ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2552.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 2552/2017-150
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: S. B., zastoupený Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem Krkoškova 728/2, Brno, proti žalovanému: J. N., zastoupený Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, o 124.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 182/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2017, č. j. 44 Co 46/2016-133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2017, č. j. 44 Co 46/2016-133, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 11. 2015, č. j. 219 C 182/2012-108, ve znění usnesení ze dne 20. 6. 2016, č. j. 219 C 182/2012-122, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 124.800 Kč s příslušenstvím na náhradě škody, způsobené tím, že mu žalovaný namísto visacího zámku požadované bezpečnostní třídy 3 prodal zámek třídy 2, jímž si žalobce zabezpečil svou sklepní kóji, což vedlo k tomu, že nakonec musel vrátit pojistné plnění přijaté za věci odcizené ze sklepa. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci bylo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2012, č. j. 248 C 186/2010-34, uloženo zaplatit České pojišťovně a. s. 120.000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení z důvodu neoprávněně vyplaceného pojistného plnění, když se ukázalo, že zajištění sklepní kóje, z níž byly neznámým pachatelem odcizeny věci žalobce, neodpovídalo požadovanému stupni zabezpečení. Soud uzavřel, že nebyly prokázány předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák., neboť žalobce neprokázal své tvrzení o tom, kdy a jakým způsobem koupil zámek v provozovně žalovaného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 44 Co 46/2016-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a k námitce promlčení uvedl, že žalobci vznikla škoda nikoliv okamžikem vrácení neoprávněně vyplaceného pojistného plnění jakožto bezdůvodného obohacení, nýbrž tím, že mu pojistné plnění nebylo vyplaceno a jemu tak vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Uzavřel, že nárok žalobce na náhradu ušlého zisku je podle §106 obč. zák. promlčen, neboť dvouletá subjektivní promlčecí lhůta počala běžet v dubnu 2009, kdy byl žalobce dopisem České pojišťovny a. s. ze dne 14. 4. 2009 vyzván k vrácení pojistného plnění z důvodu nesplnění pojistných podmínek s ohledem na jiný stupeň bezpečnosti visacího zámku, a tehdy se tak dozvěděl o vzniku škody i o tom, kdo za ni odpovídá. Objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody proti žalovanému počala běžet již samotným vloupáním neznámého pachatele do sklepní kóje v lednu 2009. Protože žaloba byla podána až po uplynutí promlčecí doby, odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž bylo třeba se zabývat předpoklady vzniku nároku na náhradu škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky promlčení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, se nemohl dozvědět z dopisu pojišťovny ze dne 14. 4. 2009, nýbrž tuto informaci se dozvěděl až v soudním řízení s Českou pojišťovnou a. s., a škoda mu vznikla v okamžiku, kdy musel pojistné plnění vrátit, neboť předtím neměl důvod požadovat náhradu za pojistné plnění. Za nesprávné považuje i posouzení počátku běhu objektivní promlčecí doby, neboť vznik škody jednoznačně nastal až okamžikem vrácení vyplaceného pojistného plnění na základě rozhodnutí soudu. K její délce namítl, že odvolací soud nevzal v úvahu možnost úmyslného způsobení škody ani rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Je přesvědčen, že právní závěr odvolacího soudu na počátek běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby neodpovídá provedeným důkazům a je v rozporu s řadou rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 3804/2014, sp. zn. 25 Cdo 2749/2004, sp. zn. 21 Cdo 992/99) a s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04. Navrhl změnu rozhodnutí odvolacího soudu nebo jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný vyvracel důvody dovolání a navrhl jeho odmítnutí, neboť odvolací soud se při posouzení otázky promlčení žalobcova nároku neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani nejde o otázku dosud neřešenou. Další námitky žalobce jsou pak pouze skutkového charakteru.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné i důvodné pro otázku počátku běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby, neboť řešení odvolacího soudu je v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neboť k porušení povinnosti mělo dojít před 1. 1. 2014. Podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení se rovněž posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet před 1. 1. 2014, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po tomto datu (§3036 o. z.).
Podle §106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. [odst. 1] Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví [odst. 2].
Nejde-li o škodu na zdraví, je u práva na náhradu škody stanovena dvojí promlčecí doba subjektivní a objektivní a jejich počátek je stanoven odlišně. Počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby v §106 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy se poškozený o vzniklé škodě a o odpovědném subjektu dozvěděl. K tomu může dojít i s určitým časovým odstupem po vzniku škody, avšak zásadně platí, že subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní, tedy dříve, než škoda vůbec vznikla, neboť poškozený se o škodě nemůže dozvědět dříve, než škoda vznikne (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněný pod č. 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2749/2004). Dovolatel zcela správně poukázal i na právní názor vyslovený v rozhodnutích Nejvyššího soudu, že pojem události, z níž škoda vznikla ve smyslu ust. §106 odst. 2 obč. zák., zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné.
Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku žalobce na náhradu za pojistné plnění, které z důvodu tvrzeného pochybení žalovaného byl povinen vrátit, není rozhodný okamžik, kdy došlo k vykradení jeho sklepní kóje, jak uvažoval odvolací soud, neboť se nejedná o nárok proti neznámému zloději na náhradu za hodnotu odcizených věcí. Ostatně nejedná se ani o nárok proti pojišťovně na výplatu pojistného plnění, nýbrž žalobce svůj nárok odůvodňuje tím, že nebýt tvrzeného pochybení žalovaného, nevznikla by mu povinnost ze svých prostředků vrátit již přijaté pojistné plnění. K tomu došlo dne 17. 9. 2012 a teprve tímto okamžikem, kdy ze svých majetkových prostředků vyplatil finanční prostředky, se jeho majetkový stav o tuto částku snížil a vznikla mu majetková újma, jejíž náhrady se na žalovaném domáhá. V tomto směru lze poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž napadené rozhodnutí není v souladu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1836/2001, ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4429/2007, a ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1221/99). Objektivní promlčecí doba a na ni navazující subjektivní promlčecí doba tedy začaly plynout tímto datem, a jestliže žalobce podal žalobu u soudu dne 2. 10. 2012, nemohly marně uplynout.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, Nejvyšší soud jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu