ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5915.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 5915/2016-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: C. D. , zastoupen Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 11, Brno, proti žalovanému: P. E. , o 112.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 1800/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016, č. j. 17 Co 258/2015-402, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.114,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016, č. j. 17 Co 258/2015-402, není přípustné, neboť dovolatelem uplatněné námitky nezakládají předpoklady přípustnosti uvedené v §237 o. s. ř.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu dovolatele na náhradu škody, která mu vznikla dne 24. 8. 2007 ve Znojmě při dopravní nehodě střetem s osobním motorovým vozidlem žalovaného. Soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný vyjížděl z vedlejší ulice křižovatky tvaru T a zatáčel vlevo v situaci, kdy ve směru zleva se zastavila kolona vozidel a řidič nejbližšího vozidla mu nechal volný průjezd křižovatkou. Žalovaný této možnosti využil a rychlostí cca 5 km/h vjížděl do středu křižovatky tak, aby se ujistil, že po hlavní silnici zprava nic nejede. Do jeho vozidla narazil zleva jedoucí žalobce na motocyklu, který rychlostí cca 30 km/h předjížděl kolonu stojících vozidel protisměrným pruhem blízko středu vozovky.
Dovolatel se domáhá přehodnocení míry účasti na dopravní nehodě a vytýká soudům obou stupňů, že se touto otázkou nezabývaly dostatečně a nezkoumaly míru zavinění žalovaného, který porušil základní pravidlo přednosti v jízdě. Taková námitka nezakládá přípustnost dovolání, protože neformuluje právní otázku, jíž se má dovolací soud zabývat, nýbrž směřuje do oblasti skutkových zjištění, jejichž správnost však nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (srov. §237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Kromě toho odvolací soud na základě provedených důkazů vyložil své závěry o míře účasti obou provozovatelů dopravních prostředků podrobně, výstižně a přesvědčivě v odůvodnění rozsudku, a nelze mu tedy vytýkat, že se touto otázkou nezabýval.
Dovolatel s odkazem na odborné vyjádření znalce z oboru dopravních nehod, které předkládá jako důkaz dovolacímu soudu, namítá, že v okamžiku nehody a těsně před ní neporušil žádné ustanovení pravidel silničního provozu, neboť jeho manévr byl objížděním kolony stojících vozidel (§16 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích – dále jen „zákon o silničním provozu“), nejednalo se tedy o nedovolené předjíždění. Vzhledem k tomu, že podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, nemohl dovolací soud k tomuto odbornému vyjádření přihlédnout. Kromě toho znalecké zkoumání slouží soudu k posouzení skutkových okolností, je-li k němu třeba odborných znalostí (§127 o. s. ř.), zatímco dovolatel tak hodlá doložit správnost svého názoru, že jeho jízdní manévr nebyl předjížděním (v rozporu s pravidly silničního provozu), ale dovoleným objížděním ve smyslu §16 zákona o silničním provozu; jde tedy o právní kvalifikaci, která náleží soudu, nikoliv znalci.
Ze skutkových zjištění vyplynulo, že způsob jízdy dovolatele v hustém městském provozu byl neadekvátní až riskantní a stal se v konečném důsledku základní příčinou střetu vozidel. Pro posouzení míry účasti provozovatelů dopravních prostředků na střetu provozů (§431 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), jsou přitom rozhodující všechny okolnosti, a to jak zaviněné jednání či opomenutí (zejména porušení pravidel silničního provozu), tak i způsob jízdy či další objektivní okolnosti na straně každého z nich, pokud měly význam pro vznik škodlivého následku (srov. zejména stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1972, sp. zn. Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z pozdější doby například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002, a ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 566/2006, publikovaná pod C 1961 a C 6086 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck). Pak tedy bez ohledu na to, zda dovolatel kolonu vozidel objížděl či předjížděl, bylo rozhodující, že provedl jízdní manévr v blízkosti křižovatky, na přechodu pro chodce a podél většího vozidla (dodávky), které mu zakrývalo výhled do křižovatky, do níž za dané situace nebyl oprávněn vjíždět. I když dovolatel jel po hlavní silnici, nerespektoval, že řidič prvního vozu stojícího před křižovatkou v souladu s pravidly silničního provozu do křižovatky nevjel (srov. §22 odst. 3 větu první zákona o silničním provozu, podle nějž řidič nesmí vjet do křižovatky, nedovoluje-li mu situace pokračovat v jízdě v křižovatce a za křižovatkou, takže by byl nucen zastavit vozidlo v křižovatce).
Ostatně i §16 zákona o silničním provozu (na který se sám dovolatel odvolává) výslovně stanoví, že řidič, který při objíždění vozidla, jež zastavilo nebo stojí, nebo při objíždění překážky provozu na pozemních komunikacích anebo chodce vybočuje ze směru své jízdy, nesmí ohrozit ani omezit protijedoucí řidiče a ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Takovým účastníkem, který neměl být v daný moment podle tohoto pravidla ohrožen, byl právě žalovaný, který v nastalé dopravní situaci volil prakticky jediný možný způsob jízdy, pokud nehodlal na vedlejší silnici setrvat do odjezdu všech vozidel, což bylo v dopravní špičce nereálné (srov. princip přiměřenosti požadavků na řidiče a jejich splnitelnost z hlediska praktického života formulovaný v bodě 38. nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15). Žalovaný podle skutkových zjištění projížděl křižovatkou velmi obezřetně se zjevnou snahou zajistit si výhled tak, aby nepřivodil střet s vozidly jedoucími po hlavní silnici (tedy aby dostál své povinnosti dát jim přednost v jízdě), a nelze mu vytýkat, že nedal žalobci přednost v jízdě, neboť jeho příjezd zleva v protisměrném pruhu podél kolony stojících vozidel nemohl vidět ani předpokládat. Nešlo tedy ze strany žalovaného ani o porušení pravidel silničního provozu ani o neobvyklý jízdní manévr, který by zakládal jeho účast na střetu vozidel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002, Soubor C 1961, podle nějž i neobvyklé počínání řidiče může představovat okolnost zakládající jeho účast na střetu vozidel).
Ze všech těchto důvodů nelze dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu k výkladu §431 obč. zák., která připouští obecný závěr, že míra účasti některého z účastníků může být natolik minimální, že nezakládá jeho odpovědnost za škodu a povinnost ke vzájemnému vypořádání (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 566/2006, a ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 238/2002, Soubor C 2183 a C 6086). Odvolací soud v daných konkrétních a specifických skutkových souvislostech podrobně a přesvědčivě vyložil své úvahy o hodnocení podílu obou provozovatelů dopravních prostředků na jejich střetu a jeho výsledný závěr vycházející z dostatečně zjištěného skutkového stavu nelze považovat za nepřiměřený či svévolný, neboť odpovídá pravidlu, že nejde o nedání přednosti v jízdě tam, kde řidič jedoucí po hlavní silnici způsobem své jízdy neumožní řidiči na vedlejší silnici, aby této povinnosti dostál (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikované pod č. 45/2005 Sbírky, část trestní, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 551/2013, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 553/2014, Soubor C 13866 a C 15615). Dovolatelem zmiňovaná rozhodnutí trestních soudů sp. zn. 8 Tdo 885/2010 a 7 Tdo 38/2009 oproti tomu řeší otázku porušení povinnosti dát přednost v jízdě za poněkud jiných skutkových okolností, založených především na odlišných výhledových poměrech řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice i na způsobu jeho jízdy. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce je s ohledem na výsledek řízení povinen uhradit žalovanému náklady řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 5.580 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 7.114,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu