ECLI:CZ:NS:2018:27.ICDO.44.2017.1
KSHK 42 INS XY
42 ICm XY
sp. zn. 27 ICdo 44/2017-153
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně K. M ., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michaelou Zdvihalovou Lorencovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Eliášova 266/3, PSČ 160 00, proti žalovanému L. N ., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUd r. Václavem Markem, advokátem, se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, PSČ 272 01, o popření pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice P. T. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2016, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH 242/2016-41 (KSHK 42 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2016, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH 242/2016-41 (KSHK 42 INS XY), jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. prosince 2015, č. j. 42 ICm XY (KSHK 42 INS XY), se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2015, č. j. 42 ICm XY (KSHK 42 INS XY), určil, že žalovaný nemá za společností P. T. (dále též jen „dlužnice“) pohledávku č. P2/1 ve výši 293.793 Kč (výrok I.), vrátil žalobkyni složenou jistotu na náklady řízení ve výši 10.000 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Jako jediný společník dlužnice byl v obchodním rejstříku v době od 27. prosince 2005 do 2. dubna 2009 zapsán J. M.. Jako jednatel dlužnice se dnem vzniku funkce k 27. srpnu 2008 a dnem zániku funkce k 9. březnu 2009 byl v obchodním rejstříku zapsán R. M..
2) R. M. přihlásil v insolvenčním řízení pod pořadovým číslem P2/1 pohledávku ve výši 220.000 Kč z titulu nezaplacené odměny za výkon funkce jednatele dlužnice za období od 4. září 2008 do 9. března 2009 a zákonný úrok z prodlení za dobu od 9. března 2009 do 23. prosince 2013 ve výši 73.793 Kč.
3) K přihlášce pohledávky předložil kopii plné moci ze dne 30. ledna 2008, kterou měl J. M. zmocnit M. N. mimo jiné k tomu, aby ho „zastupoval při výkonu funkce jediného společníka firmy P. T., včetně práva vykonávat působnost valné hromady v rozsahu ust. §125 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, a to na dobu od udělení plné moci do jejího odvolání“.
4) K přihlášce pohledávky dále připojil smlouvu o odměňování statutárního zástupce, která byla uzavřena dne 1. září 2008 mezi dlužnicí zastoupenou R. M. na straně jedné a R. M. jako jednatelem na straně druhé. Ve smlouvě bylo ujednáno, že R. M. s účinností od 27. srpna 2008 vykonává u dlužnice funkci jednatele, a to za měsíční odměnu ve výši 35.000 Kč.
5) K přihlášce pohledávky byla též připojena listina nadepsaná jako „Souhlas se smlouvou o odměňování statutárního zástupce“ vystavená dne 3. září 2008 M. N. jako zástupcem J. M., kterou uděluje souhlas se smlouvou o odměňování statutárního zástupce podepsanou dne 1. září 2008.
6) Usnesením ze dne 6. srpna 2014, č. j. KSHK 42 INS XY– P2 – 3, které nabylo právní moci dne 15. srpna 2014, insolvenční soud vyhověl návrhu R. M., aby na jeho místo do insolvenčního řízení vstoupil žalovaný jako nabyvatel pohledávky na základě smlouvy ze dne 5. srpna 2014.
7) Dne 13. dubna 2015 se konalo zvláštní přezkumné jednání, v jehož průběhu insolvenční správce přihlášenou pohledávku žalovaného uznal, žalobkyně jako přihlášená věřitelka ji však popřela co do její pravosti a výše, a to z důvodu, že R. M. bratr J. M., který zmizel v roce 2008 a později byl prohlášen za mrtvého, vykonával svou funkci, aniž by byla smlouva o výkonu funkce schválena „valnou hromadou“ dlužnice. Dále věřitelka namítla, že jednatel R. M. v době výkonu funkce jednatele dlužnici připravil o majetek, přičemž nároky dlužnice z titulu náhrady škody, kterou jí R. M. způsobil, jsou vymáhány u Městského soudu v Praze.
Na takto ustaveném základě insolvenční soud uzavřel, že smlouva o výkonu funkce jednatele, aby byla platná, musela být schválena, jak to ukládal §66 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“), valnou hromadou dlužnice, resp. rozhodnutím jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady. Podle insolvenčního soudu smlouva o odměňování statutárního zástupce, přestože byla písemně odsouhlasena M. N., není platná, neboť nebyla schválena valnou hromadou, respektive jediným společníkem dlužnice, J. M.. I kdyby se přiklonil k výkladu, že společníka může na valné hromadě společnosti s ručením omezeným zastupovat třetí osoba na základě plné moci (přestože o této možnosti zákon mlčí), má insolvenční soud za to, že taková plná moc by se musela týkat zastupování společníka na konkrétní valné hromadě, jež byla svolána s konkrétním předem avizovaným programem, a zmocněnec by byl společníkem instruován, jak má práva zastoupeného společníka prosazovat či hájit.
Podle insolvenčního soudu nelze připustit, aby společník (navíc jediný) na výkon svých práv zcela rezignoval tím, že výkon funkce jediného společníka dlužnice, včetně práva vykonávat působnost valné hromady v rozsahu §125 odst. 1 a 2 obch. zák., bez jakýchkoliv omezení svěří třetí osobě, byť je tato osoba advokátem. Plnou moc ze dne 30. ledna 2008 udělenou J. M. M. N. proto insolvenční soud posoudil jako neplatnou pro rozpor se zákonem podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Insolvenční soud dospěl k závěru, podle něhož nebyla-li smlouva o výkonu funkce řádně schválena podle §66 obch. zák., nevzniklo jednateli právo na odměnu, a popření pohledávky jiným věřitelem je tudíž důvodné.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud k argumentaci insolvenčního soudu doplnil, že plná moc ze dne 30. ledna 2008 je jednak obecnou plnou mocí k zastupování a jednak zvláštní plnou mocí k zastupování J. M. při výkonu práv jediného společníka dlužnice. Odvolací soud dovodil, že účast J.M. jako jediného společníka dlužnice zanikla nepochybně ke dni 4. srpna 2008 jeho smrtí ve smyslu §7 odst. 2 obč. zák. Podle odvolacího soudu proto také plná moc ze dne 30. ledna 2008 zanikla k tomuto dni podle §33b odst. 1 písm. d) [správně §33b odst. 2] obč. zák., a je proto „vyloučeno, aby po tomto datu vykonával N. za zemřelého jediného společníka obchodní společnosti funkci valné hromady v této společnosti, neboť obchodní podíl po zemřelém společníku byl předmětem dědění a za této situace nebylo nezbytně nutné, aby zmocněnec po smrti zmocnitele jmenoval nového jednatele dlužnice bez souhlasu dědiců“. M. N. proto podle odvolacího soudu nemohl s účinky stanovenými v §132 obch. zák. odvolat jediného jednatele dlužnice J. M., na jeho místo jmenovat R. M. a vyslovit souhlas se smlouvou o odměňování statutárního zástupce uzavřenou dne 1. září 2008.
Odvolací soud navíc přihlédl i k tomu, že žalovaný, který nedisponuje originálem plné moci ze dne 30. ledna 2008, nevyvrátil námitku žalobkyně, která popřela pravost předložené kopie plné moci a z ní se podávající skutečnost, že text vepsaný do vytištěného vzoru obecné plné moci, v němž je obsažena zvláštní plná moc, je vlastnoručním písmem J. M..
Spornou pohledávku nelze podle odvolacího soudu žalovanému přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť eventuální činnost R. M. pro dlužnici „nemohla mít právní účinky úkonů učiněných jediným jednatelem obchodní společnosti“ a požadovat v těchto souvislostech peněžité plnění za činnost, k níž nebyl R. M. oprávněn, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 a §39 obč. zák. i s poctivým obchodním stykem ve smyslu §265 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky „posouzení okamžiku zániku právních účinků plné moci a závaznosti plné moci pro zmocněného advokáta v případech, kdy zmocnitelem je nezvěstná osoba, jejíž osud není znám a ohledně níž ještě ani neprobíhá řízení o prohlášení za mrtvého“. Dovolatel se dále domnívá, že napadené rozhodnutí závisí též na vyřešení otázek, zda lze požadavek na plnění za činnost jednatele, k níž R. M. nebyl podle odvolacího soudu oprávněn, považovat za nárok z bezdůvodného obohacení a zda lze za tento požadavek považovat za rozporný s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatel má za to, že tyto otázky odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel mimo jiné uvádí, že i kdyby „obstála argumentace Vrchního soudu v Praze o neplatnosti plné moci N. a návazně neplatnosti a neúčinnosti smlouvy o odměňování statutárního zástupce, náležela R. M. v insolvenčním řízení uplatněná pohledávka zcela či zčásti podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Dovolatel vychází z ustálené rozhodovací praxe soudů, podle níž při rozhodování o peněžité pohledávce není podstatné, zda byl nárok uplatněn ze správného právního důvodu“. R. M. za dlužnici právně jednal a zajistil, že dlužnice dostála všem svým zákonným povinnostem vůči orgánům veřejné moci. R. M. proto za jeho činnost náležela přinejmenším částka obvyklá v místě a čase za výkon funkce jednatele. Podle dovolatele „nemůže obstát názor odvolacího soudu, že tomu tak není z důvodů rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 a §39 obč. zák. a v rozporu s poctivým obchodním stykem ve smyslu ust. §265 obch. zák., protože jde o požadavek na plnění za činnost, k níž nebyl R. M. oprávněn. Z ničeho neplyne, že by R. M. věděl, že nebyl jmenován jednatelem platně. On naopak jednal za společnost v dobré víře, že činí úkony pro její chod nutné, které nemůže učinit nikdo jiný, a byl a dosud je přesvědčen (a stejně tak dovolatel), že jeho jmenování bylo po právu a potřebné. Rovněž tak, že platná a účinná byla navazující smlouva o odměně statutárního zástupce“.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek insolvenčního soudu, zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popř. aby je jako nedůvodné zamítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
I když dovolatel v dovolání vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nevyvrátil námitku žalobkyně popírající pravost předložené kopie plné moci, a vyslovuje opačný názor, tj. že „toto své skutkové tvrzení měla prokazovat žalobkyně“, v rozporu s §237 a 241a odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k této otázce nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání.
V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení popsané otázky procesního práva; proto se jí ani nemohl zabývat (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož závěr, podle něhož nebylo prokázáno, že J. M. udělil M. N. plnou moc k zastupování při výkonu práv jediného společníka dlužnice, obstojí jako samostatný důvod, pro který není možné spornou pohledávku považovat za pravou z titulu odměny jednatele, nečiní dovolání přípustným ani otázka, k jakému dni plná moc – byla-li udělena – zanikla, a zda zmocněnec mohl (i po jejím zániku) zastupovat zmocnitele při rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady o jmenování jednatele a o schválení smlouvy o jeho odměňování. Posouzení této otázky se totiž nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Dovolání je přesto podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem otevřené otázky posouzení přihlášené pohledávky jako pohledávky z bezdůvodného obohacení a souladu výkonu práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, neboť na řešení těchto otázek rozsudek odvolacího soudu závisí a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je soud povinen uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoli.
2) Posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (§451 a násl. obč. zák.), mezi něž patří především, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku, nebo dodatečně odpadl. Předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Obohacenému tak vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, vzniká odpovídající právo požadovat vydání tohoto plnění
3) Občanský zákoník v §458 odst. 1 určuje způsob i rozsah povinnosti bezdůvodně obohaceného, a to tak, že musí vydat vše, co bylo neoprávněně získáno. To znamená, že má dojít k navrácení do předešlého stavu, např. že se má vrátit, co bylo přijato, odcizeno, nebo jinak nabyto. Pokud tato restituce není dobře možná, je třeba poskytnout peněžitou náhradu, která znamená ekonomickou protihodnotu toho, co nebylo možno vrátit in natura. Povinnost vydat vše, co bylo neoprávněně získáno, je tedy třeba splnit tak, aby se buď obnovil původní stav, nebo aby vznikl stav, který je ekonomicky rovnocennou náhradou původního stavu.
4) Při určení výše peněžité náhrady ve smyslu §458 obč. zák. za bezdůvodné obohacení získané činností toho, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán, je třeba vycházet z odměny obvykle poskytované za obdobné činnosti v daném místě a čase, nikoli z nákladů vynaložených na tuto činnost.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:
1) Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy, představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti.
2) Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu.
3) Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. března 2016, sp. zn. 32 Cdo 964/2015, a ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (z judikatury Ústavního soudu srov. nálezy ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 25. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, a ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 3/10).
V projednávané věci odvolací soud shora uvedené judikatorní závěry nerespektoval, neboť se především nezabýval tím, zda lze přihláškou pohledávky uplatněný nárok posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tj. zda byla naplněna některá ze skutkových podstat uvedených v §451 odst. 2 obč. zák., ačkoliv dovolatel tvrdil, že pro dlužnici vykonával činnost svým obsahem odpovídající činnosti jednatele, tj. tvrdil konkrétní skutečnosti umožňující (v případě jejich prokázání) takové posouzení učinit. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je výkon práva dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, pak není podložen žádnými (natož důkladnými) skutkovými zjištěními, která by přesvědčivě takový závěr odůvodňovala. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné, a tudíž i nesprávné.
Jelikož řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí insolvenčního soudu; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu