ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5489.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5489/2017-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CZECH BEVERAGE INDUSTRY COMPANY a.s., se sídlem v Praze 5, Smíchově, Pavla Švandy ze Semčic 1068/13, PSČ 150 00, IČO 24728071, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, PSČ 110 00, proti žalovanému O. Š., P., zastoupenému Mgr. Lukášem Liškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská l271/32, PSČ 110 00, o zaplacení částky 418 333,40 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného o zaplacení částky 186 594 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 30/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2017, č. j. 47 Co 89/2017-343, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 5 C 30/2015-257, zamítl žalobu na zaplacení částky 418 333,40 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 15. srpna 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I.), uložil žalobkyni zaplatit žalovanému částku 186 594 Kč s 8,05% úrokem z částky 107 957 Kč od 17. července 2014 do zaplacení a 8,05% úrok z částky 78 637 Kč od 8. srpna 2014 do zaplacení (výrok pod bodem II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod bodem III. a IV.).
Žalobkyně se v řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které měl žalovaný nabýt tím, že nevykonával pro žalobkyni jako mandanta řádně své povinnosti mandatáře, a proto je povinen vrátit polovinu odměny, kterou mu žalobkyně již vyplatila.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. září 2013 smlouvu o poskytování poradenských služeb, v níž se žalovaný zavázal poskytovat komplexní poradenské služby, které v základních rysech uvádí článek 2/2 smlouvy, tedy poradenské služby i v oblasti řízení společnosti žalobkyně. Žalovaný byl zároveň oprávněn jednat jménem žalobkyně s dalšími osobami, např. s bankou. Odměna žalovaného byla sjednána jako „měsíční paušální odměna ve výši 70 000 Kč po dobu trvání této smlouvy“ a k tomu náhrada vedlejších nákladů. Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou a k jejímu ukončení došlo ke dni 23. července 2014 v důsledku odstoupení žalovaného od smlouvy pro její podstatné porušení žalobkyní spočívající v neuhrazení odměny za měsíc červen 2014. Žalovaný v řízení uplatnil jako protinávrh svůj nárok na zaplacení své odměny a náhrady výdajů za období od 1. června 2013 do 23. července 2014 ve výši 186 594 Kč. Proti této pohledávce žalovaného započetla žalobkyně svoji pohledávku na náhradu škody, kterou jí měl žalovaný způsobit v souvislosti s neuhrazenými fakturami odběratele žalobkyně J. L. v celkové výši 173 626 Kč.
Soud prvního stupně posoudil smlouvu účastníků podle §566 a násl. jako smlouvu mandátní s tím, že žalovanému vznikl nárok na odměnu a náhradu nákladů podle této smlouvy, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný řádně nevykonával sjednanou činnost podle pokynů žalobkyně. Žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody posuzoval jako předběžnou otázku v souvislosti s protinávrhem žalovaného na zaplacení částky 186 594 Kč s příslušenstvím podle §420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a neshledal jej oprávněným, neboť žalobkyně neprokázala, že by žalovaný nevykonal činnost, kterou podle smlouvy měl, a že by porušil svoji povinnost podle smlouvy, a proto již bylo nadbytečné zabývat se event. výší způsobené škody a příčinnou souvislostí mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Nárok žalovaného na úhradu nevyplacené odměny za dobu od června 2014 do 23. července 2014 posoudil jako opodstatněný.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. června 2017, č. j. 47 Co 89/2017-343, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).
Odvolací soud se v podstatě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Neměl pochybnosti o tom, že smlouva účastníků splňovala základní náležitosti smlouvy mandátní. Poukázal na článek 2/3 smlouvy, z nějž vyplývalo, že výčet činností v článku 2/2 nebyl úplným; neuvedené služby měly být žalovaným poskytovány podle potřeb žalobkyně a vývoje projektu. Tedy, že žalovaný měl v souvislosti s projektem vedle poradenských služeb obstarávat pro žalobkyni určité obchodní záležitosti. Z žádného ustanovení smlouvy však nebylo možno dovodit, že by na jejím základě měl žalovaný vykonávat funkci ředitele pro obchod a finance. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nelze jednoznačně dovodit, že by žalovaný v souvislosti s projektem žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí při zařizování obchodních záležitostí podle pokynů žalobkyně a v jejím zájmu, a zdůraznil, že nárok mandatáře na úplatu vzniká podle §571 odst. 2 obch. zák. při řádném vykonání činnosti bez ohledu na to, zda očekávaný výsledek u žalobkyně nastal či nikoliv. Potvrdil také správnost závěru soudu prvního stupně, že žalovaný nemohl porušit smluvní povinnosti vyplývající z článku 1/1, 2/1 a 2/2 smlouvy tím, že by měl na jejich základě vykonávat funkci ředitele žalobkyně pro obchod a finance, a řádně nekontroloval obchodní oddělení řízené G., čímž by připustil vznik nových nedobytných pohledávek za odběratelem J. L., představující škodu na majetku žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované čtrnácti rozhodnutími Nejvyššího soudu, které citovala, a dále odkázala na dva nálezy Ústavního soudu; současně se má jednat o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a také proto, že řešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu, event. i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu odvolacímu, event. soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2017, č. j. 47 Co 89/2017-343, není přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku procesního práva, a to otázku provedení důkazu znaleckým posudkem, jehož provedení navrhovala v prvostupňovém i odvolacím řízení, její návrh však nebyl oslyšen, stejně tak nebyly provedeny také další dovolatelkou navrhované důkazy, a to bez náležitého odůvodnění. Tímto postupem tak soudy obou stupňů podle názoru dovolatelky neaplikovaly řádně ustanovení §120, §132 §157 odst. a §157 odst. 3 o. s. ř. a dostaly se do rozporu s těmito rozsudky Nejvyššího soudu: ze dne 5. února 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, ze dne 4. listopadu 2003, sp. zn. 22 Cdo 510/2003, ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99, ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2001, ze dne 18. března 2013, sp. zn. 33 Cdo 1538/2013, ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003.
Námitky dovolatelky představují zpochybnění skutkových zjištění, z nichž vycházely nalézací soudy při svém rozhodování. Tyto námitky však přípustnost dovolání založit nemohou. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž dovolatelkou namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Z toho důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani ostatními dovolatelkou namítanými vadami řízení.
Co se týče dovolatelkou namítaného nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, pak nelze než konstatovat, že ani tato námitka, podle níž neměla být podle názoru dovolatelky smlouva účastníků posouzena jako smlouva mandátní, nýbrž jako smlouva inominátní, není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání. To, že dovolatelka, jak vyplývá z obsahu dovolání, nesouhlasí s právním posouzením smlouvy účastníků, představuje pouhou polemiku s právními závěry odvolacího soudu. Tato polemika nepředstavuje řádné vymezení právní otázky, která by měla založit přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že je nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že pokud byla odměna sjednána paušálně, nemůže se subjekt, který odměnu vyplácí, domáhat snížení odměny v důsledku nižšího rozsahu či kvality služeb, za které byla odměna poskytnuta. Takový závěr odvolací soud neučinil, naopak uzavřel, že nelze dovodit, že by žalovaný nepostupoval s odbornou péčí při zařizování obchodních záležitostí podle pokynů žalobkyně a v jejím zájmu, či že by porušil smluvní povinnost. Odvolací soud pouze odkázal na ustanovení §571 obch. zák., podle něhož nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv.
Ze stejného důvodu nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka dovolatelky, že soud měl aplikovat ustanovení §5 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu