ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2977.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2977/2017-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: Klášter dominikánů Praha, IČ 49629891, se sídlem v Praze 1, Husova 234/8, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 919/5, proti žalovaným: 1) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) hlavní město Praha, IČ 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 237/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2017, č. j. 55 Co 1/2017-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. října 2016, č. j. 15 C 237/2015-105, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku v k. ú. B., eventuálně o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku vymezeného plochou, v jaké do pozemku katastru nemovitostí v k. ú. B. zasahuje pozemek pozemkového katastru, zapsaný v knihovní vložce desek zemských, a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo odvolacím soudem rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Žalovaný 2) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (v textu i jen – „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatel předestřel otázku, zda přechodu historického majetku církví, nacházejícího se ve vlastnictví státu, na obec ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném od 24. 5. 1991 do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), bránily blokační účinky ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Mínil, že uvedená otázka hmotného práva nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Nejvyšší soud ovšem již v rozsudku ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, formuloval a odůvodnil závěr, dle něhož blokační účinky ustanovení §29 zákona o půdě Ministerstvu financí České republiky neznemožňovaly, aby s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky vydal rozhodnutí o přechodu věcí z historického majetku církví nacházejících se ve vlastnictví státu na obec dle ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. Dovodil současně, že takovýmto pravomocným a vykonatelným rozhodnutím Ministerstva financí je soud v řízení o žalobě uplatněné ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. za užití ustanovení §135 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. vázán.
Shledal-li tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) při vázanosti pravomocným a vykonatelným rozhodnutím Ministerstva financí České republiky ze dne 11. 8. 1992, č. j. 124/43 345/92 (vydaným se souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky), že ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. došlo k 1. 7. 1992 k přechodu předmětného pozemku (ohledně kterého se žalobce v řízení o žalobě vznesené dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. domáhá určení vlastnického práva státu) z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalovaného města, aniž tomu bránily účinky ustanovení §29 zákona o půdě, nijak se od výše prezentovaných judikaturních závěrů dovolacího soudu neodchýlil. V situaci, kdy výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu vychází z rozhodovací praxí dovolacího soudu obecně přijímané zásady presumpce správnosti individuálních správních aktů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky tohoto soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003), jakož i z obecně přijímané premisy, že přechod vlastnického práva ze státu na obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. v době svého uskutečnění nijak nezkracoval možnost naturální restituce historického majetku církví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016), přičemž omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi (k tomu srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015), není zjevně ani důvodu posuzovat dovolatelem předestřenou právní otázku oproti stávající judikatuře jinak. Podané dovolání tudíž v části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. evidentně nenaplňuje.
Namítá-li pak dovolatel, že ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. nebylo za řízení prokázáno udělení souhlasu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky, nesou se jeho námitky výlučně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), jež nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a neotvírá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání. Ostatně, proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, by byla přípustnost dovolání tak či onak vyloučena již ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší, prvnímu žalovanému v tomto stádiu řízení náklady nevznikly a náklady druhého žalovaného (vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě hlavního města Prahy (druhý žalovaný uvedené skutečnosti ostatně netvrdí ani neprokazuje), Nejvyšší soud ve smyslu výše citované judikatury náklady vynaložené druhým žalovaným v dovolacím řízení na advokátní zastoupení účelnými neshledává. Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proto nepřiznal žádnému z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 2. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu