ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5946.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5946/2017-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce města Žďár nad Sázavou , se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Žižkova 227/1, IČO 295841, proti žalované R. G. , zastoupené JUDr. Ivou Zlochovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 153/2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 62/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 12. května 2017, č. j. 72 Co 19/2017-50, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, č. j. 6 C 62/2016-35, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované povinnost vyklidit tam specifikovaný byt, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 5. 2017, č. j. 72 Co 19/2017-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do 2 měsíců od právní moci rozsudku, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci v případě vyklizení bytu není možná aplikace ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jestliže žalovaná i při vědomí dočasnosti nájemní vztahu, který byl uzavřen na dobu určitou do 31. 12. 2015, hrubým způsobem porušovala povinnosti související s nájmem bytu a nehradila nájemné a služby spojené s jeho užíváním, svůj dluh přes učiněné sliby ani v průběhu řízení řádně nesplácela a jeho výše vzrostla. Důvodem pro použití citovaného ustanovení tak nemůže být ani skutečnost, že žalované byla svěřena do pěstounské péče vnučka nezletilá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku aplikace korektivu dobrých mravů dle ustanovení §2 odst. 3 o. z., v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, má být až poslední možností - ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona, od níž není důvod se odchýlit - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ (k výkladu tohoto ustanovení se také vztahuje výše citovaná judikatura), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále opět jen „o. z.“) a v §8 o. z. vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017).
Při úvaze, zda výkon práva žalované není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobce, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu