ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5417.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5417/2017-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, IČO: 00081531, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 57/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. června 2017, č. j. 14 Co 1088/2016-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem /soudu prvního stupně/ dne 27. března 2013) určení vlastnického práva k tam specifikovaným částem tam označených pozemků s odůvodněním, že je jejich vlastníkem na základě §2, resp. §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. června 2016, č. j. 7 C 57/2013-143, určil, že žalobce je vlastníkem tam specifikovaných pozemků označených nyní parcelními čísly– ostatní plocha, a– zahrada (výrok I.), řízení zastavil – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně určení vlastnického práva k tam specifikovanému pozemku označenému nyní parcelním číslem– ostatní plocha (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. června 2017, č. j. 14 Co 1088/2016-165, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku I. (v tam uvedeném správném znění) a v závislém nákladovém výroku III. (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce písemně vyjádřil, není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o.s.ř.“), neboť otázka nastolená k dovolacímu přezkumu (otázka určitosti žaloby a s tím související otázka včasnosti uplatnění nároku na určení vlastnického práva v souladu s ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího vyřešena, od ustáleného řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci a rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že občanské soudní řízení má sloužit k účinné ochraně práv účastníků, a to při respektování platné právní úpravy vztahů plynoucích z hmotněprávní úpravy. Smyslem občanskoprávního řízení není výklad předpisů ryze formalistickým způsobem, který ve svém důsledku vede k odepření existujícího ohroženého práva. Přestože procesní právo poskytuje ochranu subjektivním právům vzniklým na základě ustanovení pozitivního (zpravidla hmotného) práva, nemůže tento důsledek vést k závěru, podle něhož formalistickým výkladem ustanovení procesního práva dojde k odepření práva, jehož existence a případné porušení nebo ohrožení bylo v žalobě náležitě odůvodněno, avšak vyústilo v nepřiléhavou formulaci žalobního petitu. Úprava žaloby z hlediska posledně uvedeného požadavku plynoucího z ustanovení procesního práva (tj. určitosti žaloby), nemůže měnit nic na zachování účinků včasného uplatnění hmotněprávního nároku, který jinak byl ze žaloby srozumitelně seznatelný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2015, sp. zn. 28 Cdo 641/2014). Navíc již v rozsudku ze dne 18. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2760/99, uveřejněném pod č. C 740 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud vyslovil názor, že z důvodu vadné formulace žalobního návrhu není možno žalobu zamítnout, pokud žalobce nebyl o nesprávnosti návrhu poučen. Zamítnutí žaloby jen pro vady formulace žalobního návrhu v případě, kdy je jinak zcela zjevné, o co žalobci jde, by bylo v rozporu s cíli občanského soudního řízení vyjádřenými v §1 o.s.ř., nebyl-li by žalobce o nesprávnosti formulace žaloby poučen. To pak plyne i z ustanovení §5 o.s.ř. týkajícího se poučovací povinnosti soudů a z §43 odst. 1 o.s.ř., který upravuje postup při odstranění vad podání. Shodné závěry obsahují i rozsudky Nejvyššího soudu z 20. března 2002, sp. zn. 29 Odo 352/2001, a z 11. 1edna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2618/98. Současně je třeba poukázat na dlouhodobě ustálený judikatorní závěr (ač vyslovený při aplikaci jiných hmotněprávních předpisů, je – bez jakýchkoliv pochybností – použitelný i v posuzovaném případě), podle něhož je žaloba o vydání části pozemku přesná a určitá nejen tehdy, jestliže je požadovaný díl předmětné nemovitosti označen v připojeném geometrickém plánu, ale také v případě, že je dostatečně identifikován jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části pozemku se návrh týká (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, uveřejněný pod č. 26/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 1. září 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, či z 28. února 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015, který byl na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. listopadu 2017 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. října 2017, sp. zn. IV. ÚS 1317/17/). K opatření geometrického plánu lze přikročit až v průběhu řízení samotného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 1217/2009).
Za situace, kdy žalobce podal žalobu před uplynutím lhůty stanovené v §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a části pozemků, jež byly dříve evidovány jako samostatné pozemkové parcely, označil údaji z evidence v pozemkové knize a tzv. „Grafickým srovnávacím sestavením parcel k. ú. B.“, jde z hlediska určitosti žaloby o dostatečnou identifikaci pozemků. Dovodil-li odvolací soud, že uplatnil včas své právo u soudu způsobem, jaký vyžaduje zákon, neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe, od níž není důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci.
Dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu, tedy včetně nákladových výroků. Zastává
však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k těmto výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o.s.ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo doplněno ve lhůtě podle §241b odst. 3 o.s.ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti uvedeným výrokům ve skutečnosti nesměřuje, byť dovolatelka, avšak pouze formálně, naznačila, že dovolání i proti nim podává.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. února 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu