ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5149.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 5149/2016-226
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: M. Č. , zastoupený Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem Mečíková 409, Jesenice, proti žalované: P. B. , zastoupená JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, Liberec, o 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 54 C 389/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 3. 2016, č. j. 36 Co 342/2015-199, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 3. 2016, č. j. 36 Co 342/2015-199, se zrušuje , a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, č. j. 54 C 389/2009-165, uložil P. B. (v té době první ze dvou žalovaných vedle M. V.) zaplatit žalobci 100.000 Kč s příslušenstvím, ohledně dalších 100.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce si u společnosti ŠIBOR, s.r.o., se sídlem v Brně, Moravské nám. 3, IČO 60729538, dne 16. 2. 2005 objednal nábytek v hodnotě 246.158 Kč a ještě téhož dne za něj v hotovosti zaplatil zálohu ve výši 200.000 Kč. Objednaný nábytek nebyl žalobci nikdy dodán a nebyla mu vrácena ani zaplacená záloha, neboť společnost se stala insolventní. Insolvenční návrh na společnost ŠIBOR s.r.o. byl dne 10. 1. 2012 zamítnut pro nedostatek majetku dlužníka a dne 26. 4. 2012 byla společnost vymazána z obchodního rejstříku. Podle závěru znalce se společnost nacházela v úpadku od 31. 12. 2000. Žalovaná byla jedním z jednatelů uvedené společnosti a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 95 T 125/2006, byla pravomocně odsouzena za to, že protiprávním nakládáním zmenšila majetek společnosti o 777.992 Kč, aniž by uspokojovala známé věřitele společnosti, a dopustila se tak trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“), a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 trestního zákona. Okresní soud v Liberci ve věci již dne 9. 6. 2010 pod č. j. 54 C 389/2009-40 vydal rozsudek pro zmeškání, kterým byla oběma tehdejším žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 200.000 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Druhý žalovaný (M. V.) po vydání rozsudku pro zmeškání uhradil žalobci polovinu žalované částky, tj. 100.000 Kč. První žalovaná uhradila zbývající podíl, včetně příslušenství a nákladů řízení, celkem částku 452.520 Kč. K návrhu první žalované, která se bránila tím, že v době doručování předvolání byla ve výkonu trestu odnětí svobody, soud rozsudek pro zmeškání zrušil. K odvolání žalobce pak bylo toto rozhodnutí změněno tak, že se rozsudek pro uznání ruší pouze vůči první žalované a vůči druhému žalovanému zůstává v platnosti. Dále pak řízení pokračovalo pouze s první žalovanou (P. B.). Soud prvního stupně dovodil, že podle §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 a 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), žalovaná jako bývalá jednatelka ručí za závazky společnosti ŠIBOR, s.r.o., do výše škody, kterou této společnosti způsobila, tj. 777.992 Kč. Žalobce tak má právo požadovat úhradu své nesporné pohledávky ve výši 200.000 Kč přímo po první žalované. Protože nárok byl již v rozsahu 100.000 Kč uspokojen druhým žalovaným, byla tato úhrada započtena soudem na jistinu žalované částky a žaloba byla v daném rozsahu zamítnuta. Zbývající část jistiny, úrok z prodlení i náklady řízení byly uhrazeny první žalovanou, protože se však z její strany jednalo o plnění na základě právního důvodu, který odpadl, má žalovaná nárok na jeho vrácení a soud k tomuto plnění nepřihlížel, neboť sama žalovaná, přesvědčená o neoprávněnosti nároku žalobce, započtení již poskytnutého plnění nenavrhovala. Ve zbývající části zůstal nárok žalobce neuspokojen, soud proto první žalovanou zavázal k jeho zaplacení.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 4. 3. 2016, č. j. 36 Co 342/2015-199, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované tak, že se žaloba ohledně částky 100.000 Kč zamítá, potvrdil jej v zamítavém výroku ohledně téže částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jeho právní posouzení věci je nesprávné. Vyložil, že závazek mezi žalobcem a společností ŠIBOR s.r.o. měl povahu občanskoprávní, neboť žalobce v něm nevystupoval jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti (srov. §261 obch. zák.). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2631/2007 a 20 Cdo 2973/2011 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 625/97 proto dovodil, že pokud závazek žalobce a spol. ŠIBOR s.r.o. je vztahem z kupní smlouvy upravené v §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), musí se i ručení žalované řídit ustanoveními tohoto předpisu (§546 a §548 obč. zák.). Podle odvolacího soudu ze spisu nevyplývá, že by žalobce vyzval společnost ŠIBOR s.r.o. jako dlužníka ke splnění své pohledávky (společnost formálně existovala až do roku 2012), a nesplnil tak základní podmínku vzniku občanskoprávní ručitelské odpovědnosti na straně žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotněprávní kvalifikace ručitelského závazku, a soud prvního stupně pak ohledně otázky započtení již poskytnutého plnění dřívějšího druhého žalovaného. Dovolatel je přesvědčen, že závěry odvolacího soudu odporují jak ustanovením §194 odst. 5 a 6 a §135 odst. 2 obch. zák., tak i judikatuře dovolacího soudu. Uvádí, že obchodněprávní úprava ručení jednatelů společností s ručením omezeným je ve vztahu speciality vůči obecné úpravě občanskoprávní, a proto by měla být aplikována bez ohledu na podmínky občanskoprávního ručení. Obchodněprávní úprava řeší závazek ručitelů vůči věřitelům bez dalšího rozlišení či určení těchto věřitelů, tj. aniž by byl činěn rozdíl mezi věřiteli z občanskoprávních či obchodněprávních závazků (k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4240/2010, sp. zn. 23 Cdo 4106/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2308/2008). Podle dovolatele odvolací soud zcela pominul, že odpovědnost žalované vůči dovolateli je mimo jiné i trestněprávní. Rovněž zjištění odvolacího soudu, že z obsahu spisu nevyplývá, že by vyzval společnost ŠIBOR s.r.o. k plnění, je v rozporu se stavem věci; z podané žaloby jednoznačně plyne, že společnost byla před podáním žaloby nekontaktní (srov. článek III. žaloby), a toto tvrzení vzal soud prvního stupně za prokázané. Odvolací soud tedy nemohl dospět k jinému skutkovému zjištění, aniž by doplnil dokazování postupem podle §213 odst. 4 o. s. ř. Konečně dovolatel namítá, že pochybení se dopustil i soud prvního stupně (jehož výrok dříve napadl odvoláním), jestliže nezohlednil solidaritu ručitelů, přičemž splátka peněžitého dluhu se započte nejprve na úroky a potom až na jistinu, neurčí-li dlužník jinak. V řízení neproběhlo žádné dokazování ohledně určení 100.000 Kč, které zaplatil (dřívější) druhý žalovaný, tato platba tedy měla být započtena nejprve na příslušenství a náklady řízení, není proto správný závěr soudů, že o těchto 100.000 Kč se snížil dluh i první žalované. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil celý rozsudek odvolacího soudu a v zamítavém a nákladovém výroku také rozsudek soudu prvního stupně, a věc poté vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s argumentací dovolatele ohledně aplikace §194 a §135 obch. zák., považuje ji za účelovou, neboť citovaná judikatura není podle jejího názoru přiléhavá. Námitky ohledně pochybení soudu prvního stupně při započítávání zaplacených 100.000 Kč dovolatel nepodřadil zákonným důvodům pro přípustnost. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil dovolateli povinnost uhradit žalované náklady dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 12. 2016, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017 – srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v otázce ručení jednatelů společnosti s ručením omezeným za závazky společnosti podle §194 odst. 6 obch. zák. ve spojení s §135 odst. 1 tohoto zákona. Dovolání je proto i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §194 odst. 6 obch. zák. členové představenstva (akciové společnosti) odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy. Členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí.
Podle §135 odst. 2 obch. zák. (úprava poměrů společnosti s ručením omezeným) ustanovení §194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §196a se použijí obdobně.
Citovaná ustanovení zakládají speciální ručitelskou povinnost jednatelů společnosti s ručením omezeným, která vzniká na základě zákonem předvídaných objektivních okolností; nejedná se tedy o ručení smluvní, které by se vázalo na povinnosti plynoucí z uzavřené smlouvy. Smyslem této úpravy je zajistit možnost uspokojení nároků třetích osob, které mají vůči obchodní společnosti, a to právě formou zvláštního ručení za tyto závazky jednateli obchodní společnosti, kteří způsobili svým počínáním společnosti škodu, za stavu, kdy věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost či pro zastavení plateb. Nelze-li z citovaných ustanovení dovodit omezení okruhu oprávněných subjektů, je třeba je vykládat tak, že jimi založené právo je univerzální a vztahuje se na jakékoliv závazky společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5291/2015, publikovaný v časopise Právní rozhledy 2/2018, s. 71).
Není proto správný závěr odvolacího soudu, že občanskoprávní režim smlouvy o dodávce nábytku, z níž žalobce dovozuje svůj nárok, vylučuje vznik tohoto typu ručení žalované dřívější jednatelky společnosti s ručením omezením, neboť takový ručitelský závazek podle §194 odst. 6 obch. zák. nastupuje ze zákona bez ohledu na to, jaké typy smluv byly uzavřeny v souvislostech vedoucích k naplnění zákonných důvodů pro ručení jednatelů. Odvolávat se na subsidiaritu ručitelského vztahu ve smyslu §261 odst. 4 obch. zák. je zcela nepřípadné, protože zákonné ručení statutárních orgánů obchodních společností je institutem svého druhu a nelze je nahradit občanskoprávní úpravou podle §546 a násl. obč. zák., která se týká ručení smluvního (v obchodním zákoníku má svoji obdobu v úpravě §303 a násl., nikoliv tedy v §194 odst. 6, který v občanském zákoníku svoji obdobu nemá), a je tudíž institutem zcela odlišným, pro jehož uplatnění nebyly v posuzované věci tvrzeny ani prokazovány žádné skutečnosti.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu ručí jednatel společnosti s ručením omezeným za podmínek §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obch. zák. za jakékoliv závazky společnosti (lhostejno, z jakého důvodu vznikly), přičemž rozsahem jeho povinnosti k náhradě škody způsobené společnosti je omezen rozsah jeho ručení. V řízení vedeném proti jednateli jakožto zákonném ručiteli tudíž soud posuzuje dva okruhy okolností, jež jsou na sobě relativně nezávislé – splnění předpokladů vzniku zákonného ručení podle §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obch. zák., a dále to, zda žalobci svědčí pohledávka, za jejíž splnění má žalovaný jednatel ručit. Okolnosti vzniku a výše této pohledávky přitom nemusí souviset s okolnostmi vzniku a výše škody vzniklé společnosti, k jejíž náhradě je jednatel podle §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obch. zák. povinen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016).
Je tedy zřejmé, že právní závěr odvolacího soudu o podmínce výzvy k plnění pro vznik ručení žalované za závazky obchodní společnosti, jejíž byla jednatelkou, je věcně nesprávný. Uplatněný dovolací důvod týkající se výkladu §194 odst. 6 ve spojení s §135 odst. 2 obch. zák. je naplněn (odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu), proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.), aniž se mohl zabývat dovolacími námitkami k závěrům soudu prvního stupně o zániku nároku částečným plněním, neboť na nich rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Odvolací soud v dalším řízení přezkoumá odvoláním napadené závěry soudu prvního stupně o vzniku ručitelského závazku žalované a bude se pak zabývat i odvolacími námitkami k závěrům soudu prvního stupně o zániku nároku v důsledku jeho uspokojení žalovanou či jejím solidárním dlužníkem, případně rozsahem. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu