ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5517.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5517/2017-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce statutárního města Brna, městské části Brno-střed , se sídlem v Brně, Dominikánská 264/2, IČO 44992785, proti žalovaným 1) N. H. , a 2) M. H. , B., zastoupeným Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Úvoz 446/118, o vyklizení bytů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 17/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2017, č. j. 19 Co 165/2016-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaní napadli dovoláním rozsudek Krajského soudu v Brně (odvolací soud) ze dne 18. 1. 2017, č. j. 19 Co 165/2016-63, kterým změnil rozsudek Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 20. 10. 2015, č. j. 20 C 17/2013-39, tak, že žalovaným uložil povinnost vyklidit tam blíže specifikované byty do 6 měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné. Otázku, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva uplatňované v rozporu s dobrými mravy má být až poslední možností - ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona, od níž není důvod se odchýlit – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2669/2010.
Při úvaze, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelů, tak na straně žalobce, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha, že žalovaným postačí poskytnutí delší lhůty k vyklizení, není zjevně nepřiměřená.
Dovolatelé sice napadli dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadají zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné, neboť jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [§237, §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. února 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu