ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.782.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 782/2018-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně TRASK SOLUTIONS a.s. se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, IČO62419641, zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, PSČ 118 01, proti žalovaným 1) J. B., a 2) J. B., oběma K., oběma zastoupeným Mgr. Petrem Běhanem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, V Podbabě 22/2524, PSČ 160 00, o zdržení se konkurenčního a nekalého soutěžního jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 3/2016, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2017, č. j. 3 Cmo 130/2017-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením uvedeným v záhlaví Vrchní soud v Praze poté, co vzala žalobkyně zpět žalobu v této věci, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017, č. j. 1 Cm 3/2016-83 a řízení zastavil. Uložil zároveň žalobkyni nahradit žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud takto rozhodl přes nesouhlas žalovaných se zpětvzetím žaloby. Konstatoval totiž, že vážné důvody pro svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby žalovaní nemají.
Proti usnesení podali žalovaní včas dovolání, majíce je podle §237 o. s. ř. za přípustné, uplatňujíce nesprávně právní posouzení věci. Podle jejich názoru totiž odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu neposoudil řádně důvody, za nichž lze rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenými (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na niž žalovaní odkazují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010, nebo ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1507/2011) a která je založena na závěru, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Tyto důvody je třeba posuzovat podle konkrétních okolností každého případu. Za vážný důvod nesouhlasu označuje judikatura mimo jiné situaci, kdy rozhodnutí ve věci může mít význam pro právní postavení druhé strany sporu, nebo také například situaci, kdy dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vychází rovněž ze zásady, že vezme-li žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňovaná pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení §1 a 2 o. s. ř. své opodstatnění a veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013).
V souvislosti s posledně uvedeným je třeba zdůraznit, že žalobu, kterou uplatnila zdržovací nárok opírající se především o existenci konkurenční doložky ve smlouvě uzavřené s prvním žalovaným, vzala žalobkyně zpět proto, že po uplynutí lhůty sjednané v konkurenční doložce nemá další vedení sporu smysl. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž za této situace zastavil řízení, je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou právě usnesením ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013; žaloba by totiž musela být zamítnuta již jen proto, že po uplynutí sjednané lhůty ztratila žalobkyně právní titul, který by ji opravňoval bránit prvnímu žalovanému v konkurenčním jednání (a o který opírala své nároky též vůči druhé žalované), nebyl proto z procesně ekonomického hlediska důvod v takovém řízení pokračovat. Argument, že samotný zamítavý rozsudek by byl pro žalované satisfakcí, za popsané situace rovněž neobstojí.
Důvodné nejsou ani námitky žalovaných, že z procesně ekonomického hlediska je namístě v řízení pokračovat, protože žalobkyně proti nim vede u Okresního soudu pro Prahu – západ pod sp. zn. 15 C 103/2017 obdobný spor, tj. spor opírající se o totožná tvrzení a totožné důkazy, a výsledky tohoto řízení by tak mohly být podkladem pro další spory. Odvolací soud tento argument nepřijal s odůvodněním, že z obsahu spisu vedeného zmíněným okresním soudem vyplývá, že je u něj uplatněn nárok na zaplacení částky 14,5 milionu korun, tedy jiný nárok než v tomto řízení (podle tvrzení žalovaných jde o požadavek na zaplacení smluvní pokuty za porušení konkurenční doložky). Přesto, že odůvodnění odvolacího soudu je velmi stručné, je v souladu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, podle něhož řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není.
Odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu posuzoval též další konkrétní důvody, jimiž žalovaní argumentovali ve prospěch rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí. Za morální důvod, pro který by mělo řízení pokračovat, na rozdíl od žalovaných nepovažoval způsob, jímž konkrétní účastník řízení obstarává pro dané řízení důkazy. Konstatoval, že služba soukromého detektiva obecně vzato je legálním prostředkem k obstarání důkazů a z obsahu spisu nevyplývá, že by v konkrétním případě byla tato služba zneužita. Tomuto závěru odvolacího soudu nelze nic vytknout. Stejně tak není důvod zpochybňovat jeho závěr, že není vážným důvodem nesouhlasu se zpětvzetím žaloby tvrzení žalovaných, že je žalobkyně „očerňovala“ u třetích osob, jestliže obsah spisu o takovém jednání žalobkyně (o „očerňování“ žalovaných u třetích osob) nesvědčí.
Oproti mínění dovolatelů tedy odvolací soud na základě nesouhlasu žalovaných se zastavením řízení jimi tvrzené důvody tohoto nesouhlasu zvažoval. Jeho závěr, že žádný vážný morální, procesně ekonomický či jiný jiný zájem na tom, aby řízení přes zpětvzetí žaloby pokračovalo, žalovaní nemají, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu