ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1024.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1024/2018-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. Ž. , zastoupeného Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemku , vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 347/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2017, č. j. 21 Co 80/2017-293, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 11. 2016, č. j. 20 C 347/2015-229, jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobcem, jakožto osobou oprávněnou ve smyslu ust. §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“), o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území L. T.
Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda v souvislosti s oceněním původních pozemků lze považovat za územně plánovací dokumentaci (§11a odst. 13 zákona o půdě) i směrný územní plán. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015. Předestřela rovněž otázku, zda při určení výše restitučního nároku žalobce lze ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb a pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále i jen „cenový předpis“), aplikovat srážky zohledňující stav předmětných pozemků v době jejich odnětí. Měla za to, že uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále i jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně dovodila, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby – je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016). Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i schválený směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, je třeba ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění, že tyto přešly na stát za účelem bezprostřední realizace výstavby sídlišť P. a P. (část pozemků byla dle jednotlivých kupních smluv vykoupena přímo pro potřeby uvedené výstavby), přičemž v době přechodu na stát byly v souladu s existující územně plánovací dokumentací (regulační a zastavovací plán z roku 1930, směrné územní plány z let 1964, 1969, 1971 a 1975), a v určitých případech i na základě jednotlivých územních rozhodnutí, určeny k zastavění, nijak se tím od výše citované judikatury neodchýlil. Závěr o charakteru předmětných pozemků jako stavebních byl přitom Nejvyšším soudem v jiném sporu mezi týmiž účastníky již aprobován, nadto v souvislosti s jejich oceněním na podkladě totožného znaleckého posudku společnosti YBN CONSULT – Znalecký ústav s. r. o. číslo 219/2920/2015, z něhož soudy nižšího stupně vycházely i v posuzované věci; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4200/2016.
Dovolatelčin odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, pak nelze považovat za přiléhavý, neboť toto rozhodnutí vychází ze specifických skutkových okolností případu – a) nedostatek zákonných podmínek pro vyvlastnění nemovitosti podle zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, b) v době vydání rozhodnutí nebylo postaveno na jisto, zda k zastavění později vůbec dojde – jež však v nyní posuzované věci v řízení před soudy nižšího stupně najevo nevyšly.
Za situace, kdy odvolací soud vyšel ze skutkového závěru (jehož přezkum je v dovolacím řízení vyloučen - §241a odst. 1 o. s. ř.), že odňaté pozemky určené pro výstavbu sídlišť P. a P. bylo lze napojit na vodovod, elektrickou síť a kanalizaci (za podmínek stanovených správci těchto sítí), pak na vyřešení dovolatelkou vznesené otázky, zda obecně vzato lze v souvislosti s jejich oceněním aplikovat srážky ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I použitého cenového předpisu, rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí. Odvolací soud zde totiž příslušná ustanovení cenového předpisu neaplikoval nikoliv proto, že by jejich aplikaci považoval za „a priori“ vyloučenou, nýbrž se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům, vzhledem k nimž podmínky užití ustanovení cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny neměl za naplněné.
Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly splněny, neboť dovolatelkou předestřenou právní otázku, na níž dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se jakkoliv odchylovat (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 5. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu