ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.56.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 56/2018-899
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. Dagmar Mixové , se sídlem v Praze 8, Sopotská 70, PSČ 181 00, insolvenční správkyně společnosti Stavitelství KRRO, s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Krč, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, IČO 25259971, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, PSČ 120 00, proti žalované 1) Domov seniorů Uhlířské Janovice, příspěvkové organizaci , se sídlem v Uhlířských Janovicích, Topolová 918, PSČ 285 04, IČO 48677744, zastoupené JUDr. Karlem Zíkou, advokátem se sídlem V Kutné Hoře, Benešova 610, a žalované 2) České republice – Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, k doručení Územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem v Praze 1, nám. Republiky 3, PSČ 110 00, o zaplacení 6 972 493 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 188/2003, o dovolání žalobkyně a obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, č. j. 29 Co 387/2012-865, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2017, č. j. 29 Co 387/2012-865, se ve výroku IV., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanými před soudy všech stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované 1) a žalované 2) se odmítá .
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. 9. 2017 (článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud se zabýval dovoláním všech dovolatelek podaných do rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 19. 7. 2017, č. j. 29 Co 387/2012-865, a to žalobkyní do výroku IV., žalovanou 1) do výroku I. a žalovanou 2) do výroku II. Rozsudkem odvolacího soudu byl výrokem I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen soud prvního stupně) ze dne 17. 5. 2011, č. j. 5 C 188/2003-673, ve znění opravných usnesení ze dne 1. 12. 2011, č. j. 5 C 188/2003-705 a ze dne 24. 5. 2012, č. j. 5 C 188/2003-721 a doplňujícího rozsudku ze dne 8. 11. 2012, č. j. 5 C 188/2003-728, ve výroku I., jímž bylo žalované 1) uloženo zaplatit žalobkyni 6 972 493 Kč s úroky z prodlení v tomto výroku specifikovanými; výrokem II. změněn rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta proti žalované 2) tak, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni 6 972 493 Kč s úroky z prodlení v tomto výroku specifikovanými s tím, že plněním jedné z žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost druhé žalované; výrokem III. změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává a výrokem IV. nebyla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně, podaným do výroku IV. rozsudku odvolacího soudu, kterým nebyla žalobkyni přiznána nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud dospěl závěru, že dovolání žalobkyně je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky stanovení náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak žalobkyně důvodně v dovolání namítá s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, a usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014. V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud vyložil, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, přičemž při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; zároveň bere na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud odůvodnil aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v dané věci jen tím, že jsou v posuzované věci dány důvody hodné zvláštního zřetele pro uplatnění tohoto ustanovení s ohledem na délku řízení a skutečnost, že Česká republika nebyla procesně úspěšná prostřednictvím žalované 2), a že situaci dané ve sporu způsobil i bývalý jednatel úpadce, který se podílel na prokázané trestné činnosti spočívající v porušování povinnosti při správě cizího majetku, jak vyplynulo ze skutkových zjištění, kdy podstatou trestního jednání bylo, že bývalý jednatel úpadce a bývalý ředitel žalované 1) nechali po vzájemné dohodě proplácet některé faktury za provedení díla v době, kdy dílo ještě nebylo provedeno. Nejvyšší soud však již v předešlém zrušujícím rozsudku ze dne 5. 4. 2017, č. j. 23 Cdo 727/2016-839, prezentoval právní názor, že skutečnost, že v průběhu řízení byli pravomocně odsouzeni bývalý jednatel žalobkyně a bývalý ředitel žalované 1) pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, nemá vliv na posouzení oprávněnosti požadovaného doplacení ceny díla za provedené práce, jestliže ze závěrů revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu vyplynulo, že faktury sice neodpovídají přesně tomu, co bylo na díle provedeno (některé položky jsou vyšší, některé nižší, některé na faktuře zcela chybí), ale většina prací provedena byla, a stanovená cena díla, na níž se smluvní strany dohodly, byla obvyklá v daném místě a čase. Odvolací soud, který se na uvedený právní názor ve svém rozsudku odvolává při posouzení uplatněného nároku žalobkyně, a proto správně dovodil, že žalobkyni je třeba v plném rozsahu přiznat uplatněný nárok na zaplacení 6 972 493 Kč s příslušenstvím, avšak tu samou skutečnost, která neměla vliv na oprávněnost uplatněného nároku, nesprávně považoval za okolnost, která má význam pro posouzení nároku na náhradu nákladů řízení úspěšné žalobkyně oproti neúspěšné žalované 1) a 2), a bez dalšího považoval tuto okolnost za důvod hodný zvláštního zřetele pro uplatnění ustanovení §150 o. s. ř., který má sloužit soudu k odstranění nepřiměřené tvrdosti. Odvolací soud nepřihlédl ani k okolnosti, že jednáním uvedených osob, které se dopustily trestního jednání, nebyla způsobena žádná škoda, jak vyplynulo nejen z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu, ale též ze závěru citovaného rozsudku Nejvyššího soudu. Odvolací soud se tedy při posouzení okolností, které mají vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, podle níž se za okolnosti hodné zvláštního zřetele považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Jestliže v daném případě žalovaná 1) uznala dne 31. 7. 2011 vůči žalobkyni dluh ve výši 6 972 493 Kč za provedené a dosud nezaplacené práce a dne 8. 11. 2001 byl smluvní vztah ukončen dohodou smluvních stran, a kdy z revizního posudku znaleckého ústavu vyplynulo, že stanovená cena díla, na níž se smluvní strany dohodly, byla obvyklá v daném místě a čase, a že jednáním uvedených osob, které se dopustily trestního jednání, nebyla způsobena žádná škoda, nelze dovodit, že by pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. existovaly důvody zvláštního zřetele hodné, jak má na mysli ustanovení §150 o. s. ř. a ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014, a též předešlý zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 23 Cdo 727/2016-839, veřejnosti dostupných na ww.nsoud.cz).
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku IV. tedy spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení otázky výše nároku na náhradu nákladů řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od shora uvedené rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže za situace, kdy žalobkyně měla plný úspěch ve věci a okolnosti dané věci nenaplňovaly předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř., rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku IV. rozsudku odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř., bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž se bude odvolací soud při určení výše náhrady nákladů řízení řídit právními názory vyjádřeným ve shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud se dále zabýval přezkoumáním výroku I. rozsudku odvolacího soudu, napadeného dovoláním žalované 1), která vymezila přípustnost dovolání tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda nepoctivé jednání statutárního orgánu právnické osoby při plnění úkolů této právnické osoby, za které byl tento pravomocným rozhodnutím soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu, je možno považovat za jednání právnické osoby, a zda tato právnická osoba může těžit z tohoto nepoctivého jednání. Podle žalované 1) odvolací soud v závěru, že žalobkyni svědčí právo na zaplacení plnění poskytnuté žalované 1), neposoudil věc ani v souladu s předešlým právním názorem Nejvyššího soudu, když neposuzoval, zda trestná činnost bývalého jednatele žalobkyně a bývalého ředitele žalované 1) měla dopad na probíhající smluvní vztah, a zda v důsledku této činnosti byla způsobena škoda, která odůvodňuje odepření výkonu práva na zaplacení vystavených faktur. Podle žalované 1) ke škodě došlo a to minimálně tím, že celý projekt byl orgány státu pozastaven ve stavu rozpracovanosti díla a projekt byl dokončen s více než desetiletým zpožděním. Žalovaná 1) je dále přesvědčena, že k nesprávnému právnímu posouzení došlo i z hlediska posouzení věci s ohledem na zásady, že ujednání, která jsou založena na korupčním jednání, případně na jednání, jež mají třetí osobě způsobit škodu, jsou v rozporu s veřejným pořádkem, a že nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalovanou 1) předestřená otázka, kterou považuje tato dovolatelka za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, byla již Nejvyšším soudem řešena v předešlých zrušujících rozsudcích Nejvyššího soudu, a to jak v rozsudku ze dne 5. 4. 2017, č. j. 23 Cdo 727/2016-839, tak v rozsudku ze dne 11. 5. 2015, č. j. 32 Cdo 2810/2013-776. Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích dospěl k závěru, že skutečnost, že právnické osoby jednaly prostřednictvím statutárních orgánů, které byly za toto jednání pravomocně odsouzeny v trestním řízení, není skutečností, s níž by zákon spojoval vznik či zánik práva na zaplacení ceny díla, tedy že trestná činnost těchto statutárních orgánů nemá vliv na zaplacení ceny nedokončeného díla právnické osobě. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 5. 2015, č. j. 32 Cdo 2810/2013-776, výslovně uvedl, že neplatnost právního úkonu uznání závazku zaplatit cenu díla, jakož i nezákonné obstarávání finančních prostředků (dotace), jimiž má být cena uhrazena, není skutečností, s nimiž by zákon spojoval zánik na zaplacení ceny díla. Není odůvodněná ani námitka žalované 1), že žalobkyně těžila z nepoctivého jednání pravomocně odsouzených osob, jednajících jako statutární orgány za žalobkyni a žalovanou 1), a že důsledkem činnosti těchto osob došlo ke vzniku škody, neboť k takovému skutkovému závěru odvolací soud v doplněném dokazování po zrušení jeho předešlého rozhodnutí rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 23 Cdo 727/2016-839, nedospěl, vyplynulo-li ze závěrů revizního znaleckého posudku, že jednáním uvedených statutárních orgánů žalobkyně a žalované 1) nebyla způsobena žádná škoda a kdy z tohoto znaleckého posudku rovněž vyplynulo, že cena nedokončeného díla, sjednaná mezi žalobkyní a žalovanou 1) v dohodě o ukončení smluvního vztahu ze smlouvy o dílo ze dne 20. 10. 1999 číslo 990824, sjednané dne 8. 11. 2001, odpovídá hodnotě nedokončeného díla prováděného žalovanou 1), že dohodou stanovená cena nedokončeného díla je obvyklá ceně v daném místě a čase, resp. odpovídala standardním cenám. Odvolací soud respektoval i právní odůvodnění právního názoru učiněného Nejvyšším soudem v předešlém rozsudku ze dne 5. 4. 2017, č. j. 23 Cdo 727/2016-839, že je třeba žalobkyni přiznat uplatněný nárok v plném rozsahu, jestliže z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu vyplynulo, že fakturovaná cena díla třemi fakturami v součtu odpovídá ceně díla, které bylo provedeno, tj. částce požadovaných žalobkyní celkem ve výši 6 972 493 Kč. Odvolací soud se neodchýlil od závěrů předešlých rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že bez ohledu na to, že statutární orgány, které jednaly jménem žalobkyně a žalované 1), byly pravomocně odsouzeny v trestním řízení, je nárok žalobkyně oprávněný, když ze skutkových zjištění soudu, učiněných ze závěrů revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu, vyplynulo, že částka, která byla stranami dohodnuta jako cena nedokončeného díla a cena provedených a nezaplacených prací, odpovídá hodnotě cen dohodnutých účastníky.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované 1) není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. její dovolání odmítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval přezkoumáním výroku II. rozsudku odvolacího soudu, napadeného dovoláním žalované 2), která vymezila přípustnost dovolání tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při řešení otázky, zda žalovaná 2) převzala ručení na základě §74 zákona č. 218/2000 Sb. za závazek žalované 1), vzniklý na základě smlouvy o dílo ze dne 20. 10. 1999, tedy za závazek vzniklý v době, kdy žalovaná 1) byla příspěvkovou organizací Okresního úřadu v Kutné Hoře zřízenou podle zákona č. 576/1990 Sb. (následně zákonem č. 290/2002 Sb. přetransformovanou na příspěvkovou organizaci kraje) a kdy zákon č. 218/2000 Sb. neplatil. Žalovaná 2) namítá, že odvolací soud se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5116/2007, a od rozsudku ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3083/2010. Podle žalované 2) odvolací soud nesprávně posuzoval předestřenou otázku jako otázku pasivní legitimace žalované 2) ve smyslu právního nástupnictví původně žalovaného Okresního úřadu v Kutné Hoře, jehož nástupcem je podle zákona č. 320/2002 Sb. žalovaná 2), a nesprávně posuzoval tuto otázku ve vztahu ke skutečnosti, že z původní státní příspěvkové organizace, zřízené okresním úřadem, se na základě zákona č. 290/2002 Sb. stala příspěvková organizace kraje (žalovaná 1). Podle žalované 2) odvolací soud nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1174/2003 a sp. zn. 32 Odo 1104/2005) dospěl-li k závěru, že důvodem pro zánik ručení státu za závazky příspěvkových organizací podle §74 zákona č. 2018/2000 Sb. není skutečnost, že se na podkladě §2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb. ze státní příspěvkové organizace stala příspěvková organizace kraje. Podle žalované 2) odvolací soud nesprávně rozhodl, že žalovaná 2) je ve sporu pasivně legitimována, a je přesvědčena, že záruku za závazek žalované 1) nepřevzala.
Nejvyšší soud dospěl závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném výroku II. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž důvodem pro zánik ručení státu za závazky příspěvkových organizací podle §74 zákona č. 218/2000 Sb. není skutečnost, že se na podkladě §2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb. ze státní příspěvkové organizace stala příspěvková organizace kraje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1104/2005 - veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz ). Odvolací soud v souladu s judikaturou posoudil ručení žalované 2) za závazek žalované 1), který vznikl po 1. 1. 2001, jak odvolací soud dovodil ze skutkových zjištění, vycházeje ze závěru, že na základě dohody o ukončení smluvního vztahu ze smlouvy o dílo číslo 990824 si smluvní strany dne 8. 11. 2001 sjednaly vypořádání ceny nedokončeného díla tak, že žalovaná 1) dluží žalobkyni vymáhanou částku. Nelze tak dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž, vznikl-li závazek po 1. 1. 2001, ručí za závazky stát (srov. např. rozsudek ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 1174/2003, ale i rozsudek ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5116/2007 a ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3083/2010, na které žalovaná 2) v dovolání poukazovala – rozsudky jsou veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované 2) není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. její dovolání odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu