ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2554.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2554/2016-712
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně HALBERŠTÁT - servis, s.r.o. , se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 306/13, PSČ 500 09, IČO 25963392, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti žalovaným 1. CONSULTA BÜROTECHNIK, s.r.o., se sídlem ve Vyškově, Cukrovarská 519/20, PSČ 682 01, IČO 25327101, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, PSČ 110 00, a 2. QUORION Data Systems GmbH, se sídlem v Erfurtu, An der Klinge 6, PSČ 99195, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o zaplacení částky 3 227 190,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 29/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2016, č. j. 1 Cmo 97/2013-677, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2016, č. j. 1 Cmo 97/2013-677, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. května 2013, č. j. 17 Cm 29/2009-457, ve znění opravného usnesení ze dne 7. ledna 2013 (správně 2014), č. j. 17 Cm 29/2009-553, uložil první žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 3 227 190,50 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozsudku oproti vydání celkem 104 ks ve výroku specifikovaných registračních pokladen (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o stejném obsahu vůči druhé žalované (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III až V).
K odvolání účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. března 2014, č. j. 1 Cmo 97/2013-573, zrušil v odvoláním napadené části výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II a řízení vůči druhé žalované zastavil (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (výrok pod bodem II), potvrdil v napadené části rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a V (výrok pod bodem III), změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části ve výroku pod bodem III tak, že žalobkyni nepřiznal vůči první žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem IV), a žalobkyni nepřiznal ve vztahu k první žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem V).
Odvolací soud učinil skutkové zjištění, že žalobkyně v roce 2006 uzavřela s prvou žalovanou kupní smlouvy, jejichž předmětem byla dodávka registračních pokladen typu QUORION vyráběných druhou žalovanou. Pro opakované vady těchto pokladen došlo mezi účastníky řízení v červnu 2008 k uzavření dohody o narovnání, v níž byla vypořádána sporná práva týkající se vad pokladen. Druhá žalovaná se z pověření prvé žalované zavázala vyměnit všech 104 kusů vadných pokladen žalobkyni a bezplatně jí navíc dodat další tři kusy a dále byly sjednány podmínky pro uplatňování případných práv z odpovědnosti za vady vyměněných pokladen. Žalobkyně v řízení prokázala, že i vyměněné pokladny vykazovaly vady, proto odstoupila od smlouvy a požadovala vrácení částky, kterou původně za dodané pokladny zaplatila oproti jejich vydání.
Ve svých závěrech týkajících se náhrady nákladů řízení aplikoval odvolací soud oproti soudu prvního stupně ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Tyto okolnosti zvláštního zřetele hodné spatřoval odvolací soud v okolnostech předcházejících sporu, konkrétně v okolnostech uzavření dohody o narovnání, která umožnila, že každá ze stran sporu ji vykládala ve svůj prospěch. Tato okolnost pak svědčí o tom, že se všichni účastníci podíleli na nejasné úpravě svých smluvních vztahů dohodou o narovnání, ačkoliv tato měla jejich vzájemná sporná práva a povinnosti narovnat. Dohoda o narovnání totiž neřešila otázku, jak bude vyrovnána kupní cena. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k uvedeným okolnostem, které předcházely sporu, či měly vliv na průběh daného řízení, je spravedlivé, aby každý z účastníků sporu nesl celé náklady soudního řízení ze svého.
K dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků pod body IV a V, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. prosince 2015, č. j. 23 Cdo 2853/2014-640, zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body IV a V a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud s poukazem na nálezy Ústavního soudu i judikaturu dovolacího soudu týkající se aplikace §150 o. s. ř. vytkl odvolacímu soudu, že nezkoumal dopad uložení povinnosti do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ani dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného, ani nepřihlédl k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení. Pochybení se odvolací soud dopustil také tím, že účastníky neseznámil se svým záměrem v otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační právo podle §150 o. s. ř.
Vrchní soud v Olomouci poté usnesením ze dne 9. února 2016, č. j. 1 Cmo 97/2013-677, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadené části v odstavci III. výroku tak, že žalobkyni se vůči prvé žalované náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (výrok pod bodem IV), a nepřiznal žalobkyni vůči prvé žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem V).
Odvolací soud odkázal na daňová přiznání za roky 2011 – 2014, která účastnice řízení k jeho výzvě, jíž oznámil svůj úmysl postupovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §150 o. s. ř., předložily. Odvolací soud posoudil majetkové poměry účastnic tak, že žalobkyně je ekonomicky stabilní subjekt se stálými plusovými ekonomickými výsledky, ročním úhrnem čistého obratu přes 11 milionů korun při pěti zaměstnancích a základu daně okolo 250 000 Kč, zatímco prvé žalované klesl od roku 2011 roční úhrn čistého obratu z částky 91 285 896 Kč při deseti zaměstnancích a základu daně 570 301 Kč na roční úhrn čistého ročního obratu 35 024 076 Kč při dvanácti zaměstnancích za rok 2014 a základ daně činil -366 322 Kč. Z hospodářských výsledků prvé žalované dovodil, že úhrada přiznané jistiny včetně příslušenství měla za následek tak výrazný zásah do majetkové sféry prvé žalované, že za rok 2014 vykázala ztrátu -366 322 Kč, a povinnost nahradit náklady řízení žalobkyni ve výši téměř 850 000 Kč by pro prvou žalovanou znamenalo tvrdý zásah do její majetkové sféry, mající téměř likvidační charakter.
Odvolací soud dále vzal v úvahu, že prvá žalovaná splnila povinnost uloženou pravomocným rozhodnutím soudu a žalobkyni zaplatila částku 3 227 190,50 Kč (včetně úroků z prodlení ve výši 1 362 023,51 Kč). Dále zdůraznil, že žalobkyně přehlíží, že dobrodiní užití ustanovení §150 o. s. ř. bylo ve sporu užito zejména v její prospěch, když soud v předchozím řízení nezavázal žalobkyni povinností k náhradě nákladů řízení, které přesáhly 1 000 000 Kč, vůči druhé žalované. Odvolací soud považoval i nadále za spravedlivé, aby každý z účastníků hradil náklady celého řízení ze svého. Je to zejména žalobkyně, které bylo užití §150 o. s. ř. ve sporu nejvíce k majetkovému prospěchu, konečně částka ve výši 1 362 023,51 Kč, kterou prvá žalovaná žalobkyni vyplatila na příslušenství jistiny, zcela pokrylo, by dokonce výrazně převýšilo náklady řízení, které žalobkyně v souvislosti s řízením nesla. Za této situace nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni nemohlo mít podle názoru odvolacího soudu nepříznivý dopad do její majetkové sféry. Současně dospěl k závěru, že přiznání nároku na náhradu nákladů řízení žalobkyni by bylo pro prvou žalovanou vzhledem k jejím aktuálním ekonomickým výsledkům likvidační.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí v napadené části závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci – nesprávné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem.
Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu o majetkových poměrech prvé žalované učiněný pouze na základě údajů zjištěných z daňového přiznání. Pokud byl výsledek jejího hospodaření za rok 2014 záporný, nelze na základě toho dojít k jakémukoliv závěru o špatné majetkové situaci prvé žalované. Odvolací soud měl zkoumat povahu podnikatelské činnosti žalované, stav a strukturu jejího majetku, platební schopnost, vyžádat si například její účetní výkazy. Pokud tak neučinil, majetkovou situací prvé žalované se řádně nezabýval a tuto řádně nezjistil, ač k tomu byl povinen.
Argumentace odvolacího soudu skutečností, že prvá žalovaná uhradila žalobkyni úroky z prodlení, jež by pokryly, ba dokonce převýšily náklady řízení, nemůže být podle dovolatelky důvodem pro aplikaci §150 o. s. ř. Úrokům z prodlení se tradičně přisuzují tři funkce, a to zajišťovací (preventivní, motivační), uhrazovací (reparační, restituční) a trestní (sankční). Úroky nahrazují věřiteli i část utrpěné újmy (nejčastěji škody), která mu prodlením dlužníka vzniká. V tomto smyslu jde o cenu peněz, které prodlévající dlužník protiprávně zadržuje, a tím znemožňuje věřiteli je využít (zhodnotit). Úroky z prodlení bývají také označovány jako paušalizovaná náhrada škody, neboť se podle zákona započítávají na náhradu škody, kterou je možné požadovat pouze v části, která úroky z prodlení převyšuje. Naproti tomu, náhrada nákladů řízení slouží výlučně k tomu, aby straně, která uspěla, byly kompenzovány náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Nárok na zaplacení úroků z prodlení je relativně samostatným právem, které oprávněný může, ale nemusí, uplatnit současně s jistinou. Také z této relativní samostatnosti práva na zaplacení úroků z prodlení vyplývá, že by nemohly kompenzovat nárok na náhradu nákladů řízení, jak nesprávně dovodil odvolací soud.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud mohl a měl zvážit, zda účelu řízení lépe než neuložení povinnosti k náhradě nákladů řízení prvé žalované, nesvědčí rozdělení nákladů řízení do splátek, nebo stanovení delší lhůty k plnění, event. zda neuložit prvé žalované povinnost k náhradě nákladů řízení alespoň z části. Poukázala na to, že jen na soudním poplatku za odvolání zaplatila částku 248 180 Kč, a ve sporu vůči prvé žalované byla plně úspěšná. Považovala by proto za zcela nespravedlivé, aby nyní hradila náklady řízení ze svého, když tyto musela vynaložit, aby se vůbec svého práva vůči prvé žalované domohla, když žalovaná odmítala splnit své povinnosti dobrovolně. Nelze opomíjet fakt, že celá situace byla vytvořena prvou žalovanou, která dodala dovolatelce vadné pokladny, a též druhou žalovanou, která tyto pokladny vyrobila. Konečně soud měl při užití §150 o. s. ř. také přihlédnout k postojům účastníků v průběhu řízení, tj. k tomu, že žalovaná po celou dobu řízení popírala vady pokladen a tvrdila, že dodané zboží bylo bez vad.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila prvá žalovaná, přičemž se ztotožnila se závěry odvolacího soudu ohledně hodnocení nákladů řízení. Zkoumání povahy majetkových a sociálních poměrů účastníků řízení považuje za dostatečné. Navrhla odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání. V doplnění vyjádření pak první žalovaná uváděla, že byla poškozena již tím, že musela uhradit de facto dvakrát daň z přidané hodnoty ve výši 500 901,79 Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že žalobkyně podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné, jak Nejvyšší soud v této věci konstatoval ve svém předchozím zrušovacím usnesení ze dne 5. prosince 2015, č.j.
23 Cdo 2853/2014-640, též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Žalobkyně dovozuje v tomto dovolacím řízení jeho přípustnost z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci §150 o. s. ř. Těmito rozhodnutími jsou podle dovolatelky usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, dále jeho usnesení ze dne 17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014, jeho rozsudek ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, a usnesení ze dne 3. listopadu 2015, sp. zn. 28 Cdo 2127/2015.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při aplikaci §150 o. s. ř. skutečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je tudíž i důvodné.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Povinnost nahradit náklady řízení, stanovená podle §142, §143, §146 odst. 2, §147 nebo §148 o. s. ř. se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ustanovení §150 o. s. ř. proto soudu umožňuje, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, vedlejším účastníkům nebo státu, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal.
Nejvyšší soud již ve svém předchozím zrušovacím usnesení ze dne 15. prosince 2015, č. j. 23 Cdo 2853/2014-640, podrobně vysvětlil a vyložil v návaznosti na nálezy Ústavního soudu, judikaturu Nejvyššího soudu i odbornou literaturu, co se okolnostmi hodnými zvláštního zřetele rozumí. Dovodil, že ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. března 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05).
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se dovolací soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, v usnesení ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, usnesení ze dne 14. srpna 2014, sp. zn. 28 Cdo 2170/2014 (všechna rozhodnutí jsou k dispozici na www.nsoud.cz ), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Na tyto závěry navazují i dva judikáty, na něž žalobkyně odkázala v dovolání, a to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením, a usnesení ze dne 17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014, v němž dovolací soud zdůraznil, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně a závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Zbývající dvě rozhodnutí dovolacího soudu citované dovolatelkou na nyní posuzovanou věc nedopadají.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani ve svém druhém rozhodnutí o nároku na náhradu nákladů řízení žalobkyně vůči prvé žalované odvolací soud nerozhodl v souladu s principy aplikace ustanovení §150 o. s. ř. promítnutými do shora citované judikatury a do předchozího zrušovacího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2015, č. j. 23 Cdo 2853/2014-640.
Odvolací soud spatřoval mimořádné okolnosti, pro něž je třeba aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. v tom, že žalobkyně uplatnila nárok na vrácení kupní ceny nejen vůči prvé žalované jako prodávající, ale i vůči výrobci dodaných pokladen, tedy druhé žalované. V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně žalobu vůči druhé žalované zpět a s ohledem na okolnosti vzniku sporu, obsah dohody o narovnání a chování druhé žalované v průběhu řízení odvolací soud užil ve prospěch žalobkyně ustanovení §150 o. s. ř. a neuložil jí povinnost nahradit druhé žalované náklady řízení.
Pokud se týká dohody o narovnání, vypořádal se s touto okolností Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. prosince 2015, č. j. 23 Cdo 2853/2014-640, když uzavřel, že dohoda o narovnání byla trojstranný právní úkon a na dostatečně jasné vymezení jejích podmínek měly dbát všechny strany smlouvy. Už proto, že odvolací soud žalobě vyhověl, resp. že potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, musela být odvolacím soudem žalobkyni vytýkaná část smlouvy dostatečně určitá a srozumitelná. Tato okolnost tedy aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., která má být výjimečná, neboť narušuje princip náhrady nákadů řízení podle úspěchu ve věci, nezakládá.
Odvolací soud se rovněž dovolává okolností vzniku sporu, tyto však vůbec nespecifikuje. Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že žalobkyně se v řízení domáhala vrácení kupní ceny pokladen, které jí dodala prvá žalovaná, jejichž vadnost byla v řízení prokázána, a to, jak vyplývá z obsahu spisu, obsáhlým dokazováním. Postoj prvé žalované k žalobě v průběhu řízení, kdy vady dodaného zboží popírala, taktéž nesvědčí o tom, že by měla být zbavena své povinnosti k náhradě nákladů řízení, které bylo zapříčiněno tím, že dodala žalobkyni vadné zboží.
Z odůvodnění odvolacího soudu se podává, že podstatnou okolností, pro níž aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou, je předchozí aplikace tohoto ustanovení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou, v důsledku čehož žalobkyně druhé žalované nemusela hradit náklady řízení, ač by tak jinak musela učinit.
Tato okolnost však aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou odůvodnit nemůže, neboť žalovaní mají postavení samostatných společníků (v rozepři) a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemůže opodstatnit aplikaci tohoto ustanovení ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou.
Odkaz odvolacího soudu na skutečnost, že prvá žalovaná splnila povinnost, která jí byla uložena pravomocným rozhodnutím soudu, a žalobkyni zaplatila částku 3 227 190,50 Kč (včetně úroků z prodlení ve výši 1 362 023,51 Kč), nemůže představovat důvod hodný zvláštního zřetele, k němuž by měl soud přihlížet při zkoumání podmínek pro použití jeho moderačního práva podle §150 o. s. ř. Právo žalobkyně na zaplacení uvedené částky bylo v soudním řízení nalezeno a prvá žalovaná se dobrovolným splněním uložené povinnosti vyhnula nebezpečí úhrady dalších nákladů spojených s eventuální exekucí. Pokud odvolací soud odůvodňoval své rozhodnutí o nepřiznání nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení srovnáním výše úroků z prodlení, které prvá žalovaná dovolatelce zaplatila, s výší nákladů řízení, na jejichž náhradu má dovolatelka vůči prvé žalované nárok, nemůže to opět představovat skutečnost, jež by mohla ovlivnit hodnocení okolností rozhodných pro použití předmětného moderačního práva soudu. Nárok na zaplacení příslušenství pohledávky a právo na náhradu nákladů spojených s úspěšným vymáháním tohoto nároku jsou samostatnými kategoriemi hmotného práva a procesního práva a nelze je srovnávat a dávat do souvislosti tak, aby se vzájemně vyloučily.
Nejvyšší soud tudíž neshledal důvod pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou, neboť i kdyby aplikace tohoto ustanovení měla větší dopad do majetkové sféry prvé žalované než do majetkové sféry žalobkyně, nemohla by tato skutečnost sama o sobě odůvodnit výjimečnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. K tomuto dopadu do majetkové sféry účastníka řízení totiž musí ještě přistoupit další okolnost, která má za důsledek, že přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku by nebylo spravedlivé. Taková další okolnost však zjištěna nebyla.
Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu nesprávným.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu