ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3495.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3495/2017-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce IRCA S.P.A. – VIV: RICA, VAT no IT 01168660262 se sídlem ve Vittorino Veneto, 31029, Via Podgora 26, Itálie, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem, se sídlem v Praze, Panská 895/6, PSČ 110 00, proti žalované BOKI a.s., se sídlem v Praze 1, Staré Město, Rybná 716/24, PSČ 110 00, IČO 26734966, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Revoluční 1082/8, PSČ 110 00, o zaplacení částky 156 456,46 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 76/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2017, č. j. 8 Cmo 180/2016-412, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2016, č. j. 25 Cm 76/2010-384, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 156 456,46 EUR s 6% úrokem z prodlení od 16. února 2009 do zaplacení (výrok pod bodem I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II. a III.).
Žalobce se v řízení domáhal uhrazení kupní ceny materiálu na výrobu otopných zařízení, který žalované dodal na základě její objednávky, žalovaná však kupní cenu uhradila pouze částečně. Žalovaná se v řízení bránila tvrzením o zápočtu svých pohledávek vůči žalobci a také vadností a opožděností dodávky komodit ze strany žalobce. Soud prvního stupně shledal tzv. mezinárodní pravomoc českých soudů k řešení dané věci s tím, že vztah účastníků je podle článku 2 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (Brusel I) nutno posoudit podle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „Vídeňská úmluva“) a otázky neupravené Vídeňskou úmluvou pak podle práva italského (žalobce jako dodavatel má sídlo v Itálii, žalovaná jako odběratel má sídlo v České republice). Soud prvního stupně s ohledem na jeho pochybnosti o projednatelnosti žaloby a také s ohledem na obranu žalované poučil žalobce podle §118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Žalobce odmítl doplnění tvrzení, neboť podle jeho názoru to bylo nadbytečné, když z předchozích jednání vyplývá, že žalovaná žalovanou částku nerozporuje a uznává ji co do důvodu i výše. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svoji povinnost tvrzení ohledně existence smlouvy, povinnost tvrzení o tom, jaké konkrétní zboží, v jaké kvalitě a množství a kdy žalované či někomu jinému dodal, které plnění žalovaná uhradila, a také nesplnil svou povinnost důkazní o těchto skutečnostech.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. ledna 2017, č. j. 8 Cmo 180/2016-412, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně na jednání 25. ledna 2016 po změně v obsazení soudu ihned přistoupil k poučení žalobce podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. směřující k doplnění tvrzení a důkazů ohledně existence smluv, přestože mezi účastníky nebylo sporné, že žalobcem uskutečněné dodávky výrobků byly podloženy 13 objednávkami žalované, na které žalobce odkázal, a připojil je k žalobě, že žalovaná zboží převzala a z fakturovaných částek nezaplatila celkem částku 186 345,42 EUR, z níž žalobce vymáhá jen částku 156 456,46 EUR. Odvolací soud vzal na zřetel, že v průběhu celého řízení nebylo provedeno dokazování ke zjištění, v jakém rozsahu vznikly mezi účastníky jednotlivé kupní smlouvy, a to dohodou nebo poskytnutím požadovaného plnění za navrženou cenu. Zřejmě se tak stalo proto, že existenci smluv vzniklých poskytnutím (a převzetím) plnění na základě řádných návrhů smluv žalovaná nepopřela, podklad pro uskutečnění plnění a jeho rozsah byl mezi účastníky nesporný. Nesporný byl i předmět plnění (šlo o komponenty topných těles, jak ze spisu plyne). Sporné bylo to, zda žalobce plnil vadně a též opožděně, protože žalovaná se uplatněnému nároku bránila kompenzační námitkou spočívající v jejím nároku na náhradu škody představované úhradou penále za prodlení jejímu zahraničnímu odběrateli a nároky z vadného plnění.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně neposkytl žalobci řádné a srozumitelné poučení podle §118a o. s. ř., a proto nebylo namístě žalobu pro neunesení břemene tvrzení zamítnout. Odvolací soud shledal, že v dané věci jsou podmínky pro postup podle §219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. V průběhu celého řízení nebylo provedeno dokazování ke zjištění, v jakém rozsahu vznikly mezi účastníky jednotlivé kupní smlouvy – dohodou nebo poskytnutím požadovaného plnění za navrženou cenu. Soud prvního stupně měl po dokazování objednávkami hodnotit, zda jde o řádné návrhy smluv,a jestliže žalobce netvrdil, že návrhy smluv potvrdil, pak měl hodnotit s ohledem na to, že uskutečnění plnění nebylo sporné, zda smlouvy vznikly postupem podle článku 18 odst. 3 Vídeňské úmluvy, či zda žalobce poskytl žalované plnění bez právního důvodu a ve vazbě na přijatý závěr hodnotit důvodnost obrany žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., neboť podle dovolatelky bylo napadené rozhodnutí vydáno v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávné interpretaci a aplikaci §§122, 213, 214 a 219a o. s. ř. odvolacím soudem.
Dovolatelka nejprve odvolacímu soudu vytkla, že předtím než hodnotil skutkové závěry soudu prvního stupně jinak než soud prvního stupně a na jejich základě dospěl k právnímu závěru odlišnému od soudu prvního stupně, byl povinen podle ustanovení §213 a násl. o. s. ř. příslušné důkazy svědčící o uznání nároku žalovanou, který byl uplatněn v řízení, zopakovat. To však neučinil a odchýlil se tak podle dovolatelky od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 23 Cdo 2180/2008, obdobně pak rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, rozsudku ze dne 27. května 2010, sp. zn. 30 Cdo 5309/2008, nálezu Ústavního soudu ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 1835/12, a nálezu Ústavního soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14.
Odvolací soud podle názoru dovolatelky porušil zásadu ústnosti, veřejnosti a přímosti civilního řízení tím, že při provádění důkazů nenařídil jednání, jak bylo jeho povinností podle §122 a §214 o. s. ř., a jednal tak v rozporu se závěry přijatými Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 21. března, sp. zn. 2 Odon 24/96. Tím současně porušil procesní práva dovolatelky a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Postup odvolacího soudu podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož odvolací soud může rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit pro vady řízení, nebyl podle dovolatelky opodstatněn, neboť odvolací soud neuvedl, jakými vadami soud prvního stupně řízení zatížil. Odkaz odvolacího soudu na §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. taktéž postrádá specifikaci toho, v čem by měla spočívat nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, v čem shledává jeho nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, konstatovala dovolatelka a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. 33 Cdo 1343/2014, a jeho usnesení ze dne 27. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015.
Dovolatelka naopak hodnotí jako nepřezkoumatelné napadené usnesení odvolacího soudu, neboť z něj není patrno, proč soud rozhodl právě určitým způsobem, přičemž jeho odůvodnění je podle jejího názoru vnitřně rozporné. Dovolatelka poukázala na judikaturu dovolacího soudu týkající se rozsudků postrádajících náležitosti stanovené v §157 odst. 2 o. s. ř. – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, jeho rozsudek ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a rozsudek ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2944/2008.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně nesplnil svoji poučovací povinnost podle §118a o. s. ř., neboť podle jejího názoru zcela správně vyzval žalobce k doplnění určitých skutečností a poskytl mu k tomu poučení. Soud prvního stupně tak postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 2388/2009, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. června 201, sp. zn. 32 Cdo 2959/2010, a nebyl důvod k jeho zrušení odvolacím soudem.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, event. jej zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce tak, že napadené usnesení odvolacího soudu skutečně trpělo vadami a že na jednání soudu prvního stupně dne 25. ledna 2016 došlo k nesprávnému poučení žalobce, který byl vyzván k doplnění skutečností, které již byly ve spise obsaženy, nebo které byly mezi stranami nesporné. Má za to, že na začátku řízení došlo k uznání předmětného závazku žalovanou, neboť žalovaná co do vzniku žalovaného nároku v průběhu řízení žádné výhrady nevznesla. Naopak potvrdila, že jí bylo zboží doručeno, a započetla na žalovanou částku svůj nárok ve výši 39 350 EUR. V řízení tak měla být nadále řešena pouze sporná otázka započtení za vadné zboží a jeho pozdní dodání. Navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka výslovně nevymezila, v čem má spočívat přípustnost dovolání, nicméně z obsahu dovolání se podává, že podle dovolatelky je touto otázkou (mimo jiné námitky) soulad či nesoulad závěru odvolacího soudu o nesprávnosti poučení žalobce podle ustanovení §118a o. s. ř. soudem prvního stupně s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka se však mýlí, pokud v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 2388/2009, od kterého se měl odvolací soud odchýlit v jeho závěru o nesprávnosti poučení žalobce podle §118a o. s. ř. Toto rozhodnutí totiž řeší jinou procesní situaci, odlišnou od té, která nastala v nyní posuzované věci. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud hodnotil situaci, kdy v odvolacím řízení došlo ke změně skutkového stavu věci, který odvolací soud zjistil po doplnění dokazování, z nějž vyplynulo, že na základě nově nastavší skutkové situace nebude možno přiznat žalobci uplatněný nárok, a odvolací soud zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene, aniž žalobce poučil podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.
V nyní posuzované věci však odvolací soud hodnotil, zda poučení, které se žalobci dostalo v prvostupňovém řízení, bylo dostatečné, řádné a srozumitelné. Dospěl k závěru, že nikoliv, a to především s ohledem na požadavek soudu prvního stupně k doplnění tvrzení ohledně existence smluv, když uložil žalobci doplnit některá tvrzení, která se podávala již z žalobních tvrzení, nebo která již žalobce v řízení uvedl, a také některá tvrzení, která nebyla mezi účastníky sporná, což podle názoru odvolacího soudu vedlo ke snížení srozumitelnosti tohoto poučení. Odvolací soud proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně a Nejvyšší soud shledává jeho názor zcela souladný se svojí judikaturou týkající se řádného poučení účastníků řízení podle §118a o. s. ř. (srov. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 23. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 466/2008, nebo rozsudek ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1016/2016, a další).
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani nepřípadný odkaz dovolatelky na rozsudek dovolacího soudu ze dne 15. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, v němž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nečinnost žalobce po poučení soudu podle §118a o. s. ř. nezpůsobuje důvod k zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení, pokud příslušné listiny navrhl jako důkaz, ani nepřiléhavý odkaz na rozsudek dovolacího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 2959/2010, v němž byla žaloba nesprávně zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení čí důkazního břemene, aniž by soudy obou stupňů poskytly žalobci bezvýsledné poučení podle §118a o. s. ř.
Výtka dovolatelky, podle níž odvolací soud pochybil, když hodnotil skutkové závěry soudu prvního stupně jinak než soud prvního stupně a na jejich základě dospěl k právnímu závěru odlišnému od soudu prvního stupně, aniž důkazy zopakoval, neodpovídá obsahu spisu. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k uznání závazku ze strany žalované a nečinil jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, nebyl tudíž povinen opakovat provádění důkazů ve smyslu §213 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně řádně nepoučil žalobce podle §118a o. s. ř. není závěrem skutkovým, stejně jako není skutkovým závěrem hodnocení, zda žalobce unesl či neunesl břemeno tvrzení.
Taktéž ostatní výhrady dovolatelky – dovolatelkou tvrzená nezbytnost nařízení jednání u odvolacího soudu, její nesouhlas s postupem odvolacího soudu podle §219a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání, neboť těmito výhradami jsou namítány vady řízení.
Je tomu tak proto, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je oprávněn zabývat se eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu