ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2777.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2777/2018-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Mikulovice u Pardubic , se sídlem v Mikulovicích, Devotyho 1, IČO: 48157287, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 50 C 5/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2018, č. j. 3 Co 117/2017-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici (České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. září 2017, č. j. 50 C 5/2017-79, kterým byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj, ze dne 12. 12. 2016, č. j. 392280/2013/544344/R3011/R12104, SPÚ 625060/2016/544104/To, rozhodnutím soudu, jímž byly by žalobkyni vydány nárokované pozemky parc. v katastrálním území M. u P.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
I v nyní posuzované věci (v níž odvolací soud stvrdil závěr soudu prvního stupně, že vydání předmětných pozemků žalobkyni brání překážka podle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., o vypořádání majetkových vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jsou použitelné závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se výkladu a aplikace tohoto „výlukového“ ustanovení restitučního předpisu (srov. zejm. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněného pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud později přihlásil např. i v usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, či v usnesení ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017), dle nichž překážkou pro vydání nemovitosti dle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit, vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci, přičemž rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu přiměřeně srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14).
Od těchto judikaturou formulovaných závěrů se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak neodchýlil, měl-li současně za zjištěné, že předmětné pozemky se nacházejí v koridoru přeložky železniční tratě „ČD“, vymezené v platném územním plánu obce M., jež je tak plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (k tomu srov. i §5 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších přepisů), při jejímž zřízení by restituentu (žalobkyni) zůstalo toliko tzv. holé vlastnictví (žalobkyně – i s ohledem na povahu a rozsah plánované stavby dráhy – by byla podstatně omezena v právu užívat nárokované pozemky či požívat jejich plody, její držba by byla permanentně rušena a obsah vlastnického práva byl by zcela vyprázdněn, což je stav neslučitelný i s účelem restituce).
Z pohledu aplikovaného ustanovení není věcného rozdílu v tom, má-li být plánovaná veřejně prospěšná stavba dopravní infrastruktury pozemní komunikací (ve smyslu §17 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších přepisů) či jinou veřejně prospěšnou stavbou dopravní či technické infrastruktury, jak je tomu i v posuzovaném případě, kde jde o stavbu dráhy, jež také představuje překážku bránící naturální restituci a v jejímž případě jsou rovněž plně použitelné shora prezentované závěry ustálené rozhodovací praxe (kdy k argumentaci dovolatelky lze současně uvést, že jí akcentované ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 266/1994 Sb., zakládající zvláštní titul pro možnost odejmutí nebo omezení vlastnického práva k pozemku či stavbě, je ustanovením obdobným jako v případě staveb pozemních komunikací; viz §17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.).
Přípustnost dovolání proto nemůže založit ani dovolatelkou formulovaná otázka „souvislosti mezi ustanovením §5 odst. 2 zákona č. 266/1994 Sb. a ustanovením §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.“ (je-li zřejmé, že i na tento případ dopadají i ty judikatorní závěry, podle nichž je pro řešení relevantní otázky, zda je dána překážka naturální restituce podle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., významné, zda by církevní právnická osoba k části pozemku, dotčené plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní či technické infrastruktury, mohla realizovat své vlastnické právo či nikoliv). Nejde tedy o otázku dovolacím soudem neřešenou, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí (a kdy v restitučních poměrech, tedy jde-li o výklad a aplikaci daného „výlukového“ ustanovení, je nevýznamná i podpůrná argumentace dovolatelky ustanovením §26 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích).
Podle citované judikatury je pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce dle §8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu) bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (i k tomu znovu srov. již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 349/2017); určující je v tomto směru vymezení ve schválené územně plánovací dokumentaci. Nevýznamná je proto i argumentace dovolatelky založená na tom, že územním plánem jsou snad dotčeny pozemky v širším rozsahu než takovém, který bude postačovat ke zřízení plánované dopravní stavby (což je v případě stavby dopravní infrastruktury obvyklé i logické, jde-li o toliko plánovanou stavbu, jejíž lokalizace je zatímně vymezena územním koridorem).
K současně namítanému ústavněprávnímu rozměru zásahu do práv dovolatelky (namítané porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) sluší se znovu připomenout, že ústavní ochrana vlastnictví se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 42/97, ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 680/05, ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, či ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15; podobně k aplikovatelnosti čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod srov. např. rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. proti České republice č. 33071/96 ze dne 13. 12. 2000). Relevantní v dané souvislosti není ani argumentace spojovaná s ústavně zaručeným právem na církevní autonomii (čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), do nějž zde napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím výkladem restitučního předpisu) nikterak zasahováno není.
Legitimní očekávání církví a náboženských společností se pak upínalo toliko k samotnému vydání právního předpisu o zmírnění majetkových křivd (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, publikovaný pod č. 242/2010 Sb., zejm. body 103 – 106 odůvodnění), nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství dotčených statků; bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutí náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.).
K argumentaci interpretačním pravidlem in favorem restitutionis (srov. též §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) nelze než uvést, že ani jeho aplikace nemůže vést soudy k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění). Ačkoliv zákon č. 428/2012 Sb. s nevydáním konkrétního majetku oprávněným osobám (např. právě i pro zákonnou překážku působící ve prospěch veřejného zájmu) bezprostředně nestanoví povinnost k náhradnímu plnění, dostává se církvím i za takto nevydaný majetek finanční náhrady koncipované jako paušální (srov. §15 cit. zákona), jež – kromě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi – nepopiratelně plní právě i funkci restituční (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1241/2017).
Ve skutkových poměrech projednávané věci (kdy jsou evidentně naplněny předpoklady jedné z výluk restituce, jež jsou vypočteny v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) nemůže rozhodnutí odvolacího soudu kolidovat ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu – s nálezem ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000 (v němž Ústavní soud, za jím tehdy posuzovaných skutkových okolností, označil za ústavně nekonformní extenzívní výklad a aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), či s důvody plenárního nálezu č. 177/2013 Sb. (jímž Ústavní soud posuzoval ústavní konformitu zákona č. 428/2012 Sb. a jeho jednotlivých, ústavní stížností napadených ustanovení), či s nálezy ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17 (v nichž se Ústavní soud vyslovil k otázce týkající se dosahu tzv. blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. a k právním důsledkům jeho evidentního porušení).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých další účastnici v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, jež nebylo sepsáno advokátem, kdy účastnice nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu