ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1618.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1618/2018-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce města Šternberk , se sídlem ve Šternberku, Horní náměstí 16, PSČ 785 01, IČO 00299529, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00, proti žalované I. J. , zastoupené JUDr. Václavem Stříbným, advokátem, se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, PSČ 746 01, o zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 16 C 205/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2018, č. j. 8 Co 19/2018-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 438 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Rittera, advokáta, se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě v pořadí třetím rozsudkem ve věci ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 16 C 205/2016-125, zamítl žalobu o zaplacení částky 160 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím od 2. července 2016 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. února 2018, č. j. 8 Co 19/2018-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ohledně částky 160 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. července 2016 do zaplacení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 160 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 19. července 2016 do zaplacení, ohledně zaplacení 8,05% úroku z této částky za dobu od 2. července 2016 do 18. července 2016 jej potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu, vyjma poslední části výroku pod bodem I vymezené slovy „ohledně zaplacení 8,05% úroku z této částky za dobu od 2. července 2016 do 18. července 2016 se rozsudek potvrzuje“. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalovaná spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak.
K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, který navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí dovolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Nejvyšší soud již např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, zdůraznil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Dovolání žalované není přípustné.
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně vyřešil následující dvě otázky hmotného práva zásadního právního významu:
1. Odpovídá (v režimu obchodního zákoníku) mandatář za škodu způsobenou mandantovi třetí osobou, jejíž plnění pro mandanta na jeho pokyn mandatář zajistil a která při své činnosti nejednala v zájmu mandanta ani mandatáře, nýbrž skrytě sledovala výlučně uspokojování zájmů svých a jiných osob a dopustila se tak excesu?
2. Nastupuje v takovémto případě přímá odpovědnost třetí osoby mandantovi za škodu, kterou mu tato třetí osoba svým excesivním jednáním způsobila?
První dovolatelkou formulovaná právní otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť je opřena o skutkový stav odlišný od v řízení soudy zjištěného skutkového stavu a nejedná se tak o otázku, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí. Žalovaná v dovolání argumentovala tím, že o losování jako o prostředku k vyloučení ostatních dodavatelů z další účasti v zadávacím řízení rozhodl žalobce a že to byl on, kdo dal žalované pokyn, aby zajistila losování právě u společnosti Inženýrské služby Hradec Králové, s.r.o. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se však nepodává, že by žalovaná při výběru společnosti, která pro žalobce provede losování (tj. dodá příslušnou techniku a po technické stránce zajistí samotné losování) dodavatelů, jednala na pokyn žalobce.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná uzavřela s Inženýrskými službami Hradec Králové, s.r.o., smlouvu o technickém zajištění omezení počtu zájemců v užším řízení dne 30. května 2011, a že posléze bylo zjištěno v rámci trestního řízení, že zařízení, které bylo použito k losování, umožňovalo manipulaci s výsledky losování, v důsledku čehož byla žalobci uložena pokuta ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ve výši 160 000 Kč. Odvolací soud vycházel ze smluvního ujednání mezi účastníky, podle nějž pokud mandatář (tj. žalovaná) použije v souladu s uzavřenou mandátní smlouvou pro výkon své činnosti jiný subjekt a ten poruší závazek ze smlouvy, odpovídá mandatář stejně, jako by jej porušil sám. Podle odvolacího soudu žalovaná porušila též zákonnou povinnost vyplývající z §567 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obch. zák.“).
Dovolatelka předmětnou otázku opřela rovněž o nesprávný předpoklad, že se třetí osoba, tj. Inženýrské služby Hradec Králové, s.r.o., dopustila excesu, jak blíže vyloženo níže v souvislosti s druhou dovolatelkou formulovanou otázkou.
Předmětnou otázkou ad 1) tak, jak ji formulovala dovolatelka, se odvolací soud v napadeném rozhodnutí tedy vůbec nezabýval; nezávisí-li na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí, nemůže být tato otázka způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. §237 o. s. ř.).
Ani druhá dovolatelkou formulovaná právní otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda se v projednávaném případě společnost Inženýrské služby Hradec Králové, s.r.o., dopustila excesu a tudíž zda by měla za žalobci způsobenou škodu odpovídat sama na místo žalované, neodchýlil od dovolatelkou citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V dovolatelkou citovaném rozhodnutí ze dne 3. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011, Nejvyšší soud vyložil, že „zaměstnanci (popř. jiné použité osoby) neodpovídají osobně přímo postižené fyzické osobě, nýbrž jen těm osobám, které je ke své činnosti použily. Z mezí plnění pracovních úkolů či služebních povinností a přímé souvislosti s nimi nevybočuje taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů či služebních povinností, popř. k výkonu úkolů, jež přímo souvisejí s plněním pracovních úkolů či plněním služebních povinností. Pouze ve výjimečném případě, kdy by chování použité osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení z realizace činnosti zaměstnavatele (používající osoby), byla by postižitelná občanskoprávními sankcemi podle §13 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, přímo použitá osoba. Přitom z činnosti používající osoby nevybočuje každé chování zaměstnance, kterým způsobil nemajetkovou újmu na osobnosti dotčené fyzické osoby, a to ani takové, které by se stalo ve stavu opilosti nebo dokonce mělo povahu trestného činu. Přímá odpovědnost tzv. použité osoby nastupuje v případě, kdy způsobila jinému újmu sice v rámci dohodnuté či stanovené činnosti, ale svým jednáním výlučně sledovala zájmy či potřeby vlastní nebo třetích osob.“
K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozhodnutí ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1759/2015, v němž uvedl „… je tudíž třeba zkoumat, zda jednání Z. H., jehož pomocí O. Š. (vázaný zástupce dovolatele) vykonával činnosti podle §32a odst. 1 zákona č. 265/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 31. prosince 2010, (dále jen „zákon“), spočívající v tom, že do formulářů smluv o obstarání nákupu a prodeje investičních nástrojů vepsal číslo svého účtu (na místo čísla účtu obchodníka s cennými papíry) a peněžní prostředky poukázané zákazníkem na tento účet následně zneužil pro své potřeby, je jednáním věcně (vnitřní, účelově) souvisejícím s činností vázaného zástupce podle §32a odst. 1 zákona, a nikoli jednáním činěným toliko ve vlastním zájmu Z. H., sledující uspokojování jeho potřeb či zájmů. Jakkoliv není pochyb o tom, že Z. H. svým nezákonným jednáním sledoval vlastní prospěch, nelze přehlížet, že se jej dopustil v přímé souvislosti se sjednáváním a uzavíráním smluv o poskytnutí investiční služby, tedy s činností podle §32a odst. 1 zákona, vykonávanou vázaným zástupcem. Jinak řečeno, oproti shora uváděným příkladům excesu jednající osoby mělo jednání Z. H. věcný (vnitřní, účelový) vztah činnostem podle §32a odst. 1 zákona, a nelze je proto považovat za exces, za který by investiční zprostředkovatel neodpovídal podle §32a odst. 5 zákona. Sama skutečnost, že jednání Z. H. bylo zjevně nezákonné, na řečeném ničeho nemění.“ V naposledy citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že ony příklady excesu lze v případě investičního zprostředkovatele spatřovat např. v jednání třetí osoby, jejíž pomocí vázaný zástupce vykonává činnost podle §32a odst. 1 zákona spočívajícím v odcizení peněženky či mobilního telefonu zákazníkovi, či ublížení zákazníkovi na zdraví v afektu.
Za zjištěného skutkového stavu, kdy žalovaná uzavřela se společností Inženýrské služby Hradec Králové, s.r.o., smlouvu o technickém zajištění omezení počtu zájemců v užším řízení, přičemž tato společnost pro účely losování použila zařízení losovací zařízení, které umožňovalo manipulaci s výsledky losování, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. viz výše), dospěl-li k závěru, že jednání předmětné společnosti nelze označit za exces. Odvolací soud správně uvedl, že o exces se jedná tehdy, jestliže při činnosti, kterou byla škoda způsobena, sledoval škůdce výlučně uspokojování osobních zájmů či potřeb svých nebo třetích osob. V nyní posuzovaném případě se předmětná společnost svého jednání, při němž použila losovací zařízení umožňující manipulaci s výsledky losování, dopustila v přímé souvislosti s administrativním zajištěním zadávacího řízení, k němuž byla v souladu s mandátní smlouvou povinna žalovaná. Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž nebyly shledány důvody pro to, posoudit tuto otázku jinak.
Žalovaná dále směřovala své námitky do náhrady nákladů řízení. Ani tyto námitky však nejsou způsobilé vyvolat přípustnost dovolání. Podle dovolatelky nejsou náklady na zastoupení žalobce advokátem v tomto řízení účelně vynaložené a jejich náhrada by neměla být přiznána, přičemž odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09. Ústavní soud však svůj závěr o tom, že existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla (statutární města) schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, lze presumovat, vázal (pouze) na statutární města a jejich městské části. Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 18. května 2017, sp. zn. 28 Cdo 88/2017, připomněl, že soudní praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy účastníkem je územní samosprávná jednotka, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná územní samosprávná jednotka je schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu je třeba, aby byla zastoupena advokátem.
V rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, Nejvyšší soud připomněl, že „dovolací soud již v minulosti dovodil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2015 sp. zn. 21 Cdo 756/2014), že odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití práva by šlo tehdy, kdyby účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. Na tento závěr však nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že účastník zaměstnává „svého právníka“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba bez ohledu na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2, ročník 2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. března 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb.
V rámci této problematiky zaujal Ústavní soud specifické stanovisko k otázce týkající se náhrady nákladů státu zastoupeného advokátem (srov. např. jeho nálezy ze dne 9. října 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07, a ze dne 2. března 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09). Vyjádřil zde názor, že „je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta)“. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. I když – jak zdůrazňuje dovolatelka - „jediným akcionářem žalované je vyšší územní správní celek“, nelze na žalovanou hledět jako na stát (organizační složku státu), náležitě vybavený právnickým aparátem, a vztahovat na ni dotčenou judikaturu Ústavního soudu.“
V nyní posuzovaném případě je ve věci úspěšný žalobce spíše malým městem, nikoli městem statutárním s početným odborným aparátem, nelze na něj tedy bez dalšího vztáhnout výše vyložené závěry Ústavního soudu. Předně však lze uzavřít, že předmětem tohoto sporu je specializovaná právní problematika, neboť žalobce se domáhal svého práva na náhradu škody způsobenou uložením pokuty ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v důsledku porušení povinnosti zadavatele podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, což nepředstavuje běžnou právní agendu, k jejímuž vyřizování by byl žalobce dostatečně odborně vybaven. Náklady, které žalobce ve věci vynaložil na právní zastoupení, tak lze považovat za účelně vynaložené. Odvolací soud se proto ani v souvislosti s poslední dovolatelkou vymezenou výhradou neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Ze shora vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu