ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.3970.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 3970/2016-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, proti žalovanému městu Znojmu , se sídlem ve Znojmě, Obroková 1/12, IČO 00293881, zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem se sídlem v Brně, třída kpt. Jaroše 1844/28, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 23 C 261/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2016, č. j. 21 Co 84/2015-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Brně (odvolací soud) ze dne 19. 4. 2016, č. j. 21 Co 84/2015-220, kterým změnil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (soud prvního stupně) ze dne 13. 1. 2015, č. j. 23 C 261/2013-178, tak, že vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí tam specifikovaných pozemků; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přípustné, neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Platnost hospodářské smlouvy (uzavřené v roce 1986) a splnění podmínek pro přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí posuzoval dovolací soud (stejně jako soudy obou stupňů) podle dosavadních právních předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, dále jen „hosp. zák.“, a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“ (§3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 27. 10. 1986 (kterou mělo být převedeno právo správy národního majetku k tam uvedené parcele) z důvodu neexistence předmětu smlouvy [parcela byla již dříve geometrickým plánem rozdělena na jiné parcely a ani z obsahu smlouvy nelze zjistit (např. pomocí jejich výměr), které z těchto parcel měly být předmětem hospodářské smlouvy] respektuje pravidla pro výklad právních úkonů, ať již podle obč. zák. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, str. 372; ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2768/2009, ze dne 3. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněný pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1031/16) či podle hosp. zák. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2839/2005).
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí třeba splnění všech tří kumulativních podmínek nezbytných pro tento přechod - existence vlastnického práva státu, existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, a aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991) také reálně hospodařily (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96). Nebyla-li, splněna podmínka formální existence práva hospodaření svědčící právnímu předchůdci žalovaného, nemohlo dojít k přechodu předmětných pozemků do vlastnictví žalovaného a bylo proto nadbytečné zabývat se tím, zda žalovaný k 24. 5. 1991 s pozemky reálně hospodařil.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jsou i závěry odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením – v závislosti na posouzení oprávněnosti držby. K nabytí vlastnického práva dochází v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá (§134 odst. 1 zákona obč. zák.). Základní podmínkou vydržení je tedy držba věci, a to držba oprávněná. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 , ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněný pod číslem 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález sp. zn. II. ÚS 2876/12 ze dne 13. 11. 2013 (N 187/71 SbNU 239)].
Žalovaný si musel (měl) být vědom, že nebyly splněny veškeré zákonem stanovené restituční podmínky pro přechod tohoto majetku z vlastnictví státu do obecního vlastnictví (konkrétně ve vztahu k podmínce práva hospodaření ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), pročež ani jeho případný právní omyl nemohl být hodnocen jako omyl omluvitelný (a to i vzhledem k ustálenému výkladu dotčeného ustanovení zákona zastávaného judikaturou).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu