ECLI:CZ:NS:2018:22.ICDO.114.2017.1
KSHK 40 INS XY
40 ICm XY
sp. zn. 22 ICdo 114/2017-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně AHG s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Ohradní 1368/4, IČO: 24701793, zastoupené JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti žalovanému Zdeňku Mikešovi , se sídlem v Sedloňově, Polom 51, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. Š., narozeného XY, zastoupenému Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. Š., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2016, č. j. 40 ICm XY, 102 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Kamila Podroužka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 [k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014 (uveřejněné pod č. 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) – dále jen „o. s. ř.“] v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 40 ICm XY, zamítl žalobu, kterou žalobkyně požadovala ze soupisu majetkové podstaty dlužníka J. Š., narozeného XY, bytem XY (dále jen „úpadce“), vyloučit rozestavěnou stavbu přístřešku (haly) na automobily, zapsanou do soupisu majetkové podstaty pod položkou 21 (výrok I.), nepřiznal žalovanému náklady řízení (výrok II.) a uvedl, že po právní moci usnesení o znalečném znalci Jiřímu Melichovi vyhotoví samostatné usnesení, kterým vyúčtuje žalobkyni složené zálohy (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 102 VSPH XY, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze soupisu majetkové podstaty úpadce vyloučil rozestavěnou stavbu přístřešku (haly) na automobily (dále jen „rozestavěná stavba“) v katastrálním území XY, zapsanou na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I.), přiznal znalci Jiřímu Melichovi odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 2 774,50 Kč (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 46 369 Kč na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů k rukám zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně 63 275,20 Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů spočívajících ve znalečném (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu v otázce aktivní věcné legitimace, neboť žalobkyně není vlastnicí rozestavěné stavby a nedisponuje ani jiným právem k ní; poukazuje přitom na rozhodnutí 29 Cdo 683/2011 a 22 Cdo 892/2016. Zdůrazňuje, že žalobkyně koupila pozemek zatížený rozestavěnou stavbou jiného vlastníka, přičemž kupní cena byla stanovena za pozemek bez stavby s tím, že hodnota rozestavěné stavby dalece převyšuje kupní cenu. Žalobkyně netvrdila, že by podala žalobu o určení, že je vlastnicí rozestavěné stavby jako součásti jejího pozemku, nevyužila možnosti „napadnout provedení záznamu rozestavěné stavby do katastru nemovitostí“. Soupis majetkové podstaty v položce č. 21 – rozestavěné stavby na cizím pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nezasahuje do sféry žalobkyně. Přípustnost dovolání spatřuje dále v odchýlení se odvolacího soudu od judikatury dovolacího soudu [rozhodnutí sp. zn. „Rt 18/1983“, 20 Cdo 1540/2011 a 22 Cdo 764/2011] v otázce posouzení stadia rozestavěnosti stavby a její způsobilosti být samostatnou věcí v občanskoprávním slova smyslu. Rozestavěná stavba je zcela speciální stavbou přístřešku pro auta bez obvodových zdí, odvolací soud však k jejím specifikům nepřihlédl a rozhodnutí opřel pouze o doplňující výslech znalce, který se odchýlil od své dřívější výpovědi, když nyní uvedl, že se nejedná o stavbu, ale o zpevněný pozemek, neboť nedosahuje výše 1 m nad terénem prvního nadzemního podlaží. Zatřetí se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že vydal překvapivé rozhodnutí; poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3764/2012 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3317/15. Vedle zmíněných otázek má za to, že žalobkyně návrh podala v rozporu s dobrými mravy, odkazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 353/04. Stran rozhodnutí o náhradě nákladů řízení apeluje na povinnost insolvenčního správce hájit všemi právními prostředky zájmy věřitelů, aby došlo k nejvyššímu možnému uspokojení pohledávek. Jelikož žalobkyně nijak neprokázala vlastnictví k rozestavěné stavbě, nebyl žalovaný oprávněn tuto položku vyloučit, pročež mělo být použito §150 o. s. ř., a náhrada nákladů řízení žalobkyni neměla být přiznána. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne a rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření plně ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu, považuje jej za správný a plně respektující judikaturu dovolacího soudu. Uvádí „na pravou míru“ vylíčení skutkového stavu žalovaným, zdůrazňuje, že rozestavěná stavba nebyla dokončena do takového stadia, aby se stala samostatnou věcí, zůstala toliko součástí pozemku. Je irelevantní, zda při převodu na žalobkyni byla rozestavěná stavba označená ve smlouvě, neboť prohlášení smluvních stran nemůže ze součásti věci učinit věc samostatnou. Zcela odmítá, že by její jednání bylo v rozporu s dobrými mravy, jakož i se zákonem. Poukazuje na nesprávnost argumentace veřejnoprávním povolením stavby, podrobně se vyjadřuje k otázce aktivní věcně legitimace, k otázce, zda rozestavěná stavba je věcí samostatnou, či součástí pozemku, a k námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jelikož ke vzniku rozestavěné stavby mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení otázky, zdali se jedná o samostatnou věc v občanskoprávním slova smyslu podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání byly řádně vymezeny toliko tři otázky přípustnosti dovolání. S ohledem na obsah předestřených otázek je nezbytné se nejdříve zabývat procesní otázkou 3), týkající se problematiky překvapivosti soudního rozhodnutí; následně je nezbytné zodpovědět otázku 2) týkající se povahy rozestavěné stavby, která je rozhodná též pro zodpovězení otázky 1) vztahující se k problematice aktivní legitimace žalobkyně.
Otázka týkající se překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud své rozhodnutí vadou spočívající v překvapivosti nezatížil.
Ohledně překvapivosti rozhodnutí judikatura dovolacího soudu dovozuje, že 1) soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu, 2) vycházejí-li účastníci při právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech, které musí soud účastníkům vysvětlit v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A zatřetí předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy, jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad předvídatelnosti její aplikace soudy [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V předmětné věci by do úvahy mohla přicházet tolika první varianta, k níž judikatura dovolacího soudu uvádí, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324)]. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
K těmto závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013 (uveřejněném pod č. C 14 633 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (uveřejněném pod č. C 15 919 v Souboru) a nejsou s nimi v rozporu ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012 (uveřejněný pod č. C 12 598 v Souboru), či nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), na něž poukazuje dovolatel.
V daném případě právní předchůdce žalobkyně již v žalobě, kterou se domáhal vyloučení rozestavěné stavby z majetkové podstaty úpadce, tvrdil, že rozestavěná stavba s ohledem na stádium rozestavěnosti není stavbou v občanskoprávním slova smyslu. Tato pro rozhodnutí věci rozhodná otázka byla posuzována v průběhu celého řízení a tvořila i podstatu odvolání žalobce. Pokud se tedy odvolací soud touto otázkou v odvolacím řízení zabýval, a provedl k ní i dokazování, načež dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že rozestavěná stavba není samostatnou věcí v právním slova smyslu, nýbrž toliko součástí pozemku, není na rozhodnutí odvolacího soudu objektivně zhola nic překvapivého; subjektivní „překvapení“ žalovaného z výsledku odvolacího řízení přitom nepožívá zákonné ani ústavní ochrany [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (uveřejněný pod č. C 15 919 v Souboru), či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )].Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka týkající se problematiky vzniku stavby jako samostatné věci v občanskoprávním slova smyslu, neboť odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Podle §120 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (odstavec 1). Stavba není součástí pozemku (odstavec 2).
Předně je třeba zdůraznit, že pokud občanskoprávní předpisy používají pojem „stavba“, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy totiž chápou pojem „stavba“ dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřující k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8, str. 203), či ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000 (uveřejněný pod č. C 1 094 v Souboru)]. Jinými slovy řečeno, je-li něco stavbou ve smyslu stavebních předpisů, ještě to neznamená, že se jedná o stavbu v občanskoprávním smyslu, tedy věc v právním slova smyslu.
Stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) – nejde-li o některou z tzv. speciálních staveb, jako jsou např. stavby podzemní, stavby pro energetiku a dopravu, důlní díla apod. – vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2394/99 (dostupný na www.nsoud.cz ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 988/99 (dostupné na www.nsoud.cz ), či ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007 (uveřejněné pod č. C 5 470 v Souboru)]. K tomu u nadzemních staveb zpravidla dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000 (uveřejněný pod č. C 1 008 v Souboru)]. Od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast vlastnických vztahů veškeré další stavební práce bezvýznamné, i když náklady na ně mnohonásobně převýší náklady již vynaložené. Vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 12, str. 318), či ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1540/2011 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Nadzemní stavba naopak zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě – základech – původní stavby je v této souvislosti nerozhodný [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99 (uveřejněný pod č. C 280 v Souboru), či ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010 (uveřejněný pod č. C 10 717 v Souboru)].
Protože občanský zákoník nedefinuje zcela přesně okamžik vzniku či naopak zániku stavby jako věci v právním slova smyslu, je toto posouzení dáno na úvaze nalézacího soudu, která musí vycházet z výše uvedených pravidel a přihlédnout ke všem okolnostem individuálního případu. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit pouze v případě, že by byla zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007 (uveřejněné pod č. C 5 470 v Souboru), či ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V dané věci odvolací soud nejprve zaujal kritický postoj k postupu soudu prvního stupně, neboť ten – ač měl k dispozici znalecký posudek a citoval z něj obsáhlé pasáže – vyšel při právním posouzení toliko z toho skutkového zjištění, že pod zámkovou dlažbou jsou zakryty stavební prvky, a dovodil, že by je stavebník neprováděl, pokud by ve stavbě nehodlal pokračovat. Žádná další skutková zjištění znalce nezohlednil a dospěl bez dalšího k závěru, že posuzovaná stavba je natolik specifická, že závěry znaleckého posudku ohledně stupně rozestavěnosti nelze při právním posouzení využít; s tím se však odvolací soud neztotožnil, protože tento závěr neměl podle jeho názoru oporu v provedeném dokazování. Znalecký posudek byl soudem prvního stupně nesprávně interpretován, stejně jako výpověď znalce při jeho jednání; závěry znalce o kompletní realizaci spodní stavby obou objektů – podezdívky s železobetonovými opěrnými zdmi a oplechováním, betonové základové patky, betonové základové desky a betonové zámkové dlažby a o tom, že v daném stavebním stavu není existující takový stupeň rozestavěnosti, ze kterého by bylo patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží, jsou bezpochyby jeho odborným posouzením stavby, nikoliv právním hodnocením. Tyto závěry doplnil znalec ve výpovědi, v níž uvedl, že se nejedná o stavbu, ale o zpevněný pozemek, neboť „nedosahuje výše 1 m nad terénem prvního nadzemního podlaží“. Soud prvního stupně však navzdory tomu dovodil „specifický charakter stavby“, který vylučuje použití konstantní judikatury, načež uzavřel, že tento typ staveb se stává samostatnou věcí již ve stádiu základových prací; to vše v situaci, kdy ze znaleckého posudku žádný takový závěr nevyplývá a kdy znalec naopak definoval podmínky, za nichž by bylo možno posoudit stavbu přístřešku jako vybudovanou do výše prvního nadzemního podlaží. Odborné závěry znalce nebyly v řízení zpochybněny, znalec je věrohodně vysvětlil a odvolací soud neměl důvod o nich pochybovat. Na základě toho odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že stavba přístřešku nedosáhla takového stupně rozestavěnosti, aby jej bylo možno považovat za věc v právním slova smyslu, a nemůže tedy jako samostatná věc existovat odděleně od pozemku ve vlastnictví žalobkyně, na němž se nachází.
Dovolací soud předně konstatuje, že – vázán právní úpravou dovolacího řízení (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) – není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění, ohledně dodržení náležitého procesu dokazování se pak dovolacímu soudu nejeví, že by odvolací soud po zopakovaná dokazování znaleckým posudkem a doplněním dokazování výslechem znalce jakkoliv pochybil, když ozřejmil, jaké skutečnosti jej k jeho skutkovým závěrům vedly a proč považoval závěry soudu prvního stupně za nesprávné. Pochybení nelze spatřovat ani v rámci právního posouzení, tedy v ozřejmení rozhodné právní úpravy a v následném podřazení skutkového stavu pod příslušnou právní úpravu. Závěr odvolacího soudu, že rozestavěná stavba není specifickou nadzemní stavbou, u níž by již samotné vyhotovení základů zakládalo předpoklad pro závěr, že se jedná o samostatnou věc v právním slova smyslu, jak měl dovodit soud prvního stupně, je zcela přiléhavý. V daném případě rozestavěná stavba je ve fázi vybudování základových prací, tedy vybetonováním základů s položením zámkové dlažby, není však u ní jakkoliv patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, když nebyla realizována zděná svislá nosná konstrukce ani nebyly do základových patek upevněny ocelové sloupy, jež by tvořily nosný skelet budoucího objektu. I kdyby pro nepoužitelnost dovolací soud pominul kritérium dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží, u něhož správně odvolací soud uzavřel, že se jedná o dotažení obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím, pak by nebylo lze ani uzavřít, že rozestavěná stavba je v takovém stádiu, kdy všechny další stavební práce směřují již jen k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Existence stavebního povolení, ukončení dílčích stádií vytváření díla, jakož i případná evidence rozestavěné stavby v katastru nemovitostí na závěru odvolacího soudu o neexistenci rozestavěné stavby jakožto samostatné věci v právním slova smyslu nemohou ničeho změnit. Lze tedy uzavřít, že závěry odvolacího soudu jsou plně souladné s judikaturou dovolacího soudu, nelze je považovat za zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.
Přípustnost dovolání nezakládá ani poslední otázka přípustnosti dovolání spočívající v absenci věcné legitimace žalobkyně, neboť odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Není-li rozestavěná stavba samostatnou věcí v prvním slova smyslu, je součástí pozemku, na němž se nachází, přičemž pro součást věci platí, že zcela sdílí právní osud věci hlavní [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90 (uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99 (uveřejněný pod č. C 1 055 v Souboru), či ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003 (uveřejněný pod č. C 2 250 v Souboru)].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4869/2009 (dostupném na www.nsoud.cz ), dovodil, že „hlavní věc i její součást tak tvoří jedinou věc neboli celek, který je v důsledku toho i podroben jednotnému právnímu režimu. V důsledku toho se proto právní úkony a jimi založená práva a vzniklé povinnosti, jejichž předmětem je určitá hlavní věc, vztahují i na všechny její součásti. Součást hlavní věci tak přechází na nabyvatele hlavní věci bez dalšího, tj. i když není tak výslovně uvedena a identifikována (individualizována) ve smlouvě o převodu hlavní věci. Vědomí nabyvatele hlavní věci o tom, zda spolu s hlavní věcí nabývá její součást, není právně rozhodné (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 599-600)“.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že jestliže právní předchůdce žalobkyně byl vlastníkem pozemku pod stavbou, který následně převedl na žalobkyni, což dovolatel v dovolacím řízení nijak nezpochybňuje, pak předmětná stavba jakožto součást pozemku sdílela ve shodě s judikaturou dovolacího soudu právní osud tohoto pozemku, pročež žalobkyně společně s nabytím pozemku nabyla i její součást – rozestavěnou stavbu. S ohledem na uvedené je rovněž žalobkyně oprávněna domáhat se vyloučení rozestavěné stavby z majetkové podstaty úpadce.
Dovozené závěry nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011 (uveřejněným pod č. 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), neboť v této věci prokázala žalobkyně, proč by rozestavěná stavba měla být ze soupisu majetkové podstaty vyškrtnuta. Uváděná citace závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016 (uveřejněný pod č. C 15 500 v Souboru), je pak nepřiléhavá z toho důvodu, že nebylo nijak dovozeno, že samostatná stavba byla samostatnou věcí v právním slova smyslu a že se měla stát součástí pozemku až 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti o. z., podle přechodných ustanovení (§3054 a násl. o. z.).
Námitka dovolatele, že jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud nesdílí, neboť ta se toliko domáhala ochrany svého vlastnického práva. Skutečnost, že úpadce byl dohodnut s právním předchůdcem žalobkyně na zhotovení stavby coby samostatné věci v právním slova smyslu na jejím pozemku, je pro posouzení věci nerozhodná, neboť svou stavební činnost nedokončil tak, aby bylo možné rozestavěnou stavbu považovat za samostatnou věc v právním slova smyslu. Poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky střetu vlastnického práva a práva na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku, je zcela nepřípadný, neboť zde ke střetu takových práv pro absenci vzniku samostatné věci v právním slova smyslu nedošlo.
Rovněž není rozhodné, zda je rozestavěná stavba evidována v katastru nemovitostí, neboť tím se z ní ještě nemohla stát samostatná věc v právním slova smyslu, jakož i skutečnost, že žalobkyně nepodala určovací žalobu na určení, že je vlastnicí rozestavěné stavby jakožto součásti jejího pozemku nacházejícího se pod stavbou, protože takovou žalobou by nedosáhla vyloučení věci z majetkové podstaty.
Ohledně námitky směřující do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení mezi účastníky není dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalovanému totiž byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě řízení 46 369 Kč, přičemž má za to, že mu podle §150 o. s. ř. nemělo být uloženo ničeho; tento rozdíl přitom částku 50 000 Kč nepřesahuje [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2820/2015, či ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 29/2018 (všechna dostupná na www.nsoud.cz )]. Nadto v této souvislosti nedošlo k řádnému vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. tak, jak požaduje judikatura dovolacího soudu i soudu ústavního [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3430/2016, či ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5827/2017 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu