ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4324.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4324/2017-220
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ISS Facility Services s. r. o. se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, IČO 60470291, zastoupené Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Údolní 1724/59, proti žalované PARKHOTEL Praha s. r. o. se sídlem v Praze 3, Koněvova 2660/141, IČO 27385698, zastoupené Mgr. Ondřejem Krumniklem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12, o zaplacení částky 1 111 807,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 226/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017, č. j. 4 Cmo 108/2016-193, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017, č. j. 4 Cmo 108/2016-193, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. března 2016, č. j. 16 Cm 226/2013-139, uložil žalované zaplatit v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobkyně jakožto poskytovatel se žalovanou jakožto objednatelem uzavřela dne 1. března 2013 smlouvu o poskytování úklidových služeb, na základě které žalobkyně fakturovala žalované úklidové služby provedené v měsíci dubnu 2013 fakturou č. 91304890 na částku 681 429,65 Kč a úklidové služby provedené v měsíci květnu 2013 fakturou č. 91306743 na částku 417 599,80 Kč. Žalobkyně na základě poptávky žalované poskytla také dočasnou ostrahu objektu provedenou v období od 23. března 2013 do 1. dubna 2013, která byla fakturována na částku 12 777,60 Kč fakturou č. 91303905.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně fakturou č. 9130471 fakturovala žalované úklidové služby provedené v měsíci březnu 2013 na základě smlouvy o poskytování úklidových a pomocných služeb uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 15. srpna 2012. Tuto smlouvu pak strany ukončily dohodou ze dne 28. února 2013 s tím, že k tomuto dni předmětná smlouva zaniká.
Strany rovněž dohodou ze dne 17. května 2013 ukončily smlouvu o poskytování úklidových služeb uzavřenou dne 1. března 2013 s tím, že tato smlouva zanikne ke dni 31. května 2013. Podle dohody o ukončení smlouvy ovšem nezaniknou dosud nesplněné pohledávky na zaplacení smluvní ceny za poslední měsíce smlouvy.
Soud prvního stupně dále vycházel ze zjištění, že valná hromada žalované společnosti PARKHOTEL Praha s. r. o. schválila projekt rozdělení společnosti odštěpením ze dne 26. dubna 2013, na základě čehož kromě rozdělované společnosti PARKHOTEL Praha s. r. o. dále vznikly dvě nástupnické společnosti PARKHOTEL Holešovice s. r. o. a Holešovice Office Center s. r. o. V projektu rozdělení odštěpením je v článku 5 odst. 5.1. uvedeno, že na nástupnickou společnost Parkhotel Holešovice s. r. o. přechází v důsledku odštěpení mimo jiné budova čp. 1502 na pozemku parc. č. 1549/4 v katastrálním území Holešovice. Seznam dalších závazků přecházejících na nástupnickou společnost PARKHOTEL Holešovice s. r. o. je dle citovaného odstavce uveden v příloze 2 projektu tvořící jeho nedílnou součást. Podle článku 5.6. a 5.6.2. projektu pak pokud došlo či dojde od rozhodného dne 1. ledna 2013 do dne zápisu odštěpení do obchodního rejstříku ke vzniku práva či závazku vůči třetí osobě přímo spojeného s majetkem rozdělované společnosti, který náleží k vyčleněným částem jejího jmění a má tedy přejít v důsledku odštěpení na některou z nástupnických společností, přejdou ke dni zápisu odštěpení do obchodního rejstříku na jednotlivé nástupnické společnosti práva a závazky rozdělované společnosti podle článku 5.6.2
Soud prvního stupně dále zjistil z katastru nemovitostí prokazujícího stav evidovaný k datu 24. října 2014, že budova čp. 1502 na pozemku parc. č. 1549/4 jakož i předmětný pozemek jsou zapsány ve vlastnictví společnosti PARKHOTEL Holešovice s. r. o. Z výpisu z obchodního rejstříku soud prvního stupně dále zjistil, že společnost PARKHOTEL Holešovice s. r. o. byla do obchodního rejstříku zapsána k datu 25. července 2014.
Soud prvního stupně dále vycházel z e-mailové korespondence mezi žalobkyní a M. H., která byla za stranu žalovanou osobou oprávněnou jednat ve věci předmětné smlouvy ze dne 1. března 2013. Z důkazů provedených předmětnou korespondencí soud prvního stupně uzavřel, že mezi stranami neexistoval ohledně faktur za provedené úklidové práce žádný problém, M. H. přislíbila e-mailem ze dne 10. června 2013 úhradu těchto faktur v co nejdřívějším termínu.
Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že strany sporu mezi sebou uzavřely smlouvu o poskytnutí úklidových prací a smlouvu o poskytnutí ostrahy v souladu s §269 odst. 2 obch. zák., podle kterého účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není výslovně jako typ smlouvy upravena. K námitce žalované, že není pasivně legitimována a že předmětné závazky by měla hradit nástupnická společnost PARKHOTEL Holešovice s. r. o., soud prvního stupně uzavřel, že z předloženého projektu rozdělení to nevyplývá a naopak z e-mailové korespondence mezi stranami vyplývá, že žalovaná se k těmto závazkům hlásila i v době, kdy již byl projekt o rozdělení vypracován. Soud prvního stupně proto uzavřel, že nárok žalobkyně má za zcela prokázaný a žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. ledna 2017, č. j. 4 Cmo 108/2016-193, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 777,60 Kč s příslušenstvím, a věc v tomto rozsahu postoupil k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 3 jako soudu věcně příslušnému. Ve zbývající části výroku I změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ovšem neztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou věcné příslušnosti soudu prvního stupně k projednání nároku žalobkyně na zaplacení částky 12 777,60 Kč jako ceny za ostrahu poskytnutou žalobkyní. Odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o zcela samostatný nárok vzniklý na základě jiné smlouvy, než smlouvy o poskytnutí úklidových služeb, a proto věcně příslušným soudem k projednání tohoto nároku vzniklého sice mezi podnikateli, avšak nepřevyšujícího 100 000 Kč, nebyl věcně příslušný jako soud prvního stupně Městský soud v Praze (§9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. ve znění v době zahájení řízení, tedy do 31. prosince 2013). Odvolací soud proto v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně rozhodl o tomto nároku, zrušil a věc postoupil v této části Obvodnímu soudu pro Prahu 3 jako soudu věcně příslušnému.
Odvolací soud dále posuzoval, zda závazek ze smlouvy o poskytnutí úklidových služeb ze dne 1. března 2013 přešel na nástupnickou společnost PARKHOTEL Holešovice s. r. o. Odvolací soud v tomto vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně doplněných o zjištění učiněná v odvolacím řízení při zopakování důkazů a v odůvodnění rozsudku vypočítal skutková zjištění rozhodná při řešení této otázky (obsah projektu rozdělení odštěpením včetně ustanovení o tom, které závazky přechází na nástupnickou společnost). Odvolací soud uzavřel, že předmětný závazek je závazkem vůči třetí osobě, který vznikl v rozhodné době, a jde o závazek přímo spojený s majetkem rozdělované společnosti, který náleží k vyčleněným částem jejího jmění (dle článku 5.6.2. projektu rozdělení) a který tak přešel v důsledku odštěpení na nástupnickou společnost, a to na PARKHOTEL Holešovice s. r. o., a závazek zaplatit za úklidové služby za měsíc duben 2013 a květen 2013 nestíhá žalovanou.
K argumentaci žalobkyně, že paní M. H. ve smlouvě uvedená jako oprávněná jednat za žalovanou ve věci předmětné smlouvy uznala závazek zaplatit faktury za duben a květen 2013, odvolací soud uvedl, že toto uznání není relevantní, neboť závazek uznal ten, komu nesvědčila povinnost platit. Odvolací soud taktéž odmítl argumentaci žalobkyně, že podle §261 odst. 3 zákona č. 128/2005 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále jen „zákon o přeměnách), nebylo z projektu rozdělení zřejmé, zda závazek přechází na nástupnickou společnost, a tento závazek je tak závazkem rozdělované společnosti (žalované). Podle odvolacího soudu je zřejmé, jaké další závazky přešly na nástupnické společnosti, a také je zřejmé, že projekt počítal se situací, že některé závazky nebudou v projektu, resp. jeho přílohách, uvedeny, což vyplývá z článků 5.6.2., 5.6.3. a i z článku 5.8.
Odvolací soud proto na základě uvedeného dospěl k závěru, že žalovaná v tomto sporu není pasivně legitimována, a napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle názoru dovolatelky spočívá na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. tyto otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyly řešeny.
První otázka dovolatelky směřovala k tomu, zda smlouva o poskytování úklidových služeb je závazkem přímo spojeným s nemovitostí. Dovolatelka k této otázce uvedla, že odvolací soud se nevypořádal s její argumentací, proč předmětná smlouva nemůže být závazkem přímo spojeným s nemovitostí, která přešla na nástupnickou společnost. Dovolatelka poukázala na judikaturu dovolacího soudu vztahující se k tomu, co lze považovat za práva spojená s pohledávkou (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 33 Cdo 1770/2010). Podle názoru dovolatelky závazek plynoucí ze smlouvy o poskytnutí úklidových služeb nemůže být závazkem přímo spojeným s nemovitostí a nemohl tak přejít na nástupnickou společnost společně s přechodem vlastnictví předmětné nemovitosti. Dovolatelka ohledně této právní otázky tvrdila, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud taková otázka řešena nebyla.
Další otázka dovolatelky se vztahovala k tomu, zda závazek přecházející na nástupnickou společnost musí být uveden v projektu rozdělení. Podle názoru dovolatelky je právní posouzení odvolacího soudu v rozporu s §250 odst. 1 písm. h) zákona o přeměnách, podle kterého projekt rozdělení musí obsahovat alespoň určení, jaký majetek a jaké závazky přechází na jednotlivé nástupnické společnosti. Dovolatelka poukázala na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu se připouští přechod závazků bez výslovného uvedení pouze při prodeji podniku. Podle názoru dovolatelky však v případě rozdělení společnosti musí být přecházející závazky v projektu konkretizovány. Dovolatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006, sp. zn. 32 Odo 971/2005, podle kterého není-li v projektu rozdělení určeno, na kterou společnost závazek přechází, je k jeho splnění zavázána společně a nerozdílně každá nástupnická společnost. Podle dovolatelky závěry usnesení dopadají mutatis mutandis i na §261 odst. 3 zákona o přeměnách a v řešeném případě je zavázána rozdělovaná společnost (žalovaná).
Dovolatelka dále namítala, že příslib žalované k úhradě předmětných faktur je třeba posoudit podle §262 odst. 1 zákona o přeměnách. Dovolatelka uvedla, že závěr odvolacího soudu o tom, že ze strany žalované nemohlo dojít k uznání závazku, neboť žalovaná neměla povinnost závazek zaplatit, není správný a vyložila, v čem spatřuje nesprávnost takového závěru. Podle dovolatelky žalovaná v řízení neunesla důkazní břemeno ohledně neexistence závazku, které na ni dopadalo z toho důvodu, že uznala závazek zaplatit předmětné faktury. Odvolací soud tak podle dovolatelky pochybil a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe ohledně následků uznání závazku.
Dovolatelka také namítala, že odvolací soud se nevypořádal s její argumentací, že se na řešenou věc měla podle §3030 o. z. aplikovat ustanovení §2 a §6 o. z., a omezil se pouze na konstatování, že nový občanský zákoník na daný případ nedopadá.
Dovolatelka dále namítala, že žalovaná uznala svůj dluh konkludentně částečným plněním dle §407 odst. 3 obch. zák., a to tím, že uhradila fakturu za měsíc březen 2013. Podle názoru dovolatelky se pak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když uzavřel, že úhrada za měsíc březen 2013 není uznáním povinnosti zaplatit za měsíc duben a květen 2013. Dovolatelka k tomu citovala konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je částečné plnění uznáním dluhu, jestliže z jednání dlužníka nevyplývá opak.
Dovolatelka také namítala, že odvolací soud zcela pominul její argumentaci týkající se článku 3.5 smlouvy o poskytování úklidových služeb, podle kterého pokud objednatel poskytovateli nesdělí své připomínky k faktuře nejpozději do konce kalendářního měsíce, v němž je faktura splatná, platí, že s jejím obsahem souhlasí.
Podle dovolatelky je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť jeho skutkové i právní závěry vychází z tzv. souhrnného zjištění, aniž by odvolací soud uvedl, na základě kterých konkrétních důkazů činí určité skutkové zjištění. Podle dovolatelky odvolací soud pochybil také tím, že učinil odlišný skutkový závěr, aniž by zopakoval dokazování provedené před soudem prvního stupně. Dovolatelka rovněž namítala, že odvolací soud zasáhl do jejích ústavně zaručených práv, neboť se dopustil výše uvedených procesních vad.
V závěru dovolatelka formulovala otázku procesního práva týkající se toho, zda se pro účely aplikace §9 odst. 3 písm. r) bod 6. o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013 nároky uplatněné žalobou sčítají či nikoli. Podle názoru dovolatelky tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, zároveň ovšem dovolatelka poukázala na rozdílnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozdílnou praxi Vrchních soudů sjednotil tak, že k projednání věci jsou věcně příslušné krajské soudy i tehdy, pokud součet vymáhaných závazků přesahuje 100 000 Kč.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se ve svém usnesení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka v dovolání předestřela jako jednu z právních otázek, zda smlouva o poskytování úklidových služeb je závazkem přímo spojeným s nemovitostí, tj. majetkem rozdělované společnosti, který náleží k vyčleněným částem jejího jmění (ve smyslu článku 5.6.2. projektu rozdělení) a který v důsledku toho přešel na nástupnickou společnost podle článku 5.6. projektu rozdělení. Nejvyšší soud ohledně řešení této otázky dospěl k závěru, že odvolací soud ji posoudil nesprávně, neboť pouze konstatoval, že předmětný závazek je závazkem přímo spojeným s nemovitostí ve smyslu článku 5.6.2. projektu rozdělení, aniž by se zabýval výkladem projevu vůle vyjádřené v projektu rozdělení v citovaném článku a aniž by odůvodnil, jak ke svému právnímu závěru dospěl. Právní posouzení odvolacího soudu je v této části tedy neúplné, tudíž nesprávné. Za závazky spojené s nemovitostí lze považovat obecně pouze věcná práva zapsaná v katastru nemovitostí. Z hlediska obligačního práva je třeba pojem „závazek spojený s nemovitostí“ vyložit s ohledem na projev vůle stran, které tento pojem v předmětném ujednání smlouvy použily.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud pochybil a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k výkladu projevu vůle podle pravidel uvedených v §266 obch. zák. (například viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 649/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007), když se nezabýval tím, k čemu vedla vůle stran při formulaci předmětného článku projektu rozdělení, ani blíže nevyložil, proč a zda je jeho závěr v souladu s jazykovým vyjádřením článku 5.6.2. projektu, tj. z jakého důvodu je dle odvolacího soudu závazek ze smlouvy o poskytnutí úklidových služeb závazkem přímo spojeným s nemovitostí, v níž byly úklidové služby provedeny. Pro právní závěr, zda je předmětný závazek přímo spojen s nemovitostí, je na místě, aby se odvolací soud zabýval povahou závazku, resp. povahou provedených úklidových služeb; tj. zda se jednalo o udržovací služby, jejichž neprovedení by mělo vliv na stav nemovitosti (její hodnotu apod.) či zda se jednalo o běžné úklidové služby v hotelu prováděné pro provozovatele hotelu, díky kterým vykonával svoji podnikatelskou činnost.
Ze závěru odvolacího soudu, že závazek hradit poskytnuté úklidové služby je závazkem přecházejícím na nástupnickou společnost, vyplývá, že žalovaná, tedy společnost, která byla stranou (objednatelem) smlouvy o poskytování úklidových služeb, není povinna platit za úklidové služby provedené v dubnu 2013 a v květnu 2013 v nemovitosti, kterou žalovaná vlastnila v době provádění úklidových služeb. Odvolací soud tedy dospěl k tomu, že za úklidové služby sjednané žalovanou pro její nemovitost, provedené v době, kdy tuto nemovitost vlastnila, má zaplatit jiný subjekt – nástupnická společnost žalované. Nadto když smlouvu o poskytování úklidových služeb ukončily strany (žalobkyně a žalovaná) dohodou ke dni 31. května 2013, tj. před tím, než předmětná nemovitost přešla na nástupnickou společnost. Nejenže se odvolací soud dostatečně nezabýval výkladem obsahu právního úkonu (článku 5.6.2. projektu rozdělení), ale jeho závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované vede k výše nastíněným nelogickým důsledkům. Tímto se napadené rozhodnutí odvolacího soudu dostává také do kolize s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, který opakovaně judikoval, že při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem právním též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky Soud by se měl proto při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede. K tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, či dřívější nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2010, sp. zn. I. ÚS 331/98.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posuzování otázky, zda závazek zaplatit za úklidové služby provedené na základě smlouvy o poskytování úklidových služeb uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou přešel na nástupnickou společnost, dopustil neúplného a tedy nesprávného právního posouzení věci, kterým se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz výše citovaná rozhodnutí).
Ohledně zbývajících právních otázek předestřených dovolatelkou dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tyto otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. U druhé otázky (bod ii dovolání) vztahující se k tomu, zda závazek přecházející na nástupnickou společnost musí být uveden v projektu rozdělení dovolatelka, tvrdila odklon od judikatury Nejvyššího soudu, ovšem judikaturu citovanou dovolatelkou nelze na řešenou věc vztáhnout z důvodu odlišného skutkového i právního stavu.
U námitek dovolatelky týkající se právního posouzení příslibu rozdělované společnosti, že zaplatí faktury co nejdříve (bod iii dovolání) , je nutné konstatovat, že dovolatelka nevymezila právní otázku, na které napadené rozhodnutí podle jejího názoru spočívá (a která by naplňovala kritéria uvedená v §237 o. s. ř.); pouze namítala nesprávné právní posouzení věci. K povinnosti dovolatelky uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013.
Námitka směřující k tomu, zda žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně neexistence závazku plynoucí z jejího uznání dluhu částečným plněním (bod iv dovolání) , je jednak založena na vlastních tvrzeních dovolatelky ohledně toho, že žalovaná dluh uznala, jednak směřuje do skutkových závěrů soudů, kterými je ovšem dovolací soud vázán a nepřísluší mu jejich přezkum (dovolacímu soudu podle §241a odst. 1 o. s. ř. náleží přezkum rozhodnutí pouze po stránce právní).
U námitky, že odvolací soud měl aplikovat hlavu I zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (bod v dovolání) , dovolatelka neformulovala právní otázku, na které by napadené rozhodnutí spočívalo a která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání; spíše se jednalo o námitku vady řízení spočívající v nedostatečném odůvodnění závěru odvolacího soudu (k námitkám vad řízení viz níže).
U další otázky ohledně částečného plnění žalované za březen 2013 (bod vi dovolání) dovolatelka argumentovala judikaturou vztahující se k uznání dluhu částečným plněním. Takovou argumentaci nelze k řešené věci ovšem vztáhnout, neboť zaplacení faktury za služby provedené v březnu 2013 nelze považovat za částečné plnění a tedy za uznání dluhu představovaného fakturami za duben a květen 2013, neboť zaplacení faktury za službu vykonanou v jednom měsíci nelze považovat za částečné plnění (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. 32 Odo 616/2005). Nadto faktura za měsíc březen 2013 byla vystavena na základě jiné smlouvy o poskytování úklidových služeb uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou v srpnu 2012.
U námitky, že žalovaná s fakturami nevyjádřila nesouhlas podle čl. 3.5 smlouvy o poskytování úklidových služeb (bod vii dovolání) , dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pouze namítala nesprávné právní posouzení odvolacího soudu. Tato námitka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání. Viz judikatura Nejvyššího soudu k povinnosti dovolatelky uvést, v čem spatřuje přípustnost dovolání (citovaná výše).
K poslední otázce ( bod xi dovolání) , která se týkala určování věcné příslušnosti soudu prvního stupně podle §9 odst. 3 písm. r) bod 6. o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2013, Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí – viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu, sp. zn. Ncp 2505/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 66, ročník 2011.
Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že zatížil odvolací řízení vadami, které podle dovolatelčina názoru spočívají v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, dále v nedostatečném odůvodnění a konečně v tom, že odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru, aniž by zopakoval dokazování. Vzhledem k tomu, že dovolání je přípustné, zabýval se Nejvyšší soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. také vadami řízení.
K tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolací soudu dovolací soud uvádí, že rozsudek nepřezkoumatelný není, neboť dovolatelka byla schopná zevrubně argumentovat a polemizovat se závěry odvolacího soudu. Z povahy věci pak nelze mít za nepřezkoumatelné rozhodnutí, s jehož závěry dovolatelka polemizuje v takřka stejném rozsahu stran, kolik čítá samotné napadené rozhodnutí.
Co se týče dovolatelčiny námitky, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, považuje Nejvyšší soud za nadbytečné se touto námitkou zabývat, neboť napadené rozhodnutí zrušil právě z důvodu neúplného a tedy nesprávného právního posouzení odvolacího soudu, který se nezabýval výkladem obsahu konkrétního ujednání v projektu rozdělení a dospěl k závěru, že předmětný závazek přešel na nástupnickou společnost dle článku 5.6.2. projektu, aniž by svůj závěr a to, jak k němu dospěl, blíže odůvodnil.
S výše uvedeným souvisí i dovolatelčina námitka odlišného skutkového závěru ohledně toho, zda je závazek zaplatit za poskytnuté úklidové služby závazkem přímo spojeným s majetkem rozdělované společnosti ve smyslu článku 5.6.2. projektu rozdělení. Podle dovolatelky odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru bez zopakování dokazování. Výše uvedené ovšem nelze považovat za skutkový závěr, neboť se jedná o právní posouzení toho, zda určitý závazek je závazkem, na který pamatuje ujednání projektu rozdělení v článku 5.6.2., či nikoli.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud neúplně a tedy nesprávně posoudil právní otázku předestřenou dovolatelkou, čímž se odchýlil od shora citované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i soudu Ústavního.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s §243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu