvodil z něj však správné závěry. V uvedeném rozhodnutí se uvádí: „Vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem průchodu a průjezdu je tedy oprávněn požadovat po osobě z věcného břemen oprávněné, aby vykonávala toto právo i za jiných okolností vlastníkem vytvořených, avšak vždy jen takových, které umožní dosažení účelu věcného břemene a výkon tohoto práva ani podstatně neztíží. Nic proto nebrání tomu, aby se vlastník pozemku ve vztahu k osobě oprávněné z věcného břemene domáhal uložení povinnosti, která by umožnila jeho ochranu jako vlastníka věcným břemenem zatíženého pozemku a současně nemařila účel věcného břemene“. Proto po změně poměrů v důsledku zřízení domu a nové cesty se žalovaná – pro neochotu žalobkyně - měla domáhat určení, že žalobkyně je oprávněna vykonávat věcné břemeno cesty přes pozemky žalované v místech vyznačených v geometrickém plánu (po mlátové cestě), který by byl přílohou rozsudku. Jinak řečeno: Žalovaná měla (za splnění podmínek uvedených v citovaném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2941/2004) právo na to, aby žalobkyně vykonávala právo odpovídající věcnému břemeni přes nově zřízenou cestu, nebyly však splněny podmínky pro zrušení práva cesty pro změnu poměrů. Jestliže žalovaná odmítla uzavřít novou smlouvu o zřízení věcného břemene cesty vedoucí přes mlátovou cestu, jednala sice z hlediska dobrých sousedských vztahů nevstřícně, nicméně za uvedených okolností jí nelze vytýkat, že se zbavila přístupu hrubou nedbalostí; právem totiž mohla očekávat, že její dosavadní věcné břemeno zrušeno nebude.
Nedbalým jednáním nebylo ani odmítnutí uzavření obligační smlouvy mezi účastnicemi, která měla žalobkyni založit právo cesty, které mohlo být kdykoliv vypovězeno bez udání důvodů s osmidenní výpovědní lhůtou. Nejvyšší soud opakovaně uvedl: „Jestliže však vlastník pozemku přecházení souseda přes pozemek jen trpí, nebo mu udělí prostý souhlas, který může být kdykoliv odvolán (tzv. výprosa), nelze dovodit, že je zajištěn přistup vlastníka ke stavbě. V takovém případě lze právo nezbytné cesty zřídit; jinak by totiž vlastník stavby byl v nejistotě ohledně přístupu, který by vlastník pozemku mohl kdykoliv znemožnit tím, že by souhlas odvolal (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 124/2011). K tomu lze dodat, že uvedené pravidlo lze vztáhnout i na umožnění přístupu na základě smlouvy umožňující výpověď bez udání důvodů a s výpovědní lhůtou, která je tak krátká, že oprávněný je objektivně v nejistém postavení a uzavření smlouvy za nabízených podmínek po něm nelze spravedlivě požadovat; Dokonce, i pokud smlouvu přesto uzavře, není tím vyloučen úspěch žaloby na zřízení nezbytné cesty.
Jestliže tak žalobkyně odmítla uzavřít smlouvu o umožnění přístupu na její zahradu, obsahující klausuli o osmidenní výpovědní lhůtě bez udání důvodů, nelze to považovat za jednání, kterým si způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně. V této části tak rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost se dodává, že požadavek žalované, aby jí žalobkyně za užívání cesty platila ročně 1 200 Kč, rozhodně nebyl nepřiměřený. Pokud jde o právní formu práva cesty, dovolatelka právem poukazuje na judikaturu, ze které vyplývá, že by mělo mít formu služebnosti; ke zřízení obligačního práva soud přistoupí jen, pokud to vyžadují zvláštní okolnosti věci a nezmaří to účel zřízení nezbytné cesty.
K přístupu nyní užívanému žalobkyní a k vymezení „pohodlnějšího spojení“:
Soudy zamítly žalobu i proto, že měly za to, že přístup má žalobkyně zajištěn; chodí totiž po pozemcích jiných sousedů a poté přes les. Žalobkyně tvrdila, že o přístup přes pozemek sousedů je možný jen v době, kdy jsou majitelé přítomni, a průchod lesem je namáhavý a krkolomný. Její návrh na ohledání nyní využívané přístupové cesty soudy zamítly s tím, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn. K tomu lze uvést, že podle svědeckých výpovědí jde žalobkyně přes asi 45 m dlouhou cestu ve vlastnictví soukromé osoby a poté „okolo přes les pěšky, což je asi 500 metrů“ (výpověď J. D.), že žalobkyně má sice možnost se na svůj pozemek dostat, ale „je tam nebezpečí, aby neuklouzla a nezlomila si nohu, pozemek není rovný“ (svědkyně A. B.), jde přes pozemky zarostlé náletovými dřevinami (svědek R. B.).
Žalobkyně však podle soudů má zajištěný přístup a o zřízení práva cesty žádá jen kvůli pohodlnějšímu přístupu. Odvolací soud k tomu dodal, že otázku, zda jde o pohodlnější spojení, „je třeba hodnotit se zřetelem k objektivně existujícím okolnostem, z hlediska všech potenciálních, tedy i budoucích vlastníků panujícího pozemku…“. Až potud jde o správnou úvahu; odvolací soud na ni však navázal závěrem, že věc nelze hodnotit „z hlediska subjektivního, tj. s ohledem na věk a zdravotní stav žalobkyně“.
Při hledání objektivního kritéria je totiž třeba zvážit, že společnost netvoří jen „průměrní lidé“, za které by snad mohli být považováni lidé ve středním věku a fyzicky zachovalí, ale i senioři se zdravotními problémy, které stáří přináší, lidé zdravotně postižení a na druhé straně také rodiny s malými dětmi včetně kojenců v kočárku. Hledání toho, co je to „pohodlnější spojení“, tak musí i k uvedeným skutečnostem přihlížet tak, aby rozhodnutí soudu nebylo v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017, vyslovil:
„V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nejsou naplněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty, neboť nemovitost žalobce nepostrádá spojení s veřejnou cestou tak, jak je to v místě obvyklé. Stávající spojení je sice nepohodlné, vyžadující určité úsilí, nicméně postačující obvyklé potřebě nemovitosti. Žalobce však již od počátku řízení poukazoval na zhoršený zdravotní stav manželky, který jí za stávajícího spojení nedovoluje nemovitost užívat a tvrdil, že manželka je po operaci a pohybuje se pouze o francouzských holích. Odvolací soud, aniž by se touto námitkou žalobce dostatečně zabýval, uzavřel, že zdravotní stav manželky žalobce není významným hlediskem pro povolení služebnosti nezbytné stezky a cesty. V případě úvahy o zřízení věcného břemene však může být výrazně zhoršená pohyblivost manželky žalobce (za předpokladu, že nebude jen krátkodobá), která s ním nemovitost řadu let užívá, významným hlediskem pro to, aby soud za předpokladu, že by to manželce žalobce významně ulehčilo a vlastníkům dotčených pozemků by to objektivně nijak nepřitížilo, věcné břemeno v určitém rozsahu zřídit. Nejvyšší soud poznamenává, že nezbytnou cestu lze povolit i s rozvazovací podmínkou vázanou na dobu života člověka, jehož zdravotní stav je důvodem k povolení nezbytné cesty v rozsahu převyšujícím průměrné, obvyklé potřeby spojení. V této části je tak rozhodnutí odvolacího soudu předčasné a spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.
I ze slov zákona („dostatečně spojena“) vyplývá, že odpověď na otázku, zda dosavadní spojení je „dostatečné“ a žaloba na zřízení nezbytné cesty tak míří jen k dosažení pohodlnějšího spojení, je na úvaze soudu; není tomu tak, že by existence jakéhokoliv přístupu na pozemek vylučovala zřízení práva cesty. Je třeba vyjít z okolnosti dané věci; úvahu soudů v nalézacím řízení pak může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, je-li zjevně nepřiměřená.
V projednávané věci je úvaha o tom, že nelze přihlédnout k věku a zdravotnímu stavu žalobkyně zjevně nepřiměřená a je i v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. I v této části je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
To platí i pro zamítnutí žaloby z důvodu, že žalobkyně má zajištěn příchod přes pozemky třetích osob; tam jde totiž o výprosu, jejíž existence není důvodem k zamítnutí žaloby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 124/2011).
Lze podotknout, že soudy odmítly provést navržený důkaz ohledáním míst, které žalobkyně užívá k přístupu s tím, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn jinak. Tak by tomu bylo v případě, že by pro zamítnutí žaloby postačoval jakýkoliv přístup, bez ohledu na jeho kvalitu. Protože tomu tak není, bude v dalším řízení třeba se zabývat kvalitou nyní používané „cesty“, ovšem jen pokud bude zjištěno, že se k ní žalobkyně může dostat i, aniž by šla na základě výprosy přes pozemky jiných osob (pokud by tomu tak bylo, pak by ani schůdnost lesní cesty nemohla vést k zamítnutí žaloby, neboť žalobkyně by opět byla vázána na kdykoliv odvolatelný souhlas těchto osob). Dále: Dovolací soud, vázán dovoláním a jeho obsahem, se nemohl zabývat námitkami žalované (i některých svědků) ohledně obav z toho, že žalobkyně umožní přístup třetí osobě s nežádoucími důsledky pro okolí. Pokud by se taková obava ukázala důvodnou, lze ji eliminovat vymezením obsahu služebnosti a v krajním případě i jejím zřízením jako služebnosti osobní (posledně uvedená možnost bude sice zcela neobvyklá, nicméně zákon ji nevylučuje – viz §formulace §1029 odst. 1 o. z.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud nemohl ve věci sám rozhodnout, jak to dovolatelka navrhovala, neboť nelze vyloučit potřebu dalšího dokazování (např. ohledáním cesty, resp. ke stanovení úplaty za povolení nezbytné cesty), které se v dovolacím řízení neprovádí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu