ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.277.2018.3
sp. zn. 28 Cdo 277/2018-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) P. R. , b) J. R. , c) V. R. , d) V. S. , e) E. S. , f) A. D. , zastoupených JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo nám. 44/31, g) J. R. , h) M. R. , ch) S. P. , za účasti: Česká republika – Ministerstvo financí ČR , IČO 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu za znárodněný podnik společnosti „Antonín Rückl a synové, a. s., se sídlem Praha – Smíchov, Zborovská 4“ , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 290/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 24 Co 123/2014-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit účastnici rovným dílem do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení 300,- Kč.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2013, č. j. 30 C 290/2011-71, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 5. 4. 2011, č. j. 44/108080/2010-35357, ve spojení s rozhodnutím ministra financí ze dne 26. 8. 2011, č. j. 44/108080/2010-44763/2011, výrokem, kterým měla být ve prospěch žalobců stanovena výše náhrady za podnik znárodněný podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Přípustnost dovolání odůvodnili tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nevymezili přitom žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek odvolacího soudu záviset a při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od konkrétní judikatury dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlásili, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Účastnice navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuálně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (v textu i jen – „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum.
Podané dovolání přitom odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé v posuzovaném případě zjevně nedostáli, jestliže tvrdíce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétním způsobem nevymezili žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, při jejímž řešení se tak mělo stát, ani nekonkretizovali, od které "ustálené rozhodovací praxe" se odvolací soud měl odchýlit a v důsledku jakého svého (judikatuře odporujícího) právního posouzení věci.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelé dovolání v zákonné lhůtě nedoplnili (k doplnění dovolání srov §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Zcela nad rámec výše uvedeného lze dodat, že v posuzovaném případě se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil, dovodil-li, že se zmírnění majetkové křivdy, došlo-li k ní neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, lze domáhat toliko za podmínek stanovených restitučními předpisy (podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na který odkazuje ustanovení §2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96), čímž je možnost vznášení nároků na vyplácení či určení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění tímto zvláštním restitučním mechanismem nápravy vytěsněna, pročež se již v současnosti uspokojení práv založených dekretem č. 100/1945 Sb. s úspěchem domáhat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3886/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2811/2015). Závěr o poměru restitučních předpisů (coby leges specialis) k ostatním právním předpisům sleduje též principy vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu (přiměřeně srov. např. plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb., jímž byl právní názor o specialitě restitučních předpisů vztažen i na případy majetkových křivd, k nimž došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy).
Napadají-li konečně dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu i v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení, či ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, neuplatňují ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) účastnice řízení (která podala vyjádření k dovolání) patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu