ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1501.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1501/2018-464
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) Z. T. , b) J. T. , oba zastoupeni JUDr. Evou Frélichovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 3844/10, Znojmo, proti žalované: J. M. , zastoupená Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem Meziříčská 774, Rožnov pod Radhoštěm, o 1.823.434 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 188/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2017, č. j. 11 Co 387/2014-410, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 6. 2. 2014, č. j. 14 C 188/2011-240, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 1.663.500 Kč s příslušenstvím, žalobu o zaplacení dalších 159.934 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaná v roce 2008 nabídla žalobkyni b) darem svůj dům v Z., neboť měla velmi přátelské vztahy s její matkou, a dne 5. 6. 2009 uzavřela v návaznosti na tuto nabídku s oběma žalobci smlouvu, jejímž obsahem bylo oprávnění žalobců provést rekonstrukci celého domu. Žalovaná žalobcům v červenci 2010 sdělila, že k darování nedojde, ale že sepsala závěť, podle níž měla žalobkyně b) dům zdědit. Později však závěť zrušila a dne 6. 9. 2010 vypověděla smlouvu o právu provést stavbu. Soud dospěl k závěru, že žalobcům, kteří na základě předchozího příslibu o budoucím převodu vlastnictví do domu investovali své finanční prostředky, žalovaná znemožnila dokončení rekonstrukce bez podstatného důvodu. Porušila tím předsmluvní povinnost, protože nejméně od roku 2008 dávala žalobcům naději, že k darování dojde, což se projevilo zejména uzavřením smlouvy o právu stavby, umožněním bouracích prací a vynaložením nemalých investicí do nemovitosti, aby pak jednání o budoucí darovací smlouvě bezdůvodně a neopodstatněně přerušila. Tím došlo k porušení prevenční povinnosti chovat se v souladu s oprávněnými očekáváními druhé strany podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), s tím, že situaci lze navíc posuzovat i podle §424 obč. zák., čímž žalobcům vznikla škoda, spočívající v přímých nákladech na rekonstrukci domu ve výši celkem 1.663.500 Kč. Žaloba byla ohledně dalších 159.934 Kč zamítnuta, neboť tato částka představuje zčásti rozdíl ve výpočtu přímých nákladů, jak je vyčíslil ustanovený znalec, a zčásti hodnotu materiálu, který nebyl do domu zabudován a lze jej proto požadovat zpět.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. 10. 2014, č. j. 11 Co 387/2014-354, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku co do částky 650.000 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej změnil tak, že žalobu ohledně 1.013.500 Kč s příslušenstvím zamítl, změnil jej také ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Plně vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, ale s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 944/97, 33 Odo 538/2004, 32 Odo 761/2003 a 30 Cdo 3312/2007 nesouhlasil s právním posouzením věci. Podle jeho názoru žalovaná neporušila žádnou prevenční ani smluvní povinnost, protože ačkoli žalobcům slíbila převést na ně v budoucnu vlastnictví k předmětné nemovité věci, nezavázala se k darování smlouvou o smlouvě budoucí; za porušení povinnosti nepovažuje odvolací soud ani zrušení závěti, neboť její pořízení je jednostranným právním úkonem zůstavitele a obmyšleným osobám z ní za života zůstavitele neplynou žádná práva. Rozdíl od již řešených případů odpovědnosti za škodu způsobenou neuzavřením smlouvy odvolací soud odůvodnil tím, že v dané věci „vynaložením finančních prostředků na rekonstrukci nedošlo k rozšíření majetku žalobců“. Žalobci investovali výlučně do majetku žalované, čímž vzniklo na její straně podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat, nikoliv ovšem v rozsahu částky, kterou žalobci na rekonstrukci domu vynaložili, nýbrž v částce, o kterou svými investicemi zvýšili hodnotu domu, tedy 650.000 Kč, jak vyčíslil znalec Ing. Martin Nenička.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 337/2015, rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 1.013.500 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Vytkl mu, že za situace, kdy žalovaná ukončila jednání o uzavření darovací smlouvy se žalobci a změnila svůj postoj k bezúplatnému převodu nemovitosti i cestou pořízení pro případ smrti, ač věděla, že žalobci s jejím souhlasem a v dobré víře v následné darování či dědění vynaložili finanční prostředky na rekonstrukci domu, odmítl věc bez dalšího posoudit podle §415, potažmo 420 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud sice správně dovodil, že investovanými finančními prostředky žalobců byla rozšířena majetková sféra žalované a že takový stav zakládá vznik povinnosti vydat předmět bezdůvodného obohacení, nesprávně ovšem dospěl k závěru, že právní vztah bezdůvodného obohacení je v dané věci jediným možným právním důsledkem a že vylučuje možnost vzniku odpovědnostního vztahu za škodu způsobenou porušením předsmluvní povinnosti.
Krajský soud v Ostravě následně rozsudkem ze dne 16. 3. 2017, č. j. 11 Co 387/2014-410, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 986.614 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej změnil tak, že žalobu ohledně 26.886 Kč s příslušenstvím zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a všem účastníkům odejmul osvobození od soudních poplatků. Při nezměněném skutkovém stavu věci uzavřel, že v průběhu řízení nebylo nikterak prokázáno, že by žalované svědčil jakýkoliv uznatelný důvod pro ukončení jednání o uzavření smlouvy, resp. zrušení závěti ve prospěch žalobkyně b), a že rovněž nenastala žádná relevantní skutečnost, na základě které by měla u žalobců absentovat dobrá víra o tom, že nejdéle po smrti žalované nabudou vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Jestliže žalovaná vyvolala v žalobcích reálné očekávání, že nemovitost přejde do jejich vlastnictví (ať už darováním či na základě závěti), umožnila jim stavební práce na nemovitosti podle jejich vlastního uvážení a posléze bez relevantního důvodu od svého záměru ustoupila, přestože musela vědět, že žalobci již investovali v rámci stavebních prací nemalé finanční prostředky, způsobila jim tímto svým jednáním škodu v celkové výši 1.636.614 Kč. Po zohlednění již dříve pravomocně přiznaných 650.000 Kč tak shledal odvolací soud oprávněným nárok žalobců na zaplacení částky 986.614 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Namítá, že soud prvního stupně neposkytl účastníkům potřebné poučení ve smyslu §118a o. s. ř. a neupozornil je, že hodlá věc posoudit podle ustanovení o náhradě škody, čímž zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která nebyla zhojena ani v odvolacím řízení. Je přesvědčena, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu obsažený v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí, neboť se (vyjma výše škody) nijak nezabýval otázkou obecných předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu, a rovněž žádným způsobem nevyhodnotil důkazy navrhované žalovanou k prokázání absence dobré víry žalobců, že v budoucnu nabudou předmětnou nemovitost, potažmo existence uznatelných důvodů legitimizujících postup žalované. Má rovněž za to, že nalézací soudy dovodily odpovědnost žalované za způsobenou škodu, aniž by měl takový závěr oporu v skutkových tvrzeních žalobců. Konečně namítá, že odvolání závěti nemůže mít za následek vznik odpovědnosti žalované za škodu způsobenou porušením předsmluvní povinnosti ve smyslu §415 a §420 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud vyřešil rozhodnou právní otázku předsmluvní odpovědnosti za škodu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí ve věci vyložil, že ustanovení §415 obč. zák. vyjadřuje obecnou prevenční povinnost, tj. právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, nýbrž – i bez konkrétně stanoveného pravidla chování – počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda. Za porušení prevenční povinnosti lze považovat i počínání jedné ze smluvních stran v procesu uzavírání smlouvy, a to konkrétně v situaci, kdy kontraktační jednání dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, avšak druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod, přestože věděla, že smluvní partner v souvislosti s předpokládaným uzavřením smlouvy vynaložil finanční prostředky. Porušení prevenční povinnosti má za následek vznik odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., jsou-li splněny další zákonem stanovené podmínky, tedy vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi škodou a porušením právní povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, publikovaný pod C 6332 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck). Dopad tzv. generální prevence je ve vztahu k přímému porušení smluvní povinnosti ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák. širší a vztahuje se i na projednávanou věc, kdy uzavření nabízené darovací smlouvy nebylo podchyceno smlouvou o smlouvě budoucí, avšak vzhledem k okolnostem případu, způsobu jednání účastníků i opodstatněnému očekávání, že druhá strana dodrží své slovo, mohli žalobci jako potenciální účastníci smlouvy důvodně spoléhat, že k jejímu uzavření dojde, a tomu i přizpůsobili své jednání, přičemž podkladem pro takové jejich očekávání byla vedle nabídky darování i smlouva o bezúplatné rekonstrukci domu, která vycházela z předpokládaného převodu domu na žalobce. Přesvědčení žalobců, že na ně vlastnické právo k domu v budoucnu přejde, pak žalovaná udržovala rovněž závětí, v níž figurovala žalobkyně b) v pozici obmyšlené osoby. Dovolací námitky, že nalézací soudy dovodily odpovědnost žalované za škodu, aniž by měl takový závěr oporu v skutkových tvrzeních žalobců, popř. že odvolací soud nevyhodnotil důkazy navrhované žalovanou k prokázání jejích tvrzení, postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Odvolací soud při nezměněném skutkovém stavu věci správně a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, uzavřel, že žalovaná svým jednáním vyvolala v žalobcích reálné očekávání, že nemovitost přejde do jejich vlastnictví, umožnila jim stavební práce na objektu a posléze od svého úmyslu bez relevantního důvodu ustoupila, čímž porušila obecnou prevenční povinnost ve smyslu §415 obč. zák. a způsobila žalobcům škodu v hodnotě zbytečně vynaložených investic. Námitku dovolatelky, že odvolání závěti nemohlo její odpovědnost založit, je nutno v kontextu s ostatními skutkovými okolnostmi případu hodnotit jako zcela bezpředmětnou, neboť to bylo zejména právě původní jednání stran o uzavření darovací smlouvy, provázené uzavřením smlouvy o bezúplatné rekonstrukci domu, které vyvolalo v žalobcích důvodné očekávání, že v budoucnu předmětné vlastnické právo nabudou. Následné odvolání závěti pořízené ve prospěch žalobkyně b) toliko definitivně ukončilo toto již dříve založené opodstatněné přesvědčení žalobců, a představovalo tak pouze završení protiprávního jednání žalované.
Namítá-li konečně dovolatelka, že se účastníkům nedostalo řádného poučení ve smyslu §118a o. s. ř., uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Ze všech těchto důvodu Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu