ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1686.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1686/2017-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Miloslava Havleny , se sídlem Blatná, J.P.Koubka 81, PSČ 388 01, insolventního správce dlužníka J. T. , podnikatele se sídlem Cehnice , PSČ, IČO, proti žalované Casta dopravní stavby s.r.o. , se sídlem Písek, Pražská 467, PSČ 39701, IČO 28084136, zastoupené JUDr. Ondřejem Vislockým, advokátem se sídlem Praha 4, V Parku 2323/14, o zaplacení 139 289 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 139/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2016, č. j. 7 Co 2044/2016-117, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 470 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Ondřeje Vislockého, advokáta se sídlem Praha 4, V Parku 2323/14.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. 9. 2017 (článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 12. 2016, č. j. 7 Cmo 2044/2016-117, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 6. 2016, č. j. 6 C 139/2015-99, jímž byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a kterým odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky vypořádání práv a povinností účastníků podle zásad o vypořádání bezdůvodného obohacení při zániku smlouvy odstoupením ve smyslu ustanovení §253 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen „insolvenční zákon“). Má za to, že mu vzniklo, jako zhotoviteli, právo na úhradu toho, oč se žalovaná, jako objednatelka, po zániku smlouvy o dílo obohatila. Odkázal přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, řešící otázku nároku na vypořádání po zániku závazku odstoupením od smlouvy. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobou uplatněná pohledávka neexistuje, a že je správné rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Dovolatel namítá, že rozsudek ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3084/2007, na který odkázal odvolací soud, na danou věc nedopadá, neboť se týká konkursního řízení vedeného podle již zrušeného zákona č. 328/1991 Sb. Žalobce je přesvědčen, že v souzené věci došlo k odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení §253 insolvenčního zákona uplynutím 15 dnů od prohlášení konkursu, neboť v dané věci se jednalo o smlouvu o vzájemném plnění, která nebyla ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka splněna ani jedním z účastníků. Dovolatel zdůraznil, že důsledkem odstoupení od smlouvy je zánik všech práv a povinností, a proto měl být jím uplatněný nárok vypořádán z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu vytýká, že se s odstoupením od smlouvy ve smyslu §253 insolvenčního zákona nevypořádal. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná podala k dovolání žalobce vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť má za to, že žalobce jednoznačně nevymezil otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za neodůvodněnou považuje námitku žalobce, že se odvolací soud nevypořádal s aplikací ustanovení §253 insolvenčního zákona na posuzovaný případ. Žalovaná poukazuje na to, že dovolatel zcela pomíjí právní povahu pozastávek a skutečnost, že prohlášení konkursu vedlo k situaci, že na straně žalobce již později nemohlo vzniknout právo na zaplacení dlouhodobých pozastávek v jejich původně sjednané výši. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, podle žalované na danou věc nedopadají, jak správně posoudil již odvolací soud.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, řádně zastoupeným (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky vypořádání práv a povinností účastníků ze smlouvy o dílo ze dne 18. 8. 2088, sjednané mezi úpadcem (nyní žalobce) a žalovanou, resp. při posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, uplatněné žalobcem, poté, co na úpadce Jiřího Taliána byl dne 3. 6. 2011 prohlášen konkurs. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4027/2014, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , přijal závěr, že smlouva o dílo je zcela splněna (ve smyslu §253 insolvenčního zákona), došlo-li k naplnění jejích pojmových znaků, tj. provedením díla zhotovitelem (§554 odst. 1 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“) a zaplacením ceny díla objednatelem (§546 odst. 1 obch. zák.). Na uvedeném závěru podle Nejvyššího soudu nemění nic ani okolnost, že si strany smlouvy sjednaly záruku za jakost díla, která je toliko vedlejším ujednáním (viz shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 868/2015, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ). Odvolací soud se neodchýlil ani od závěrů rozsudku Nejvyššího soud ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 29 ICdo 14/2016, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nenaplnění vedlejších ujednání smlouvy z ní nečiní smlouvu „nesplněnou“ ve smyslu §253 insolvenčního zákon a samo o sobě nezakládá právo insolvenčního správce od smlouvy odstoupit. Odvolacímu soudu nelze tedy vytknout, že se nezabýval otázkou odstoupení od smlouvy podle §253 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť k důsledkům odstoupení v daném případě nedošlo, proto na daný případ nelze aplikovat ustanovení §253 odst. 2 insolvenčního zákona, řešící odstoupení od smlouvy [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4027/2014, podle něhož, samotné prohlášení konkursu a uplynutí lhůty 15 dnů však (bez dalšího) nástup nevyvratitelné domněnky odstoupení od smlouvy o dílo nezpůsobuje, když podstatnou je okolnost, zda (již) byla smlouva o dílo splněna alespoň jednou ze smluvních stran, tedy v tomto případě, zda bylo dílo řádně ukončeno a předáno objednateli]. V daném případě bylo dílo řádně předáno a převzato dne 12. 9. 2008, proto nedošlo k důsledkům odstoupení od smlouvy, jak se dovolatel nesprávně domnívá. Nelze považovat za důvodnou ani námitku dovolatele k nesprávnému právnímu posouzení spojenou s námitkou, že se soudy nevypořádaly s jím uplatněným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v daném případě nedošlo k důsledkům odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení §253 odst. 2 insolvenčního zákona, jak nesprávně dovolatel dovozuje.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se dále neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu