ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2345.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2345/2016-218
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně H-welding s.r.o. , IČ 247 81 541, se sídlem v Praze 3, Roháčova 145/14, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci 3, Měsíčná 256/2, proti žalovanému P. D. , L., zastoupenému JUDr. Klárou Papouškovou Hulswitovou, advokátkou se sídlem v Liberci 5, 8. března 21/13, o 150.958 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 1/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. prosince 2015, č. j. 30 Co 215/2015-195, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. prosince 2015, č. j. 30 Co 215/2015-195, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 16. 2. 2015, č. j. 20 C 1/2012-175, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 80.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu do částky 150.958 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i státu (výroky IV. a V.). Soud tak z části vyhověl žádosti žalobkyně domáhající se na žalovaném vydání obnosu ve výši 230.958 Kč s příslušenstvím odpovídajícího jí vynaloženým investicím na stavební úpravy a zhodnocení nebytových prostor žalovaného, jež užívala na základě nájemní smlouvy sjednané mezi ní a právním předchůdcem žalovaného. Okresní soud, shledal řečenou smlouvu platnou, přiznal žalobkyni v souladu s §667 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), k okamžiku skončení nájmu právo na vydání částky 80.000 Kč s příslušenstvím představující zhodnocení stavby jí provedenými úpravami. Nezavázal-li se však žalovaný (ani jeho právní předchůdce, srov. §680 odst. 2 obč. zák.) k úhradě nákladů rekonstrukce, není žaloba v části je požadující oprávněná.
K odvolání žalobkyně částečně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 2. 12. 2015, č. j. 30 Co 215/2015-195, v napadených výrocích II., III., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se neztotožnil s úsudkem soudu prvního stupně stran platnosti nájemní smlouvy, již shledal vadnou (konkrétně pro nedostatečně určité vymezení pronajímaných prostor a kvůli sjednanému účelu nájmu, jenž neodpovídá stavebnímu určení pronajaté nemovitosti), pročež ji v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (zejména rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014) považoval za neplatnou. Konstatuje, že v posuzovaném případě nebylo poskytováno vzájemné plnění z neplatné smlouvy, poněvadž žalobkyně prostory fakticky neužívala, nýbrž toliko realizovala jejich stavební rekonstrukci, přiznal jí finanční kompenzaci v režimu bezdůvodného obohacení spočívající ve zhodnocení dotčené nemovitosti. Vycházeje ze znaleckého posudku, vyčíslil je na 80.000 Kč. Jelikož řečená částka s příslušenstvím byla již žalobkyni přiznána pravomocným (odvoláním nezpochybněným) rozhodnutím soudu prvního stupně ve výroku I. a žalobkyni nesvědčí nárok na vydání částky vyšší, přistoupil odvolací soud k potvrzení rozsudku okresního soudu v napadeném rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním žalobkyně, majíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nesouhlasíc se závěrem o neplatnosti nájemní smlouvy, upozorňuje, že v rozsudku, na nějž krajský soud odkazoval, byla řešena nájemní smlouva sjednaná v intencích zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), ve znění účinném před jeho novelou provedenou zákonem č. 360/2005 Sb. Předmětem nyní posuzovaného vztahu je ovšem nájemní smlouva uzavřená až v roce 2011, tedy po zmiňované novelizaci. Za případnější proto považuje aplikaci názorů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2978/2012 či sp. zn. 30 Cdo 1306/2001. Napadené rozhodnutí rovněž pokládá za nepřezkoumatelné ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1005/2013 a skutková zjištění učiněná krajským soudem stran výměry pronajatého objektu za extrémně rozporná s provedenými důkazy, v nichž nemají oporu. Z posledně zmíněného dovozuje zásah do svého práva na spravedlivý proces, citujíc přitom nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 2273/14. Pro vylíčené navrhuje kasaci rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný ve svém vyjádření vytýká dovolatelce nedostatečné vymezení předpokladů přípustnosti, a Nejvyššímu soudu proto navrhuje dovolání odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze považovat za přípustné pro odklon odvolacího soudu v nazírání na platnost nájemní smlouvy od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Předně je namístě přisvědčit dovolatelce poukazující na nesprávnost úvahy krajského soudu o neplatnosti nájemní smlouvy pro nesoulad sjednaného účelu nájmu a stavebního určení dotčených prostor. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již několikrát připomněl, že po změně zákona č. 116/1990 Sb. zákonem č. 360/2005 Sb. s účinností od 19. 10. 2005, není s porušením veřejnoprávní povinnosti užívat stavby jen k účelu vymezenému v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu již spojována soukromoprávní sankce v podobě absolutní neplatnosti nájemní smlouvy – viz §3 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění účinném od 19. 10. 2005 (srovnej zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2211/2014, a jeho usnesení ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5043/2015, či ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4139/2016). Smlouvy o nájmu nebytových prostor sjednané v režimu „změněného“ zákona č. 116/1990 Sb. (jako tomu je i v nyní projednávaném sporu, v němž byla smlouva uzavřena v roce 2011) tedy není možné poměřovat v intencích názorů rozhodovací praxe vykládající §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 18. 10. 2005, jež byly artikulovány kupříkladu i v odvolacím soudem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, pročež nelze právnímu závěru krajského soudu v tomto směru přitakat.
Zatím se pak nekorektní jeví rovněž úvaha odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy pro neurčité ujednání o jejím předmětu, konkrétně stran výměry pronajímané nemovitosti, neboť tento úsudek neodpovídá skutkovým zjištěním, k nimž nalézací soudy dospěly (odvolací soud v tomto směru zopakoval důkaz nájemní smlouvou, informací z katastru nemovitostí a vypracovaným znaleckým posudkem, jinak odkázal na poznatky soudu prvního stupně). Předmětem nájemní smlouvy byla totiž dle zjištění obou soudů nižších stupňů budova vystavěná na parcele č. v katastrálním území S. H. o výměře 464 m 2 a pokrývající toliko její část. Jeví se proto nezbytným prověřit závěr odvolacího soudu, podle něhož nemovitost zabírá zastavěnou plochou 751 m 2 (opíraje se dle jeho slov o znalecký posudek), přičemž pronajata byla smlouvou pouze v rozsahu 150 m 2 , jenž by znamenal, že svými horizontálními rozměry stavba přesahuje výměru pozemku, na němž je dle informací z katastru nemovitostí zřízena, což nasvědčuje mimořádnému porušení pravidel při provádění dokazování ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bodu 55.
Nad rámec řečeného a s ohledem na právní závěry artikulované odvolacím soudem pokládá dovolací soud za vhodné doplnit, že důsledkem neplatné smlouvy je povinnost jejích stran vzájemně si vydat vše, čeho plněním z ní nabyli. V případě oboustranné povinnosti vrátit si plnění v režimu §457 obč. zák. jde o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek (k tomu např. srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, jakož i v něm citovanou judikaturu). Jedná-li se o smlouvu nájemní, spočívá pak zpravidla obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného a prospěch nájemce v tom, že užíval cizí věc (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98). V nyní posuzované věci tudíž nemůže obstát názor krajského soudu, podle něhož si v daném případě strany vzájemné plnění neposkytovaly, jelikož obsah smluvních práv a povinností zde nelze ztotožnit s faktickým užíváním předmětných prostor žalobkyní (jak činí odvolací soud), nýbrž je namístě vycházet z charakteru závazků stran. U nájemní smlouvy je jím již přenechání věci do užívání, které samo má majetkovou hodnotu, pročež není rozhodující, jakým způsobem bylo s objektem žalobkyní reálně nakládáno, jelikož to představuje pouze uskutečnění užívacího práva (srovnej za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002). Dospěl-li by proto snad odvolací soud i přes shora vyslovené v dalším řízení opětovně k závěru o neplatnosti sporné nájemní smlouvy, bylo by nezbytným, aby jeho následné právní posouzení sledovalo i v tomto směru naznačenou konstantní judikatorní praxi.
Pro výše vylíčené vadné právní hodnocení věci (zejména ohledně platnosti nájemní smlouvy, jakož i na ně navazující nekorektní aplikace pravidel o vypořádání bezdůvodného obohacení) tedy nemůže rozsudek odvolacího soudu obstát jako správný, pročež Nejvyšší soud přistoupil ve smyslu §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení, a to i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu vyřčenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu